Sicilské nešpory

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Obraz Francesca Hayeze I Vespri siciliani (1846)
Tento článek pojednává o povstání na Sicílii. O opeře Giuseppe Verdiho pojednává článek Sicilské nešpory (opera).

Sicilské nešpory (italsky Vespri siciliani) je název pro povstání, které vypuklo v Palermu 30. března 1282 proti vládě původem francouzského krále Karla I. z Anjou a vedlo k vyhnání Francouzů ze Sicílie a nastolení vlády aragonského krále Petra III. Velikého. V důsledku povstání došlo k rozdělení dosavadního Království sicilského na dva samostatné subjekty – na Sicilské království na ostrově a na pevninskou část zvanou Neapolské království, které zůstalo pod nadvládou Anjouovců. Název povstání získalo proto, že propuklo při shromáždění lidí, kteří se odebírali o Velikonočním pondělí na nešpory.

Sicílie před povstáním[editovat | editovat zdroj]

Několikaleté spory císaře Fridricha II.papeže Inocence IV. o vládu nad severní Itálií pokračovaly i po císařově smrti (1250) s jeho nástupcem a synem Konrádem IV. Promítly se v rozhodnutí papeže neudělit mu po smrti jeho otce Království sicilské jako papežské léno.

S tím nový císař nesouhlasil, ale než mohl podniknout vojenské opatření, nečekaně v roce 1254 zemřel. Správu Království sicílského přenechal hraběti Bertholdovi z Hohenburgu. Proti němu vystoupil Konrádův nevlastní bratr Manfred, který se za papežovy podpory zmocnil Sicílie a zásluhou podpory Arabů z Lucery získal na svou stranu i jihoitalská města. Spojenectví s papežem však skončilo záhy. Papež Manfreda v roce 1255 vyobcoval z církve a Království sicilské nabídl anglickému králi Jindřichovi III. pro jeho mladšího syna Edmunda. Manfred však na Sicílii získal silnou pozici a roku 1258 se v Palermu nechal korunovat sicilským králem.

Korunovace Karla z Anjou sicilským králem (1266)

V roce 1263 uzavřel papež Urban IV. s Karlem z Anjou, mladším bratrem Ludvíka IX. a vládcem Provence dohodu. Papežská kurie mu udělí království v léno a nový panovník se na oplátku nebude snažit získat nadvládu nad celou Itálií. Karel měl spojence v severní Itálii (florenštísienští bankéři), Manfredovi byla věrná města v Toskánskughibellini. V roce 1265 Karel vytáhl do Itálie a roku 1266bitvě u Beneventa Manfred padl. Téhož roku papež Klement IV. udělil Království sicilské v léno Karlovi z Anjou a korunoval jej sicilským králem. Štaufové vkládali své naděje do nezletilého Fridrichova vnuka a Manfredova synovce, Konradina. Karel z Anjou a Konradin se v roce 1268 setkali v bitvě u Tagliacozzo, kde byl teprve šestnáctiletý Konradin poražen a poté v Neapoli sťat.

Karel se jako sicilský král snažil zajistit si oporu své moci novým rozdělením půdy francouzským šlechticům, kteří s ním odešli z Francie. Přenesl své sídlo z Palerma do Neapole. Vyšel také vstříc církvi tím, že zrušil některá opatření Fridricha II. a v Království sicilském mohla působit inkvizice. Papež na oplátku podporoval Karla v jeho expanzivních plánech namířených proti Byzanci.

Ke Karlovým nepřátelům naopak patřila Aragonská koruna. Aragonský král Petr III. měl za manželku Manfredovu dceru Konstancii a domníval se, že je legitimním pokračovatelem štaufské politiky na Sicílii. Také proto jej podporovali ghibellini v severní Itálii. V Aragonii rovněž žila řada uprchlíků ze Sicílie. Aragonský král měl podporu i mezi sicilskou šlechtou, které vadily výhody udělované Francouzům. A s podporou mohl počítat i mezi měšťany, které si král Karel pohněval rostoucím berním zatížením.

Povstání[editovat | editovat zdroj]

Král Petr III. připlouvá do Trapani (středověká iluminace)

Cizí nadvláda a vysoké daně zaviněné Karlovou expanzivní politikou vedly k povstání místní šlechty, které získalo název Sicilské nešpory. Povstání vypuklo o nešporách na Velikonoční pondělí dne 30. března 1282 v Palermu poblíž kláštera sv. Ducha a během měsíce se rozšířilo na celý ostrov (s výjimkou Messiny). Povstalci pocházeli z řad šlechty i měšťanů, kteří získali i podporu církve. Povstání bylo podpořeno financemi byzantského císaře Michaela VIII. Oběťmi krvavého masakru se stalo několik tisíc Francouzů. Rebelující ostrovní část království nabídla královskou korunu aragonskému králi. Dne 30. srpna 1282 přistál král Petr v Trapani a již 4. září jej v Palermu sněm sicilské šlechty zvolil sicilským králem jako Petra I. pod podmínkou, že obnoví v království zvyklosti z normanského období. Karel z Anjou se proti Petrovi III. vypravil s loďstvem, které však bylo v sicilské úžině poraženo.

Důsledky povstání[editovat | editovat zdroj]

Po Karlově porážce následovalo období bojů, které skončilo až po Petrově smrti v roce 1285. V tomto roce se oba rody dohodly, že Neapol a jižní Itálie zůstane Anjouovcům a Sicílie Aragonii. Odtržená Sicílie zůstala samostatným Sicilským královstvím spojeným dynasticky a později personální unií s Aragonií a poté se Španělskem, čímž se vývoj Sicílie odlišil od vývoje na italské pevnině. V jižní Itálii vzniklo Neapolské království. Obě království byla opětovně spojena až v roce 1816.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
  • Lexikon des Mittelalters. Band VII. Planudes bis Stadt, München: LexMA Verlag 1995, ISBN 3-7608-8907-7, s. 1948-1950 a 1960-1964
  • G. Procacci, Dějiny Itálie, Praha: Nakladatelství Lidové noviny 1997, ISBN 80-7106-152-2, s. 34-37, 422-423, 429-430
  • A. Franzen, Malé církevní dějiny, Praha: Zvon 1992. ISBN 80-7113-008-7, s. 161-163
  • Steven Runciman, Die sizilianische Vesper. Eine Geschichte der Mittelmeerwelt im Ausgang des 13. Jahrhunderts. München 1959 (engl. 1958, mehrere Nachdrucke).