Sauropodi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Wikipedie:Jak číst taxobox

Sauropoda
Stratigrafický výskyt: Triaskřída, před 210-65 miliony let
Sauropodi ze skupiny Macronaria
Sauropodi ze skupiny Macronaria
Vědecká klasifikace
Říše: živočichové (Animalia)
Kmen: strunatci (Chordata)
Podkmen: obratlovci (Vertebrata)
Třída: plazi (Reptilia)
Nadřád: dinosauři (Dinosauria)
Řád: plazopánví (Saurischia)
Podřád: Sauropodomorpha (sauropodomorfové)
Infrařád: Sauropoda (sauropodi)
Marsh, 1878

Sauropodi (Sauropoda) byli příslušníci skupiny velkých až obrovských býložravých dinosaurů. Vyznačovali se většinou silně prodlouženým krkem, kvadrupední (čtyřnohou) chůzí, malou velikostí lebky v poměru k tělu a často velmi dlouhým ocasem. Někteří sauropodi představují největší suchozemské živočichy všech dob. Vyskytují se od konce triasu (asi před 210 miliony let) do úplného konce druhohor (před 65 miliony let) téměř po celém druhohorním světě.

Vývoj[editovat | editovat zdroj]

Sauropodi vznikli zřejmě koncem triasu. Kdy přesně není známo, protože není jasné, které zástupce Sauropodomorpha lze považovat již za primitivní sauropody. První miliony let, koncem triasu až začátkem jury, sauropodi žili společně s příbuznou skupinou Prosauropoda. Obě skupiny si byly zevnějškem velice blízké. Už v tuto dobu představovali sauropodi velké a mohutné živočichy (7—10 m dlouhé a vážící i několik tun).

Dříve se předpokládalo, že prosauropodi jsou předkové sauropodů, dnes se však paleontologové kloní k názoru, že jde o dvě byť příbuzné, tak samostatně vzniknuvší vývojové větve.

Od začátku střední jury existovali už pouze sauropodi, kteří svoji sesterskou skupinu Prosauropoda plně nahradili. Začali dorůstat do větších velikostí, s délkou často v rozmezí 14 až 18 metrů. Objevili se také první obrovští sauropodi. Zkamenělé stopy nalezené v Maroku (Pojmenované rodovým jménem Breviparopus) svědčí o gigantickém druhu, dosahujícím odhadem podle stop dlouhých 115 cm délky až okolo 50 metrů (Mareš 1993, s. 124). Tento údaj je však zřejmě značně nadsazený. Podobných rozměrů však dosáhli i někteří pozdější sauropodi (např. Argentinosaurus). Během svrchní jury dosáhli sauropodi svého vrcholu. Velmi hojní co do počtu jedinců i druhů, byli stádní zástupci čeledi Diplodocidae, kteří spásali nízkou vegetaci. Během spodní křídy však už skupina Diplodocidae neměla srovnatelný význam a početně ustupovala. Sauropodi sice nebyli tak početní jako dříve, stále však tvořili velmi důležitou složku fauny. Přežili například zástupci čeledi Brachiosauridae, v hojných počtech se vyskytovali zástupci příbuzné skupiny Titanosauria, kde se vyvinuli někteří zvlášť obrovští zástupci. Další poměrně úspěšnou skupinou byla čeleď Rebbachisauridae.

Svrchní křída byla těžkou ranou pro sauropody. Ze všech skupin prokazatelně přežili jen zástupci Titanosauria, přičemž dominantní velcí býložravci byli hadrosauři. Titanosauria se však vyskytovali v některých oblastech poměrně hojně (Evropa, Jižní Amerika). Na druhé straně v Severní Americe se jim nedařilo.

Je zajímavé, že velcí sauropodi se během kolonizace menších ostrovů několikrát nezávisle na sobě vyvinuli do trpasličí formy (Europasaurus koncem jury, Magyarosaurus koncem křídy).

Způsob života[editovat | editovat zdroj]

Sauropodi byli většinou stádní živočichové. Důkazy o tom nám poskytují především poměrně hojně dochované zkamenělé otisky stop. Jsou známy též nálezy hnízdních kolonií zejména u křídových zástupců rodu Titanosauria. Zda mladí sauropodi skutečně žili první roky svého života samostatně, jak se uvádí například v dokumentárním seriálu televizní stanice BBC Putování s dinosaury, není jisté.

