Lisabonská smlouva

Logo Lisabonské smlouvy

Postup schvalování Lisabonské smlouvy:     ratifikována (27 zemí)

16stránkový mandát Evropské rady z června 2007, podle kterého má Mezivládní konference vypracovat Lisabonskou smlouvu

Lisabonská smlouva (též Reformní smlouva) je mezinárodní smlouva, jejímž cílem je především reformovat instituce Evropské unie a její fungování. Byla podepsána 13. prosince 2007 v Lisabonu, ratifikována 3. listopadu 2009 a vstoupila v platnost 1. prosince 2009.

Po neúspěchu Smlouvy o Ústavě pro Evropu („Ústavy EU“), odmítnuté referendy v Nizozemsku a Francii v roce 2005, bylo přikročeno k změnám prostřednictvím novelizace stávajících smluv s cílem zajistit efektivní fungování Evropské unie do budoucna. Nová smlouva byla ratifikována všemi členskými státy EU a 1. prosince 2009 nabyla platnost - první den měsíce následujícího po tom, co Česká republika uložila svou ratifikaci v Římě, k čemuž došlo dne 13. listopadu 2009.

Na rozdíl od Smlouvy o Ústavě pro Evropu – která dosavadní smlouvy měla nahradit – má Lisabonská smlouva změnit stávající smlouvy, které v pozměněné podobě zůstávají dále v platnosti. Většinu změn obsažených v odmítnuté Smlouvě o Ústavě pro Evropu však přejímá.

Obsah Lisabonské smlouvy EU byl vypracován v bilaterálních jednáních během německého předsednictví v Radě Evropské unie v první polovině 2007, definitivně dohodnuty a schváleny na zasedání Evropské rady v Bruselu 21. až 22. června 2007, prodlouženého do ranních hodin soboty 23. června. Evropská rada dále udělila mandát Mezivládní konferenci k vypracování Lisabonské smlouvy, která měla být ratifikována do poloviny roku 2009.

Lisabonská smlouva je předmětem časté kritiky, zejména v souvislosti s tím, že pokračuje v nastoleném trendu dalšího prohlubování integrace, přičemž např. dále omezuje v některých oblastech možnost států vetovat rozhodnutí v Radě EU.

Lisabonská smlouva a Ústava EU

Lisabonská smlouva obsahuje dva články pozměňující:

• Smlouvu o Evropské unii
• Smlouvu o založení Evropského společenství, ta byla přejmenována nově na Smlouvu o fungování Evropské unie

Dále stanovuje, že na těchto dvou smlouvách je Evropská unie (EU) založena, že nahrazuje Evropské společenství (ES) a je jeho nástupkyní. Text mandátu také uvádí, že „všechna ustanovení Mezivládní konference z roku 2004 budou začleněna do těchto dvou smluv“, tedy to, že Ústava EU, kterou tato Konference schválila, je jejich obsahem.

Evropská unie má mít jednotnou právní subjektivitu, jak už navrhovala Ústava EU.

Listina základních práv Evropské unie sice není částí zakládajících smluv, má však na základě nového znění čl. 6 Smlouvy o Evropské unii „stejnou právní sílu jako Smlouvy“, tzn. právní závaznost, s výjimkou Velké Británie, Polska a v budoucnosti možná i České republiky.

Dochází též ke změně váhy jednotlivých států při hlasování v Radě.

Jako kompromis – Velká Británie zprvu zcela odmítala Evropského ministra zahraničí navrženého Ústavou EU – byla zavedena nová funkce „Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku“. Na žádost Velké Británie má smlouva v oblasti policejní a justiční spolupráce v trestních věcech některým členům umožnit pokračovat v další práci na určitém aktu, zatímco jiným umožní se jí neúčastnit.

Označení „zákon“ EU a „rámcový zákon“ EU byla vypuštěna, zůstala dosavadní označení „nařízení“, „směrnice“ a „rozhodnutí“. Na rozdíl od Ústavy EU neobsahuje Lisabonská smlouva žádnou zmínku o ústavních symbolech, jako vlajka nebo hymna. Vynechán byl rovněž pojem „Ústava“.

Průběh ratifikace - poslední a specifické případy

Ratifikace mezinárodních smluv Evropské Unie končí uložením příslušně podepsaných listin u italské vlády. Až v tento moment je smlouva danou zemí ratifikována.

