Evropská unie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Evropská unie (EU)
Evropská vlajka
Motto: Jednota v rozmanitosti

(Hymna: Óda na radost)

Členské státy
Úřední jazyky
(24)
angličtina, bulharština, čeština, dánština, estonština, finština, francouzština, chorvatština, irština, italština, litevština, lotyština, maďarština, maltština, němčina, nizozemština, polština, portugalština, rumunština, řečtina, slovenština, slovinština, španělština, švédština
Evropská rada
•  sídlo

•  předseda
Brusel
(Generální sekretariát)
Herman Van Rompuy
Evropská komise
•  sídlo
•  předseda
Brusel
José Manuel Durão Barroso
Rada Evropské unie (Rada ministrů)
•  sídlo
•  předsednictví
Brusel
Itálie
rotující; 7–12/2014
Evropský parlament
•  sídlo Štrasburk (plenární zasedání)
Brusel (výbory)
Lucemburk (Generální sekretariát)
předseda Martin Schulz (od 2012)
Rozloha 4 381 376 km² (8. na světě)
Obyvatelstvo
•  celkem
•  hustota zalidnění
3. na světě
507 742 653 (2013)[1]
115,8 obyv./km²
HDP (PPP)
•  celkem
•  na obyv.
1. na světě
12 173 mld EUR (2008)
33 400 USD (CIA 2008)
Časové pásmo UTC 0 až 2, se zámořskými územími -4 až +4
Měna Euro (€) (EUR) + 12 dalších
Internetová doména .eu
Na tento článek je přesměrováno heslo EU. O dalších významech zkratky pojednává článek EU (rozcestník).

Evropská unie (EU) je politická a ekonomická unie, kterou od posledního rozšíření 1. 7. 2013 tvoří 28 evropských států s 507,7 miliony obyvatel (přibližně 7,3 % světové populace). EU vznikla v roce 1993 na základě Smlouvy o Evropské unii, známější jako Maastrichtská smlouva, která navazovala na evropský integrační procesy probíhající od padesátých let. Unie nahrazuje Evropské společenství a je jeho nástupkyní.

Evropská unie je založena na Smlouvě o Evropské unii a na Smlouvě o fungování Evropské unie, které uzavřely členské státy a kterými na Unii přenesly některé své pravomoci za účelem dosažení společných cílů. Podle čl. 3 Smlouvy o EU je cílem Unie podporovat mír, své hodnoty a blahobyt obyvatel. Unie zejména poskytuje svým občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic, ve kterém je zaručen volný pohyb osob. Vytváří vnitřní trh a usiluje o udržitelný rozvoj Evropy, založený na vyváženém hospodářském růstu a vysoce konkurenceschopném sociálně tržním hospodářství a ochraně životního prostředí. Podporuje vědecký a technický pokrok a bojuje proti sociálnímu vyloučení. Mezi cíle dále patří podpora hospodářské, sociální a územní soudržnosti a solidarity mezi členskými státy. Unie vytváří hospodářskou a měnovou unii, jejíž měnou je euro. Ve svých vztazích s okolním světem Unie zastává a podporuje své hodnoty a zájmy a přispívá k ochraně vlastních občanů. Dle smlouvy přispívá k míru, bezpečnosti, udržitelnému rozvoji planety, volnému a spravedlivému obchodování, vymýcení chudoby, ochraně lidských práv a k dodržování a rozvoji mezinárodního práva.

Za úspěšný boj o demokracii a lidská práva, za usmíření v Evropě a sjednocení kontinentu byla v roce 2012 Evropské unii udělena Nobelova cena za mír.[2]

Dějiny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Evropské unie.

Snaha o prevenci hrůz druhé světové války, ale také jako prostředek dohledu nad dalším případným německým zbrojením, uzavřelo šest západoevropských států v dubnu 1951 Pařížskou smlouvu, která založila Evropské společenství uhlí a oceli (Montánní unie, ESUO). Tato dohoda vstoupila v platnost v roce 1952. Právě uhlí a ocel byly považovány za hlavní strategické suroviny té doby. Základem této smlouvy byl tzv. Schumanův plán, který 9. května 1950 předložil francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman.[3]

V březnu 1957 pak tyto státy uzavřely další – tzv. Římské smlouvy, kterými vzniklo Evropské hospodářské společenství (EHS) a Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom). Jelikož se koncepce nadstátního řízení osvědčila v rámci činnost ESUO, byl stejný model zvolen i pro práci v nově vzniklých organizacích.[4]

Po 1. červenci 1967 se po sloučení tří společenství (ESUO, EHS a Euratom) začalo hovořit o Evropských společenstvích (ES). Počátkem sedmdesátých let, v době ropné krize, se ES poprvé rozšiřují. K Spolkové republice Německo (SRN), Francii, Itálii, Belgii, Lucembursku a Nizozemsko se k 1. lednu 1973 přidalo Spojené království, Irsko a Dánsko. Desátým členem je od 1. ledna 1981 Řecko a k 1. lednu 1986 přistoupilo Španělsko a Portugalsko.

Jednotný evropský akt (JEA), jehož východiskem byla Bílá kniha Komise specifikující přibližně tři sta opatření směřujících k zajištění jednotného vnitřního trhu, znamenal změnu strategie a přístupu k harmonizaci práva.[5][6] Ve stejné době, ačkoliv odlišnou formou, a to prostřednictvím mezinárodní smlouvy, se Francie, SRN, Belgie, Nizozemsko a Lucembursko rozhodli řešit otázku fyzického uvolnění pohybu zboží a služeb. V roce 1985 tak byla přijata Schengenská dohoda o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích. V roce 1990 byla podepsána i druhá Schengenská dohoda (Schengenská prováděcí úmluva), jež vstoupila v platnost v roce 1995. Tyto dvě dohody a jejich další prováděcí předpisy jsou souhrnně označovány za Schengenské acquis. Byl tak vytvořen Schengenský prostor, v němž se zboží a osoby mohou pohybovat v zásadě bez omezení.[7]

Maastrichtská smlouva oficiálně zavedla pojem Evropská unie pro zastřešení tří Společenství bez založení její právní subjektivity a zavedla tři pilíře EU – první pilíř zahrnoval otázky komunitární mající v zásadě vztah ke třem Společenstvím, druhý pilíř představoval společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a třetí policejní a justiční spolupráci. Druhý a třetí pilíř byly nekomunitární, což znamenalo, že komunitární orgány v těchto oblastech nemohly přijímat sekundární právo.[8][9] Pilířová struktura EU zanikla účinností Lisabonské smlouvy.[10] Maastrichtská smlouva nastavila novou proceduru přijímání předpisů, spolurozhodování, zavedla nové politiky a institut občanství EU. Přinesla také změnu do fungování EHS, když došlo k vypuštění slova hospodářská.

