Eliška Přemyslovna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Eliška Přemyslovna
Česká královna
Busta Eliška Přemyslovna.jpg
bysta Elišky Přemyslovny ve svatovítské katedrále
Korunovace 1311
Narození 20. ledna 1292
Praha
Úmrtí 28. září 1330 (38 let)
Praha
Pochována Zbraslavský klášter
Předchůdce Anna Přemyslovna
Následník Beatrix Bourbonská
Panovník Jan Lucemburský
Potomci Karel IV.
Jan Jindřich
Dynastie Přemyslovci
Otec Václav II.
Matka Guta Habsburská

Eliška Přemyslovna (20. ledna 129228. září 1330) byla dcera českého a polského krále Václava II. a Guty Habsburské, manželka Jana Lucemburského a česká královna (jako poslední Přemyslovec na českém trůně).

Václavovi II. jeho první manželka Guta porodila včetně princezny Elišky deset dětí. Kromě budoucí královny z nich dětství přežili Václav III., Anna Přemyslovna, Markéta Přemyslovna a polorodá sestra Anežka.

Boje o trůn[editovat | editovat zdroj]

Eliška (iluminace ze Zbraslavské kroniky)

Eliška byla vychovávána ve svatojiřském klášteře, kde byla abatyší její teta Kunhuta Přemyslovna, přičemž existuje teorie, že se Eliška měla stát následnicí své tety u sv. Jiří, čemuž však zabránily následující události. Její dětství nebylo šťastné, o matku přišla už v pěti letech a byla svědkem otcova pomalého umírání.

Když byl roku 1306 zavražděn Eliščin bratr Václav III., z Elišky se — jakožto jediné neprovdané Přemyslovny přiměřeného věku pro případný sňatek — stal důležitý aktér mocenských bojů. Z tahanic o český trůn mezi Jindřichem Korutanským, manželem Anny Přemyslovny, a Rudolfem Habsburským vyšel nejprve vítězně Rudolf. Ten dokonce Elišku vystěhoval z Pražského hradu.

Roku 1307 se na trůn vrátil Eliščin švagr Jindřich a sestra Anna. Jindřich se tentokrát nehodlal vzdát české koruny jen tak lehce. Z Korutan do Čech přitáhl houfec žoldnéřů, vedený maršálkem Konrádem z Aufensteinu, jemuž se podařilo obsadit Prahu a českou pokladnici Kutnou Horu, což dočasně posílilo královu vratkou moc. Protože neprovdaná Eliška byla pro jejich vládu rizikem, chtěli ji Jindřich s Annou provdat za bezvýznamného Otu z Lobdaburgu-Bergova.

Svatba ve Špýru[editovat | editovat zdroj]

Proti Jindřichovi se začala utvářet opoziční skupina mocných pánů, jež své naděje na změnu vládce spojila s princeznou Eliškou. Přidali se i vlivní opati bohatých cisterciáckých klášterů Heidenreich Sedlecký a Konrád Zbraslavský. Ti se pak v roce 1309 stali iniciátory Eliščina sňatku se synem nového římskoněmeckého krále Jindřicha VII. Janem Lucemburským.

Jindřich VII. požádal, aby mu byla Eliška do měsíce představena ve Špýru. Hrdá, půvabná a údajně snědá (jako její děd Přemysl Otakar II.) přemyslovská princezna Jindřicha i královnu Markétu okouzlila. Zájem o českou korunu překonal Jindřichovy obavy o jediného syna i to, že ženichovi bylo čtrnáct let a Eliška byla o čtyři roky starší (původně navrhoval, aby se provdala za jeho bratra Walrama, toho ale odmítli čeští zástupci).

Svatba ve Špýru (iluminace z Balduinea)

Svatba s Janem se konala 1. září 1310 ve Špýru, poté byl Jan nucen vojensky obsadit Čechy. Jindřich Korutanský s manželkou znovu utekli do Korutan. Korunovace v té době ještě oblíbeného Jana a Elišky se konala 7. února 1311.

První léta manželství[editovat | editovat zdroj]

Manželství Jana a Elišky začalo dostávat povážlivé trhliny: v prvních relativně klidných letech manželství se narodily pouze dvě dcery a král trávil stále více času v cizině, problémem byla i Janova prchlivá povaha a rozdílné názory obou manželů. Eliška měla představu, že Jan obnoví velikost českého státu z doby jejího otce. Jan naopak narazil na tvrdou realitu českých zemí a odbojnou šlechtu. Eliška se navíc snažila uplatňovat svůj vliv v politice, nakonec i samostatně bez Jana, který byl často nepřítomen a do Čech jezdil většinou jen pro peníze.[1]

Eliška nesnášela svou nevlastní matku Elišku Rejčku i jejího životního druha Jindřicha z Lipé, který se začal objevovat po boku dvojnásobné královny vdovy. V zemi tak vykrystalizovaly dvě skupiny šlechty, jedna vedená Jindřichem a Rejčkou, druhá Eliškou Přemyslovnou a jejím spojencem Vilémem Zajícem z Valdeka. Jindřicha totiž mnozí považovali za většího ochránce českých zájmů než Lucemburka a ctižádostivou královnu Elišku.

