České korunovační klenoty

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kresba klenotů z 19. století

České korunovační klenoty jsou souborem předmětů ze sbírky Svatovítského pokladu a sloužily jako odznaky (insignie) vlády a moci českých králů. Udělovaly se při korunovaci.

Souprava zahrnuje Svatováclavskou korunu, královské žezlo, královské jablko, dále kožená pouzdra na korunu, žezlo a jablko, podušku pod korunu, korunovační plášťhermelínovými doplňky, štolou, pásem a tzv. manipulem.[1] Svatováclavskou korunu nechal v letech 13451346 zhotovit Karel IV. ke své korunovaci českým králem, což ji dělá čtvrtou nejstarší v Evropě. Ostatní předměty se staly součástí později.

Korunovační klenoty jsou národní kulturní památkou,[1] za niž byly prohlášeny v roce 1962 na druhém místě po Pražském hradě.[2] Uloženy jsou v Korunní komoře chrámu sv. VítaPraze, odkud jsou vynášeny jen při zvláštních příležitostech.

Popis jednotlivých předmětů[editovat | editovat zdroj]

Svatováclavská koruna[editovat | editovat zdroj]

Kopie Svatováclavské koruny, Vladislavský sál, Pražský hrad

Svatováclavská koruna má podobu zlaté čelenky, složené ze čtyř dílů. Každý z těchto dílů má na vrcholu velkou lilii. Čelenka je zhotovena ze zlata o ryzosti 22 karátů. Díly jsou nahoře spojeny dvěma příčnými pásky (kamarami) o šířce 4 centimetrů, které jsou v místě svého překřížení (na vrcholu) osazeny křížkem. Kamary jsou zhotoveny ze zlata nižší ryzosti (19 až 20 karátů) než čelenka a byly posázeny dvojicemi 30 zelených smaragdů a rubínů. Pásy pocházejí ze zlatého opasku, který byl svatebním darem Blanky z Valois, snad od jejího nevlastního bratra, francouzského krále Filipa VI. Jednotlivé části koruny jsou spojeny zlatými závlačkami. Koruna je osazena 96 drahými kameny a perlami, z nichž nejvzácnejší je červený kámen, zřejmě rubelit (donedávna považovaný za rubín), o rozměrech 4 x 3,7 cm na čelné straně. Celkem bylo použito 19 safírů, 30 smaragdů, 44 spinelů, 1 rubín, 1 rubelit (donedávna považovaný za rubín), 1 akvamarín a 20 perel. Do křížku na vrcholu byl údajně vložen trn z koruny Ježíše Krista, který Karlu IV. daroval francouzský král Jan II. Dobrý. Na zlaté obroučce křížku je vyrytý latinský nápis HIC EST SPINA DE CORONA DOMINI (Toto je trn z koruny Páně).

Koruna váží 2358,04 gramů, lilie dosahují výšky 19 centimetrů, průměr čelenky je 19 až 21 centimetrů.

Královské žezlo[editovat | editovat zdroj]

Kopie Královského žezla
Novodobá kopie klenotů - jablko, koruna a žezlo

Žezlo vytvořil augsburský zlatník Hans Haller roku 1533 pro krále Ferdinanda I. Habsburského. Je zhotoveno z osmnáctikarátového zlata. Má délku 67 cm a váží 1013 g. Je ozdobeno 4 pyrity, 5 rubíny a 62 křemeny. Mimořádně velký spinel je osazen na vrcholu žezla. Žezlo se skládá ze čtyř částí. Rukojeť je pokryta emailovými lístky, květy a větévkami a je po obou stranách zakončena věnečkem perel. Dřík žezla je zdoben rovněž rostlinným dekorem. Hlavice žezla je stylizována do tvaru květu mezi spidálkami a je osazena perlami, vrtanými safíry a rubíny na trnech.

