Pád Západořímské říše

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Animated map of the Roman Republic and Empire
Římská říše (510 př. n. l.-530 n.l.)      Republika      Říše      Východořímská říše      Západořímská říše

Pád Západořímské říše je proces, který trval zhruba od 3. do 6. století, přesto se pád Západořímské říše často spojuje s datem 4. září 476, kdy byl poslední, (ale už nelegitimní) císař Romulus Augustus, posměšně nazývaný Augustulus (císaříček) donucen k abdikaci germánským vůdcem Odoakerem, který se následně zmocnil Itálie. Odoaker nepřijal titul císaře a byl prohlášen králem. Rok 476 se přesto pro současníky nestal nějak přelomovým, vzhledem k tomu, že nedošlo ke změně režimu. Pro historiografii je důležité, že se Itálie stala sídlem germánské vlády, proto už technicky nelze mluvit o Římské říši.

V roce 395, za vlády císaře Theodosia I. (347–395) byla Římská říše rozdělena na dvě části: Východořímskou (Byzantskou) říši a Západořímskou říši. Vláda nad těmito částmi byla rozdělena mezi Theodosiovy dva syny. Západnímu Římu vládl Flavius Honorius a východnímu Flavius Arcadius. Označení Západořímská a Východořímská říše je však pouze současné, ve skutečnosti se jednalo o jednu říši jíž vládli dva císaři. Byl to počin, který měl zastavit její celkový úpadek, avšak nakonec zůstala pouze východní část.

Největší rozlohu měla západní část Říma v době vlády císaře Traiana (98–117), který se proslavil také jako vojevůdce, získáváním území a budováním Říma. Tento vzkvétající stát měl rozlohu od dnešního Skotska po Irák. Finanční systém té doby umožnil zvýšení daní, avšak ekonomika byla postavena hlavně na dobývání nových území, což v budoucnu způsobilo její kolaps. Také obecně vojenský systém byl velmi vyspělý, stejně jako všichni centurioni byli dobře placení, gramotní, odpovědní za výcvik a disciplínu. Senát a římská aristokracie však ztrácely politický vliv i zájem o stát, který se víc a víc opíral o armádu a vysoké vojenské hodnosti byly proto velmi významné a často znamenaly obecně vysoké postavení. Například titul Magister militum, vojenský velitel, v sobě pojil nejvyšší vojenské, ale také administrativní pravomoci, proto měli tito Magistři militum často rozhodující vliv na politiku státu. Armádu však tvořili převážně barbarští žoldnéři, protože Římanů ubývalo a z vojenské služby se vykupovali.

Po smrti (křesťanského) vojevůdce Aetia, který pocházel z Moesie (dnešní Silistra v Bulharsku) a byl nazýván poslední Říman, a jeho císaře Valentiniana III. začala poslední kapitola existence Říma. Valentinianus po sobě nezanechal žádného dědice, což znamená, že s ním vymřela dynastie, která vládla říši po celé století. Na trůně se po jeho smrti vystřídalo celkem devět, velmi krátce vládnoucích císařů, z nichž šest zemřelo násilnou smrtí. Většina z nich však byla pouhými loutkami vojenských velitelů, kteří měli skutečnou moc.

Již dávno před tím, než se Říše vůbec rozdělila, byl v proudu celkový rozvrat vyšších vrstev společnosti, tradiční římské náboženství ztratilo přesvědčivost a stalo se jen státním kultem. Mezi různými náboženstvími, která se šířila z nižších městských vrstev, se prosadilo křesťanství. Postupně začala kolabovat i vojenská moc, docházelo k mnoha vzpourám a vnitřním sporům a vlivem toho pochopitelně nastávají problémy s ekonomikou. Říši nevládne mocný císař, ale na trůně sedí pouze loutky vojenských velitelů, proto skutečnou mocí nad říší nedisponuje nikdo. Největším problémem v tu chvíli se ale stávají nezastavitelné masy barbarských kmenů, Hunů a Germánů přicházejících z východu do západní Evropy vlivem stěhování národů. Říše se tedy nakonec hroutí jejich úderem zvenčí, ale jen díky tomu, že už se rozpadla zevnitř.