Potrava[editovat | editovat zdroj]

Diplodocus balancuje na zadních končetinách a spásá rostlinstvo z velké výšky.

Sauropodi měli díky dlouhému krku schopnost spásat z jednoho místa širokou škálu rostlinstva. Rostlinou potravu, na rozdíl od zástupců Ornithischia, nežvýkali, ale celé sousto spolkli. To bylo rozemleté až v žaludku kameny, které tato zvířata polykala. Některé formy z konce triasu a začátku jury žili v polopouštních podmínkách, se kterými se museli vypořádat. Své přední končetiny používali na vyhrabávání kořínků rostlin (mnohé formy měly dokonce vyvinuté mohutné drápy – Anchisaurus, podobně jako příbuzné prosauropodi, například Plateosaurus), na rozdíl od jiných soudobých býložravců (Dicynodontia nebo Aetosauria), byli schopní spásat vysoké části rostlin. Značnou výhodou byly i velké rozměry, které mohli sauropodi dosáhnout díky vyspělé tělesné stavbě s nohama úplně pod tělem. Velikost měla za následek i velikost trávicí soustavy, takže málo výživnou rostlinou potravu strávili raní sauropodi (podobně jako prosauropodi) mnohem lépe než společně s nimi žijící rynchosauři a dicynodonti. Když si sauropodi nevystačili s dlouhým krkem, postavili se na zadní končetiny.

Sauropodi ze střední jury a pozdějších období ale byli na spásání rostlin na zadních končetinách příliš velcí. Jejich srdce by totiž nebylo schopno pumpovat krev skrz kolmý krk. Mnohé formy se proto specializovaly na spásání nízké vegetace, nebo v případě nutnosti mohly použít hmotnost svého těla na vyvrácení libovolného stromu. Jiní sauropodi nosili krk relativně vztyčený, zdvihající se od pleci v úhlu 40 – 50 stupňů (Brachiosauridae), případně byli nenároční konzumenti střední vegetace (Camarasauridae).

Nová studie z roku 2008 přináší názor, že sauropodi vděčili za svou ohromnou velikost potravním návykům, teplokrevnosti, a především faktu, že potravu složitě nežvýkali nýbrž polykali vcelku.[1]

Pravděpodobným vysvětlením trendu zvětšování tělesných rozměrů u sauropodů byla potřeba efektivního trávicího ústrojí, nikoliv obrana před predátory.[2]

Obrana[editovat | editovat zdroj]

Sauropodi nebyli tak špatně chránění, jak se někdy uvádí, přestože šlo o pasivní obranu. Mnozí zástupci Titanosauria měli na zádech kostěný pancíř (Saltasaurus), nebo dokonce kostěné trny (Agustinia). Někteří primitivní sauropodi měli na ocasu kyj (Shunosaurus), ale bičovité ukončení, které mohlo potenciálnímu útočníkovi uštědřit velmi nepříjemnou ránu. Život ve stádu a zejména velikost byla pravděpodobně nejúčinnější ochranou před nebezpečnými dravými dinosaury. Zřejmě právě kvůli ochraně stáda putovali mladí sauropodi ve středu skupiny a větší jedinci na okrajích, jak odkazují zkamenělé stopy.

Migrace[editovat | editovat zdroj]

Vědecká studie z roku 2011 ukazuje, že kamarasauři na území současného Colorada mohli ve svrchní juře každoročně migrovat v období sucha, přičemž urazili asi 300 kilometrů západním směrem. Pravděpodobně pochodovali v rodinných stádech s velkými jedinci po stranách, chránícími mláďata uprostřed.[3]

Rozmnožování[editovat | editovat zdroj]

Sauropodní dinosauři se líhnuli z vajíček jako malá zvířata o velikosti maximálně několika desítek centimetrů a hmotností několika kilogramů. O svá mláďata se dospělí po nakladení snůšky nejspíš nijak víc nestarali.[4] Byla objevena četná hnízdiště a fosilní vajíčka i s kostřičkami embryí, zejména u titanosaurů z Jižní Ameriky a Asie. Vajíčka sauropodů byla celkově velká, ale nikoliv extrémně (v poměru k dospělé velikosti zvířete).[5]

Obraz Sauropodů v minulosti[editovat | editovat zdroj]

Vodní živočichové[editovat | editovat zdroj]

Sauropodi jako vodní živočichové podle představ z minulosti.