Královské jablko[editovat | editovat zdroj]

Královské jablko bylo vytvořeno roku 1527 pro krále Ferdinanda I. Habsburského. Je rovněž zhotoveno z osmnáctikarátového zlata. Je lehce zploštělé o průměru 11,9 cm a výšce 9,8 cm. I s křížem na vrcholu je vysoké 22 cm. Váží 780 g. Jablko je na kříži a na obroučce osazeno celkem 8 safíry, 6 spinely a 31 perlami. Na vrchní části pod křížem je latinský nápis DOMINE IN VIRTUTE TUA LETABITUR REX ET SUPER SALUTARE TUAM EXULTABIT (Hospodine, z tvé moci raduje se král a z pomoci tvé jásá). Na zadní části kříže, na vrcholu je nápis DEUS CELUS REGNAT ET REGES TERRE (Bůh vládne nebesům a králové zemi).

Obě polokoule jablka jsou zdobeny tepanými reliéfními scénami ze Starého zákona, nahoře historie krále Davida: 1. pomazání Davida na krále; 2. zápas Davida s Goliášem. Na dolní polokouli jsou tři výjevy z knihy Genesis (Stvoření): 1. Adam klečící před Bohem Stvořitelem, 2. uvedení Adama do ráje, 3. Bůh Stvořitel varuje Adama a Evu před stromem poznání.

Korunovační plášť[editovat | editovat zdroj]

Karel VI. v korunovačním plášti s korunovačními klenoty v roce 1723

Korunovační plášť byl zhotoven původně pro korunovaci Ferdinanda II. na českého krále roku 1617 a následně používán k českým korunovacím až do roku 1836, kdy se uskutečnila poslední korunovace rakouského císaře Ferdinanda I. Král byl do pluviálu (pláště) oděn na začátku korunovačního obřadu a přijímal v něm od arcibiskupa ostatní královské insignie. Jako první žena do něj byla roku 1743 oblečena při své královské korunovaci Marie Terezie, jinak manželky habsburských panovníků byly korunovány na české královny v luxusních šatech podle dobové módy. Plášť je zhotoven z drahocenného hedvábného materiálu červené barvy zvaného zlatohlav a je lemován hermelínem (kožešinou z hranostaje). Plášť je polokruhový, vzadu prodloužený do vlečky a nemá rukávy. Je široký 312 cm a dlouhý 236 cm. Uložen je odděleně od klenotů ve speciálně klimatizovaném depozitáři.

Kožená pouzdra[editovat | editovat zdroj]

Nejstarší je kožené pouzdro na korunu, které nechal Karel IV. zhotovit v roce 1347. Pouzdro má téměř kulovitý tvar, horní a dolní díl jsou bohatě zdobeny. Na pouzdru jsou 4 znaky. Dva jsou na vrchní části: říšská orlice a český lev, na spodní části je rodový erb Arnošta z Pardubic a znak arcibiskupství pražského. Po obvodu je čtyřřádkový červený nápis ANNO DOMINI MCCCXLVII DOMINUS KAROLUS ROMANORUM REX ET BOHEMIAE REX ME FECIT AD HONOREM DEI ET BEATI WENCESLAI MARTIRIS GLORIOSI (Léta Páně 1347 pan Karel, římský král a český král, mě udělal k poctě Boží a slávě mučedníka blahoslaveného Václava).

Pouzdro žezla pochází pravděpodobně ze 17. století. Má válcovitý tvar, na jednom konci rozšířený pro hlavici žezla. Je zhotoveno z hladké kůže a skládá se ze dvou částí spojených drobnými panty.

Původní pouzdro na jablko má tvar jablka s velkým křížem. Protože v době 1. republiky nechtěla státní moc používat "katolické" symboly, bylo v roce 1929 zhotoveno pouzdro nové. Je na něm zobrazen znak Československé republiky, na vrchu jsou letopočty svatováclavského milénia 929 a 1929. Po obvodu je nápis DVACÁTÝ OSMÝ ZÁŘÍ.

