Petr Pithart

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
doc. JUDr. Petr Pithart, dr. h. c.
Petr Pithart
6. předseda vlády České republiky
(v rámci federace)
Ve funkci:
6. února 1990 – 2. července 1992
Prezident Václav Havel
Předchůdce František Pitra
Nástupce Václav Klaus

Ve funkci:
18. prosince 1996 – 16. prosince 1998
Předchůdce Senát PČR vznikl
Nástupce Libuše Benešová
Ve funkci:
19. prosince 2000 – 15. prosince 2004
Předchůdce Libuše Benešová
Nástupce Přemysl Sobotka

Ve funkci:
15. prosince 2004 – 26. listopadu 2008
Předchůdce Přemysl Sobotka
Nástupce Alena Gajdůšková

Ve funkci:
16. prosince 1998 – 19. prosince 2000
Ve funkci:
26. listopadu 2008 – 28. října 2012

Ve funkci:
23. listopadu 1996 – 28. října 2012
Předchůdce Senát PČR vznikl
Nástupce Jan Veleba

Ve funkci:
7. června 1990 – 4. června 1992


Ve funkci:
30. ledna 1990 – 5. června 1990

Narození 2. ledna 1941 (73 let)

Protektorát Čechy a Morava Kladno
Protekt. Čechy a Morava

Politický subjekt KSČ (1959-1968)
OF (1989-1991)
OH (1991-1992)
KDU-ČSL (od 1998)
Choť Drahomíra Pithartová
Děti syn David a dcera Klára
Vzdělání

Univerzita Karlova v Praze

Petr Pithart (* 2. ledna 1941 Kladno) je český politik, člen Křesťanské a demokratické unie – Československé strany lidové, bývalý předseda české vlády v rámci federace, bývalý předseda a dlouholetý místopředseda Senátu Parlamentu České republiky. Po sametové revoluci krátce i poslanec Sněmovny národů Federálního shromáždění za Občanské fórum, počátkem 90. let politik Občanského hnutí.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Mládí a aktivity před rokem 1989[editovat | editovat zdroj]

Roku 1963 se oženil se spisovatelkou Drahomírou, roz. Hromádkovou. Jeho otcem byl náměstek ministra průmyslu, velvyslanec v Jugoslávii a později ve Francii Vilém Pithart, předválečný člen KSČ vězněný za války nacisty, který byl po roce 1970 perzekvován, mj. za protest proti okupaci Československa u prezidenta de Gaulla.

Petr Pithart v roce 1960 vstoupil do Komunistické strany Československa, své členství ukončil v září 1968.

Byl jedním ze signatářů Charty 77 a angažoval se i v oblasti samizdatové literatury. Spolu s Milanem Otáhalem a Petrem Příhodou napsal pod pseudonymem PODIVEN knihu Češi v dějinách nové doby v níž její autoři zpochybňovali některé mýty českých moderních dějin, například okolo českého národního obrození, vzniku moderního českého národa či poválečného vysídlení Němců z Československa.[1] Historička Věra Olivová ovšem knihu hodnotí kriticky coby nahlížení na dějiny prizmatem univerzalistického katolicismu, zpochybňujícího samotný vznik československého státu a jeho představitele Masaryka a Beneše.[2]

Některá svá samizdatová díla napsal pod pseudonymem J. Sládeček.

Českým premiérem[editovat | editovat zdroj]

V roce 1989 a později se Petr Pithart angažoval v Občanském fóru. K roku 1990 je uváděn profesně jako člen Koordinačního centra OF.[3] 30. ledna 1990 zasedl v rámci procesu kooptací do Federálního shromáždění po sametové revoluci do české části Sněmovny národů (volební obvod č. 2 - Praha 4) jako bezpartijní poslanec, respektive poslanec za Občanské fórum. Ve federálním parlamentu zasedal do konce funkčního období, tedy do voleb roku 1990.[4][5]

V období únor 1990 až červenec 1992 byl předsedou české vlády v rámci federace. Ve volbách 1990 byl zvolen jako poslanec do České národní rady. V letech 1990-1992 se coby premiér podílel na sérii schůzek s představiteli slovenské vlády, na kterých se mělo dospět k shodě o rozdělení kompetencí mezi národními republikami a federálními orgány. Tyto schůzky započaly už na přelomu března a dubna 1990, kdy se setkal s tehdejším slovenským premiérem Milanem Čičem. Tehdy šlo ale ještě o nezávazné jednání. První oficiální schůzka české a slovenské vlády se konala počátkem srpna 1990 v Trenčianských Teplicích. Následovaly četné další. Historik Jan Rychlík konstatuje, že Petr Pithart nemohl v jednáních uspět, protože obě republiky k nim přistupovaly s odlišnými postuláty - Češi usilovali jen o technickou korekci rozdělení kompetencí, Slováci vycházeli z premisy existence dvou národních států, které nanovo vytvářejí volný svazek. Tato koncepce později nabyla požadavku uzavření smlouvy o federaci oběma republikami. V prosinci 1990 dokonce slovenský premiér Vladimír Mečiar navštívil nečekaně Pitharta a naznačil, že pokud česká strana nepřistoupí na slovenské návrhy, může nastat vyhlášení nadřazenosti slovenských zákonů zákonům federálním a rozpad Československa. To se nestalo, ale tlak na zcela jiné pojetí česko-slovenského státu vyvíjel i Mečiarův nástupce Ján Čarnogurský.[6]