Krize, obnovení moci[editovat | editovat zdroj]

Krize třetího století[editovat | editovat zdroj]

Římskou říši ještě před rozdělením na dvě části poznamenala Krize třetího století (mezi lety 235 a 284/285), spojená s vzestupem perských Sasánovců. Krize se týkala většiny provincií na které měla destruktivní dopad. Jejím projevem byla především politická nestabilita- časté střídání císařů, snížená imunita vůči útokům zvenčí a občanské války podnícené vzpourami. Dácie (Dacia) na území dnešního Rumunska byla opuštěna v důsledku římského ústupu, stejně jako další lokality. Říše byla mezi lety 260274 rozdělena na tři části: Galské císařství na západě, které zaniká brzy po smrti svého zakladatele Postuma (260–269), Palmýrskou říši (Palmýra), což byla hranice impéria na východě, a jimi obklopenou Římskou říši. Když krize třetího století pominula a říše se vzpamatovala, svou ekonomiku nasměrovala opět k úspěšné obraně.

Dominát, Tetrarchie[editovat | editovat zdroj]

Počátkem vlády císaře Diocletiana (284-305), začíná epocha Dominátu, kde je císař autokratickým panovníkem, jehož autorita pramení z jeho proklamovaného božského původu. Císař se proto nechává nazývat dominus et deus- pán a bůh. V roce 293 nastolil Diokleciánem jako symbol konce krize systém tetrarchie, kdy říši vládnou čtyři císaři, dva starší s hodností Augustus a dva mladší s hodností Caesar. Toto rozdělení oslabilo postavení Říma jakožto hlavního města, protože císaři se usidlovali na strategicky výhodnějších místech. Rozdělení samotné se ale velmi osvědčilo při zajišťování obrany impéria a vojenská moc byla obnovena. Římská armáda podle záznamů čítala 389,704 mužů a 45,562 loďstva. Legie upevňují hranici na Dunaji úspěšnými boji s Markomany, Sarmaty a Alamany. Diocletianus porazil roku 297 Peršany a uzavřel s nimi za výhodných podmínek mír. Po Diocletianově odstoupení v roce 305 však vypuká chaos a krvavé boje o moc. Roku 312 se vlády nad celou západní částí impéria ujímá Konstantin I. (Constantinus), který později získává vládu nad celou Římskou říší. Náhradou tetrarchie bylo obnovení systému založeného na dědičnosti, který často ústil v nesouhlas lidu a tak se občanská válka stala nástrojem výměny císařského režimu. I když byla říše opět sjednocena Konstantinem Velikým, říše stále existovala v neustálém napětí mezi potřebou dvou císařů a jejich vzájemné nedůvěry. Konstantin rozděluje říši na čtyři Praefektury: Orient, Illyricum, Itálii a Gálii, v jejichž čele stáli jím jmenovaní praefekti. Konstantinův způsob vlády se v mnohém řídil příkladem Diokletiana. Příkladem je ono rozdělení říše na čtyři části nebo neúspěšné pokusy o snížení inflace vydáváním kvalitních mincí.

V době kdy Římská říše zahajuje útoky na nepřátele v Germánii a Sasánskou říši, jsou potenciálně nebezpečné skupiny přijaty do říše, získávají půdu, status, jsou jim přiděleny povinnosti v rámci císařského systému a rekrutují se do armády. Také se mění přístup k císaři a jeho vnímání. Už za Diokleciána - přes jeho božský původ - ubývá žádostí směřovaných přímo k císaři a většina informací je filtrována přes jeho dvořany, rádce a generály. Tím klesá císařova moc nad říší, v té době se začíná objevovat podporovaná korupce a vydírání. Problémem jsou často barbarští rekruti, kteří zastávají stále větší místo a vyšší postavení v armádě Římské říše.