Ostatní korunovační předměty[editovat | editovat zdroj]

Svatováclavský meč, původní pouzdro na jablko a jeden z klíčů do Korunní komory

Ke korunovačním obřadům českých králů se kromě výše zmíněných předmětů používaly i jiné předměty (dnes) ze Svatovítského pokladu, například svatováclavský meč nebo korunovační kříž.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Přemyslovská knížata[editovat | editovat zdroj]

Odznaky panovnické moci prvních známých českých knížat z rodu Přemyslovců byly korouhev, štít, meč a přílba, případně klobouk nebo čapka. V roce 1059 nebo 1060 získal Spytihněv II. od papeže Mikuláše II. za roční poplatek 100 hřiven stříbra (cca 20 kg) právo nosit při zvláštních příležitostech mitru. Stejné právo získal i jeho bratr Vratislav II.

Koruny přemyslovských králů[editovat | editovat zdroj]

Pohřební koruna Přemysla Otakara II.

Poprvé získal pro svoji osobu královský titul kníže Vratislav II. v roce 1085 za vojenskou pomoc císaři. Při té příležitosti ho na shromáždění v Mohuči korunoval císař Jindřich IV. propůjčenou korunou. Plnohodnotná a pečlivě připravená korunovace Vratislava II. a jeho manželky Svatavy se uskutečnila 15. června 1086 v bazilice sv. Víta na Pražském hradě. Další korunovace na témže místě se uskutečnila až v roce 1228, kdy nechal Přemysl Otakar I. korunovat svého syna Václava I. „mladším králem“, čímž mu pojistil nástupnictví.

Podruhé královský titul získal Vladislav II. v roce 1158 za příslib vojenské pomoci v Řezně, kde ho korunoval císař Fridrich I. Barbarossa. Podruhé ho císař korunoval téhož roku v dobytém Miláně. Vladislav směl korunu nosit pouze pětkrát ročně, a to při příležitosti svátků Božích hodů (vánoční, velikonoční a svatodušní) a svátků svatého Václava a Vojtěcha. Dědičný královský titul získal v roce 1198 jeho syn Přemysl Otakar I. Dědičnost titulu byla definitivně potvrzena roku 1212 Zlatou bulou sicilskou. Korunovaci českého krále byl ve středověku přikládán velký význam. Korunovace byla připravována dlouho dopředu. Přemysl Otakar II. a Václav II. používali titul král až po své korunovaci. Do té doby se sami titulovali dědic a pán Království českého.

Koruny přemyslovských králů se do současnosti nezachovaly ani o nich neexistují písemné zprávy. Na jejich podobu lze usuzovat z vyobrazení na pečetích, mincích, nástěnných malbách, kronikách apod. Podle těchto vyobrazení se předpokládá, že byla opakovaně použita koruna Vratislavova, která byla několikrát upravována. Naposledy je přemyslovská koruna zmiňována při korunovaci druhé manželky Jana Lucemburského Beatrix Bourbonské roku 1337. Poprvé se zároveň objevuje označení corona regni Bohemiae, koruna Království českého, tedy jako symbol celého království. Další osud koruny není znám. Posloužila však Karlu IV. jako inspirace pro tvorbu nové koruny. Je možné, že byla při její tvorbě také použita. Podobu původních korunovačních klenotů naznačují též pozlacené stříbrné pohřební klenoty, nalezené v hrobech Přemysla Otakara II. a Rudolfa Habsburského.

Karel IV. na votivním obraze Jana Očka z Vlašimi; autorem je neznámý následovník Mistra Theodorika.

Karel IV.[editovat | editovat zdroj]

Svatováclavskou korunu nechal vytvořit Karel IV. v roce 1346 ještě jako moravský markrabě poté, co bylo v Praze založeno arcibiskupství (1344) a papež Klement VI. udělil pražským arcibiskupům právo slavnostně pomazat a korunovat české krále. Na Karlovu žádost vydal papež 6. května 1346 bulu na ochranu této koruny (první písemná zmínka o koruně). Zakazuje v ní korunu zcizit, prodat nebo zastavit. Z rozhodnutí Karla IV. se stala koruna majetkem svatého Václava, na jehož hlavě (relikviářové bystě v kapli sv. Václava chrámu sv. Víta) měla být trvale uložena. Králům byla pouze zapůjčena pouze v den korunovace a měla být ještě tentýž den večer navrácena. Za zapůjčení koruny měl každý v budoucnu zaplatit tři sta kop ve prospěch kostela a pražské kapituly.