V roce 1995 došlo k rozšíření EU o Rakousko, Finsko a Švédsko.

Proces postupoval dál, a tak byla v červenci 1997 uzavřena Amsterodamská smlouva, která tzv. Schengenské acquis začlenila do práva EU, posílila pravomoci Evropského parlamentu, zavedla princip flexibility a ze třetího pilíře do prvního přesunula oblast justiční spolupráce v civilních věcech. Vznikl tak Evropský justiční prostor v civilních otázkách jako základ pozdějšího prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti.[11]

S ohledem na blížící se přistoupení dalších států byla přijata Smlouva z Nice (2001), která měla přizpůsobit instituce EU novému počtu členů. Předpokládalo se snížení počtu komisařů, posílení pozic větších států, rozšíření oblastí rozhodovaných kvalifikovanou většinou.[12]

Všechny předchozí smlouvy měla nahradit Smlouva o Ústavě pro Evropu. Ta počítala s nahrazením Evropského společenství Evropskou unií, jež by měla právní subjektivitu. Smlouva o Ústavě pro Evropu měla státoprávní charakter: počítala se zavedením termínů blízkých vnitrostátnímu právu (zákony, rámcové zákony) a vytvořením funkcí typických pro stát (prezident). Smlouva byla však odmítnuta referendy ve Francii a Nizozemsku.[13]

Následně byla připravena nová smlouva – Lisabonská, jejímž základem byla právě odmítnutá Smlouva o Ústavě pro Evropu, z níž byly odstraněny sporné instituty. Lisabonská smlouva je další novelizační smlouvou, jako Jednotný evropský akt, Maastrichtská smlouva, Amsterodamská smlouva a Smlouva z Nice. Lisabonská smlouva změnila obsah Smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o založení Evropského společenství, jež byla přejmenována na Smlouvu o fungování Evropské unie. Evropské společenství přestalo existovat, jeho právním nástupcem je EU. Z bývalých tří společenství zůstal již jen Euroatom, neboť ESUO zaniklo v roce 2002, když uplynulo padesátileté období, na které bylo Pařížskou smlouvou uzavřeno.

Podpis
Platnost
Smlouvy
1948
1948
Brusel
1951
1952
Pařížská
1954
1955
Paříž. doh.
1957
1958
Římské
1965
1967
Slučovací
1986
1987
JEA
1992
1993
Maastrichtská
1997
1999
Amsterodamská
2001
2003
Niceská
2007
2009
Lisabonská
Pix.gif Pix.gif Pix.gif Pix.gif Pix.gif Pix.gif Pix.gif Pix.gif
                   
Evropská společenství Tři pilíře Evropské unie
Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom)
Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO) Smlouva vypršela v roce 2002 Evropská unie (EU)
    Evropské hospodářské společenství (EHS) Evropské společenství
      Spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí (SVV)
  Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech
Evropská politická spolupráce (EPS) Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP)
Bruselský pakt Západoevropská unie (ZEU)    
                   

Členství[editovat | editovat zdroj]

Při prvních rozšířeních evropských společenství nebyla stanovena žádná kritéria, která by noví členové museli splnit (kromě obecných podmínek stanovených v zakládacích smlouvách). Situace zemí střední a východní Evropy se značně odlišovala od předchozích přistupujících zemí, Evropská rada proto v červnu 1993 v Kodani určila obecné závazné podmínky, tzv. Kodaňská kritéria:

  1. politická kritéria: kandidátská země musí mít stabilní instituce zajišťující demokracii, právní stát, dodržování lidských práv a práv menšin
  2. ekonomická kritéria: země musí mít fungující tržní ekonomiku schopnou se vypořádat s konkurenčními tlaky uvnitř Unie
  3. kritérium přijetí acquis communautaire: země musí být schopná přijmout závazky vyplývající z členství, včetně cílů politické, hospodářské a měnové unie

Členové[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Členský stát Evropské unie.

Evropská unie má od roku 2013 28 členských států a přibližně 500 miliónů obyvatel (2009; lidnatější jsou jen Čína, 1 306 mil., a Indie, 1 080 mil.).

Rozšířila se celkem sedmkrát: Poprvé v roce 1973 o Dánsko, Irsko a Spojené království. Řecko se připojilo v roce 1981, následováno Španělskem a Portugalskem v roce 1986. (V roce 1985 vystoupilo Grónsko, když v referendu 52 % obyvatel hlasovalo proti setrvání v ES.) Roku 1995 se členy staly dosud neutrální Finsko, Rakousko a Švédsko. V květnu 2004 bylo přijato 10 zemí: Česko, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Od ledna 2007 jsou členy Rumunsko a Bulharsko. 1. července 2013 se stalo členem Chorvatsko.