Vzestup křesťanství[editovat | editovat zdroj]

Hlava Konstantinovy sochy v Kapitolských muzeích v Římě

Edikt milánský[editovat | editovat zdroj]

V roce 313 vzniká Edikt milánský, dohoda mezi Konstantinem I., císařem západu a východním císařem Liciniem, která zajišťuje obyvatelům říše svobodu vyznání a tedy oficiální konec pronásledování křesťanů. Konstantin nechal 11. května 313 vysvětit město Konstantinopol, postavené na byzantské osadě, křesťanskými kněžími a prohlásil ho hlavním městem Východořímské říše. Tento počin je následován vnikem křesťanské ortodoxie a oficiálními i soukromými akcei proti pohanům a neortodoxním křesťanům. Císař Konstantin původně zastával svobodu náboženství a byl tolerantní ke svým poddaným, jejichž většinu tvořili pohané, ale pod nátlakem opozice brzy své mírné stanovisko opouští. Nejdříve nechal zabavit pokladny pohanských chrámů a poté zakázal provádění pohanských obřadů, kam spadalo např. přinášení obětí bohům. Konstantinův syn Konstanin II. (Konstantin??) pokračuje v boji proti pohanským kultům a v letech 346 a 356 vydal silně represivní zákony proti pohanům.


Vláda následujícího císaře Juliana (Iulianus Apostata) (360-363) je charakterizována reformami s cílem zvrátit vliv předešlých křesťanských císařů a vůči křesťanství podpořit tradiční kulty. V letech jeho vlády proto křesťané přišli o mnoho výsad, a byli naopak pronásledováni, proto mu křesťanská tradice dala přídomek poslední pohan nebo odpadlík. Zakázal například křesťanským profesorům učit na klasických školách. Jeho smrt pohřbila poslední naději na obnovení tradičních poměrů a státního kultu. Julianův nástupce Jovianus (Iovianus) (363-364) okamžitě odvolal platnost všech jeho nařízení a navrátil křesťanům ztracené výsady. Po něm vládnoucí bratři Valens (364-378) a Valentinianus I. (364-375), jsou oba křesťané, ale všeobecně tolerantní k ostatním přesvědčením. Mezi sebe vládu opět rozdělují teritoriálně. Valens vládne východní části říše, Valentinianus jejímu zbytku. Bohatství církve okamžitě zvyšuje zdroje veřejného, ale i soukromého majetku, využívaného k investicím do církevních staveb a náboženského života.

Bitva u Adrianopole[editovat | editovat zdroj]

Roku 378 vypuklo góthské povstání v důsledku nedostatku kapacit k zabezpečení a uživení enormního počtu gótských uprchlíků. Situaci nadále zhoršovala hrabivost Římanů, kteří zneužívali svého postavení ku svému prospěchu, a tak potraviny které měly být přiděleny Gótům, byly zabaveny jednotlivými veliteli. Povstání Gótů a Thráků sužovaných hladem vyústilo v bitvu u Adrianopole,která skončila drtivou porážkou Říma. Aby bylo zabráněno hrozícímu pádu celého obraného systému, je augustem zvolen Theodosius, schopný vojevůdce. Theodosius roku 392 zakázal všechny pohanské náboženské kulty na území říše. Eugenius, učitel rétoriky a uzurpátor v letech (492434) se v reakci na to zříká křesťanské víry a pokouší se o renezanci tradičního náboženství. Když roku 394 umírá, poprvé v dějinách získávají křesťané rozhodující většinu v senátu. Po bitvě u Frigidu roku 394 se křesťanství v podobě hlásané katolickou církví stává jediným povoleným náboženstvím, ještě v témže roce je spálen Diův chrám a Theodosius zakazuje pořádání Olympijských her, které byly oslavou pohanských bohů.

