Senát Parlamentu České republiky

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Senát
Parlamentu České republiky
9. volební období
Coat of arms or logo
Typ
Typ horní komora
Vedení
Předseda Milan Štěch, ČSSD
od 24. listopadu 2010
1. místopředsedkyně Alena Gajdůšková, ČSSD
Místopředseda Přemysl Sobotka, ODS
Místopředsedkyně Miluše Horská, bezpp.
Místopředseda Zdeněk Škromach, ČSSD
Struktura
Členové 81 senátorů
Politické subjekty      ČSSD (46)     ODS (15)     KDU-ČSL (5)     STAN (3)     KSČM (2)      S.cz (2)     TOP 09 (1)     NK (1)     Ostravak (1)     SZ (1+1)     Piráti (1)     SPO (1)     Nezávislí kandidáti (1)
Volby
Volební systém dvoukolový většinový
Poslední volby 12. – 13. října 2012
19. – 20. října 2012
Zasedací sál
Senat 2833.jpg
Valdštejnský palác, Praha
Website
www.senat.cz

Senát je horní komora Parlamentu České republiky.

Jeho postavení je upraveno v Ústavě ČR, přijaté roku 1992. V Senátu zasedá 81 senátorů, kteří jsou voleni na dobu šesti let. Senát je nerozpustitelný, každé dva roky se volí třetina senátorů. Součástí sídla Senátu je dle zákona č. 59/1996 Sb. areál Valdštejnského paláce spolu s Valdštejnskou zahradou, Valdštejnskou jízdárnou a dále Kolovratským palácem a Malým Fürstenberským palácem.

Horní komory v předchozích státních útvarech[editovat | editovat zdroj]

Rakousko-Uhersko[editovat | editovat zdroj]

Horní komorou zákonodárného sboru byla Panská sněmovna rakousko-uherské Říšské rady. Ta byla tvořena dědičnými členy (např. církevní hodnostáři) a členy jmenovanými. V roce 1907 byl reformou omezen počet doživotně jmenovaných členů a stanoven jejich počet mezi 150 a 170. Kromě dědičných českých šlechtických rodů byla do Panské sněmovny jmenována řada významných osobností, které se zasloužily o společnost či umění, mezi nimi například jako první Čech František Palacký.

Československo[editovat | editovat zdroj]

Prvorepublikovou horní komorou byl Senát Národního shromáždění ČSR.

Po vzniku Československé republiky byla 29. února 1920 přijata ústava, která jak v rakousko-uherské tradici, tak i po vzoru Francie a USA předjímala dvoukomorový parlament. Skládal se z Poslanecké sněmovny s třemi sty členy a Senátu se sto padesáti členy. Do obou komor se volilo poměrným systémem. Do Sněmovny na 6 let, do Senátu na 8 let. Členem Sněmovny se mohl stát občan starší 30 let, do Senátu bylo možné být zvolen po dosažení věku 45 let. Rozdílnost byla i v nutné délce státního občanství voličů. První volby do Senátu se konaly v květnu 1920, krátce po prvních volbách do Sněmovny. Díky změnám a předčasným termínům následující volby probíhaly současně s volbami do Sněmovny, což spolu se shodným poměrným systémem mělo za následek, že stranické složení Senátu do značné míry kopírovalo složení dolní komory parlamentu a proklamovaná funkce "pojistky demokracie" byla zcela iluzorní.

Už tehdy, kdy byl vytvořen senát v této podobě, ozvaly se hlasy, že k ničemu nebude. A ukázalo se vskutku, že po celou dobu svého trvání neučinil ničeho, co by se podobalo činu. Naprostý úpadek jeho vlivu jest mimo jiné pozorovati také z té okolnosti, že jeho členové, ač je mezi nimi jistě řada významných osobností, byli úplně odsunuti stranou, jde-li o sestavování vlády. Zatím má senát pro politické strany jen tu nepopíratelnou výhodu, že mohou v něm umístiti své politické veterány, o které by se, kdyby nebylo tohoto pensijního ústavu, musili mnohdy postarati jinak...
— názor Ferdinanda Peroutky[1]

Obě komory byly prezidentem definitivně rozpuštěny bezprostředně po německé okupaci Čech a Moravy.

