Karel II. Neapolský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Karel II. (iluminace z Bible rodu Anjou)
Příbuzenstvo
otec Karel I. z Anjou
matka Beatrix Provensálská
manželka Marie Uherská
syn Karel I. Martel
syn Ludvík z Toulouse
syn Robert I. Neapolský
syn Filip I. z Taranta
syn Ramon Berengar z Andrie
syn Jan
syn Tristan
syn Petr Tempesta
syn Jan z Durazza
dcera Markéta z Anjou
dcera Blanka z Anjou
dcera Eleonora z Anjou
dcera Marie z Anjou
dcera Beatrix z Anjou

Karel II. Neapolský (fr. Charles le Boîteux, it. Carlo II d'Angiò; 1254?6. května 1309 Neapol) byl neapolský král.

Život[editovat | editovat zdroj]

Karel byl druhorozeným synem hraběte Karla z Anjou a jeho první choti Beatrix, dcery provensálského hraběte Ramona Berenguera V. Jeho otec získal díky papežské nabídce, vlastní ctižádostivosti a nezbytné dávce vojenského štěstí sicilské království. Korunován byl v lednu 1266.

Jako princ měl Karel, svými současníky byl pro tělesný handicap zván Chromý, od roku 1268 titul vévody ze Salerna. V květnu či červnu 1270[1] se jako šestnáctiletý se oženil s uherskou princeznou Marií, dcerou krále Štěpána V. a Alžběty, dcery kumánského chána Kuthana.

Král Štěpán V... měl kromě dalších dcer jednu, která se jmenovala Marie. Tu dal za manželku Karlovi Kulhavému, synovi Karla Velikého...
— Dubnická kronika[2]

Isabela Neapolská byla naopak provdána za mladého uherského krále Ladislava IV. Kumána.

Aragonské vězení[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Sicilské nešpory.
Související informace naleznete také v článku Aragonská křížová výprava.

Roku 1282 se Sicílie vzbouřila proti anjouovské nadvládě. Karel tehdy žil v provensálském hrabství a otec jej poslal na pařížský dvůr, kde měl mladík získat příslib vojenské pomoci. Královský bratranec Filip III. ochotně strýci poslal posily. Roku 1284 Karel v bitvě u Neapole upadl do zajetí aragonského admirála Rogera z Laurie a svého otce tím velmi popudil. Roger z Laurie přislíbil Karlovo propuštění na oplátku za propuštění Beatrix, dcery krále Manfréda, ale klamal a Karla s sebou odvezl do Katalánska.

V internaci strávil Karel celé roky[3] O propuštění se zasloužila anglická královna Eleonora, která nelitovala peněz ani času a její snaha byla korunována úspěchem.[4] Karel byl po opakovaných diplomatických vyjednáváních propuštěn v říjnu 1288 a donucen slíbit, že nebude používat titul sicilského krále a dát tři ze svých synů jako rukojmí aragonskému králi. Po nuceném příjezdu na francouzský dvůr nechal král Filip IV. jeho průvodce zatknout a Karla s vojenským doprovodem a mnoha rytíři poslal do Itálie, kde byl nadšeně přivítán guelfy a papežem Mikulášem IV.

Vláda[editovat | editovat zdroj]

S otcem se po návratu domů již nesetkal[pozn. 1] a 29. května 1289 byl v katedrále v Rieti korunován králem Sicílie. V červnu 1295 podepsal se svým aragonským protějškem smlouvu z Anagni, která zaručovala propuštění rukojmí. Úplné složení zbraní přinesla až roku 1302 smlouva z Caltabellotta, v níž získal Sicílii Fridrich Aragonský, mladší bratr aragonského krále Jakuba II. a vnuk krále Manfréda.

Karel se rozhodl se ujmout po otci zděděného jeruzalémského trůnu, což je donutilo k otevřenému sporu s kyperskými Lusignany. Posléze na jeruzalémskou korunu rezignoval a upřel své úsilí k udržení panství v Řecku a Albánii, kde se střetl se Štěpánem Urošem a byzantským císařem Andronikem II.[3]

Zemřel roku 1309 ve věku 55 let a byl pohřben v dominikánském kostele v Neapoli. Na sicilský trůn nastoupil jeho třetí syn Robert.

Vývod předků[editovat | editovat zdroj]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Karel z Anjou zemřel v lednu 1285 a nástupcem po dobu synovy nepřítomnosti určil vnuka Karla Martela. Regentem měl do doby Karlova návratu nebo dosažení vnukovy plnoletosti být Robert II. z Artois.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. www.fmg.ac
  2. Kronika uhorských kráľov zvaná Dubnická. Příprava vydání Július Sopko. Budmerice : Vydavateľstvo Rak, 2004. 239 s. ISBN 80-85501-13-9. S. 96.  
  3. a b NICOLLE, David. Pád Akkonu 1291 : krvavý zánik křižáckých států. Praha : Grada, 2010. 96 s. Dále jen Pád Akkonu. ISBN 978-80-247-3414-9. S. 14.  
  4. PERNOUDOVÁ, Régine. Žena v době katedrál. Praha : Vyšehrad, 1996. 255 s. Dále jen Žena v době katedrál. ISBN 80-7021-544-5. S. 203.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Karel I.
Znak z doby nástupu Neapolský král
12851309
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Robert I.
Předchůdce:
Karel I.
Znak z doby nástupu Albánský král
12851301
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Filip I.