Rozdělení říše[editovat | editovat zdroj]

Po rozdělení říše (395)mezi Theodosiovy syny připadá východní Řím Flaviu Arcadiovi, kterému je 18 let a jeho o sedm let mladšímu bratrovi Flaviu Honoriovi Západořímská říše. Vlády nad Západním Římem se však okamžitě ujímá Honoriův generál, s titulem Magister militum Flavius Stilicho, jehož otec byl náčelníkem Vandalů, sloužící pod císařem Valentem. Stilicho často zasahuje také do záležitostí Východořímské říše, kde místo mladého císaře Arcadia vládne Flavius Rufinus, který byl tehdy prefekt praetorianské gardy. Iluze jednoty mezi oběma říšemi však rychle mizí, když dojde ke sporům o illyrské oblasti. Tyto oblasti patřily původně k Západu a byly významným zdrojem spolehlivých rekrutů, avšak po bitvě u Adrianopole, připadají do správy Byzantské říše. Rufinus byl v roce 395 probodnut na vojenské přehlídce pravděpodobně vrahy, kteří byli najatí Stilichonem.

Rozdělení říše Theodosiem v roce 395

Visigótské království[editovat | editovat zdroj]

Počátkem 5. století pronikají Vizigóti pod vedením Alaricha I. až do severní Itálie a obléhají dokonce i Mediolanum (dnešní Milán), tehdejší císařské sídlo. Stilicho nakonec útok odráží, ale Honorius přesto vydává rozkazy k přemístění císařského dvora do Ravenny, aby měl možnost úniku po moři. V roce 405 přichází další vlna gótských svazů a pod vedením krále Radagaise se probíjí až do oblasti Florencie. V bitvě u Faesulae je král poražen a popraven (23. srpen 406). Datum 31. prosince představuje zásadní zlom. Zamrzlý Rýn překročily spojené kmeny Vandalů, Suevů, Alanů a Burgundů, pravděpodobně prchající před Huny. Slabý římský odpor byl rychle rozdrcen a Gálie byla zpustošena, barbarské kmeny tehdy pronikly až k Pyrenejím. Rýnskou hráz se už nikdy nepodařilo zacelit, tato hranice se stala symbolem zranitelnosti Říma. Honoriovy obavy o bezpečnost sídla v Ravenně stále přetrvávají a tak je povoláno několik uzurpátorů. Roku 407 jeden z nich, Claudius Constantinus vyhání Germány a Galie a získává ji zpět. Když je pod jeho velením dobyta i Hispánie je Honoriem uznán za spoluvladaře. Jako císař je známý pod jménem Constantinus III. (Konstantin III.). Umírá roku 411 kdy je zajat velitelem západořímského vojska Constantiem a zavražděn v Ravenně při cestě na popravu.

Po Stilichonově smrti v roce 409, není prostoduchý Honorius schopen dovést do konce vyjednávání s Alarichem obléhajícím Řím. Alarich si nejprve vymohl astronomické retribuce v Ravenně a poté pronikl do samotného Říma. Dalším konfliktům mezi Góty a Západořímskou říší předešla smlouva, která Gótské kmeny povýšila na římské spojence a jejich hlavní povinností se stala obrana hranic impéria. V roce 418 se na území Říma vytvořil první oficiálně uznávaný barbarský stát Tolosánské království, které dosahovalo od Tolosy (Toulouse) až k pobřeží Atlantiku. Honorius si tehdy plně neuvědomoval vážnost budoucích následků tohoto kompromisu. Byl to další krok k postupnému rozkladu říše.

Vandalové[editovat | editovat zdroj]

