Arthur Schopenhauer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Arthur Schopenhauer
Narození 22. února 1788
Gdaňsk
Úmrtí 21. září 1860 (ve věku 72 let)
Frankfurt nad Mohanem
Příčina úmrtí Zápal plic
Bydliště Gdaňsk, Hamburk a Frankfurt nad Mohanem
Občanství Německo
Alma mater Universita v Göttingenu
Povolání autor, vysokoškolský pedagog, filosof a spisovatel
Domovské město Gdaňsk, Hamburk a Frankfurt nad Mohanem
Rodiče Johanna Schopenhauer
Příbuzní sestra Položka na Wikidatech neobsahuje český štítek; můžete ho doplnitq75090
Podpis
Arthur Schopenhauer - podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Arthur Schopenhauer (22. února 1788 Gdaňsk21. září 1860 Frankfurt nad Mohanem) byl významný německý filosof 19. století. Byl hlasatelem pesimistické filosofie a ač zůstal za svého života téměř neznámý, svým přesvědčením o iracionálním základě světa výrazně ovlivnil mnoho pozdějších myslitelů, mj. Friedricha Nietzscheho.

Život[editovat | editovat zdroj]

Byl synem gdaňského velkoobchodníka. V roce 1793, tedy pět let po synově narození, přesídlil otec do Hamburku. Devátý až jedenáctý rok strávil mladíček Schopenhauer u otcova přítele v Le Havru, kde se dokonale naučil francouzsky. Také později brali s sebou rodiče chlapce na své dlouhé cesty Belgií, Francií, Švýcarskem a Německem. Za svého půlročního pobytu v Anglii se důkladně seznámil s anglickým jazykem a literaturou.

V šestnácti letech vstoupil na přání svého otce do učení u hamburského obchodníka. Otcova smrt, k níž došlo krátce poté, přiměla matku Johannu Schopenhauerovou, později známou spisovatelku, která byla o dvacet let mladší než manžel, aby přesídlila do Výmaru. Zde se setkával mladý Schopenhauer např. s Goethem, Schlegelovými apod. a osvojil si vzdělání potřebné k tomu, aby se mohl zapsat na univerzitu.

Dva roky studoval v Göttingenu, pak stejně dlouho v Berlíně. Roku 1813 promoval prací O čtverém kořeni věty o dostatečném důvodu. Následná čtyři léta žil v Drážďanech, kde napsal spisy O vidění a barvách (1816) a pak i své hlavní dílo Svět jako vůle a představa (1819).

Roku 1820 se habilitoval v Berlíně, ale po neúspěšném prvním semestru, kdy všichni posluchači následovali slavného Hegela, se stáhl do ústraní. Hodně cestoval (Itálie aj.) Když se v roce 1831 vrátil nazpět do Berlína, vypukla cholera, které podlehl i Hegel; Schopenhauer se odstěhoval do Frankfurtu nad Mohanem, kde setrval do své smrti roku 1860.

Schopenhauerova filosofie[editovat | editovat zdroj]

Svět jako představa – těmito slovy začíná Schopenhauerova kniha. Ale tuto první část Schopenhauerovy teze již známe od Kanta, podle kterého jsou nám všechny věci dány pouze jako jevy. Tím navazuje Schopenhauer na to, že Kantovu nauku sám označuje za vstupní bránu ke své vlastní filosofii. Je sice nezvratné, že svět je představa, ale chápat jej POUZE takto je přesto jednostranné. Podle Kanta metafyzika neexistuje. Schopenhauer však klade otázku, co když je zcela chybné vycházet z toho, že pramen metafyziky nesmí být zásadně empirický, že její zásady v žádném případě nesmí pocházet z vnější či vnitřní zkušenosti. To by přece znamenalo, že řešení hádanky světa nelze najít ve světě samém. Proto musíme neumlčovat náš hlavní pramen poznání, vnější a vnitřní zkušenost. Jaké je ale ono „pravé místo“, na nějž je třeba navázat?

Svět jako vůle – zvnějšku se podstatě věcí přiblížit nelze. Výsledkem jsou vždy pouhé obrazy a jména. Jediné místo, jež nám umožňuje vstoupit do nitra světa, je v nás samých. V individuu. Jednotlivci je jeho vlastní tělo dáno dvěma zcela odlišnými způsoby: jednak jako představa v rozumovém nazírání, tedy jako objekt mezi objekty, zapojený do kauzální souvislosti všech jevů… a zároveň naprosto odlišným způsobem, totiž jako to, co každý dobře zná a co se označuje slovem vůle… (jak píše ve svém díle Welt als Wille und Vorstellung I tj. Svět jako vůle a představa, str. 119).

Akt vůle a tělesná akce nejsou dvě různé věci, spojené kauzálně. Jsou jedno a totéž. Tělesné jednání je objektivovaný akt vůle, který je přístupný názoru. Tělo je vůle objektivovaná v čase a prostoru.