Za života Karla IV. byla koruna několikrát přepracována, jak o tom svědčí soupisy chrámového pokladu. Původní podoba však vzhledem tomu, že koruna byla vystavována jen výjimečně, nebyla zachycena na soudobých obrazech. Soupis z roku 1385 již zachycuje současnou podobu. Poslední úprava však byla provedena zřejmě ještě před Karlovou smrtí (1378).

Karel IV. zřejmě také nechal vytvořit žezlo a jablko, které však nejsou v současnosti součástí souboru. Pravděpodobně jsou dnes uloženy ve Vídni (viz dále). Karel IV. se také podílel na sepsání Řádu korunování českého krále a královny.

Převezení na Karlštejn[editovat | editovat zdroj]

Kaple sv. Kříže na hradě Karlštejně, kde byly korunovační klenoty uchovávány

Ačkoliv podle původního rozhodnutí Karla IV. neměly korunovační klenoty vůbec opustit Prahu, byly pravděpodobně Václavem IV. (13781419) převezeny na hrad Karlštejn. Záznam o tomto převozu však chybí. Ke korunovaci krále Zikmunda (1420) byly již přivezeny do Prahy z Karlštejna. Ačkoliv byly klenoty v minulosti uloženy na různých místech, byly vždy ke královské korunovaci přiváženy do Prahy. Korunovace se vždy uskutečnila v chrámu sv. Víta.

Ještě v roce 1420 vyvezl z důvodu vypuknutí husitské revoluce král Zikmund korunu ze země (místo jejího uložení není známo), což bylo mimo jiné jedním z důvodů jeho sesazení z trůnu v následujícím roce. Po skončení válek a po svém návratu na český trůn vrátil Zikmund korunu zpět na Karlštejn (1436), kde pak byla uložena až do začátku 17. století.

Zemským zřízením vydaným králem Vladislavem Jagellonským roku 1500 zavazuje přísahou karlštejnské purkrabí, že budou chránit hrad i s korunou, klenoty a zemskými privilegii pod trestem smrti, ztráty cti a majetku a vyhnání potomků ze země. Korunu mohli vydat pouze tomu, kdo byl předtím řádně zvolen českým králem.

V době stavovského povstání byly korunovační klenoty z rozhodnutí direktorů dne 30. června 1619 převezeny na Pražský hrad. S vývojem vojenské techniky byla totiž obranná funkce hradu shledána již jako nedostatečná. Po bitvě na Bílé hoře (1620) se prchající král Fridrich Falcký pokusil vyvézt korunu s ostatními klenoty ze země, byla však nakonec zanechána na pražské Staroměstské radnici a posléze vrácena na Pražský hrad. Při revizi zemského zřízení roku 1625 císař Ferdinand II. zrušil úřad karlštejnských purkrabí.

Císař Matyáš jako český král, vyobrazen se Svatováclavskou korunou a původním žezlem a jablkem
Pravděpodobné původní žezlo a jablko, uložené ve vídeňském Schatzkammeru

Uložení ve Vídni[editovat | editovat zdroj]

Během třicetileté války se korunovační klenoty několikrát z bezpečnostních důvodů stěhovaly. Na podzim 1631 byly během saského vpádu odvezeny do farního kostela v Českých Budějovicích, odkud byly navráceny do Prahy v roce 1633. Avšak již v následujícím roce byly podle instrukcí Ferdinanda III. opět převezeny do Českých Budějovic. Z obavy před útokem Švédů byly tajně odvezeny do císařské klenotnice ve Vídni (1637), kde zůstaly až do roku 1791.

Během uložení ve Vídni zřejmě došlo k záměně žezla a jablka. Současné žezlo a jablko vznikly pravděpodobně na objednávku Ferdinanda I. (15261564). Osud původních klenotů není jasný, je však možné, že zůstaly ve Vídni. O tom, že by žezlo a jablko z vídeňské klenotnice (Schatzkammer) mohly být původními kusy z doby Karla IV., svědčí portrét císaře Matyáše, na kterém je zobrazen jako český král se Svatováclavskou korunou a těmito klenoty. Současný komplet byl zřejmě sestaven při královské korunovaci Karla VI. nebo Marie Terezie. Důvod výměny není znám.