Petr Pithart byl tehdy zastáncem zachování Československa, ale nebránil se volnějšímu česko-slovenskému svazku. Na složitá jednání mezi českou a slovenskou vládou reagoval televizním projevem 10. listopadu 1991, ve kterém použil ohledně uspořádání Československa termín dvojdomek. Ján Čarnogurský reagoval o několik dní později rovněž veřejným vystoupením a vstřícně se k Pithartovu návrhu postavil. Jenže koncept dvojdomku odmítla česká pravice, která se v té době již vymezovala proti Občanskému hnutí - domovskému subjektu Petra Pitharta. Český premiér tak čelil za svůj výrok kritice. Mezitím se krátilo funkční období vlády, protože volby se měly odehrát na jaře 1992. V únoru 1992 se Pithart podílel na jednání českých, slovenských i federálních orgánů v Milovech u Žďáru nad Sázavou, kde byl skutečně přijat návrh smlouvy mezi českou a slovenskou stranou. Na Slovensku ho nicméně odmítly HZDS a Slovenská národní strana a nebyl nikdy aplikován. V březnu byla jednání o státoprávním uspořádání odložena na dobu po volbách.[7]

Petr Pithart se v roce 1991 při rozpadu OF stal spoluzakladatelem a místopředsedou Občanského hnutí, které ovšem ve volbách v roce 1992 neuspělo, nezískalo ani zastoupení v zákonodárných sborech. Pithart pak opustil premiérský post a na přechodnou dobu se stáhl i z politiky.

Senátorem[editovat | editovat zdroj]

Petr Pithart r. 2013

V letech 19961998 a 20002004 byl předsedou Senátu a v letech 19982000 a od roku 2004 byl jeho místopředsedou. V horní komoře parlamentu zasedal za Senátní obvod č. 44 – Chrudim v letech 1996-2012 jako kandidát nominovaný KDU-ČSL. V dokumentárním portrétu z cyklu Expremiéři v roce 2013 uvedl: „Ty dvě funkce v senátu (…) mně vlastně sedly mnohem víc než ta premiérská role. (…) Kdybych se mohl znovu rozhodovat, tak bych si na funkci premiéra netroufl.“[8]

Další působení[editovat | editovat zdroj]

V roce 2003 neúspěšně kandidoval na funkci prezidenta České republiky jako kandidát tehdejší Čtyřkoalice.

Od roku 1990 a po svém vládním angažmá znovu od roku 1994[9] působí jako docent Právnické fakulty Univerzity Karlovy,[10] do roku 2011 jako vedoucí Katedry politologie a sociologie.[11] V mezidobí let 1992 až 1994 působil na Středoevropské univerzitě v Praze.[9][11]

Byl dlouholetým předsedou Společnosti Bernarda Bolzana, která se od 90. let věnovala podpoře česko-německých vztahů.[12]

Je rovněž nositelem Čestné medaile TGM, kterou mu jako předsedovi senátu udělilo Masarykovo demokratické hnutí 14. září 1997.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Knihy:[13]

  • Obrana politiky (Panorama 1990; Academia 2005)
  • Osmašedesátý (Rozmluvy 1990)
  • Dějiny a politika: Výbor z esejistiky (Prostor 1991)
  • Po devětaosmdesátém: Kdo jsme? - Mezi vzpomínkami a reflexí: Texty z let 1992-1996 (Doplněk 1999)
  • Češi v dějinách nové doby (Rozmluvy 1992; Academia 2003)
  • Devětaosmdesátý (Academia 2009)
  • Ptám se, tedy jsem: Rozhovor s Martinem T. Zikmundem (Portál 2010)

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Češi v dějinách nové doby (1848-1939) [online]. kosmas.cz, [cit. 2013-02-21]. Dostupné online. (česky) 
  2. PODIVEN: Manipulace s dějinami první republiky [online]. blisty.cz, [cit. 2013-02-21]. Dostupné online. (česky) 
  3. Návrh na volbu nových poslanců [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-07-04]. Dostupné online. (česky) 
  4. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-07-04]. Dostupné online. (česky) 
  5. Usnesení Předsednictva Federálního shromáždění ČSSR ze dne 11. března 1986 o stanovení volebních obvodů pro volby do Federálního shromáždění [online]. mvcr.cz, [cit. 2012-07-04]. Dostupné online. (česky) 
  6. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 577, 580-581, 583. (česky) 
  7. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha : Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 593-595. (česky) 
  8. KRATOCHVÍL, Jaroslav. Petr Pithart - Limity vládnutí [video online]. Česká televize, 2014-10-21, [cit. 2014-10-23]. (od 25:00). Dostupné online.  
  9. a b doc. JUDr. Petr Pithart [online]. Naši politici, 2008-05-05, rev. 2012-11-09, [cit. 2014-10-23]. Dostupné online.  
  10. doc. JUDr. Petr Pithart, dr. h. c. [online]. Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, [cit. 2014-10-23]. Dostupné online.  
  11. a b Petr Pithart - životopis [online]. Pithart.cz, [cit. 2014-10-23]. Dostupné online.  
  12. SPURNÝ, Matěj. Slovo předsedy [online]. Společnost Bernarda Bolzana, [cit. 2014-10-23]. Dostupné online.  
  13. http://www.pithart.cz/zivotopis.pp#dila

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kdo je kdo : 91/92 : Česká republika, federální orgány ČSFR. Díl 2, N–Ž. Praha : Kdo je kdo, 1991. 637–1298 s. ISBN 80-901103-0-4. S. 741.  
  • Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha : Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 505.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 579–580.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]