stát vstup
obyvatel (rok 2012)[14] rozloha
(km²)[15]
HDP (PPP) na hlavu,
2012[16][17]eur / % EU
křesel v EP
(k 1.7.2014)[18]
hlasů v Radě
(k 1.7.2014)[19]
Belgie Belgické království 1952 &0000000011094850.00000011 094 850 &0000000000030528.00000030 528 &0000000000030500.00000030 500 119 21 12
Bulharsko Bulharská republika 2007 &0000000007327224.0000007 327 224 &0000000000110879.000000110 879 &0000000000012100.00000012 100 47 17 10
Česko Česká republika 2004 &0000000010236445.00000010 236 445 &0000000000078867.00000078 867 &0000000000024590.00000024 590 96 21 12
Dánsko Dánské království 1973 &0000000005573894.0000005 573 894 &0000000000043094.00000043 094 &0000000000032000.00000032 000 125 13 7
Estonsko Estonská republika 2004 &0000000001294486.0000001 294 486 &0000000000045228.00000045 228 &0000000000017500.00000017 500 68 6 4
Finsko Finská republika 1995 &0000000005401267.0000005 401 267 &0000000000338145.000000338 145 &0000000000029400.00000029 400 115 13 7
Francie Francouzská republika 1952 &0000000065327724.00000065 327 724 &0000000000643801.000000643 801 &0000000000027500.00000027 500 108 74 29
Chorvatsko Chorvatská republika 2013 &0000000004398150.0000004 398 150 &0000000000056594.00000056 594 &0000000000015600.00000015 600 61 11 7
Irsko Irská republika 1973 &0000000004582769.0000004 582 769 &0000000000070273.00000070 273 &0000000000033100.00000033 100 129 11 7
Itálie Italská republika 1952 &0000000059394207.00000059 394 207 &0000000000301340.000000301 340 &0000000000025200.00000025 200 98 73 29
Kypr Kyperská republika 2004 &0000000000862011.000000862 011 &0000000000009251.0000009 251 &0000000000023200.00000023 200 91 6 4
Litva Litevská republika 2004 &0000000003003641.0000003 003 641 &0000000000065300.00000065 300 &0000000000017800.00000017 800 70 11 7
Lotyšsko Lotyšská republika 2004 &0000000002041763.0000002 041 763 &0000000000064589.00000064 589 &0000000000014700.00000014 700 62 8 4
Lucembursko Lucemburské velkovévodství 1952 &0000000000524853.000000524 853 &0000000000002586.0000002 586 &0000000000069400.00000069 400 271 6 4
Maďarsko Maďarsko 2004 &0000000009932000.0000009 932 000 &0000000000093028.00000093 028 &0000000000016800.00000016 800 66 21 12
Malta Maltská republika 2004 &0000000000417520.000000417 520 &0000000000000316.000000316 &0000000000022000.00000022 000 86 6 3
Německo Spolková republika Německo 1952 &0000000081843743.00000081 843 743 &0000000000357022.000000357 022 &0000000000031100.00000031 100 121 96 29
Nizozemsko Nizozemské království 1952 &0000000016730348.00000016 730 348 &0000000000041543.00000041 543 &0000000000032900.00000032 900 128 26 13
Polsko Polská republika 2004 &0000000038538447.00000038 538 447 &0000000000312685.000000312 685 &0000000000016800.00000016 800 66 51 27
Portugalsko Portugalská republika 1986 &0000000010542398.00000010 542 398 &0000000000092090.00000092 090 &0000000000019200.00000019 200 75 21 12
Rakousko Rakouská republika 1995 &0000000008443018.0000008 443 018 &0000000000083871.00000083 871 &0000000000033600.00000033 600 131 18 10
Rumunsko Rumunsko 2007 &0000000021355849.00000021 355 849 &0000000000238391.000000238 391 &0000000000012600.00000012 600 49 32 14
Řecko Řecká republika 1981 &0000000011290067.00000011 290 067 &0000000000131957.000000131 957 &0000000000019200.00000019 200 75 21 12
Slovensko Slovenská republika 2004 &0000000005465311.0000005 465 311 &0000000000049036.00000049 036 &0000000000025300.00000025 300 75 13 7
Slovinsko Slovinská republika 2004 &0000000002055496.0000002 055 496 &0000000000020273.00000020 273 &0000000000021000.00000021 000 82 8 4
Spojené království Spojené království Velké Británie a Severního Irska 1973 &0000000063256141.00000063 256 141 &0000000000243610.000000243 610 &0000000000028400.00000028 400 110 73 29
Španělsko Španělské království 1986 &0000000046196276.00000046 196 276 &0000000000505370.000000505 370 &0000000000024900.00000024 900 97 54 27
Švédsko Švédské království 1995 &0000000009482855.0000009 482 855 &0000000000450295.000000450 295 &0000000000032800.00000032 800 128 20 10
Vlajka EU EU celkem 28 členů &0000000506820764.000000506 820 764 &0000000004381376.0000004 381 376 &0000000000025600.00000025 600 100 751 352

Kandidátské země[editovat | editovat zdroj]

Možné rozšíření EU:      členové      kandidátské země      další možní členové

V současné době je šest kandidátských zemí (stav k 4. červenci 2014): Albánie (přihláška 2009), Island (přihláška 2009), Makedonie (přihláška 2004), Černá Hora (přihláška 2008), Srbsko (přihláška 2009) a Turecko (přihláška 1987).

Turecko[editovat | editovat zdroj]

O možném vstupu Turecka do EU se vedou debaty již od padesátých let 20. století. První asociační dohoda mezi Tureckem a tehdejším Evropským hospodářským společenstvím byla uzavřena v roce 1963. Přihlášku ke členství v EU podalo Turecko roku 1987, ale kandidátský status dostalo až po summitu v Helsinkách v roce 1999 a rozhovory o vstupu s ním byly zahájeny 3. října 2005. Z celkem 35 přístupových kapitol jich bylo zatím otevřeno 13 a uzavřena 1.[20]

Zastánci přijetí Turecka poukazují na to, že by to znamenalo stabilizaci jeho institucí a právního řádu a posílilo by to význam ekonomiky EU ve světě. Zároveň by přinesl také výrazné navýšení pracovní síly a populace Evropské unie. Pokud by Turecko splnilo všechny podmínky pro přijetí, není podle nich možné jeho vstup dále oddalovat. Vstup do Evropské unie by byl také jakousi odměnou za jeho dlouholeté členství v NATO a dosavadní pokrok v oblasti ochrany lidských práv.

Odpůrci Turecka v Evropské unii naopak poukazují na to, že většinou území leží v Asii, sousedí s nestabilními zeměmi a má špatné vztahy se sousedním Kyprem (členem EU; fakticky okupuje velkou část území Kypru) a Arménií (dosud živá genocida etnických Arménů v roce 1915). Mnozí také pochybují o pokroku v oblasti dodržování lidských práv a upozorňují zejména na etnické spory s tureckými Kurdy a potlačování jejich práv. Kritici přijetí Turecka se dále obávají změny mocenské rovnováhy v Evropě – muslimské a národnostně málo tolerantní Turecko by v době vstupu mělo srovnatelný počet obyvatel jako nejlidnatější země EU, Německo.

Makedonie[editovat | editovat zdroj]

Prvním v přístupovém procesu Makedonie k Evropské unii bylo podepsání Stabilizační a asociační dohody s EU v roce 2001. Dohoda vstoupila v platnost v roce 2004, kdy také Makedonie podala oficiální přihlášku. Po kladném doporučení Evropské komise byl Makedonii v roce 2005 udělen status kandidátské země, ale oficiální přístupová jednání zatím nezačala. Vyjednávání doposud probíhala spíše pomalu a především se soustředila na uvolňování vzájemného obchodu a od roku 2008 na odstranění vízové povinnosti pro občany Makedonie. Vliv na pomalý průběh přístupových jednání měl zejména bilaterální spor Makedonie, která se oficiálně jmenuje Bývalá Jugoslávská Republika Makedonie, a Řecka o jméno země, jež koliduje s názvem části řeckého území u hranice právě s Makedonií.[21]

Island[editovat | editovat zdroj]

Island podal 16. července 2009 oficiální přihlášku do EU. Evropská komise v rekordním čase žádost zpracovala a 24. února 2010 vydala zprávu o připravenosti Islandu ke vstupu do EU, na jejímž základě doporučila Evropské radě udělit Islandu status kandidátské země a zahájit tak oficiální vyjednávání o členství. Status kandidátského státu byl Islandu udělen 17. června 2010. Island je od roku 1994 členem Evropského hospodářského prostoru a od roku 2000 také Schengenského prostoru, do svojí legislativy tedy již implementoval podstatnou část legislativy Evropské unie.[22]

