Karel I. z Valois

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Náhrobek Karla z Valois (Bazilika Saint-Denis)
Příbuzenstvo
otec Filip III. Francouzský
matka Isabela Aragonská
I. manželka Markéta z Anjou
dcera Isabela
syn Filip VI. Francouzský
dcera Johana z Valois
syn Karel II. z Valois
dcera Kateřina
II. manželka Kateřina z Courtenay
syn Jan
dcera Kateřina z Valois
dcera Johana z Valois
dcera Isabela
III. manželka Mahaut ze Châtillonu
dcera Marie z Valois
dcera Isabela z Valois
dcera Blanka z Valois
syn Ludvík

Karel z Valois (12. března 1270 Vincennes16. prosince 1325 Nogent-le-Roi) byl čtvrtý syn francouzského krále Filipa III. Smělého a jeho první manželky Isabely Aragonské, bratr Filipa IV. Sličného.

Život[editovat | editovat zdroj]

Byl to člověk průměrně inteligentní, ale nadprůměrně ctižádostivý a chamtivý. Jako mladší syn bez zděděných knížectví sbíral tituly. Syn, bratr, švagr, zeť králů a královen (Francie, Navarry, Anglie a Neapolského království) a po své smrti i otec francouzského krále a tchán budoucího císaře Svaté říše římské.

Jeho celoživotním cílem bylo získat královskou korunu, ale nikdy se mu to nezdařilo. Roku 1284 jej papež jako syna Isabely Aragonské uznal za krále Aragonska, vazala Svatéto Stolce a hlavně protikrále Petrovi III., který byl od sicilského povstání (1282) považován za nepřítele Říma. Aby podpořil svůj nárok na Sicilské království, oženil se s dcerou neapolského krále Markétou z Anjou. Karel doufal, že aragonská křížová výprava (12841285), kterou podnikl jeho otec, mu umožní získat vytoužené aragonské království. Roku 1285 se nechal korunovat kardinálským kloboukem, což mu vyneslo posměšnou přezdívku „král klobouku“. Otec při návratu z válečné výpravy zemřel u Perpignanu.[pozn. 1] Karel se později musel titulu vzdát.

Prokázal se jako schopný vojevůdce a úspěšně vedl tažení ve Vlámsku (1297). Roku 1301 se oženil s Kateřinou z Courtenay, titulární císařovnou konstantinopolskou, vnučkou a dědičkou posledního latinského císaře, Balduina II. S tajným souhlasem papeže se zúčastnil tažení Karla II. Neapolského o dobytí Sicílie. Byl jmenován papežským vikářem v Itálii a ztratil se v propletenci italské politiky. Zkompromitoval se masakrem ve Florencii a finančním vydíráním, dobyl Sicílii, kde si upevnil svou pověst rabijáta a vrátil se – jako člověk s pošramocenou pověstí na přelomu let 1301/1302 zpět do Francie.

Karel z Valois na audienci u papeže Bonifáce VIII. (Villaniho Nuova Cronica)

Po zavraždění římského krále Albrechta (1308) se za bratrovy podpory pokoušel o kandidaturu na uprázdněný římský trůn, ale neuspěl.[1] Zvolen byl lucemburský hrabě Jindřich VII.[pozn. 2]

Předčasná smrt Ludvíka X. roku 1316 v něm vzbudila naději, že se jako francouzský regent vyšvihne k moci. Vládu však převzal synovec Filip. Další král Karel IV. jej roku 1324 pověřil vedením vojska do anglické Akvitánie.

Král pak francouzský, rozhořčen pro vypuzení své sestry i svého synovce, žádal mého tchána Karla, svého strýce, aby pomstil tak velikou pohanu, která se stala jejich rodu. Ten sebrav vojsko vtrhl do Akvitánie a takřka celou ji dobyl s výjimkou Bordeaux a několika pevných míst či hradů...
— Karel IV.[2]

Zemřel v prosinci 1325 a byl pochován v pařížském Kostele jakobínů. Dante Alighieri jej ve své Božské komediii umístil do Očistce.[3]

Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Při obléhání města Girona se v teplém počasí začala rychle šířit epidemie úplavice či tyfu.
  2. Jeho poslední dcera Blanka z Valois si vzala Jindřichova vnuka, budoucího českého krále Karla IV.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Karol z Valois na slovenské Wikipedii.

  1. SPĚVÁČEK, Jiří. Jan Lucemburský a jeho doba 1296–1346. Praha : Svoboda, 1994. ISBN 80-205-0291-2.  
  2. Vlastní životopis. Praha : Odeon, 1979. S. 29.  
  3. DANTE, Alighieri. Božská komedie. Praha : Academia, 2009. ISBN 978-80-200-1762-8. S. 276.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]