Navrácení do Prahy[editovat | editovat zdroj]

S navrácením českých korunovačních klenotů do Prahy souhlasil císař Leopold II. dekretem z 26. srpna 1790 po předchozím jednání se zástupci českých stavů. Klenoty byly přivezeny do Prahy následujícího roku při příležitosti Leopoldovy korunovace českým králem. Byly uloženy v bývalé sakristii v chrámu sv. Víta, současné Korunní komoře. Tehdy také vznikla současná tradice sedmi klíčníků. Držitelé klíčů od korunovačních klenotů se v průběhu času měnili podle momentálního politického a správního zřízení.

Klenoty byly odvezeny do Vídně ještě v roce 1866 během prusko-rakouské války, následujícího roku však byly slavnostně navráceny zpět. Při té příležitosti byla Korunní komora upravena do současné podoby. Vzhledem k tomu, že úprava komory byla dokončena až v roce 1868, byly klenoty provizorně po návratu uloženy ve sklepení kaple sv. Václava.

Za Československé republiky[editovat | editovat zdroj]

Během mobilizace před vypuknutím druhé světové války byly klenoty 20. září 1938 tajně převezeny do pobočky Národní banky v Žilině (tajná operace s názvem KFC – Klenoty fascinující ceny). Úkryt však nebyl bezpečný, proto byly 6. října odvezeny zpět do Prahy. 19. listopadu 1941 se nechal zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich za přítomnosti prezidenta Emila Háchy, K. H. Franka a Jaroslava Krejčího vyfotografovat s korunovačními klenoty na důkaz své moci. Legenda o tom, že si Heydrich korunu neoprávněně nasadil na hlavu, což prý zanedlouho přivodilo jeho smrt při atentátu, nebyla doložena.[3] 11. února 1944 nechali Němci ukrýt klenoty před spojeneckými nálety zazděné ve sklepení Starého královského paláce. Po osvobození Prahy byly klenoty v květnu 1945 v pořádku vyzvednuty a navráceny do Korunní komory.

V letech 19661967 byla vytvořena kopie Svatováclavské koruny, která byla vystavena na světové výstavě Expo 1967 v Montréalu a poté i v Ósace, Moskvě, Leningradu, Budapešti a Lucemburku. V 1979 nechala Kancelář prezidenta republiky vytvořit kopie i ostatních klenotů. Kopie jsou trvale vystaveny v historické expozici Starého královského paláce Pražského hradu.

Uložení korunovačních klenotů[editovat | editovat zdroj]

Kaple sv. Václava, vstupní dveře Korunní komory se sedmi zámky

Korunovační klenoty jsou trvale uloženy v těžko přístupné Korunní komoře nad jižním vchodem do chrámu sv. Víta na Pražském hradě (za mozaikou Posledního soudu). Vstupní dveře, které se nacházejí v kapli sv. Václava, jsou opatřeny sedmi zámky. Klíče k těmto zámkům mají v držení prezident republiky, předseda vlády, arcibiskup pražský, předseda Poslanecké sněmovny, předseda Senátu, probošt Metropolitní kapituly u sv. Víta a primátor hlavního města Prahy.[4] Zámky jsou odemykány pouze při zvláštních příležitostech, kdy jsou korunovační klenoty vystaveny veřejnosti.

Do komory se vstupuje po úzkém točitém schodišti. Komora je vybavena trezorovou skříní na uložení klenotů, dubovým stolem a osmi židlemi. Skříň se odemyká stejnými klíči jako vstupní dveře.

Vyobrazení klenotů a vědecký výzkum[editovat | editovat zdroj]

Nejstarším vyobrazením Svatováclavské koruny je portrét Karla IV. v kapli sv. Václava chrámu sv. Víta (asi z roku 1370). Až do 19. století byly korunovační klenoty zobrazovány jen výjimečně a s různými odchylkami od skutečnosti, obvykle jako součást portrétů panovníků. Bylo to dáno tím, že malíři neměli možnost vidět klenoty zblízka, případně je neviděli vůbec.