Vstup Islandu provázejí obavy ze sporů o legislativu upravující rybolov a dále bilaterální spory o zaplacení dluhů insolventní islandské internetové banky Icesave Nizozemsku a Spojenému Království (obě země jsou členy EU a uhradily škody svým občanům, kteří měli svoje finanční prostředky uložené v Icesave).[23] Zásadní motivací ke vstupu byl vliv mezinárodní ekonomické krize a snaha o vyrovnání se s jejími následky vstupem do EU a zejména rychlým přijetím eura. V červnu 2013 (po islandských volbách z dubna 2013, které vyhrály politické strany stavějící se negativně ke vstupu Islandu do EU) prohlásil islandský ministr zahraničních věcí, že Island jednostranně pozastavuje přístupové rozhovory. Další postup bude záležet na výsledku plánovaného referenda.[24]

Černá Hora[editovat | editovat zdroj]

Černá Hora podala přihlášku do EU 15. prosince 2008. Dohoda stabilizaci a přidružení vstoupila v platnost 1. května 2010.[25] Status kandidátské země byl Černé Hoře oficiálně udělen 17. prosince 2010[26]

Srbsko[editovat | editovat zdroj]

Srbsko se stalo kandidátem oficiálně 1. března 2012.[27][28]

Albánie[editovat | editovat zdroj]

Albánie získala status kandidátské země 24. června 2014.[29]

Potenciální kandidátské země[editovat | editovat zdroj]

Jako potenciální kandidátské země jsou oficiálně stanoveny zbývající balkánské státy: Bosna a Hercegovina a Kosovo. Evropská unie na nejvyšší úrovni potvrdila příslib konečného členství pro tyto země, pokud splní kritéria pro přistoupení.[30]

Potenciální členství je v dlouhodobější perspektivě přislíbeno[zdroj?] i státům tzv. Východního partnerství, které je projektem iniciovaným Evropskou unií v rámci evropské politiky sousedství. Jeho cílem je těsnější spolupráce Unie se šesti státy východní Evropy a Kavkazu (BěloruskoUkrajinaMoldavskoGruzieArménieÁzerbájdžán).

Země, které žádaly o vstup, ale nestaly se členy[editovat | editovat zdroj]

Norsko[editovat | editovat zdroj]

Norsko se dvakrát neúspěšně pokoušelo vstoupit do tehdejšího EHS, v letech 1963 a 1967 bylo jeho přistoupení vetováno Francií (stejně jako přistoupení dalších 4 zemí, které byly součástí daného vyjednávání), dále v letech 1972 (do EHS) a 1994 (do EU) se potom norští občané vyjádřili proti vstupu v referendech. Norové se obávají ztráty suverenity, hlavně při rozhodování o svém rybářském průmyslu. Norsko je bohatý stát s velkými ložisky ropy a zemního plynu a existují určité obavy, že by muselo neúměrně přispívat do finančních struktur EU, na druhou stranu se dobrovolně angažuje v mnoha projektech a agenturách (včetně těch, které jsou součástí Unie), v nichž vystupuje jako donor pro chudší části světa.[31]

Norsko je i bez přímého členství v EU zapojeno do vícerých evropských integračních struktur. Dokonce bylo jedním ze zakládajících členů Evropského sdružení volného obchodu, díky němuž se stalo v roce 1994 součástí Evropského hospodářského prostoru. V roce 1996 společně s Islandem přistoupilo k Schengenské dohodě a od roku 2001 je plně participujícím členem Schengenského prostoru.[32]

Švýcarsko[editovat | editovat zdroj]

Švýcarsko proslulo tradiční neutralitou, zároveň je ale kontinentální zemí, která je v současnosti obklopená Evropskou unií. Díky těmto skutečnostem bylo a je nuceno balancovat mezi neutralitou a tlaky okolního vývoje.

V roce 1960 Švýcarsko spoluzaložilo Evropské sdružení volného obchodu a v roce 1972 dokonce uzavřelo s EHS bilaterální dohodu o volném obchodu. Na začátku 90. let se Švýcarsko účastnilo jako člen ESVO vyjednávání o vytvoření Evropského hospodářského společenství, které motivovalo Švýcarskou spolkovou vládu, aby v roce 1992 podala přihlášku ke členství v EU, následně ale v témže roce občané země zamítli vyjednávaní o EHP, což vedlo i k ukončení snah o přistoupení k Unii.

Další období charakterizovalo uzavírání mnoha dvojstranných smluv mezi Evropskou unií a Švýcarskem (jejich počet se vyšplhal až do řádu stovek), z nichž nevýznamnější byly série prostě nazvané Bilaterální dohody I a II uzavřené v letech 1999, respektive 2004.[33] Od roku 2009 člen Schengenského prostoru.

Evropské instituce[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Instituce Evropské unie.

Základním principem fungování Evropské unie je sdílení pravomocí, které byly dříve v kompetenci jednotlivých členských států. Za tímto účelem vznikly společné instituce. Jádro institucionálního rámce tvoří sedm orgánů Evropské unie, které jsou vyjmenovány v čl. 13 Smlouvy o Evropské unii. Jedná se o Evropský parlament, Evropskou radu, Radu Evropské unie, Evropskou komisi, Soudní dvůr Evropské unie, Evropskou centrální banku a o Účetní dvůr. Kromě toho existují poradní a další instituce.

Evropský parlament ve Štrasburku
Zasedací sál Rady EU

Evropský parlament[editovat | editovat zdroj]

Základní rámec činnosti Evropského parlamentu (EP) je vymezen v ustanovení čl. 14 Smlouvy o Evropské unii. Evropský parlament je zde vymezen jako subjekt, jenž vykonává – společně s Radou – legislativní a rozpočtovou funkci. Skládá se ze zástupců občanů Unie. Po posledním rozšíření EU o Chorvatsko čítá Evropský parlament 766 členů, ve volbách v roce 2014 bylo zvoleno 751 poslanců. Členové EP jsou voleni na pětileté volební období ve všeobecných, přímých, tajných a svobodných volbách.[34] Institucionální vymezení EP se pak nachází v článcích 223 až 234 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU). Sídlem EP je Štrasburk, ale parlament zasedá také v Bruselu a Lucemburku.

Rada Evropské unie[editovat | editovat zdroj]

Rada Evropské unie (dříve Rada ministrů) zastupuje zájmy členských států na evropské úrovni. Její hlavní pravomocí je společně s Evropským parlamentem přijímání legislativy.