V minulosti byli velcí zástupci Sauropodů považováni za příliš těžké živočichy na suchozemský způsob života. Bývali tedy zobrazováni jako obojživelní nebo vodní zvířata, která chodila po dně jezer, spásala vodní rostlinstvo, ale hlava jim díky dlouhému krku trčela z vody. Analýza tělesné stavby sauropodů v porovnání s velkými suchozemskými a obojživelnými obratlovci ale tyto názory vyvrátila – tlak vody by jim rozdrtil plíce. Sauropodi měli navíc zuby uzpůsobené na konzumaci odolnějších suchozemských rostlin.

Držení krku[editovat | editovat zdroj]

Během minulých desetiletí byli sauropodi zobrazováni s velmi ohebným krkem. Primitivní sauropodi sice skutečně měli krky poměrně ohebné ale výzkumy z posledních let ukázali, že krk byl u vyspělých forem méně ohebný než se myslelo, přičemž byl nošen převážně na vodorovné linii společně s zády. Příbuzní rodu Diplodocus a některé jiné formy (Cetiosaurus) byli schopni zvednout krk nad úroveň zad jen velice omezeně, což jim ale nijak nepřekáželo při spásání nižšího rostlinstva, přičemž ohebnost krku do stran byla docela velká. Dokonce i dinosauří ekvivalent žiraf, příbuzní rodu Brachiosaurus (Brachiosauridae), často zobrazovaný s krkem kolmým na zem, míval krk vztyčený jen pod úhlem 40 až 50 stupňů. Při vztyčeném krku by mělo srdce enormní problémy pumpovat krev 8 metrů k hlavě a zvíře by mohlo upadnout do bezvědomí.

Nozdry[editovat | editovat zdroj]

Fakt, že vyspělí sauropodi měli poměrně velké nozdry, které byly na lebce posunuté dozadu, v minulosti přesvědčil některé badatele, že sauropodi mohli mít, podobně jako dnešní sloni, krátký chobot na shrnování rostlinné potravy do tlamy zvířete. Sauropodům však na vyvinutí podobného orgánu chyběly potřebné tvářové svaly. Myšlenka chobotu u sauropodů nikdy nebyla populární, čemuž nasvědčuje i malé množství ilustrací sauropodů vybavených chobotem.

Ilustrace hlavy zástupce čeledi Diplodocidae s vyobrazenými nozdrami v blízkosti špičky rypáku.

Nedávná studie zaobírající se nozdrami dinosaurů[6]. ukázala, že dinosauří nozdry byly bližší k rypáku, než se předpokládalo. Při sauropodech ze skupiny Neosauropoda, kteří se vyznačovali nosovými otvory posunutými směrem dozadu k očím, byly nozdry též posunuté směrem k špičce rypáku, přičemž s novými otvory v lebce je spojovala jakási masitá tkáň a rezonanční komora. Dinosauři jako Brachiosaurus a Diplodocus tak neměli nozdry na vrcholu hlavy, jako se často zobrazuje na ilustracích [1].

Největší sauropodi[editovat | editovat zdroj]

I když tendence k nabírání tělesné velikosti je patrná jak u sauropodů, tak u prosauropodů, největších rozměrů dosáhli právě zástupci sauropodů, kam se řadí největší a nejtěžší suchozemští živočichové všech dob. Při určení konkrétních rekordů však nastává problém – čím větší zvíře bylo, tím méně je z něj známo. Druhým problémem jsou velikostní rozdíly mezi jedinci téhož druhu, které jsou způsobeny tím, že sauropodi zřejmě rostli po celý život. Dobrým příkladem je třeba africký Giraffatitan (někdy považovaný za druh rodu Brachiosaurus), který byl průměrně 25 metrů dlouhý, ale největší jedinci údajně dosahovali délky až 33 metrů, což je téměř o 30 % více. Když jsou známy pozůstatky jen jediného zástupce druhu, je prakticky nemožné určit, zda šlo o průměrně velkého tvora nebo spíš obra na poměry svého druhu.

Problematická je nejen tělesná velikost, ale i hmotnost. Původní astronomická čísla odhadovaná pro některé rody (136 tun pro rod Ultrasaurus, dnes již navíc neplatný) byla snížena o celou třetinu až polovinu. Sauropodi totiž disponovali, jak se ukázalo teprve před nedávnem, značně rozsáhlou soustavou vzdušných vaků a dutých kostí.