První správný popis a vyobrazení koruny pochází z knihy vydané při příležitosti korunovace Leopolda II. a jeho manželky Marie Luisy v roce 1791. Kvůli prvnímu vědeckému prozkoumání byly klenoty sneseny z Korunní komory dne 23. května 1857. Při té příležitosti pořídil malíř Josef Scheiwl vyobrazení, které se pak jako jediné objevovalo v historických publikacích a také v Ottově slovníku naučném. Při příležitosti ukládání klenotů do nově zrekonstruované Korunní komory pořídil fotograf Jindřich Lachmann jejich první černobílé fotografie. První barevné fotografie pořídili Jan Vidím a Ludvík Bautz při odborné prohlídce v roce 1911. Na přelomu 19. a 20. století byly korunovační klenoty také populárním motivem na mnoha pohlednicích.

Další příležitosti pro fotografování a vědecké zkoumání klenotů se od roku 1929 naskytly vždy při příležitosti veřejných výstav (viz dále). Před světovou výstavou Expo 1958 v Bruselu natočil Jiří Lehovec v lednu téhož roku filmový dokument nazvaný Zlatý sen.

Při výstavě roku 1993 byly klenoty podrobeny moderním metodám zkoumání. Byla zjišťována ryzost zlata a došlo k překvapivým zjištěním týkajícím se některých drahých kamenů, především jejich původu a druhu. Podrobnější zkoumání také umožnilo lépe datovat dobu vzniku žezla a jablka a dalších částí souboru.

Výstavy korunovačních klenotů[editovat | editovat zdroj]

České korunovační klenoty jsou vystavovány při výjimečných příležitostech. Výstavy lákají tisíce návštěvníků. Fronta před vstupem do jižních zahrad Pražského hradu (2008)
Fronta na klenoty (2013)

České korunovační klenoty jsou podle přání Karla IV. vyjímány z úschovy pouze při výjimečných příležitostech – v minulosti to byla korunovace českého krále. Kromě toho byly klenoty vystaveny během pohřbu Karla IV. a Maxmiliána II., zřejmě i Ferdinanda I. Císař Josef II., který se nenechal korunovat českých králem, namísto korunovace nechal v roce 1782 klenoty vystavit ve vídeňské klenotnici. V tomto roce byl na návštěvě Vídně i 251. papež Pius VI. (1775 – 1799), kterému císař ukázal říšské a české korunovační klenoty.

První veřejná výstava se uskutečnila v roce 1929 při příležitosti 1000. výročí smrti sv. Václava. Do konce 20. století byly vystaveny celkem devětkrát. Zatím poslední výstava se uskutečnila v květnu 2013 při příležitosti přímého zvolení Miloše Zemana prezidentem České republiky. Denně může výstavu zhlédnout maximálně 5 000 lidí. Při posledních výstavách si klenoty prohlédlo 30 000 až 45 000 lidí.[5] V roce 2003 to bylo 44 475 lidí, roku 2008 návštěvnost klesla na 32 050 lidí a poslední výstavu v roce 2013, která byla kratší o jeden den, navštívilo 31 237 lidí.[6]

O vystavení korunovačních klenotů rozhoduje prezident republiky. Výstavy se mohou uskutečňovat pouze na území Pražského hradu. K vystavování klenotů se používá vitrína, která byla speciálně pro tento účel zhotovena v roce 1929 podle návrhu architekta Josefa Gočára.