Evropská rada[editovat | editovat zdroj]

Evropská rada se skládá z hlav států a předsedů vlád členských států, předsedy Evropské rady a předsedy Evropské komise. Rozhoduje o nejzávažnějších politických a ekonomických otázkách a vymezuje směry, kterými se má Unie ubírat. Evropská rada rozhoduje na základě jednomyslnosti. Lisabonská smlouva zřídila stálého předsedu Evropské rady, který je volen na 2,5 roku. Prvním předsedou je Herman Van Rompuy.

Rada jedná v různých složeních. Nejvyšší úrovní je Rada složená z ministrů jednotlivých států, kteří se schází podle potřeby. Další úrovní je Výbor stálých zástupců, kde se schází zástupci členských států, příp. jejich zástupci. Dalšími úrovněmi pak jsou výbory a pracovní skupiny.

Rada rozhoduje buď jednomyslně, kvalifikovanou nebo prostou většinou hlasů. Většina rozhodování se provádí na základě kvalifikované většiny, kdy hlasy členských států mají různou váhu v závislosti na počtu obyvatel.

Každý půlrok předsedá Radě jiná země EU.

Evropská komise[editovat | editovat zdroj]

Evropská komise sleduje zájmy Evropské unie jako celku. Komisaři nesmějí přihlížet k zájmům jednotlivých zemí. Komise má výlučné právo iniciovat návrhy legislativy a dohlíží na dodržování zakládacích smluv EU. Vypracovává návrh rozpočtu EU a provádí kontrolu jeho plnění. Dále Komise zastupuje EU při mezinárodních jednáních a má právo sjednávat s třetími státy dohody.

Na základě Smlouvy z Nice má každá země jednoho komisaře, v současnosti je jich tedy 28. Předseda komise je José Manuel Durão Barroso. Od roku 2014 smlouvy předpokládají snížení počtu komisařů na 2/3 počtu členských států a zavedení systému rotace.

Evropská komise rozhoduje na základě prosté většiny hlasů. Sídlo má v Bruselu.

Soudní dvůr Evropské unie[editovat | editovat zdroj]

Soudní dvůr Evropské unie dbá nad jednotným výkladem evropského práva. Má sídlo v Lucemburku.

Evropská centrální banka[editovat | editovat zdroj]

Evropská centrální banka se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem, která spolu s národními centrálními bankami tvoří Evropský systém centrálních bank, je měnovou bankou pro Eurozónu.

Evropský účetní dvůr[editovat | editovat zdroj]

Evropský účetní dvůr kontroluje hospodaření Unie. Má sídlo v Lucemburku.

Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů[editovat | editovat zdroj]

Hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů jsou poradní a konzultativní orgány Evropské unie. Jsou nápomocny Evropskému parlamentu, Radě a Komisi. V některých předepsaných oblastech a případech je jejich konzultace povinná.

Další instituce[editovat | editovat zdroj]

Politiky Evropské unie[editovat | editovat zdroj]

Od Maastrichtské smlouvy se oblasti činnosti EU, tzv. politiky EU, dělily do tzv. tří pilířů. Lisabonská smlouva toto dělení formálně zrušila, ale fakticky částečně přetrvává v přechodných obdobích a specifických procedurách.

První pilíř, nadstátní, zastřešoval všechna tři dosavadní Společenství, druhý a třetí pilíř zaváděly nové oblasti mezivládní spolupráce. Druhý pilíř zahrnoval společnou bezpečnostní a zahraniční politiku, třetí pilíř pak policejní a justiční spolupráci.

Lisabonskou smlouvou se dosavadní druhý a třetí pilíř přeměnily v další společné politiky EU. Určitá výjimka zůstala v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky, kde je zachována jednomyslnost členských států.

Politika Evropské unie – „Tři pilíře

I. Evropská společenství

II. Společná zahraniční
a bezpečnostní politika

III. Policejní a justiční spolupráce

Zahraniční politika:

Bezpečnostní politika:

Umístění institucí Evropské unie[editovat | editovat zdroj]

Sedm institucí Evropské unie sídlí v Bruselu, Štrasburku, Lucemburku a Frankfurtu nad Mohanem.

Evropská komise má sídlo v Bruselu (budova Berlaymont), ačkoliv některá oddělení jsou umístěny v Lucembursku. V Bruselu sídlí rovněž Rada Evropské unie (budova Justus Lipsius), s výjimkou dubna, června a října, kdy se schůze rady koná v Lucemburku, dále zde sídlí Evropský hospodářský a sociální výbor a Výbor regionů. Evropský parlament má sídlo ve Štrasburku (budova Louise Weiss) a hostuje dvanáct měsíčních plenárních zasedání (včetně rozpočtového zasedání). Evropský soudní dvůr, hlavní soud, účetní dvůr a Evropská investiční banka mají sídlo v Lucemburku. Lucemburk také hostí Sekretariát Evropského parlamentu. Evropská centrální banka má sídlo ve Frankfurtu (budova Eurotower).

Ekonomika Evropské unie[editovat | editovat zdroj]

Evropská unie je největší světovou ekonomikou s HDP 11,8 biliónu euro (v paritě kupní síly, 2009). EU má dlouhodobě aktivní saldo běžného účtu platební bilance a nízkou inflaci (zvláště v zemích bývalé „patnáctky“); finanční krize roku 2008 ji však vážně postihla. Mezi starými a novými zeměmi existují významné rozdíly v ekonomické vyspělosti i ostatních ekonomických ukazatelích. Většina hospodářských aktivit je buď koordinována (např. sociální politika) nebo je zcela v pravomoci institucí Evropské unie (např. obchodní politika).

eurozóna

Všechny státy Evropské unie jsou zapojeny do jednotného vnitřního trhu:

  • je zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu
  • neexistují technické překážky obchodu (rozdíly technických požadavků, různé stupně ochrany duševního vlastnictví apod.)
  • snížení administrativy v daňové oblasti

Evropská měnová unie (EMU)[editovat | editovat zdroj]

Symbol společné evropské měny

Osmnáct zemí EU (Belgie, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Lotyšsko, Lucembursko, Malta, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko, Slovensko, Slovinsko a Španělsko) je navíc členy eurozóny, což znamená, že na jejich území platí společná měna euro; další země ho plánují zavést. Podmínkou pro přijetí eura jsou tzv. konvergenční nebo Maastrichtská kritéria:

  • průměrná míra inflace země v období jednoho roku před prověřením o vstupu do závěrečného stadia nesmí převýšit o více než 1,5 procentního bodu průměrnou míru inflace tří zemí s nejnižší mírou inflace
  • dlouhodobá nominální úroková míra nesmí v roce před prověřením země o možnosti vstupu do závěrečného stadia převýšit o více než 2 procentní body průměrnou úrokovou míru tří zemí s nejnižší mírou inflace
  • deficit veřejných financí nesmí převýšit 3 % HDP a státní dluh nesmí převýšit 60 % HDP v době, kdy bude EU prověřovat vstup do EMU (kritérium státního dluhu se považuje za splněné, pokud se podíl dluhu na HDP dlouhodobě snižuje)[zdroj?]
  • měnový kurz členské země nesmí překročit rozpětí dané Evropským měnovým systémem (ERM II) a alespoň dva roky před prověřením možnosti vstupu do závěrečného stadia nesmí členská země devalvovat svou měnu oproti měnám ostatních členských zemí EU

K 1. lednu 2014 zavedlo euro Lotyšsko a do ledna 2015 hodlá vstoupit do eurózony i Litva.