Obrovský pelorosaurus ve filmu z roku 1925 (Brachiosauridae).

S přihlédnutím ke všem kritériím nakonec zbude několik kandidátů. Rekordmanem mohl být Amphicoelias z čeledi Diplodocidae, známý z úlomku zádového obratle (který snad měřil v kompletním stavu až 2,7 metru; samotné zvíře bylo podle odhadů 45 až 62 metrů dlouhé a velmi těžké, i kdyby byl A. velmi lehce stavěný – odhady hovoří o hodnotě přes 122 tun). Nicméně tento rod nelze brát v úvahu, dokud se z něj nenajde další fosilní materiál. Lépe známý Sauroposeidon z čeledi Brachiosauridae (známý z prodloužených krčních obratlů, kdyby se podobal příbuzným rodům, musel být 30 až 35 metrů dlouhý a 18 metrů vysoký), přičemž je známo více kandidátů, kteří se jim v délce nebo hmotnosti blíží (Seismosaurus, Supersaurus, Argentinosaurus, Bruhathkayosaurus).[7]

Největším poměrně dobře známým sauropodem se dnes zdá být Puertasaurus, který byl popsán v roce 2005 a ve velikosti zřejmě lehce překonal i svého „krajana“ Argentinosaura. Jeho velikost se na základě obřích obratlů odhaduje na 35-40 m délky a 80-100 tun hmotnosti.

Jedny z největších fosilních stop sauropodů byly objeveny ve Francii v dubnu roku 2009. Měří na délku kolem 150 cm, nemusí však být zcela největší.[8] Zajímavostí je, že sauropodi měli také nejdelší nervy, jaké kdy u obratlovců vznikly. Jednotlivé nervové buňky mohly dosahovat délky až kolem 40 metrů a vzruch byl jimi veden do mozku až 0,5 vteřiny[9].

Přehled největších dinosaurů viz Velikost dinosaurů.

Systematika[editovat | editovat zdroj]

Sauropoda jsou sesterskou skupinou Prosauropoda, s kterou vytváří podřád Sauropodomorpha. Sauropodi se dělí, mimo primitivních forem, na dvě hlavní přirozené skupiny – Macronaria a Diplodocimorpha.

Takto vypadá zjednodušená systematika sauropodů:

Sauropoda:

Primitivní sauropodi[editovat | editovat zdroj]

Primitivní sauropod rodu Anchisaurus.

Primitivní sauropodi se dělí na různé formy, které jsou zatím bez bližšího zařazení, s různým stupněm vyspělosti na vývojové cestě ke skupině Eusauropoda. Přestože v minulosti byly zařazeny do různých čeledí, není jisté, které a zda vůbec některé vytvářely přirozenou skupinu. Nejprimitivnějším známým sauropodem je tak možná malý Anchisaurus, stavbou těla poněkud podobný primitivnímu rodu Thecodontosaurus. O něco vyspělejší byl už velký a čtyřnohý rod Melanorosaurus, okolo kterého se asi sdružovala skupinka dalších sauropodů, kteří byli v minulosti považováni za prosauropody. Zda skutečně vytvářeli čeleď Melanorosauridae, není jisté. Ještě vyspělejší byl rod Antetonitrus a čeleď Vulcanodontidae, zastoupená například rodem Vulcanodon. Mezi nejlépe známé primitivní sauropody z období spodní jury patří také indický rod Barapasaurus.

Formy z Eusauropoda, například rod Cetiosaurus, měly duté obratle, do kterých zasahovaly výběžky plic (jako u dnešních ptáků). To svědčí o vyspělém metabolismu sauropodů a o možnosti podobného dýchání jako mají ptáci (ptáci potřebují během letu velké množství kyslíku). Zda byli teplokrevní jako malí teropodi, se dá jen těžko určit. Jejich velká těla se jen těžko zbavovala přebytečného tepla, takže je možné, že teplokrevnost sauropodi vývojem ztratili. Do skupiny Eusauropoda patřily mimo primitivních forem (v minulosti byly téměř všechny umístěné do čeledi Cetiosauridae) i vyspělé formy ze skupiny Neosauropoda, jejichž zástupci měli zuby umístěné více v přední části čelistí a nozdry bývaly umístěné více vzadu na lebce. Dělí se na skupiny Macronaria a Diplodocimorpha.