V poválečné republice nebyla instituce senátu obnovena, ačkoliv určitý charakter druhé komory měla slovenská frakce poslanců Národního shromáždění.[2] Tento stav však trval jen do roku 1948. Květnová ústava zavedla striktně jednokomorové Národní shromáždění. Slovenská národní rada byla sice zachována, její usnesení zůstala omezená teritoriálně (Slovensko) i tematicky, a nově byla postavena pod kontrolu Národního shromáždění i vlády.

Federativní Československo[editovat | editovat zdroj]

Ve federativním Československu od roku 1969 do roku 1992 existovalo dvoukomorové Federální shromáždění. Podle ústavní zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, se FS skládalo ze Sněmovny lidu a Sněmovny národů. Povahu horní komory, založené na regionálním principu, měla Sněmovna národů. Ze 150 poslanců Sněmovny národů bylo 75 voleno v České socialistické republice a 75 ve Slovenské socialistické republice.

Zpočátku však nebyla Sněmovna národů volená řádnými volbami. Poslance za SSR zvolila ze svých řad Slovenská národní rada a poslance za ČSR zvolila ze svých řad rozšířená prozatímní Česká národní rada vytvořená na základě ústavního zákona č. 77/1968 Sb., o přípravě federativního uspořádání Československé socialistické republiky. První řádné volby do Federálního shromáždění proběhly až 26.-27.11.1971; potom se konaly každých 5 let.[3] Pouze po listopadu 1989 byla část poslanců vyměněna kooptací namísto řádných voleb.

Postavení Sněmovny národů v rámci Federálního shromáždění ČSSR bylo silnější, než postavení Senátu v rámci prvorepublikového parlamentu. Obě sněmovny FS si byly rovnocenné. K platnému usnesení a přijetí zákona bylo třeba souhlasu kvalifikované většiny poslanců v obou sněmovnách. Vedle toho platil zákaz majorizace při společném hlasování hlasování obou sněmoven o řadě zákonů a při hlasování o důvěře vládě, což znamená, že menšina slovenských poslanců nesměla být přehlasována českou většinou a mohla sporné usnesení zablokovat. Pokud obě sněmovny hlasovaly různě, mohly se usnést na tzv. dohodovacím řízení, kdy byl vytvořen dohodovací výbor, tvořený zpravidla 20 poslanci (po deseti za každou sněmovnu). Pokud by ani dohodovací výbor nedošel ke shodě, mohl prezident Federální shromáždění rozpustit a vypsat nové volby. V podmínkách normalizace však takových případ neshody prakticky nastat nemohl a k rozpuštění Federálního shromáždění nedošlo ani později.[4]

Sněmovna národů, stejně jako celé Federální shromáždění, zanikla k 31. prosinci 1992.

Historie českého Senátu[editovat | editovat zdroj]

Česká socialistická republika (1969–1990) a Česká republika (1990–1992) měla jednokomorovou Českou národní radu. Při rozdělení federace vyvstal však problém s umístěním českých poslanců zanikajícího Federálního shromáždění. Nová Ústava České republiky, účinná od 1. ledna 1993, proto zakotvila dvoukomorový parlament, složený z Poslanecké sněmovny a Senátu. Avšak zřízení senátu bylo v politických diskusích silně zpochybňováno[zdroj?] a vzácné nebyly ani snahy o jeho vypuštění z ústavy.[zdroj?] Do doby jeho ustavení bylo zamýšleno zřídit Prozatímní Senát (čl. 106 odst. 2 Ústavy), ale ten nakonec uzákoněn nebyl.

Nakonec byly první volby do Senátu PČR uspořádány až na podzim roku 1996.

Pravomoci[editovat | editovat zdroj]

Senát projednává návrhy zákonů, které mu postoupila Poslanecká sněmovna. Návrh zákona z Poslanecké sněmovny může:

  • schválit – návrh zákona je postoupen prezidentovi ČR
  • zamítnout – návrh je vrácen do Poslanecké sněmovny, ta může Senát přehlasovat nadpoloviční většinou všech poslanců. To není možné v případě ústavního zákona, volebních zákonů, zákonu o styku obou komor Parlamentu, Jednacího řádu Senátu a některých mezinárodních smluv
  • vrátit s pozměňovacími návrhy zpět do Poslanecké sněmovny – ta o zákonu hlasuje ve znění navrženém Senátem, pokud není přijato prostou většinou, hlasuje znovu o návrhu v původním znění navrženém Poslaneckou sněmovnou a je případně schválen nadpoloviční většinou hlasů všech poslanců
  • vyjádřit vůli se návrhem nezabývat – tímto usnesením je návrh zákona přijat
  • nevyjádřit se – pokud se Senát do 30 dnů k návrhu zákona nevyjádří, je zákon přijat

Senát PČR má a opakovaně využívá právo zákonodárné iniciativy, t. j. může poslanecké sněmovně podávat vlastní návrhy zákonů.

