Karel Veliký

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Karel Veliký
Karel Veliký na malbě Albrechta Dürera
Karel Veliký na malbě Albrechta Dürera
Doba vlády 76828. ledna 814
Úplné jméno Karel I. Veliký
Tituly francký král, bavorský vévoda, římský císař
Narození 2. dubna 742
Úmrtí 28. ledna 814
(ve věku 71 let)
Cáchy
Pochován katedrála Panny Marie v Cáchách
Manželky I. Gerberga
II. Hildegarda Avarská
Dynastie Karlovci
Otec Pipin III. Krátký
Matka Bertrada z Laonu
Podpis Karldergrossesignatur.svg
Příbuzenstvo
milenka Himiltruda
syn Pipin Hrbatý (770–811)
manželka Hildegarda Švábská
syn Karel Mladší (772–811)
dcera Adéla (773? – 774)
dcera Rotruda (775? – 810)
syn Karloman (Později Pipin) (773–810)
syn Ludvík Pobožný (778–840)
syn Lothar (dvojče) (778–780)
dcera Berta (779–829)
dcera Gisela (781–814)
dcera Theodrada (785? – 844?)
manželka Fastrada
dcera Hiltruda (787? – 814?)
konkubína Madelgarda
dcera Ruothilda (? – 852?)
konkubína Gerswinda
dcera Adeltruda (? – ?)
konkubína Regina
syn Drogo (801–855)
syn Hugo (802? – 844)
konkubína Adelinda
syn Dietrich (807–819)
konkubína neznámá
syn Hruodhaid (? – ?)
Raffaelova korunovace Karla Velikého
Monogram Karla Velikého

Karel I. Veliký, francouzsky Charlemagne (2. dubna 74228. ledna 814 Cáchy), byl francký král a první středověký římský císař.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Karel se narodil patrně roku 742 (dále se uvádí 747, 748 či 751). Byl synem majordoma a pozdějšího franckého krále Pipina III. Krátkého a Bertrady, dcery hraběte Heriberta z Laonu. Proslul nejen jako válečník a dobyvatel, ale také jako významný vládce a zákonodárce. V Cáchách založil dvorskou školu. Na svůj dvůr povolával významné učence (např. Alkuina z Yorku, Pavla Jáhna, Petra z Pisy, Angilberta a Einharda).

V datech[editovat | editovat zdroj]

  • 768 Karel a jeho bratr Karloman přebírají vládu ve franské říši
  • 771 po bratrově smrti se Karel stal jediným vládcem francké říše
  • 772804 války s cílem podmanit si a christianizovat Sasy
  • 774 dobytí Pavie, svržení langobardského krále Desideria – Karel Veliký langobardským králem
  • 778 neúspěšná výprava na Pyrenejský poloostrov proti Arabům (epizoda s Rolandem)
  • 781 založení italského království jako dílčího království francké říše
  • 788 svržení a odsouzení bavorského vévody Tassila III.
  • 791803 vyvrácení říše Avarů
  • 795 vítězství nad Avary, dobytí „hrinku“, zřízení panonské marky
  • 25. prosinec 800 císařská korunovace a pomazání na krále papežem Lvem III. v Římě
  • 801 rozšířil franské území až k řece Ebro a založil španělskou marku
  • 805 útok na Čechy a uložení placení tributu
  • 812 byzantské uznání Karla Velikého císařem

Vláda[editovat | editovat zdroj]

Karel Veliký a jeho syn Ludvík Pobožný

Za vlády Karla Velikého dosáhla franská říše největšího územního rozmachu. Hlavní náplní Karlova panování byly výboje, za nichž se francký stát nebývale rozšířil. Přes třicet let vedli frančtí bojovníci urputné boje na východě za Rýnem s germánskými Sasy. Na území dnešního Maďarska se králi podařilo úplně zničit říši Avarů. Pokoušel se také o výpravy proti Slovanům v našich zemích, ale tady byl odražen a spokojil se s poplatky. Na jihu zvětšil svoji říši o severní Itálii a pronikl až na Pyrenejský poloostrov. Karlova první španělská výprava však skončila tragicky. Zadní voj franckého vojska byl tehdy přepaden a všichni vojáci pobiti. Hrdinně zahynul i jeho velitel prefekt bretaňské marky Roland (o tři století později sepsal neznámý duchovní nádherný hrdinský epos Píseň o Rolandovi, v němž oslavil hrdinu, který do posledního dechu bojuje za svého krále).