Datum výstavy Místo Oficiální příležitost
22. 9.–6. 10. 1929 chrám sv. Víta 1000 let od smrti sv. Václava
25.–30. 10. 1945 chrám sv. Víta osvobození republiky
1.–6. 7. 1955 chrám sv. Víta 1. celostátní spartakiáda
23. 5.–30. 8. 1958 Starý královský palác (Vladislavský sál) 1. celostátní výstava archivních dokumentů
26. 10.–3. 11. 1968 Plečnikova síň 50. výročí vzniku Československa
2.–25. 5. 1975 Bazilika svatého Jiří 30. výročí osvobození
26. 6.–4. 12. 1978 Starý královský palác (Karlova síň) 600 let od smrti Karla IV.
výstava Doba Karla IV. v dějinách národů ČSSR
29. 1.–7. 2. 1993 Starý královský palác (Karlova síň) vznik České republiky
24. 10.–1. 11. 1998 Starý královský palác (Karlova síň) 80. výročí vzniku Československa
a zvolení T. G. Masaryka prezidentem
3.–13. 8. 2003 Starý královský palác (Karlova síň) 85. výročí vzniku Československa
10. výročí vzniku ČR
zvolení V. Klause prezidentem
1140. výročí příchodu věrozvěstů sv. Cyrila a Metoděje.
19.–29. 4. 2008 Starý královský palác (Vladislavský sál) 90. výročí vzniku Československa
zvolení V. Klause prezidentem
10.–19. 5. 2013 Starý královský palác (Vladislavský sál) přímé zvolení M. Zemana prezidentem

Seznam korunovací českých králů a královen[editovat | editovat zdroj]

Není-li uvedeno jinak, proběhla korunovace v chrámu sv. Víta v Praze.

Panovník Datum korunovace
Vratislav I. (1061–1092, král od r. 1085) 20. 4. 1085, Mohuč; 15. 6. 1086

15. 6. 1086

Vladislav I. (1140–1172, král od r. 1158) 11. 1. 1158, Řezno; 8. 9. 1158, Milán

1158 (?)

Přemysl Otakar I. (1192–1193, 1197–1230, král od r. 1198) 8. 9. 1198, Boppard; 24. 8. 1203, Merseburg
Václav I. (1230–1253) 6. 2. 1228

6. 2. 1228

Přemysl Otakar II. (1253–1278) 25. 12. 1261

25. 12. 1261

Václav II. (1283–1305) 2. 6. 1297

2. 6. 1297
26. 5. 1303

Jan Lucemburský (1310–1346) 7. 2. 1311

7. 2. 1311
18. 5. 1337

Svatováclavskou korunou bylo korunováno 21 českých králů a 1 česká královna - panovnice:

Panovník Datum korunovace
Karel IV. (1346–1378) 2. 9. 1347

2. 9. 1347
1. 9. 1349
28. 7. 1353
18. 6. 1363

Václav IV. (1378–1419) 15. 6. 1363

17. 11. 1370
13. 3. 1400

Zikmund Lucemburský (1419–1421, 1436–1437) 28. 7. 1420

11. 2. 1437

Albrecht Habsburský (1438–1439) 29. 6. 1438
Ladislav Pohrobek (1453–1457) 28. 10. 1453
Jiří z Poděbrad (1458–1471) 2. 4. 1458

2. 4. 1458

Vladislav Jagellonský (1471–1516) 22. 8. 1471
Ludvík Jagellonský (1516–1526) 11. 3. 1509

1. 6. 1522

Ferdinand I. Habsburský (1526–1564) 24. 2. 1526

24. 2. 1526

Maxmilián II. (1564–1576) 20. 11. 1562

20. 11. 1562

Rudolf II. (1576–1611) 25. 9. 1575
Matyáš II. (1576–1619) 11. 5. 1611

10. 1. 1616

Fridrich Falcký (1619–1620) 4. 11. 1619

4. 11. 1619

Ferdinand II. (1619–1637) 29. 6. 1617

21. 11. 1627

Ferdinand III. (1637–1657) 24. 11. 1627

11. 9. 1656

Ferdinand IV. (vládu nenastoupil) 5. 8. 1646
Leopold I. (1657–1705) 14. 11. 1656
Karel VI. (1711–1740) 5. 9. 1723