Macronaria[editovat | editovat zdroj]

Zástupci Macronaria byli většinou mohutní tvorové s krátkým ocasem a velkými nozdrami, které byly větší než očnice a zároveň umístěné poměrně vzadu na lebce. Umístění nozder mohlo souviset s ochranou před rostlinami při jejich otrhávání, přičemž jejich velikost sloužila na dostatečné zvlhčení i velmi suchého vzduchu, i když jistý význam mohli mít i při termoregulaci. Předkové Macronaria připomínali zřejmě rod Jobaria. Macronaria se dělí na primitivní skupinu Camarasauridae a na bohatě zastoupenou Titanosauriformes s dvěma nebo třemi podskupinami (Brachiosauridae, Titanosauria resp. Euhelopodidae). Zastupovali ji mohutní tvorové s vysokými lebkami, které se směrem k čenichu snižovaly.

Camarasauridae[editovat | editovat zdroj]

Kostra rodu Camarasaurus.

Camarasauridae byli středně velcí sauropodi (v průměru 15 až 18 m) s mohutnou stavbou těla a mocnými lžícovými zuby. Měli vysoké pevné lebky s hrubými zuby, zhruba stejně dlouhé končetiny a poměrně krátký krk. Dost málo ohebný krk nosili vzpřímený a spásali střední vegetaci (vyšší než diplodici a nižší než brachiosauři), a to včetně odolných rostlin. Zřejmě žili ve velkých stádech a často představovali nejběžnější sauropody v dinosauřích společenstvích. Vyskytovali se během svrchní jury a spodní křídy. Nejlépe známý zástupce je Camarasaurus.

Euhelopodidae[editovat | editovat zdroj]

Euhelopodidae je dodnes záhadnou, málo známou výlučně asijskou čeledí sauropodů. Někdy bývá rozbita nejprimitivnější Mamenchisauridae a vlastní Euhelopodidae, jindy jsou její zástupci roztroušeni po stromu sauropodů bez vytvoření samostatné skupiny. Jednoznačně šlo o pestrou skupinu s některými znaky kamarasaurů, brachiosaurů, diplodoků a titanosaurů. I přes pochybnosti je možné, že přece jen šlo o přirozenou skupinu, nejdříve o příbuzných prvotních zástupců Titanosauiformes, přičemž jejich zvláštní znaky připomínající různé skupiny sauropodů snad vznikly vývojem v izolaci (v suché Asii byli dlouhou dobu jedinou významnější skupinou sauropodů).

U těchto zvířat je častá mimořádně prodloužený krk, který však mohl být díky malé hmotnosti zdvihnutý dost kolmo, přičemž srdce dokázalo pumpovat krev do mozku, zřejmě díky zatím neznámým anatomickým přizpůsobením měkkých tkání, které obvykle nezkamení. Takto se mohli euhelopodidi krmit na nízké i na vysoké vegetaci. Třeba připomenout, že diplodoci s dlouhým krkem málo ohebným ve vertikálním směru, mívali dlouhý ocas, ale protože Euhelopodidi ho měli krátký, lze téměř s jistotou říci, že se živili nízkou i vyšší vegetací. Zástupci Euhelopodidae jako např. Euhelopus, měli tenké kolíkové zuby, přičemž byli hojní během střední a svrchní jury. Ze spodní křídy nejsou přesvědčivě doloženi.

Brachiosauridae[editovat | editovat zdroj]

Giraffatitan z čeledi Brachiosauridae.

Další podskupinou Titanosaurifomes byla Brachiosauridae, reprezentovaná například rodem Brachiosaurus. Její zástupci se vyznačovali vysokými lebkami, silnými lžícovitými zuby a prodlouženými krky a předníma nohama, které byly dlouhé minimálně stejně jako zadní nohy. Díky délce končetin měli brachiosauři plec výš než bedra, což jim díky přibližně vzpřímenému krku (nošenému v úhlu přibližně 45 stupňů; ilustrace se strměji drženým krkem jsou chybné) dávalo zjev žirafy. Mnohé rody nabývaly značných rozměrů a žily převážně osamotě nebo v menších skupinkách (Brachiosaurus) a menší se seskupovaly do velkých stád (Giraffatitan). Tito tvorové byli hojní během svrchní jury a spodní křídy. Jeden nalezený obratel ale naznačuje, že by mohli přežít až do poloviny svrchní křídy.