Francká říše Karlovců se postupně stala rozhodující mocností v západní Evropě a protiváhou byzantské říše na východě. Tomu odpovídal císařský titul jejího panovníka. 25. prosince 800 korunoval papež Lev III. během vánočních bohoslužeb v Římě Karla Velikého na císaře říše římské. Tak byla na západě obnovena římská říše.

Karel se i po císařské korunovaci snažil být především vládcem Franků. Rozlehlou říši rozdělil na hrabství, která spravovala hrabata vybíraná panovníkem. V pohraničí byly místo hrabství zřizovány marky v čele s markrabími. Marky byly obsazovány vojáky, kteří měli za úkol bránit říši před útoky zvenčí. Středisky správy byly královské dvorce s palácem, rozmístěné v různých částech země. K nim příslušely statky. Kontrolu nad celým územím prováděl král, který se svou družinou zemi objížděl. Říše neměla hlavní město, v němž by trvale sídlil. Při tehdejší malé úrodnosti totiž početný královský dvůr rychle spotřeboval zásoby potravin i pícnin z širokého okolí. Panovník byl proto nucen cestovat po statcích, na nichž mu poddaní vždy přichystali dostatek obživy a čerstvé koně pro něho osobně i jeho družinu. Karel ovšem nejraději pobýval v Cáchách, kde si nechal postavit výstavní císařský palác. Je pohřben v cášské katedrále Panny Marie, kterou sám založil. Po jeho smrti, roku 843, byla Karlova říše rozdělena na tři části - střední, západofranskou a východofranckou říši. Rozdělili ji tak Karlovi nástupci, pomocí Verdunské smlouvy.

Reforma státní správy[editovat | editovat zdroj]

V důsledku neustálého rozpínání Francké říše byl Karel Veliký nucen provést reformu státní správy. Říše byla tedy rozdělena na jednotlivá hrabství, která spravovala hrabata podřízená vládci. Pohraniční území, která byla ohrožována častými vojenskými vpády, byla rozdělena na marky, což byly vlastně vojenské oblasti, v jejichž čele stál vévoda či markrabě, který byl rovněž podřízen panovníkovi. Na hranicích byla tedy neustálá přítomnost vojenských jednotek. Dalším bodem reformy státní správy byla povinnost umět číst a psát pro státní správu. Karel Veliký chtěl tímto novým nařízením zvednout úroveň gramotnosti ve své říši.

Karolínská renesance[editovat | editovat zdroj]

Dvůr Karla Velikého se stal významným střediskem kultury, jaké bychom v tehdejší Evropě – s výjimkou Byzance – marně hledali. Po pádu římské říše se kulturní vývoj na západě ubíral složitými cestami. Barbarské národy neuměly číst ani psát a vědění starověkého Říma upadalo pozvolna v zapomnění. Určitého vzdělání se dostávalo pouze kněžím a mnichům, kteří potřebovali číst církevní spisy, především Bibli, aby ji mohli vykládat věřícím. Teprve ve francké říši za panování Karla Velikého a mnohdy právě z jeho popudu došlo k rozkvětu vzdělanosti, výtvarného umění a stavitelství. Tato snaha po obnově kulturního života bývá nazývána karolínskou renesancí (znovuzrození, ve smyslu obnovení antické kultury). Karolínská doba však nevzkřísila ducha antické vzdělanosti, spíše se jím jen inspirovala a snažila se ho napodobit. Dala však pevné základy dalšímu vývoji kultury a umění, který později dospěl k vytvoření románského slohu.

Novými nositeli kultury se staly především kláštery. V jejich písařských dílnách (skriptoriích) se opisovaly staré rukopisy a zdobily se malbami. Šlo především o biblické texty, ale také o spisy antických autorů. Ty byly využívány především pro zlepšení znalostí spisovné latiny – jazyka církve. Svým obsahem byla antická díla chápání středověkých křesťanů již značně vzdálená. Díky těmto opisům se však řada z nich dochovala do pozdější doby.

Karel Veliký se od počátku své vlády snažil, aby duchovní získali dobré vzdělání. Podporoval proto zakládání škol při klášterech a biskupstvích. Ke svému dvoru povolal mnohé učence z Anglie, Itálie a Španělska. Ti pak působili na církevních školách i v Karlově družině. Jedním z nich byl všestranně vzdělaný anglosaský mnich Alkuin z Yorku, Karlův přítel. Právě on nepochybně podnítil vznik řady významných děl v oblasti umělecké, literární i stavební. Do okruhu rádců Karla Velikého patřil také učenec a básník Einhard. Po císařově smrti sepsal jeho životopis, Vita Karoli Magni, který se stal jedním z nejpozoruhodnějších literárních děl své doby. Dvůr Karla Velikého patřil k nejbohatším v Evropě.