Útoky barbarských kmenů na území Západořímské říše však zdaleka neustávají. Ravennský dvůr měl v té době několik schopných generálů, nejvýraznější z nich byli Flavius Constantius Felix, Flavius Aethius (Aëtius) a Bonifatius. Bonifatius ovládal část severní Afriky, přičemž si počíná samostatně natolik, že odmítá uposlechnout rozkaz k návratu do Říma od císaře Valentiniana III., a dokonce žádá Vandaly, aby se přeplavili z Hispánie a pomohli mu odrážet útoky císařských vojsk. Pod vedením krále Geisericha se 80 000 Vandalů dostává přes moře do Afriky a roku 429 začínají obsazovat severoafrické pobřeží. Valentinianus se sice s Bonifatiem rychle usmířil, ale proti Vandalům nic nezmohla ani spojená vojska východu a západu. Proto byla roku 435 i s Geiserichem uzavřena smlouva, která Vandalům poskytuje spojenecký status a území Maroka a západního Alžírska. Geisericha však ani smlouva neodradila od další expanze. Roku 439 dobyl dokonce Kartágo- v té době významné římské centrum, a s ním velkou část římského loďstva, kotvícího v jeho přístavech. Díky získané válečné flotile se Vandalové stali vážným ohrožením a mezi lety 440-442 obsadili Sicílii, Sardinii, Korsiku a Baleáry, kromě toho flotila nepřetržitě ohrožovala italské břehy. V roce 441 se však vynořuje další, skutečné nebezpečí v podobě Hunů v čele s Attilou. Valentinianus III. si uvědomil, že vojsko nemá dost sil, aby bojovalo současně na dvou frontách, a proto byl nucen uzavřít s Vandaly spojenectví, s tím že potvrdil všechny jejich ohromné územní zisky. A tak v roce 442 přiznává Řím Vandalům Kartágo i moc nad dosud římskou částí Alžíru, a tím i nezávislost Vandalského království.

Hunové[editovat | editovat zdroj]

Attilova podobizna na medailonu

Hunové doposud sužovali pouze Východní říši, ale roku 441 se obracejí i proti západu. Hunský vůdce Attila má v plánu vtrhnout do Galie, o kterou se v té době dělil západní Řím s visigótským královstvím, kterému v té době vládl Theodorich I.. Původně měli Hunové zaútočit pouze na Vizigóty, to však Attilovi nestačilo. Záminkou pro vniknutí do Západořímské říše se mu stala pikantní aféra. Valentinianova sestra Justa Grata Honoria se na Attilu obrátila se žádostí, aby ji ochránil před sňatkem, který ji zjednal bratr. Attila, přezdívaný bič boží si žádost přetlumočil jako nabídku pro sebe, ihned vypravil do Ravenny poselství, jehož prostřednictvím žádal o Honorii a polovinu Západořímské říše jako věno. Poté, co ho Valentinianus pochopitelně odmítl, Hunové a jejich germánští spojenci vpadli do Galie (451). Zpočátku Attilova vojska postupovala rychle, a plenila jedno město za druhým a z každého si odnášela bohatou kořist. Ale po vyplenění Met se Attila vydal k Orléansu. Po dlouhém obléhání město dobyl, ale když se střetl se svým bývalým spojencem, generálem Aetiem, byl nucen se opět stáhnout. Boje vyústili v bitvu na Katalaunských polích ve které utrpěly obě strany velké ztráty (padl zde také Theodorich). Zvítězit se podařilo Aetiovi, který nechal Attilu aby se stáhnul se svými vojsky z Galie.

Aetius se stal významným právě kvůli vítězství v bitvě na Katalaunských polích a s jeho slávou vzrůstal také jeho vliv, kterého se začínal obávat jeho císař Valentinianus. V roce 454 sezval své vojevůdce do císařského paláce a Aetia vlastní rukou probodl, aby byl o šest měsíců později zavražděn jeho věrnými, bývalými důstojníky. Aetius Byl nazýván poslední Říman či poslední z velkých Římanů, a právě rok jeho smrti je často považován za konec Západořímské říše. Kromě vojevůdce byl diplomatem, který držel hroutící se říši pohromadě a s jeho smrtí zanikly jím dojednané spojenecké smlouvy. Také smrt Valentiniana III. byla pro říši ranou. Sám o sobě sice nebyl významným vladařem, avšak spolu s ním po meči zanikla jeho dynastie, protože neměl syna, který by převzal vládu.