Titanosauria[editovat | editovat zdroj]

Třetí podskupinou Titanosauriformes je Titanosauria (svrchní jura až křída), velká a pestrá podskupina širokých sauropodů se středně dlouhými krky i ocasy, obratli bez odlehčovacích otvorů a vysokými lebkami s výrazným sklonem k rypáku. Zuby měli tenké, kolíkovité. Mnohé menší a středně velké rody neměly problém se na delší dobu vztyčit na zadní končetiny. Krk titanosarů bývá někdy zobrazován v jedné linii s trupem. Takto ho sice nejčastěji nosili během chůze, je však pravděpodobné, že ho dokázali zdvihnout do koruny stromů, i když ne tak prudce jako u brachiosauridů. Svědčí o tom i velikost předních končetin, které jsou jen o málo menší než končetiny zadní. U sauropodů, kteří nedokážou zdvihnout krk nad úroveň těla, bývají přední zkrácené (Diplodocus, Cetiosaurus). Naopak u sauropodů, kteří dokážou vztyčit krk do výšky, bývají přední nohy delší nebo jen o málo kratší než zadní nohy (Brachiosaurus, Camarasaurus). U některých Titanosaurů se záda směrem od plec k bedrům mírně snižovala (Paralititan, Argentinosaurus).

Titanosauria bývá dělená na primitivní formy (Argentinosaurus) a dvě vyspělejší čeledi. První je Saltasauridae (Titanosauridae), jako např. rod Saltasaurus, což bývali většinou menší masivní sauropodi (přibližně 15 m dlouzí); nevýhody jejich „malé“ velikosti jim vynahradil kostěný pancíř pokrývající záda a svrchní stranu krku a ocasu. Pancíř se u nich vyskytoval dost často (několik druhů ho druhotně ztratilo) a zřejmě chránil i některé primitivní druhy titanosaurů. Tito tvorové byli úspěšní hlavně v druhé polovině svrchní křídy. Druhou dobře rozpoznatelnou skupinou byla Nemegtosauridae, jehož zástupci zjevem připomínali diplodocidy, mezi které byli dříve i zařazeni. Měli lehčí stavbu těla a nižší protáhlejší lebky. Vyskytovali se během křídy. Další čeledí byla zřejmě Agustiniidae, což byli titanosauři se specializovaným kostěným brněním (jejich klasifikace ale není jistá) a Opisthocoelicaudiidae, která však možná spadala do Saltasauridae.

Diplodocimorpha[editovat | editovat zdroj]

Hlava vyspělého zástupce diplodocimorfa rodu Apatosaurus (Diplodocidae) v porovnaní s hlavou zástupce Macronaria rodu Camarasaurus.

Zástupci skupiny Diplodocimorpha mívali dlouhé zadní a krátké přední končetiny dlouhý ocas často s bičovitým zakončením (kterým dokázali vydávat neuvěřitelně hlasité práskavé zvuky, bičovat protivníky a predátory nebo udržovat kontakt jako hmatovým orgánem mezi jednotlivci stáda bez očního kontaktu), krk ohebný pouze do stran (ve vertikálním směru byl strnulý) a nízkou hlavu s tenkými zuby. Nozdry měli menší a ještě více vzadu než zástupci skupiny Macronaria, přičemž některým rodům srostli do jednoho otvoru (Diplodocus). Stavba těla byla jednostranně přizpůsobena na spásání nízkých a přízemních rostlin. Schopnost stát na zadních nohách využívaly jen malé druhy, obvykle se vztyčily pouze během útoku dravců, aby si chránili zranitelný krk. V průměru měli zástupci této skupiny lehčí stavbu těla než zástupci Macronaria. U jediného rodu (Diplodocus) se zachovaly stopy po koženém hřebeni táhnoucím se středem zad, krku a ocasu. Podobné bývaly zřejmě u sauropodů běžné. Diplodocimorpha se obecně dělí na tři čeledi: Rebbachisauridae a Diplodocidae. Diplodocidae a Dicraeosauridae si jsou značně podobné, a proto je pro ně vytvořena skupina Diplodocoidea, přičemž mezi typické znaky patří třeba s menším počtem jemných zubů.