Irsko

V Irsku se konala dvě referenda. V první referendu, které se konalo 12. června 2008, nebyla Lisabonská smlouva schválena. Irsko následně získalo od Evropské unie záruky a vypsalo referendum druhé. Druhé referendum v Irsku proběhlo 3. října 2009. Ve výsledku hlasovalo 67,1 % Irů pro, proti bylo 32,9 % hlasů. Voleb se zúčastnilo 58 % oprávněných voličů. Polský prezident Lech Kaczyński, který si původně vymínil, že smlouvu podepíše až po irském referendu, ji podepsal krátce poté, 10. října 2009

Průběh ratifikace v České republice

• 26. listopadu 2008 konstatoval Ústavní soud České republiky, že žalované části smlouvy nejsou v rozporu s ústavním pořádkem země.
• 18. února 2009 Lisabonskou smlouvu schválila Poslanecká sněmovna ČR.
• 6. května 2009 smlouvu schválil Senát
• 29. září 2009 skupina senátorů převážně z ODS předložila Ústavnímu soudu další návrh na přezkoumání slučitelnosti Lisabonské smlouvy s českou ústavou.
• Prezident Václav Klaus pro podpis ratifikace vyžadoval výjimkou (formou dodatku) z Listiny základních práv EU, která podle něj zaručí neprolomení Benešových dekretů. Bernd Posselt tuto aktivitu přivítal: „Klaus naší věci pomohl, protože se o nás, sudetských Němcích, a o rasistických Benešových dekretech diskutuje v celé Evropě tak jako nikdy předtím.“ Požadavku Evropská unie vyhověla tím, že přislíbila České republice stejnou výjimku, jaká platí i pro Spojené království a pro Polsko; Václav Klaus vyjádřil s tímto řešením uspokojení.
• Ústavní soud České republiky zahájil jednání dne 27. října 2009, v odročeném jednání 3. listopadu 2009 ihned po 9. hodině konstatoval, že žalované části smlouvy nejsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, všechny další návrhy odmítl a v odůvodnění naznačil, že prezident musí smlouvu neodkladně podepsat.
• 3. listopadu 2009 v 15 hodin prezident Václav Klaus Lisabonskou smlouvu svým podpisem ratifikoval. Zároveň vyjádřil ostrý nesouhlas s formou, kvalitou i obsahem rozhodnutí ústavního soudu a prohlásil, že vstoupením smlouvy v platnost „navzdory politickému názoru Ústavního soudu, Česká republika přestane být suverénním státem“.

Lisabonská smlouva a česká politická scéna

Prezident ČR Václav Klaus Lisabonskou smlouvu odmítal od počátku ratifikace do konce svého mandátu (2013) a stejný postoj se nechá předopkládat i nadále. Koncem roku 2008 ale v interview s ČT prohlásil: „Já mohu nahlas opakovat jeden svůj výrok. Pokud by opravdu všichni se shodli, že lisabonská smlouva je takové zlaté ořechové pro Evropu, že být musí, že je jedna jediná osoba, která by ji chtěla zablokovat, a tou osobou je český prezident, tak toto já neudělám. To je všechno.“

Všechny české parlamentní politické strany v roce 2009 s výjimkou KSČM Lisabonskou smlouvu více či méně podporovaly.

ČSSD - Lisabonskou smlouvu podporovala, ačkoli by ráda referendum, v prosinci 2008 a lednu 2009 výrazně tlačila na její schválení.

KDU-ČSL a Strana zelených smlouvu obecně podporovaly. SZ žádala urychlené schválení a ratifikaci smlouvy ještě před 1. lednem 2009, kdy Česká republika začala předsedat Evropské unii.

KSČM - vyžadovala, aby se o Lisabonské smlouvě hlasovalo v referendu.

ODS - Předseda strany Mirek Topolánek schválení smlouvy podporoval. Velká část ODS však souhlasila s odmítavým názorem prezidenta České republiky Václava Klause.

Senát ČR rovněž podal v dubnu 2008 k Ústavnímu soudu ČR několik dotazů týkajících se Lisabonské smlouvy a jejího možného rozporu s ústavou ČR. Dne 26. 10. 2008 Ústavního soudu jednomyslným rozhodnutím všech jeho soudců shledal, že v podaných dotazech k Lisabonské smlouvě nenašel rozporu s Ústavou ČR, ačkoliv také podotkl, že neposuzoval Lisabonskou smlouvu jako celek, nýbrž pouze ty její části, proti kterým směřovala uplatněná argumentace.

Na konci ledna 2009 se někteří senátoři ODS nechali slyšet, že podají další dotazy k Ústavnímu soudu ČR.