8. 9. 1723

Marie Terezie (1740–1780) 12. 5. 1743
Leopold II. (1790–1792) 6. 9. 1791

12. 9. 1791

František I. (1792–1835) 9. 8. 1792

11. 8. 1792

Ferdinand I. Dobrotivý (1835–1848) 12. 9. 1836

12. 9. 1836

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Nařízení vlády č. 337/2002 Sb., o prohlášení některých kulturních památek za národní kulturní památky (PDF)
  2. Usnesení vlády ČSR č. 251 z roku 1962 podle § 3 zákona č. 22/1958 Sb., o kulturních památkách (PDF)
  3. např. ŠVAGROVÁ, Marta. Za přesuny mohly většinou války [online]. Praha: Lidové noviny, 2008-04-17, [cit. 2008-05-23]. Dostupné online.  
  4. Usnesení vlády ČR č. 19 z roku 1993 o novém rozdělení klíčů k českým korunovačním klenotům [1]
  5. Ve frontě na korunovační klenoty si počkáte. Až pět hodin, varuje Hrad. iDNES.cz [online]. 2013-05-05 [cit. 2013-05-05]. Dostupné online.  
  6. Výstavu českých korunovačních klenotů zhlédlo 31.237 lidí

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BAUER, Jan. Vládci českých zemí. Historie panovnického trůnu Čech a Moravy. Praha : Beta, 2004. ISBN 80-7306-168-6.  
  • BĚLINA, Pavel, et al. Kronika Českých zemí. Praha : Fortuna Print, 2003. ISBN 80-7321-071-1.  
  • BONĚK, Jan; BONĚK, Tomáš. České korunovační klenoty: Neznámá historie. Skrytá poselství. Zapomenuté symboly. Praha : Eminent, 2006. ISBN 80-7281-219-X.  
  • BRAVERMANOVÁ, Milena, et al. České korunovační klenoty. 4. rozš. vyd. Praha : Správa Pražského hradu ve spolupráci s nakl. BB/art, 2008. 88 s. ISBN 978-80-7381-253-9.  
  • JAROLÍMKOVÁ, Stanislava. Co v učebnicích nebývá aneb Čeští panovníci, jak je (možná) neznáte 1. Praha : Motto, 2006. ISBN 80-7246-310-1.  
  • JAROLÍMKOVÁ, Stanislava. Co v učebnicích nebývá aneb Čeští panovníci, jak je (možná) neznáte 2. Praha : Motto, 2006. ISBN 80-7246-312-8.  
  • CHYTIL, Karel; VRBA, Karel; PODLAHA, Antonín. Korunovační klenoty království Českého. Praha : Archeologická komise při České Akademii císaře Františka Josefa pro vědy, 1912. Dostupné online.  
  • VÁCHA, Štěpán. Neue Erkenntnisse zum Reichsapfel Ferdinands I.. Studia Rudolphina. 2004, roč. 4, s. 53–61. Dostupné online. (německy) 
  • VÁCHA, Štěpán. Repräsentations- oder Krönungsornat? Zum Ursprung und zur Funktion des Zeremonialgewands Ferdinands IV. aus dem Jahre 1653. Umění. 2006, roč. 54, s. 229–239. Dostupné online. ISSN 0049-5123. (německy a česky (online verze)) 
  • VÁCHA, Štěpán; VESELÁ, Irena; VLNAS, Vít. Karel VI. a Alžběta Kristýna. Česká korunovace 1723. Praha : Paseka, 2009. ISBN 978-80-7432-002-6, ISBN 978-80-7035-428-5. S. 173–212.  

Vesmír,zpráva o výzkumu drahokamů J. Hyršla a P.Malíkové ohledně svatováclavské koruny. P. Klásek, časopis Minerál o podobnostech mezi vrtanými starověkými safírovými korály a kameny na korunovačních klenotech. Korunovační klenoty království českého, Bedřich Tykra, galerie obelisk,1970. CD záznam přednášky, Robert Nový, Legendy v díle Al-Birúního o badachšánských spinelech, badachšánském lálu a původ spinelů českých korunovačních klenotů v lokalitách okolo řeky Pjandž na rozhraní Pamiru a Hindukúše, Brno, 2002.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Kategorie Crown jewels of Bohemia ve Wikimedia Commons
  • HASLINGEROVÁ, Ivana. Výstava korunovačních klenotů podtrhuje liturgický kontext korunovace [online]. Praha: Český portál, 2008-05-09, [cit. 2008-05-15]. Dostupné online.