Žirafa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o africkém savci. O souhvězdí severní oblohy pojednává článek Žirafa (souhvězdí).

Wikipedie:Jak číst taxobox Žirafa

Popis obrázku chybí
Stupeň ohrožení podle IUCN
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Třída: savci (Mammalia)
Řád: sudokopytníci (Artiodactyla)
Podřád: přežvýkaví (Ruminantia)
Čeleď: žirafovití (Giraffidae)
Rod: žirafa (Giraffa)
Brisson, 1762
Binomické jméno
Giraffa camelopardalis
(Linné, 1758)
Oblast výskytu žirafy
Oblast výskytu žirafy
poddruhy
  • žirafa angolská (G.c. angolensis)
  • žirafa kordofanská (G. c. antiquorum)
  • žirafa núbijská (G. c. camelopardalis)
  • žirafa kapská (G. c. giraffa)
  • žirafa západoafrická (G. c. peralta)
  • žirafa síťovaná (G. c. reticulata)
  • žirafa Rothschildova (G. c. rothschildi)
  • žirafa zambijská (G. c. thornicrofti)
  • žirafa masajská (G. c. tippelskirchi)
  • žirafa skoromrtvá (G. c. skoromtvas)

Žirafa (Giraffa camelopardalis) je mohutný sudokopytník, v současnosti nejvyšší ze všech suchozemských živočišných druhů. Samci dosahují velikosti od 4,8 až do 5,5 metru a váží až 900 kilogramů (rekordní jedinec, zastřelený roku 1934 v Keni byl vysoký 5,87 metru a vážil zhruba 2000 kg). Samice jsou obecně trochu menší a lehčí.

V zajetí se dožívá zhruba 25 let. Žije ve skupinách, ale ty nejsou stálé. Za život vystřídá větší množství skupin.

Ač původem z Afriky je žirafa příbuzná s jelenem či krávou. Z taxonomického hlediska náleží do vlastní čeledi, kterou sdílí pouze se svým nejbližším příbuzným okapim.

Prostředí a chování[editovat | editovat zdroj]

Přirozeným prostředím pro žirafy jsou suché savany a otevřené pláně s řídkým stromovím. Spásá vegetaci ve vyšších polohách než všichni ostatní savci. Díky dlouhému jazyku, šikovné stavbě páteře a ohebným nohám může žirafa dosáhnout na velké množství potravy. Typicky si dlouhým jazykem přitáhne větev a poté oddálí hlavu a tím si shrábne listí hřebenovitými zuby. Konzumace potravy a pití zabere žirafě denně přibližně dvanáct hodin. Žirafy odpočívají, stejně jako většina ostatních sudokopytníků, ve stoje, jen výjimečně spí vsedě s hlavou opřenou o zadek. Spánku žirafa věnuje průměrně 4,6 hodin za den.[1][2]Žirafa se zvukově projevuje funěním, starší zvířata a mláďata bečí.Dokáží běžet rychlostí až 51 km/h.[3]

Anatomie[editovat | editovat zdroj]

Mezi význačné znaky patří velké oči a uši, chůdovité nohy s velkými chodidly a tenký ocas s oháňkou, která slouží například k odhánění much. Na hlavě má žirafa dva až čtyři růžky (osikony), které jsou u samců větší než u samic. Tyto růžky jsou zpočátku chrupavčité, později zkostnatí. Žádné dvě žirafy nemají stejné kresby na srsti. Hojně rozšířený názor, že krční páteř žirafy je složena pouze ze sedmi obratlů, stejně jako u ostatních savců, je chybný. Žirafa má totiž jeden krční obratel navíc, ovšem jeden hrudní jí vymizel, což zřejmě mnohé badatele zmátlo.[4] Cévní systém umožňuje bránit průtoku krve, aby při sklonění hlavy nedošlo k poškození mozku hydrostatickým tlakem.

Žirafí krk a jeho evoluce[editovat | editovat zdroj]

Jako příklad lamarkistické evoluce se obvykle uvádí prodlužování žirafího krku. Podle této teorie byly žirafy nejprve zvířata s poměrně krátkým krkem, který se postupným natahováním během generací zvětšil až na současnou, optimální velikost.

Velikost žirafího krku je však pravděpodobně výsledkem pohlavního výběru. Samci s větším a mohutnějším krkem jsou v soubojích úspěšnější a mají větší úspěch u samic. Proto vznikl selekční tlak na samce s mohutným krkem, jejichž hlava je v současnosti často výše, než větve stromů, na kterých se živí.