Kritika

Smlouva představuje pouze kosmetickou úpravu neschválené Ústavy EU, kterou odmítly Nizozemsko a Francie v referendech. Obsah smlouvy byl následně během německého předsednictví v Radě v roce 2007 s ohledem na požadavky těchto dvou zemí transformován do klasické novelizace stávajícího smluvního rámce s vynecháním některých ústavních znaků. Evropští politici tuto skutečnost otevřeně přiznávají.

Podle Lisabonské smlouvy bude postupně při hlasování v Radě platit tzv. systém dvojí většiny. Pro přijetí rozhodnutí se tak musí vyslovit 55 % členských států, kteří tvoří současně 65 % obyvatel EU. Podle kritiků tak budou moci čtyři velké země EU (Německo, Francie, Itálie a Velká Británie) zablokovat rozhodnutí Rady. Naopak jim bude stačit podpora jedenácti libovolně malých států, aby bylo přijato rozhodnutí.

Nový je i fakt, že Lisabonská smlouva definuje mechanismy, které dávají EU možnost získávat nové pravomoce a rušit právo veta v dalších oblastech bez další ratifikace. Příkladem je zjednodušený postup pro přijímání změn primárního práva podle čl. 48 Smlouvy o Evropské unii, tzv. obecná přechodová klauzule (passerelle), svým sedmým odstavcem umožňuje Evropské radě, aby dále zvyšovala počet oblastí, kde se v Radě rozhoduje kvalifikovanou většinou. Tomuto rozšíření však může zabránit parlament kteréhokoliv členského státu, pokud do šesti měsíců od obdržení plánované modifikace vysloví svůj nesouhlas (viz třetí pododstavec odstavce 7 článku 48 Smlouvy o Evropské Unii).

LS dále rozšiřuje tzv. „doložku flexibility“ (dnes čl. 352 SFEU), která umožňuje Radě na návrh Komise a po obdržení souhlasu Evropského parlamentu jednomyslně přijmout vhodná opatření k dosažení cílů Unie i v případě, že Smlouva k tomu nedává Unii nezbytnou pravomoc. Podle Smlouvy z Nice tato možnost platila pouze pro dosažení cíle v rámci společného trhu, nově platí i pro ostatní cíle Unie vymezené zakládajícími smlouvami.

Odkazy

Související články

• Smlouva o Ústavě pro Evropu

Externí odkazy

• EVROPSKÁ RADA V BRUSELU 21. A 22. ČERVNA 2007 – ZÁVĚRY PŘEDSEDNICTVÍ, s přílohou I – NÁVRH MANDÁTU PRO MEZIVLÁDNÍ KONFERENCI, na webu EUROPA – Portál Evropské unie
• Znění smlouvy Portál Evropské Unie
• Znění Lisabonské smlouvy Konsolidované znění Lisabonské smlouvy
• Podrobné informace o Lisabonské smlouvě Stránky věnované Lisabonské smlouvě
• Text Smlouvy o založení Evropského společenství, sjednané v Římě dne 25. března 1957, a Smlouvy o Evropské unii, sjednané v Maastrichtu dne 7. února 1992, v platných zněních a s vyznačením změn, které v nich mají být provedeny Lisabonskou smlouvou
• [1] "Manuál" prezidenta ČR Václava Klause k Lisabonské smlouvě
• [2] Lisabonská smlouva v kostce na stránkách EU
• Ne Lisabonu – stránky zaměřené proti schválení Lisabonské smlouvy
• Kdo hlasoval pro Lisabonskou smlouvu – výsledky hlasování o LS na půdě českého senátu a PSP

Audiovizuální dokumenty

• (anglicky) End of Nations - EU Takeover & the Lisbon Treaty

Podpis Platnost Smlouvy

1948 1948 Brusel

1951 1952 Pařížská

1954 1955 Paříž. doh.

1957 1958 Římské

1965 1967 Slučovací

1986 1987 JEA

1992 1993 Maastrichtská

1997 1999 Amsterodamská

2001 2003 Niceská

2007 2009 Lisabonská

Evropská společenství

Tři pilíře Evropské unie

Evropské společenství pro atomovou energii (Euratom)

→

←

Evropské společenství uhlí a oceli (ESUO)

Smlouva vypršela v roce 2002

Evropská unie (EU)

Evropské hospodářské společenství (EHS)

Evropské společenství

→

Spolupráce v oblasti spravedlnosti a vnitřních věcí (SVV)

Policejní a soudní spolupráce v trestních věcech

←

Evropská politická spolupráce (EPS)

→

Společná zahraniční a bezpečnostní politika (SZBP)

←

Bruselský pakt

Západoevropská unie (ZEU)