Pád[editovat | editovat zdroj]

Období stínových císařů[editovat | editovat zdroj]

Po Valentinianově smrti (454) se vlády ujímá Petronius Maximus, který pochází z urozené senátorské rodiny. Protože na trůn nemá právní nárok, přinutí Valentinianovu vdovu Eudoxii, aby se za něho provdala a svého syna Palladia oženil s její dcerou Placidií. Placidia již však byla zasnoubena se synem krále Geisericha, který tím dostal záminku k útoku na západní Řím. A tak když se v květnu roku 455 v ostijském přístavu vylodila obávaná vandalská flotila v čele se samotným Geiserichem, Maximus se pokusil z Říma uprchnout a je ubit rozzuřeným davem. Poté Vandalové vnikli do Říma a vyplenili jej, odvezli si nesrovnatelně větší kořist než Alarich v roce 410, včetně zajaté císařovny a jejích dvou dcer.

Nástupcem Petronia Maxima se stal Eparchius Avitus, pocházející z urozené galské rodiny. Jeho dobré kontakty s Galy a Germány v Římě vzbouzí podezření a odpor. Proto se proti němu postaví velitel Flavius Ricimer a po vítězství v bitvě u Placentie roku 456 jej přinutí k abdikaci. Ricimer se stává vrchním armádním velitelem a vládne za zákulisí- na trůn dosazuje císaře podle svého uvážení. Říše se stává velmi nestabilní, zvláště vlivem občanské války mezi Ricimerem a Antehemiem, jehož dosadil na trůn východní císař Leon I. (457-474). Úkol vyjednat mír připadl západnímu senátoru Olybrius, než však stačil splnit svou misi, byl Anthemius zavražděn a Olybrius zastoupil jeho místo na západním trůnu. Své postavení si Ricimer udržel do roku Olybriovi smrti- 472, kdy byl císařem prohlášen Glycerius, věhlasný svou pobožností a mizernými panovnickými schopnostmi. Glycerius není uznáván lidmi jako právoplatný císař a Leon I. také odmítá jeho proklamaci a místo něj dosazuje svého kandidáta Julia Nepota (474-475). Julius Nepos je zrazen svým vojenským velitelem Orestem, který proti císaři obrací jeho vlastní vojsko, určené k tažení proti Eurichovi. A za pomoci armády vedené skirským vojevůdcem Odoakerem jej sesazuje z trůnu. Nepos se stahuje zpět do rodné Dalmácie a ocitá se ve vyhnanství. Roku 480 je zavražděn v Salonae, pravděpodobně svým předchůdcem Glyceriem. V té chvíli Orestovi nic nebrání v plánu dosadit na trůn svého syna Romula Augusta, který je v té době pouhým dítětem. Titul Romula Augusta nikdy nebyl uznán císařem v Konstantinopoli, nebyl tedy legitimní, proto je za posledního Západořímského císaře do své smrti považován Julius Nepos, přesto že již nesídlil v Itálii.

Odoaker[editovat | editovat zdroj]

Odoaker a poslední císař Romulus Augustus

Orestovi k získání trůnu výrazně pomohli bojovníci vedení důstojníkem Odoakerem, jeho armáda sestávala z germánských Skirů, Herulů a Turcilingů. Orestes s Odoakerem uzavřel dohodu. Za pomoc vyhnání Julia Nepota z Itálie, se budou tyto kmeny smět usadit na italské půdě. Po splnění první části dohody však Orestes váhal a podcenil sílu germánské armády. Jeho armáda je roku 476 rozdrcena a Orestes umírá, zatíco Romulus Augustus byl Odoakerem vzhledem k nízkému věku velkoryse ušetřen a poslán na venkov. Odoakerova armáda se zmocnila Ravenny, avšak toto císařské sídlo osiřelo. Odoaker se snažil zlegalizovat svůj titul vládce italské provincie, proto bylo v jeho zájmu, aby byl schválen tehdejším východním císařem Zenónem. Zeno nejprve váhá a namítá, že vládcem Říma je stále Julius Nepos sídlící v Dalmácii. Nakonec, vzhledem k tomu že Odoaker nepřijímá titul císaře a prohlašuje se pouze králem, ho Zeno prohlašuje patriciem. Odoaker tedy pouze jako král vládne Itálii a i v mnoha dalších ohledech je skromný- například na své mince nechává razit Zenonovu podobu. Východ proti němu nikdy nezakročil, přesto že Konstantinopol jej nikdy neuznala, takto si Odoaker udržel vládu nad Itálií až do roku 493. Z formálního hlediska absence západořímského císaře, skončilo rozdělení impéria na dvě části a tak, jak rozhodl senát, se Zeno stává oficiálním vládcem jeho jak západní, tak východní části. Ale prakticky byl Odoaker nezávislým vládcem Itálie, stejně jako Geiserich vládl severní Africe a Eurich Galii a Hispánii.