Financování a rozpočet EU[editovat | editovat zdroj]

Rozpočet Evropské unie je určen k financování politik EU, administrativních výdajů evropských institucí a další účely. Na rozdíl od národních rozpočtů musí být vždy vyrovnaný, nepřipouští se tedy rozpočtové deficity. Podle rozpočtového rámce na období 2007–2013 bude činit 1,05 % HDP Unie[35] (podíl výdajů národních rozpočtů na HDP členských států se přitom pohybuje okolo 40 %).

Návrh rozpočtu vypracovává Evropská komise a předkládá jej ke schválení Radě EU. Evropský parlament je oprávněn návrh pozměnit.

Evropská Unie a potenciálně nově vzniklé země[editovat | editovat zdroj]

Dlouhodobě se o nezávislost na Velké Británii a Španělsku snaží Skotsko a Katalánsko. Na tyto snahy Brusel reagoval vyjádřením, že odtržené území členského státu přestane být členem EU.[36][37] Je otázkou, zda v případě úspěšného osamostatnění Skotska se nebude chtít osamostatnit také Wales.[38][39] Problém otržení Skotska a Katalánska je v tom, že se nejedná pouze o vnitřní záležitost země, nýbrž zde hrají roli strategické zájmy větších celků.[40] Snahu o odtržení od Itálie projevuje Jižní Tyrolsko.[41] V Benátsku se konalo neoficiální referendum, ve kterém se většina obyvatel vyjádřila pro samostatný stát, na základě čehož může být požadováno vypsání oficiálního a závazného referenda.[42] Také se objevila možnost vytvoření nezávislého státu z regionů Benátska a Friuli-Giulia, čímž by vznikl stát větší než Rakousko.[43] O možnosti odtržení od Španělska uvažuje také Baskicko. Protože neexistuje mezinárodně uznané právo na odštěpení, regiony uvažující o vytvoření samostatného státu sledují dění ve Skotsku, především s ohledem na to, jak bude reagovat EU, pokud se Skotsko v referendu vyjádří pro osamostanění.[44]

Česká republika a Evropská unie[editovat | editovat zdroj]

Integrace do západoevropských struktur byla jedním z hlavních cílů Československa po sametové revoluci v roce 1989. První významnou změnou bylo otevření hranic a odstranění řady dovozních omezení. Před Československem ale stál obtížný úkol transformace centrálně plánované ekonomiky na tržní.

Již v roce 1989 byl založen fond PHARE, jehož úkolem bylo pomáhat Polsku a Maďarsku při přechodu na tržní ekonomiku prostřednictvím finančních grantů a poradenství. Postupně se jeho působnost rozšířila i na další státy bývalého východního bloku, Československo k němu přistoupilo v roce 1990.

Dle informací Ministerstva financí ČR zaplatila celkově Česká republika od svého vstupu do EU (tedy od 1. května 2004) do 31. prosince 2012 301,2 mld. Kč, oproti tomu získala 551,2 mld. Kč. Celkově se tak Česká republika řadí mezi čisté příjemce s kladným saldem okolo 250 mld. Kč.[45]

Podle agentury STEM klesá od roku 2010 podíl lidí v Česku, kteří pozitivně hodnotí fungování Evropské unie, za efektivně fungující organizaci ji pokládá pouze 27 % občanů.[46]

Asociační dohody – počátek integrace do EU[editovat | editovat zdroj]

V průběhu první poloviny 90. let byly s postkomunistickými státy uzavírány asociační dohody (též dohody o přidružení nebo Eurodohody), které sice nedávaly záruku přijetí do EU, ale umožňovaly lepší politický dialog, institucionální spolupráci a odstraňování obchodních bariér (Evropská unie se zavázala snižovat svoje cla a kvóty rychleji než východní státy, aby zmírnila dopady na jejich ekonomiky). Po rozpadu Československa musela Česká republika podepsat novou asociační dohodu; vstoupila v platnost 1. února 1995 a na jejím základě se český premiér například mohl účastnit zasedání Evropské rady a resortní ministři se mohli 2× ročně účastnit zasedání Rady ministrů.

V první polovině 90. let se představitelé EU zdráhali dát závazný termín přistoupení postkomunistických zemí. Na summitu v červnu 1993 byla ale schválena tzv. Kodaňská kritéria, určující podmínky vstupu.

Přístupová jednání[editovat | editovat zdroj]

Přehled uzavření přístupových jednání ČR s EU

Kapitoly 1–31 přístupových smluv (datum uzavření)

  1. Volný pohyb zboží (7. 12. 1999)
  2. Volný pohyb osob (26. 10. 2001)
  3. Volný pohyb služeb (29. 3. 2001)
  4. Volný pohyb kapitálu (1. 6. 2001)
  5. Právo společností (29. 3. 2001)
  6. Hospodářská soutěž (24. 10. 2002)
  7. Zemědělství (13. 12. 2002)
  8. Rybolov (19. 4. 1999)
  9. Doprava (13. 12. 2002)
  10. Daně (28.11.2001)
  11. Hospodářská a měnová unie (7. 12. 1999)
  12. Statistika (19. 4. 1999)
  13. Sociální politika a zaměstnanost (1. 6. 2001)
  14. Energetika (12. 12. 2001)
  15. Průmyslová politika (22. 6. 1999)
  16. Malé a střední podniky (10. 11. 1998)
  17. Věda a výzkum (10. 11. 1998)
  18. Školství (10. 11. 1998)
  19. Telekomunikace (19. 4. 1999)
  20. Kultura a audiovizuální politika (11. 6. 2001)
  21. Regionální politika (22. 4. 2002)
  22. Životní prostředí (1. 6. 2001)
  23. Ochrana spotřebitelů a zdraví (19. 5. 1999)
  24. Spravedlnost a vnitro (12. 12. 2001)
  25. Celní unie (14. 6. 2000)
  26. Vnější vztahy (14. 6. 2000)
  27. Společná zahraniční a bezpečnostní politika (6. 4. 2000)
  28. Finanční kontrola (26. 10. 2001)
  29. Rozpočet (13. 12. 2002)
  30. Instituce (13. 12. 2002)
  31. Různé (13. 12. 2002)
Podrobnější informace naleznete v článku Vstup České republiky do Evropské unie.