Schopenhauer dále vyvozuje, že podstata člověka nezáleží v myšlení. Vědomí je pouze povrch naší bytosti (je jako zevní povrch zeměkoule). Naše vědomé myšlenky jsou jen hladina hluboké tůně. Naše soudy nevznikají zřetězením jasných myšlenek podle logických zákonů, jsou téměř neuvědomělým dějem, jako trávení. O vzniku nejhlubších myšlenek nemůžeme vydat žádné svědectví. Vznikají působením vůle.

I paměť je pouze služkou naší vůle. Vůle je jako statný slepec, který nese na svých ramenou vidoucího, ale chromého člověka. Ve skutečnosti jsme poháněni zezadu. Žene nás nevědomá vůle k životu.

Vůle formuje charakter stejně jako lidské tělo. Vědomé funkce potřebují spánek, ale vůle nikoli, vždyť co se děje bez našeho vědomí, neumdlévá. Ale vůle se skrývá také za jevy neživé přírody (chemická přitažlivost a odpudivost látek, gravitační přitažlivost), to vše je nevědomá světová vůle. V říši života je nejsilnějším projevem vůle k životu rozmnožovací pud. Ten dokonce překonává i individuální smrt.

Metafyzika pohlavní lásky[editovat | editovat zdroj]

Metafyzika pohlavní lásky patří k nejproslulejším partiím jeho díla. Sotva se živá bytost postarala o zachování sebe sama, už usiluje o rozmnožování, o zachování. Tato vůle se projevuje téměř nezávisle na poznání. Má-li u člověka poznání (dobrý rozum) své místo v mozku, jsou pohlavní orgány, místo pohlavního pudu, vlastním ohniskem vůle a protipólem mozku.

Láska je iluze, jejíž pomocí se příroda stará o zachování rodu. Každý miluje to, co jemu samému chybí. Nejmužnější muž bude hledat nejženštější ženu a naopak. Vystřízlivění se dostavuje zejména v manželství uzavřeném z lásky. Jako v pohlavní lásce vychází najevo, že jednotlivec je pouhým nástrojem druhu, tak platí i obecně, že individuum (vůbec každý myslitelný jev) je střídání látky v téže formě. Tím ale Schopenhauer skoncoval s důležitým předpokladem, který byl uznáván od dob renesance, že svět je harmonický. Svět není logický, je alogický. Od optimismu přechází k pesimismu.

Utrpení světa a vykoupení[editovat | editovat zdroj]

Vůle je nekonečná, naplnění omezené. Z každé uspokojené žádosti ihned roste nová. Sotva pomine jedna bolest…, přichází nové zlo. Bolest je vlastní realitou života. Slast a štěstí, to je pouze něco negativního, totiž nepřítomnost bolesti.

  • Co máme, toho si nedovedeme vážit.
  • Metlou většiny lidí je nouze.
  • Nevyhnutelným údělem člověka je osamění.
  • Pohlcovat a být pohlcován, to je život.

Podle Schopenhauera přece existuje východisko:

Estetická cesta vykoupení – Můžeme se povznést k poznání toho, co se skrývá za jevy? Zvíře to nedokáže, ale člověk ano. Poznáním, kterým je mu to umožněno, je umění. Umění není vykoupením ze života, nýbrž pouze krásnou útěchou v něm.

Etická cesta vykoupení – Je cestou myšlení starých Indů. Nechat se prodchnout duchem popírání světa. Popření vůle.

Co to je sláva? Pouhý odraz naší bytosti v hlavách jiných.

Schopenhauerovi porozumíme snad jen tehdy, orientujeme-li se alespoň zběžně ve starých indických filozofiích – hinduismu a především buddhismu, z nichž si Schopenhauer vypůjčil nejednu myšlenku, jako např. neuspokojitelnou mysl, teorii reinkarnace (viz spisek O smrti), možnost vykoupení se z koloběhu utrpení atd.

Kritika[editovat | editovat zdroj]

Jak může ve světě, jehož jedinou podstatou je slepá vůle, triumfovat intelekt nad vůlí. Nesvědčí to o tom, že kromě slepé vůle musí existovat i jiná síla?

Odpověď: Pokud svoje myšlení, které vzešlo ze slepé vůle, dokážeš rozvinout na tak velkou míru, že dokážeš objektivizovat svoje osobní vlastnosti jako sobeckost, radost apod. tak jsi na dobré cestě tyto vlastnosti ovládnout.

Spisy[editovat | editovat zdroj]

České překlady[editovat | editovat zdroj]

  • Eristická dialektika čili Umění dostati v každé debatě za pravdu, překlad a poznámky: Břetislav Hůla, Praha : Pokrok, 1927
  • Eristická dialektika, překlad : Ivana Laňová, Praha, Havlíčkův Brod : nakladatelství en, 1991
  • Životní moudrost, překlad : Vítězslav Tichý, Praha : Svoboda, 1992
  • Svět jako vůle a představa, překlad : Milan Váňa, Pelhřimov : Nová tiskárna Pelhřimov, 1998

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]