Královna nechala Jindřicha v roce 1315 zatknout, což vyvolalo nepokoje mezi šlechtou. Král se po těchto událostech nakonec sblížil s Jindřichem i Eliškou Rejčkou.

Válka královen[editovat | editovat zdroj]

Eliščina pečeť

Situaci mezi Eliškou Přemyslovnou a královnou vdovou Rejčkou vcelku výstižně charakterizuje pojem „válka královen“. Spory mezi šlechtou a králem postupně přerostly v otevřenou válku mezi ní a králem. Jan přistoupil na požadavky české šlechty, která vyvolala jeho odpor k zemi, které ale na mezinárodní scéně nakonec přinese nemalou prestiž.

Roku 1319 se manželství rozpadlo úplně. Jan přepadl hrad Loket a vzal Elišce tři nejstarší děti. Královna společně s posledním spojencem, Vilémem Zajícem z Valdeka, obsadila Prahu, Janovo vojsko však bylo silnější. Eliška se odebrala na Mělník.

Manželé se ještě nakrátko sblížili v roce 1321, kdy byl Jan těžce zraněn. Narodil se jim třetí syn Jan Jindřich a později ještě dvojčata. Snad to byl Jindřich z Lipé, kdo králi řekl, že se ho Eliška Přemyslovna snaží společně se svým polorodým bratrem, Volkem, připravit o korunu ve prospěch prvorozeného syna Václava. Toto podezření se nikdy nepotvrdilo a doznání Jana Volka se nedá považovat za věrohodné, poněvadž bylo získáno na mučidlech. V létě 1322, právě po mučení Jana Volka, Eliška před Janem uprchla do Bavorska ke svému zeti a dceři Markétě a zde se jí roku 1323 narodila dvojčata Anna a Eliška. Jan ale manželku donutil k návratu zastavením výplaty důchodů. Eliška tak žila hlavně z podpory příbuzných, jako královna vedle Jana vystupovala jen výjimečně.

Ke konci života se poslední Přemyslovna věnovala sbírání svatých ostatků, podpoře stavby Zbraslavského kláštera a rovněž usilovala o svatořečení Anežky České. Zemřela na tuberkulózu v osmatřiceti letech na Vyšehradě v domě Jana Volka. Dne 1. října 1330 byla pohřbena na Zbraslavi.

Potomci[editovat | editovat zdroj]

Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Elisabeth Přemyslovna ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. ŠUSTA, Josef. České dějiny II./2. Král cizinec. Praha : Jan Laichter, 1939.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BOBKOVÁ, Lenka. Velké dějiny zemí Koruny české IV.a 1310-1402. Praha : Paseka, 2003. 694 s. ISBN 80-7185-501-4.  
  • BOBKOVÁ, Lenka; BARTLOVÁ, Milena. Velké dějiny zemí Koruny české IV.b 1310-1402. Praha : Paseka, 2003. 583 s. ISBN 80-7185-551-0.  
  • ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1310-1378. Lucemburkové na českém trůně I. Praha : Libri, 1999. 287 s. ISBN 80-85983-73-7.  
  • KOPIČKOVÁ, Božena. Eliška Přemyslovna. Královna česká 1292-1330. Praha : Vyšehrad, 2003. 182 s. ISBN 80-7021-656-5.  
  • SPĚVÁČEK, Jiří. Král diplomat. Jan Lucemburský 1296-1346. Praha : Panorama, 1982. 276 s.  
  • SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296-1346. K prvnímu vstupu českých zemí do svazku se západní Evropou. Praha : Nakladatelství Svoboda, 1994. 658 s. ISBN 80-205-0291-2.  
  • ŠAROCHOVÁ, Gabriela V. 1. 9. 1310 Eliška Přemyslovna a Jan Lucemburský. Sňatek z rozumu. Praha : Havran, 2002. 163 s. ISBN 80-86515-15-X.  
  • ŠUSTA, Josef. Dvě knihy českých dějin. Kus středověké historie našeho kraje. Kniha druhá. Počátky lucemburské 1308-1320. Praha : Argo, 2002. 328 s. ISBN 80-7203-377-8.  
  • ŠUSTA, Josef. České dějiny II./2. Král cizinec. Praha : Jan Laichter, 1939. 602 s.  
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 15. sešit : Dvořák–Enz. Praha : Libri, 2012. 467–610 s. ISBN 978-80-7277-504-0. S. 577–578.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]


Česká královna
Předchůdce:
Anna Přemyslovna
13101330
Eliška Přemyslovna
Nástupce:
Beatrix Bourbonská
Lucemburská hraběnka
Předchůdce:
Markéta Brabantská
13101330
Eliška Přemyslovna
Nástupce:
Beatrix Bourbonská