Nakonec východní císař Justinián I. (518-527) uznává Odoakerova nástupce Ostrogóta Theodoricha. Rok 476, byl proto ve zpětné perspektivě víc než jen dočasnou změnou vlády. Představuje významný mezník, přesto že v očích současníků se mnoho nezměnilo, protože nedošlo ke změně režimu a král Odoaker si v mnohém počínal lépe, než předešlí římští císaři. Jako datum pádu Západořímské říše je uveden z toho důvodu, že Itálie, která byla hlavním sídlem vlády Říma, se stala sídlem vlády Germánské a tak se poslední významné římské území se stalo jedním z mnoha germánských království, říše již nebyla jedním celkem. Rok 476 je dále hranicí, která odděluje starověk od středověku.

Východořímská říše[editovat | editovat zdroj]

Východořímská říše, neboli Byzanc, přežila západní polovinu impéria o řadu století, s krátkým přerušením (12041261) se udržela až do roku 1453. Východní říše přetrvala především z důvodů výhodnější geografické polohy, přičemž východní Řím sousedil s civilizovanými Peršany, kteří dodržovali mírové smlouvy, zatímco západní Řím musel hájit dlouhou hranici podél Rýna a horního toku Dunaje a pokud jedna z obranných linií padla, byla nepřátelům otevřena cesta přímo do Itálie, Galie, nebo Hispánie. Z těch samých příčin nemusela Východořímská říše v letech 382395 povolit na svém území usidlování velkého množství Germánů, západu nezbyla jiná možnost. Kromě toho východní říše měla rozdílnou, vyvinutější strukturu vládní moci a v důsledku toho disponovala většími finančními zdroji než západní, proto si dokázala lépe udržet svou vojenskou moc a obranu. Díky vládní struktuře byla také mnohem stabilnější, ve srovnání s Západořímskou říší docházelo k zanedbatelnému množství vnitřních sporů. V období 364476 byl vnitřní mír narušen pouze dvěma uzurpátory, kteří byli rychle odstraněni, zatímco v západní říši muselo být potlačováno jedno povstání za druhým.

Rok 476 představuje významný mezník, přesto že v očích současníků se mnoho nezměnilo, protože nedošlo ke změně režimu a král Odoaker si v mnohém počínal lépe, než předešlí římští císaři. Jako datum pádu Západořímské říše je uveden z toho důvodu, že Itálie, která byla hlavním sídlem vlády Říma, se stala sídlem vlády Germánské. Především je ale rok 476 hranicí, která odděluje starověk od středověku.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Bednaříková, J.: Stěhování národů, Vyšehrad, 2003.
  • COLLINS, Roger: Evropa raného středověku, 300-1000. Praha: Vyšehrad, 2005, 479 s. ISBN 80-702-1660-3.
  • ČEŠKA, Josef, Zánik antického světa, Praha, Vyšehrad, 2000. ISBN 80-7021-386-8
  • Doležal, S.: Interakce Gótů a římského impéria ve 3. – 5. století n. l., Karolinum, Praha: 2008
  • Goldsworthy, A.: Armáda starého Říma, Slovart, Praha, 2010.
  • GRANT, Michael, Pád říše římské, Praha, BB art, 1997. ISBN 80-86070-32-8
  • HEER, Friedrich: Evropské duchovní dějiny. Praha: Vyšehrad 2000
  • Todd, M.: Germáni. Praha: NLN 1999.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]