Česká republika podala žádost o členství v EU 17. ledna 1996; vstup do EU byl jednou z priorit české zahraniční politiky, s významnými dopady také na domácí politickou a ekonomickou situaci (např. nutnost postupné implementace acquis communautaire do českého právního řádu). V červenci 1997 vydala Evropská komise Agendu 2000, která se stala základním metodologickým dokumentem pro přijímání nových členských zemí a obsahovala posudky nově přistupujících zemí ohledně plnění nutných podmínek členství v EU. Na jejím základě EK doporučila zahájit přístupová jednání s Českou republikou, Estonskem, Kyprem, Maďarskem, Polskem a Slovinskem; ta začala v březnu 1998. I v následujících letech vydávala EK každoroční posudky hodnotící pokroky kandidátských zemí v ekonomické, právní, politické i dalších oblastech. Na helsinském summitu v roce 1999 byly zahájeny přístupové rozhovory s dalšími kandidátskými zeměmi: Bulharskem, Litvou, Lotyšskem, Maltou, Rumunskem a Slovenskem (tzv. Helsinská skupina, skupina, v niž byla i Česká republika, se nazývala Lucemburská).

Kvůli zprůhlednění a zjednodušení vyjednávání se celé acquis communautaire rozdělilo do 31 kapitol (tzv. screening – tabulka vpravo udává data uzavření kapitol Českou republikou). Vyjednávání probíhalo formou mezivládních konferencí členských států EU (jednání vždy řídila předsednická země EU) s kandidátskými zeměmi. Pro vstup nových zemí byla důležitá ratifikace Smlouvy z Nice v roce 2003, která připravila evropské instituce na rozšíření. V prosinci 2002 byla v Kodani s deseti kandidátskými státy uzavřena jednání; smlouva o přistoupení byla podepsána v dubnu 2003 v Athénách; datem vstupu byl 1. květen 2004. Smlouvy o přistoupení ratifikovaly národní parlamenty stávajících členských zemí EU a Evropský parlament. Některé přistupující státy ratifikovaly vstup do EU v parlamentu, některé zvolily referendum včetně ČR, kde v červnu 2003 hlasovalo pro vstup 77,3 % voličů, volební účast byla 55,2 %.

Česká republika je plnoprávným členem Evropské unie s přechodnými obdobími vyjednanými v přístupové smlouvě:

  • omezení volného pohybu pracovních sil (maximálně do roku 2011 v některých zemích, netýká se např. Spojeného království a Irska)
  • postupné zavádění přímých plateb EU zemědělcům: 25 % v r. 2004, 30 % v r. 2005 a 35 % v r. 2006
  • omezení nabývání zemědělské půdy a lesů cizozemci – občany EU (7 let) a přechodné období pro nabývání nemovitostí určených k vedlejšímu bydlení pro cizozemce – občany EU (5 let)
  • přechodné období do 31. 12. 2006 pro některé hygienické normy v zemědělských podnicích
  • přechodné období do 31. 12. 2009 týkající se parametrů drůbežích klecí
  • přechodné období do 31. 12. 2006 pro sníženou spotřební daň z cigaret a další přechodná období pro některé výrobky a služby v nižší sazbě DPH
  • trvalá výjimka pro sníženou sazbu DPH z produktů pěstitelského pálení
  • množství přechodných období v oblasti ochrany životního prostředí (týkající se obalových odpadů, čištění městských odpadních vod, omezení emisí znečišťujících látek do ovzduší apod.)

Evropská komise přijala v červenci 2007 priority rozvoje České republiky specifikované v Národním strategickém referenčním rámci. Ten určuje strategii čerpání finanční pomoci v souladu s Lisabonskou strategií ve výši 26,69 miliard eur v období 20072013.

Geografie[editovat | editovat zdroj]

Evropská unie k 1. 7. 2013 (oranžově)
Podrobnější informace naleznete v článku Geografie Evropské unie.

Evropská unie zasahuje na území o rozloze 4,3 mil. km², jež ohraničuje na severovýchodě Finsko, na jihovýchodě Kypr, na jihozápadě Portugalsko a na severozápadě Irsko. Její nedílnou součástí jsou zámořská území:

Francie Francie

Španělsko Španělsko

Portugalsko Portugalsko

Kromě toho je k Evropské unii řada území asociovaných, existují také území pod správou členských států Evropské unie, které do EU nepatří a podobně, viz Oblasti EU se zvláštním statusem (především v oblasti Karibiku a Pacifiku).

Nejvyšší hora na území Unie je Mont Blanc (4808 m) na hranici Francie a Itálie (kdyby do EU vstoupilo Turecko, stal by se nejvyšší horou Ararat s 5166 m). Největší jezero je Vänern na jihu Švédska s plochou 5650 km² a hloubkou 106 m. Nejdelší řeka EU je Dunaj (2850 km, pramení v německém pohoří Schwarzwald a ústí do Černého moře u rumunsko-ukrajinských hranic).