Často uváděný doklad neschopnosti evoluce předvídat dopředu je způsob, kterým je inervován larynx savců. Rekurentní laryngiální nerv je veden po zadní straně aorty a zpět do hrtanu. U žiraf to vytváří několikametrovou smyčku, která začíná v mozku, vede kolem srdce a pak stoupá zpět do krku žirafy. Viz "evoluční fušeřina" (evolutionary tinkering)

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Samice se páří s dominantním samcem v dané lokalitě. Samci o dominantu bojují přetlačováním se krky, někdy dokonce do sebe narážejí hlavami, často proplétají krky. K tomuto boji dochází často mezi mladými samci, případně při příchodu nového samce do teritoria. Po vyhraném souboji vítěz poníží soka tím, že s ním předstírá páření. Březost u samic trvá 457 dní, po kterých se narodí jedno mládě, jen výjimečně se narodí dvojčata. Obvykle se mláďata rodí v období sucha, těsně po narození váží mládě přibližně 70 kg a měří okolo 2 metrů.

Nepřátelé[editovat | editovat zdroj]

Přirozeným nepřítelem žiraf jsou lvi, levharti a hyeny. Nicméně žirafy proti nim nejsou úplně bezmocné, jedním mohutným kopem jsou schopny lva na místě zabít.

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

Není zřejmé, zda žirafy umí plavat. V literatuře chybí zpráva o tom, že by kdokoliv pozoroval žirafu při plavání, dle počítačových simulací by se ale patrně nad hladinou udržet dokázala. Hlubším vodám se žirafy nicméně vyhýbají, pohybují se pouze tam, kde dosáhnou pohodlně na dno.[5]

Poddruhy[editovat | editovat zdroj]

Obecně je uznáváno 9 poddruhů žiraf, odlišují se především barvou, vzorem a místem původu.

  • Žirafa síťovaná (G.c. reticulata) – velké polygonální jaterní fleky ohraničené sítí světlých bílých čar. Skvrny někdy vypadají temně rudě a pokrývají i nohy. Výskyt: severovýchodní Keňa, Etiopie, Somálsko.
  • Žirafa angolská (G.c. angolensis) – velké fleky a vroubky kolem hran rozprostírající se po celé noze. Výskyt: Angola, Zambie.
  • Žirafa kordofanská (G.c. antiquorum) – menší, méně pravidelné fleky které pokrývají vnitřní část nohy. Výskyt: západní a jihozápadní Súdán.
  • Žirafa masajská (G.c. tippelskirchi) – zubaté hrany, fleky tvaru vinného listu, barva temně čokoládova s nažloutlým pozadím. Výskyt: střední a jižní Keňa, Tanzanie.
  • Žirafa núbijská (G.c. camelopardalis) – velké, čtyřstěnné fleky kaštanové barvy na našedlém pozadí, žádné fleky na vnitřní straně nohou nebo pod hleznem. Výskyt: východní Súdán, severovýchodní Kongo.
  • Žirafa Rothschildova (G.c. rothschildi) – tmavě hnědé kaňkovité nebo obdélníkové skvrny s chabě definovanými krémovými linkami. Hlezno může být skvrnité. Výskyt: Uganda, severní až centrální Keňa. (Někdy nesprávně nazývaná Rotschildova)
  • Žirafa kapská (G.c. giraffa) – zaoblené a kaňkovité skvrny, některé hvězdicovitého tvaru na světlém pozadí. Výskyt: Jižní Afrika, Namibie, Botswana, Zimbabwe, Mozambik.
  • Žirafa zambijská (G.c. thornicrofti) – hvězdicovité nebo listnaté skvrny rozpínající se až k spodní části nohou. Výskyt: východní Zambie.
  • Žirafa západoafrická (G.c. peralta) – mnoho vybledlých, nažloutlých červených skvrn. Výskyt: Čad.

Kam do zoo?[editovat | editovat zdroj]

V Česku nalezneme výhradně žirafu Rothschildovu anebo žirafu síťovanou.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Tobler, I. and Schwierin, B(2006). Behavioural sleep in the giraffe (Giraffa camelopardalis) in a zoological garden.Journal of Sleep Research, 21–32. 
  2. NAISH, Darren. Sleep behaviour and sleep postures [online]. science blogs.com, [cit. 2011-01-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. BRYL, Marek; MATYÁŠTÍK, Tomáš. Rychlost savců - Savci, internetová encyklopedie [online]. Univerzita Palackého, upol.cz. Dostupné online.  
  4. Jan Robovský: Učebnicový omyl o žirafím krkuVesmír 12/2008. dostupné online
  5. VLČKOVÁ, Eva: Záhada pro 21. století. Umí žirafy plavat? Vědci si lámou hlavy. Lidovky.cz 5. února 2014. Dostupné online.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]