V případě rozpuštění Poslanecké sněmovny přijímá v naléhavých záležitostech na místo zákonů zákonná opatření, která může navrhovat jen vláda a která musí být schválena na první schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny, jinak dále pozbývají platnosti. Zákonná opatření nelze přijímat ve věcech Ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu, volebního zákona a některých mezinárodních smluv.

Předseda Senátu Parlamentu České republiky vyhlašuje termín voleb prezidenta České republiky. Senát může podat k Ústavnímu soudu na prezidenta žalobu pro velezradu. Senát vyjadřuje souhlas se jmenováním soudců Ústavního soudu, které navrhuje prezident. Spolu s Poslaneckou sněmovnou vydává usnesení, že prezident nemůže vykonávat ze závažných důvodů svůj úřad. Na návrh Senátu jmenuje prezident předsedu a inspektory Úřadu na ochranu osobních údajů. Senát též Poslanecké sněmovně navrhuje dva kandidáty na Veřejného ochránce práv.

Volby a obsazení[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Volby do Senátu Parlamentu České republiky.

Volby se konají tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva podle dvoukolového většinového systému. Vyhlašuje je v zákonem stanovených lhůtách prezident České republiky. Volební obvody jsou jednomandátové a vymezené zákonem. Volby probíhají v 81 obvodech (každé 2 roky v jedné třetině obvodů), za každý obvod je zvolen 1 kandidát, který v prvním kole volby získal alespoň 50% hlasů. Pokud žádný z kandidátů nezíská alespoň 50% hlasů, postupují 2 kandidáti s nejvyšším počtem získaných hlasů v prvním kole do kola druhého. Ve druhém kole se stane senátorem kandidát s nejvyšším počtem získaných hlasů. V případě uvolnění nebo neobsazení některého místa se konají pro příslušný obvod doplňovací volby. Kandidátovi musí být v první den voleb nejméně 40 let.

Volební účast se pohybuje v rozmezí od 18,41 % (druhé kolo v roce 2004) po 42,37 % (první kolo v roce 1998). Senátní volby se konají v sudých letech na podzim, první kolo každých druhých voleb (1998, 2002, 2006, 2010…) se koná společně s volbami do zastupitelstev obcí, první kolo ostatních voleb (2000, 2004, 2008, 2012…) se koná společně s volbami do zastupitelstev krajů.

Složení Senátu[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Seznam členů Senátu Parlamentu České republiky (2012–2014).

Po volbách v roce 2012 má Senát PČR toto složení:

Senátorské kluby
Politická příslušnost Mandáty
Klub České strany sociálně demokratické
Česká strana sociálně demokratická 40
bezpp/ČSSD 5
Klub Občanské demokratické strany
Občanská demokratická strana 14
bezpp/ODS 1
Klub pro obnovu demokracie – KDU-ČSL a nezávislí
KDU-ČSL 4
bezpp/KDU-ČSL[vys 1] 1
Nezávislí kandidáti 1
bezpp/Nestraníci 1
bezpp/SZ + Piráti + KDU-ČSL[vys 2] 1
bezpp/ČSSD[vys 3] 1
Klub Starostové a Ostravak
TOP+STAN 3
HOPB/STAN 1
Ostravak 1
Senátorský klub SPOZ+KSČM+Severočech
Komunistická strana Čech a Moravy 2
Severočeši.cz 1
SPOZ/ČSSD[vys 4] 1
bezpp/ČSSD[vys 5] 1
Nezařazené senátorky
bezpp/S.cz[vys 6] 1
bezpp/SZ 1
  1. Zdeněk Brož je bez politické příslušnosti a byl zvolen za koalici KDU-ČSL a NV, navržen KDU-ČSL
  2. Libor Michálek je bez politické příslušnosti a byl zvolen za koalici Pirátů, SZ a KDU-ČSL, navržen Piráty
  3. Nyní bezpartijní Miroslav Krejča byl zvolen v roce 2008 jako kandidát ČSSD
  4. Nyní člen pravděpodobně SPOZ Vladimír Dryml byl zvolen v roce 2008 jako kandidát ČSSD
  5. Nyní člen pravděpodobně člen jiné strany Jaroslav Palas byl zvolen v roce 2010 jako kandidát ČSSD
  6. Bezpartijní senátorka Alena Dernerová byla zvolena v roce 2010 za hnutí Severočeši.cz
Mandáty senátorů

Mandáty senátorů pro 9. volební období 2012–2014 vzešly z voleb do jedné třetiny Senátu 2008, 2010, 2012 a z doplňovacích voleb do Senátu 2011 a 2014.