Vztah k českým dějinám[editovat | editovat zdroj]

Války proti Avarům v roce 791 se s velkou pravděpodobností účastnili i Češi. V roce 805 došlo k bitvě u Canburgu (popisují Annales Mettenses priores a Chronicon Moissacense). Češi se schovali a vojsko Karla Velikého zem vyplenilo. Výprava následující rok pokračovala pod vedením Karlova syna Karla Mladšího, a aby v Čechách po druhém vyplenění nepropukl hladomor (popisují říšské anály Annales regni Francorum a Chronicon Gothanum), Češi se podřídili a přistoupili na placení tributu.

Svatořečení[editovat | editovat zdroj]

Roku 1165 prohlásil kolínský arcibiskup na podnět císaře Fridricha I. Barbarossy Karla Velikého za svatého. Stalo se tak proti vůli tehdejšího papeže Alexandra III., zato svůj souhlas k této kanonizaci dal vzdoropapež Paschalis III.

Církev svatořečení Karla Velikého tolerovala od roku 1176 s tím, že bylo oficiálně pouze povoleno, nikoliv uznáno. Císař není zapsán v seznamu svatých římské církve.

Obraz Karla Velikého jako panovníka-světce vytvořil pro kapli svatého Kříže na hradě Karlštejně dvorní malíř Karla IV. Mistr Theodorik. Je mu též zasvěcen význačný kostel Panny Marie a svatého Karla Velikého na pražském Novém Městě.

Potomci[editovat | editovat zdroj]

První manželství s dcerou (zřejmě Gerbergou)[1] krále Langobardů Desideria dojednala Karlova matka Bertrada v roce 770. Princezna však skončila v klášteře a Karel se v roce 771 oženil s třináctiletou Hildegardou, dcerou avarského markraběte Gerolda. Alemánská princezna je považována za Karlovu velkou lásku a ve franských pramenech je jako první manželka nazývána královnou. Hildegarda zemřela v pětadvaceti letech a dala život devíti dětem. Třetí manželka Saska Fastrada zemřela v roce 794 a čtvrtá Alemánka Luitgarda roku 800 jako bezdětná. Po její smrti sice Karel uvažoval o sňatku s byzantskou císařovnou Irenou, ale ta byla roku 802 svržena, a tak zůstal vdovcem.[2]

  1. 794 Irmingard Francká
  2. 819 Judita Welfská
  • Lothar (778–779), dvojče
  • Berta (779/80 – 828), s milencem Angilbertem měla syny Hartnida a Nitharda a roku 814 byla vypovězena ode dvora
  • Gisela (781–814)
  • Hildegarda (782–783)
  • Theodrada (asi 785 – po 844), jeptiška v Argenteuilu
  • Hiltruda (asi 787? – po 800)

Kromě devíti dětí z manželství s Hildegardou a dvou dcer z manželství s Fastradou měl Karel řadu nemanželských potomků. Nejstarším z těchto dětí byl znetvořený Pipin zvaný Hrbatý (770–811) ze vztahu s konkubínou Himiltrudou.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://de.wikipedia.org/wiki/Gerperga
  2. LEBE, Reinhard. Království jako věno. Překlad Pscheidtová Blanka. 1. vyd. Praha : Brána, 1999. 208 s. ISBN 80-7243-059-9. S. 21.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DRŠKA, Václav; PICKOVÁ, Dana. Dějiny středověké Evropy. Praha : Aleš Skřivan ml., 2004. 364 s. ISBN 80-86493-11-3.  
  • HÄGERMANN, Dieter. Karel Veliký – Vládce Západu. Praha : Prostor, 2002. 648 s. ISBN 80-7260-071-0.  
  • SCHNITH, Karl Rudolf, a kol. Mittelalterliche Herrscher in Lebensbildern : von den Karolingern zu den Staufern. Graz ; Wien ; Köln : Verlag Styria, 1990. 388 s. ISBN 3-222-11973-2. (německy) 
  • TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců. Vstup Čechů do dějin (530–935). Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 658 s. ISBN 80-7106-138-7.  
  • TŘEŠTÍK, Dušan. Vznik Velké Moravy. Moravané, Čechové a střední Evropa v letech 791–871. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2001. 384 s. ISBN 80-7106-482-3.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Pipin III. Krátký
Karloman I.
Znak z doby nástupu Franský král
768814
768771 s Karlomanem
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Ludvík I. Pobožný
Předchůdce:
Tasilo III.
Znak z doby nástupu Bavorský vévoda
788814
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Lothar I.
Předchůdce:
-
Znak z doby nástupu Římský císař
800814
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Ludvík I. Pobožný