Rebbachisauridae[editovat | editovat zdroj]

Spodnokřídová čeleď Rebbachisauridae, jejíchž mnozí členové bývali v minulosti zařazeni do Dicraeosauridae, je dodnes jen málo známá. Na tělech jejích zástupců jsou patrné modifikace oproti starším diplodokům (Diplodocidae), aby mohli konzumovat nízké rostlinstvo i během spodní křídy (dobře je to vidět na rodu Nigersaurus). Doložený je například výskyt hrubých lžicovitých zubů, nebo rodů vybavených velkým množstvím zubů s jakýmsi zobákem na konci čelisti (podobně jako u hadrosaurů).

Diplodocidae[editovat | editovat zdroj]

Dnes nejlépe známou podskupinou Diplodocimorpha je čeleď Diplodocidae, která značně prosperovala koncem jury. V tom byla neúspěšnější skupinou sauropodů minimálně v Severní Americe, Africe a západní Evropě. Právě mnohé znaky této skupiny jsou považovány za typické pro celou skupinu Diplodocimorpha, i když jsou u Diplodocidae obvykle více rozvinuté. Přestože znaky na různé úrovni typické pro příbuzné čeledi se tato zvířata vyznačovala například dobře vyvinutým bičovým zakončením na ocasu.

Do této čeledi pravděpodobně patřili někteří z nejdelších suchozemských živočichů. Známé jsou pozůstatky některých rodů (Diplodocus nebo Supersaurus), dosahujících obřích rozměrů, například délka až přes 34 metrů.

Čeleď Diplodocidae se dělí na dvě podčeledi: robustní formy z Apatosaurinae (např. rod Apatosaurus) a relativně štíhlejší Diplodocinae.

Dicraeosauridae[editovat | editovat zdroj]

Dicraeosauridae (Např. Dicraeosaurus) je čeleď blízce příbuzná čeledi Diplodocidae, ale poněkud primitivnější. Její příslušníci měli poměrně krátké krky, lehkou stavbu těla a prodloužené trny na obratlích krku, trupu i ocasu. Bývali též relativně malí (dlouzí jen okolo 10 m), což jim zřejmě pomohlo k životu v pralesech, kde spásali přízemní vegetaci. Sauropodní dinosauři z čeledi Dicraeosauridae se poměrně vzácně vyskytovali po dlouhou dobu od svrchní až do spodní jury.

Použitá literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bakker, R.T. 1971. Ecology of the Brontosaurs. Nature vol. 229 172-174.
  • Colbert, E.H. 1993. Feeding Strategies and Metabolism in Elephants and Sauropod Dinosaurs. American Journal of Science vol. 293-A, 1-19.
  • Mareš, J. 1993. Záhada dinosaurů. Svoboda-Libertas, Praha, 286 s.
  • Yates, A.M. a Kitching J.W. 2003. The earliest known sauropod dinosaur and the first steps towards sauropod locomotion. Proceedings of the Royal Society London 270, 1753–1758.
  • Wilson, J.A. 2002: Sauropod dinosaur phylogeny: critique and cladistic analysis. Zoological Journal of the Linnean Society vol. 136, 217–276.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://dinosaurusblog.wordpress.com/2008/10/13/730239-dinosauri-rychlost-a-velikost/
  2. http://dinosaurusblog.wordpress.com/2009/04/16/779961-co-delalo-z-obru-obry/
  3. http://dinosaurusblog.wordpress.com/2014/07/02/dinosauri-skutecne-migrovali/
  4. http://dinosaurusblog.wordpress.com/2014/06/09/rodili-dinosauri-ziva-mladata/
  5. http://dinosaurusblog.wordpress.com/2014/09/01/proc-sauropodi-nekladli-obri-vejce/
  6. Witmer, L.M. 2001. Nostril position in dinosaurs and other vertebrates and its significance for nasal function. Science 293: 850-853
  7. http://dinosaurusblog.wordpress.com/2012/07/18/takze-ktery-byl-ten-nejvetsi-z-nejvetsich/
  8. http://dinosaurusblog.wordpress.com/2009/10/12/816138-mozna-nejvetsi-dinosauri-stopy-v-historii-objeveny-ve-francii/
  9. http://dinosaurusblog.wordpress.com/2013/01/21/nejdelsi-zivocisna-bunka-vsech-dob/