Funkcionáři[editovat | editovat zdroj]

Předseda[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Předseda Senátu Parlamentu České republiky.

Předseda Senátu zastupuje Senát navenek. Mezi jeho pravomoci patří svolávání, zahajování, přerušování a ukončování schůze Senátu; podepisování usnesení Senátu. V případě rozpuštění Poslanecké sněmovny podepisuje zákonná opatření Senátu. V případě neobsazené funkce prezidenta a současného rozpuštění Poslanecké sněmovny vykonává část pravomocí prezidenta svěřenou předsedovi Poslanecké sněmovny. Je volen Senátem vždy po nových volbách do třetiny Senátu. Disponuje jedním ze sedmi klíčů od dveří do Korunní komory v kapli sv. Václava v katedrále sv. Víta, kde jsou uloženy české korunovační klenoty.

5. předsedou Senátu je od 24. listopadu 2010 Milan Štěch (ČSSD). Pro 9. volební období Senátu byl 21. listopadu 2012 zvolen předsedou znovu.

Místopředsedové[editovat | editovat zdroj]

Místopředsedové Senátu zastupují předsedu Senátu. Střídají se v řízení schůze Senátu.

Seznam členů vedení Senátu v 9. funkčním období[editovat | editovat zdroj]

Funkce Jméno a příjmení Zvolen(a) za Číslo volebního obvodu Nástup do funkce Odchod z funkce
Předseda Milan Štěch   ČSSD 15 21. listopadu 2012 úřadující
1. místopředsedkyně Alena Gajdůšková   ČSSD 78 21. listopadu 2012 úřadující
Místopředsedkyně Miluše Horská   Nestraníci 43 5. prosince 2012 úřadující
Místopředseda Přemysl Sobotka   ODS 34 21. listopadu 2012 úřadující
Místopředseda Zdeněk Škromach   ČSSD 79 21. listopadu 2012 úřadující

Senátoři působící v Senátu již od roku 1996[editovat | editovat zdroj]

Tři z osmdesáti jednoho senátora působí v horní komoře nepřetržitě od vzniku Senátu v roce 1996, minimálně v něm budou zasedat do roku 2014. Jsou to tito:

Sídlo Senátu[editovat | editovat zdroj]

Valdštejnský palác - sídlo Senátu
  • Sídlem Senátu je dle zákona č. 59/1996 Sb. areál Valdštejnského paláce spolu s Valdštejnskou zahradou, Valdštejnskou jízdárnou a dále Kolovratský palác a Malý Fürstenberský palác.
  • Jednací sál Senátu se nachází v místech bývalých Valdštejnových koníren. Další historické prostory slouží senátorům pro jednání.
  • Interiéry Valdštejnského paláce jsou zdarma přístupné pro veřejnost o víkendech od 10 do 16 hodin. V letním období o hodinu déle. Vstup do objektu je z 1. nádvoří Valdštejnského paláce, které je přístupné z Valdštejnského náměstí.
  • Valdštejnská zahrada je volně přístupná od dubna do října od 10 do 18 hodin, v době státních svátků je slavnostně osvětlena a otevřena až do 22 hodin. V sala terreně probíhají v letní sezóně koncerty pro veřejnost, divadelní představení a jiné kulturní akce.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PEROUTKA, Ferdinand. Politická role senátu. Přítomnost. leden 1924, čís. 2.  
  2. NEUBAUER, Zdeněk. Kontinuita a revoluce. Právní prakse. 1946, s. 161.  
  3. http://www.psp.cz/eknih/1969fs/rejstrik/info.htm Index k zápisům o společných schůzích SL a SNa k zápisům o samostatných schůzích sněmoven FS ČSSR], Společná Česko-Slovenská digitální parlamentní knihovna [cit. 2010-10-20] )
  4. GERLOCH, Aleš. Senát České republiky v evropském kontextu [online]. Senát PČR, [cit. 2010-10-20]. Dostupné online.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Senát Parlamentu ČR ve Wikimedia Commons

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]