EU leží převážně v mírném klimatickém pásmu, severní oblasti Finska spadají do subarktického pásma a Středomoří do pásma subtropického. Jednotlivé země EU mají rozmanité klimatické podmínky. Například v Helsinkách je průměrná teplota v lednu −5,6 °C a v červenci 17,8 °C, naproti tomu na Maltě je průměrná teplota v lednu 12,8 °C a v červenci 25,6 °C.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&init=1&plugin=1&language=en&pcode=tps00001
  2. Nobelovu cenu míru dostala Evropská unie
  3. Deklarace z 9. května 1950 [online]. EUROPA, portál evropských institucí. Dostupné online.  
  4. TÝČ, Vladimír. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 6. vyd. Praha : Leges, 2010. 301 s. [dále jen Týč (2010)]. ISBN 978-80-87212-60-8. S. 20.  
  5. Jednotný evropský akt: Právní úprava a její změny [online]. REV. 2004-05-01, [cit. 2011-01-26]. Dostupné online.  
  6. TÝČ, Vladimír. Základy práva Evropské unie pro ekonomy. 5., aktualiz vyd. Praha : Linde, 2006. 287 s. [dále jen Týč (2006)]. ISBN 80-7201-631-8. S. 179.  
  7. Týč (2010). 204–205.
  8. Týč (2006). s. 254–255.
  9. VALDHANS, Jiří. Právní úprava mimosmluvních závazků s mezinárodním prvkem v České republice. Brno : Masarykova univerzita, 2009. 140 s. [dále jen Valdhans (2009)]. Dostupné online. S. 24-25.  
  10. LEBEDA, Václav. 10 věcí, které Lisabonská smlouva přináší. Policy Brief [online]. 2009-02, s. 1. Dostupné online.  
  11. Týč (2010). 23, 207.
  12. Týč (2010). 23.
  13. Týč (2010). 24.
  14. (anglicky) Eurostat – Population at 1 January
  15. https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/rankorder/2147rank.html
  16. http://epp.eurostat.ec.europa.eu/tgm/table.do?tab=table&init=1&language=en&pcode=tec00001&plugin=1 Eurostat: Gross domestic product at market prices at current prices – Purchasing Power Standard per inhabitant
  17. Eurostat: GDP per capita in PPS
  18. (česky) Evropský parlament / Poslanci EP na webu Evropského parlamentu
  19. (česky)(anglicky) Oficiální stránky Evropské rady
  20. European Commission Enlargement [online]. European Commission. Kapitola candidate countries/EU-Turkey relations. Dostupné online. (anglicky) 
  21. European Commission Enlargement [online]. European Commission. Kapitola candidate countries/EU-Makedonia relations. Dostupné online. (anglicky) 
  22. European Commission Enlargement [online]. European Commission. Kapitola Potential Candidates/Iceland/EU-Iceland relations. Dostupné online. (anglicky) 
  23. Icelandic Government. Dostupné online. (anglicky) 
  24. Minister Sveinsson meets with Stefan Füle [online]. Iceland´s application for membership of the EU. Dostupné online. (anglicky) 
  25. ROZHODNUTÍ RADY A KOMISE ze dne 29. března 2010 [online]. Evropská komise, [cit. 2010-12-22]. Dostupné online. (česky) 
  26. . závěry Evropské rady (16. a 17. prosince 2010) [online]. Evropská rada, [cit. 2010-12-22]. Dostupné online. (česky) 
  27. CONCLUSIONS [online]. EUROPEAN COUNCIL (Evropská komise), [cit. 2012-03-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  28. Srbsko – Základní údaje o zemi [online]. Evropská komise, [cit. 2012-03-07]. Dostupné online. (česky) 
  29. CONCLUSIONS [online]. EUROPEAN COUNCIL (Evropská komise), [cit. 2012-03-07]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. European Commission Enlargement [online]. European Commission, [cit. 2009-02-07]. Kapitola Accession criteria. Dostupné online. (anglicky) 
  31. Norway mission to EU. Kapitola Norway and the EU/A historical overview. Dostupné online. (anglicky) 
  32. Norway mission to EU. Kapitola Norway and the EU. Dostupné online. (anglicky) 
  33. http://ec.europa.eu/external_relations/switzerland/index_en.htm
  34. SEU: 14.
  35. http://europa.eu/rapid/pressReleasesAction.do?reference=MEMO/06/204
  36. ŠLAJCHRTOVÁ, Leona. Boj Katalánců za vlastní stát dostal ránu, EU se postavila za Španělsko. idnes.cz [online]. 18. září 2013. Dostupné online.  
  37. HOLOPOVÁ, Andrea. V Evropě se v roce 2014 zřejmě objeví nové státy. reflex.cz [online]. 19. 12. 2013. Dostupné online. ISSN 1213-8991.  
  38. CHLUPATÝ, Roman. Evropská unie zítřka: Británie ven, Skotsko a Wales do klubu? Nic není nemožné, říká James Knightley (ING). Investičníweb.cz [online]. 24. 5. 2013. Dostupné online.  
  39. PURTILL, Corinne. Wales ponders independence from Britain. GlobalPost [online]. February 18, 2014. Dostupné online.  
  40. KUDRNA, Jan. Právo na sebeurčení něco stojí. Ihned.cz [online]. 13. 2. 2013, rev. 15. 2. 2013. Dostupné online.  
  41. Karel Hvížďala: Jižní Tyrolsko chce pryč od Říma. rozhlas.cz [online]. 13. března 2012. Dostupné online.  
  42. Bohaté Benátky pořádají referendum o samostatnosti, nechtějí financovat "zločinecký jih Itálie". Britské listy [online]. 16. 3. 2014. Dostupné online.  
  43. Referendum o nezávislosti Benátska dopadlo stejně jednoznačně jako na Krymu. AC24.cz [online]. 24. 3. 2014. Dostupné online.  
  44. POLOCHOVÁ, Iveta. Unie separatistů? Ke Skotsku se upírají oči Katalánců, Vlámů i Basků. idnes.cz [online]. 14. září 2014 17:23. Dostupné online.  
  45. JAKOB, Ondřej. Čistá pozice ČR vůči rozpočtu EU dosáhla rekordní výše [online]. Ministerstvo financí ČR, [cit. 2014-02-28]. Dostupné online.  
  46. Evropská unie. Mínění Čechů o ní se zhoršuje. Metro Praha. duben 2014, čís. 67, s. 5. Dostupné online. ISSN 1211-7811.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • FIALA, P., PITROVÁ M.: Evropská unie. Brno: CDK, 2003
  • BRDEK, M., JÍROVÁ, H.: Sociální politika v zemích EU a ČR. Praha: CODEX Bohemia, 1998
  • BRŮŽEK, A.: Evropská měnová integrace. Praha: VŠE, 1996
  • CIHELKOVÁ, E.: Vnější ekonomické vztahy Evropské unie. Praha: C. H. Beck, 2003
  • CIHELKOVÁ, E., JAKŠ, J. A KOL.: Evropská integrace – Evropská unie. Praha: VŠE, 2004
  • JAKŠ, J.: Quo Vadis Evropská unie. Praha: ETC Publishing, 1998
  • NEUMANN, P., LUKÁŠ, Z.: Společná zemědělská politika EU – Regionální a strukturální politika EU. Praha: VŠE, 2000
  • PELTRÁM, A., KOŘÍNKOVÁ, K.: Rozvoj transevropské dopravní sítě. Praha: Nadatur, 1997
  • PELTRÁM, A.: Transevropské sítě. Praha: Nadatur, 1997
  • SVOBODA, P.: Právo vnějších vztahů Evropské unie. Praha: Linde Praha, 1999
  • TICHÝ, L., ARNOLD, R. A KOL.: Evropské právo. Praha: C. H. Beck, 1999
  • TÝČ, V.: Základy práva Evropské unie pro ekonomy, Praha: Linde, 2004. ISBN 80-7201-478-1
  • BALANYÁ, B., DOHERTY, A., HOEDMAN, O., MA´ANIT, A., WESSELIUS, E.: Odvrácená strana Evropské unie — Evropa v režii nadnárodních korporací, nakl. paradigma.sk, 2003, 311 stran

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]