Fridrich II. Štaufský

Nákres Fridrichovy sochy (nedochovaná brána v Capuy)

Příbuzenstvo

otec	Jindřich VI.
matka	Konstancie Sicilská
I. manželka	Konstancie Aragonská
syn	Jindřich VII. Štaufský
II. manželka	Jolanda Jeruzalémská
dcera	Markéta
syn	Konrád IV. Štaufský
III. manželka ?	Blanka Lancia
dcera	Konstancie Štaufská
syn	Manfréd Sicilský
dcera	Violanta
IV. manželka	Isabela Anglická
syn	Jordan
dcera	Anežka
syn	Jindřich
dcera	Markéta Štaufská
levobočný syn	Enzio Sardinský
levobočný syn	Fridrich z Antiochie

Fridrich II. Štaufský (někdy podle originálu Friedrich, ve starší literatuře Bedřich, plným jménem Fridrich Roger, 26. prosince 1194 Jesi u Ankony – 13. prosince 1250 hrad Fiorentino) byl římský císař, král německý, sicilský a titulární král jeruzalémský.

Fridrich Štaufský se snažil obnovit původní antickou Říši římskou a chtěl spojit Německo s Itálií a Sicilským královstvím. Obě snahy však skončily nezdarem a Sicílie se stala centralizovanou monarchií, v níž vládl panovník pověstný svým despotismem. Jeho znalost a náklonost k islámské kultuře roku 1229 značně dopomohla ke znovuzískání Jeruzaléma diplomatickou cestou, se svými muslimskými protějšky si pravidelně korespondoval. Podporoval rozvoj umění a věd, založil v Neapoli univerzitu, jež měla vzdělávat nové státní úředníky. V roce 1227 se dostal do dlouhodobého sporu s církví, která jej nazývala Antikristem, byl opakovaně exkomunikován.

Život

Dítě z Apulie

Fridrich Roger byl synem římského císaře Jindřicha VI. z dynastie Štaufů a dědičky království obojí Sicílie normanské princezny Konstancie. Při křtu dostal jména po svých dědech z otcovy i matčiny strany, císaři Fridrichu I. Barbarossovi a prvním sicilském králi Rogeru II.

Fridrichovo narození na tržišti v Jesi (středověká miniatura)

Dědicem sicilských držav se stal již jako dvouleté batole, neboť jeho otec záhy zemřel. Proto ho matka Konstancie svěřila do poručnické péče papeže Inocence III. a i přesto byl první roky svého osamělého života v péči otcova bývalého důvěrníka Markvarta z Annweileru. Vyrůstal na sicilském normanském dvoře, kde se dostal do styku s učeností arabskou, židovskou i řeckou.

„	Tento císař se od franských králů liší, je to vzdělaný přívrženec logiky a medicíny, je přítelem muslimů,neboť sídlil na Sicílii, kde se mu rovněž dostalo vzdělání...	“
— Ibn Wásil

Později byl pro svou vzdělanost a zálibu v okázalé východní nádheře byl zván Stupor mundi (div světa) a pro svou zálibu v něžném pohlaví také emír, pokřtěný sultán či sultán z Acera.

Říšský trůn

Římským králem byl Fridrich korunován ještě za života svého otce roku 1196. Jindřich VI. však zemřel již o rok později a králem se i pro šířící se zvěst o chlapcově úmrtí po nezbytných vyjednáváních stal bratr zemřelého Filip Švábský. Současně si však welfská strana zvolila za krále Otu IV. Brunšvického z rodu Welfů. Rozpoutal se urputný boj o trůn, kterého využil český kníže Přemysl Otakar I., přikláněje se hned na tu, hned na onu stranu, až získal od obou rivalů potvrzení dědičného královského titulu, který mu navíc přiznal i papež Inocenc III. Roku 1208 byl Filip Švábský zavražděn a zdálo se, že v říši nastane klid. Ale nestalo se. Ota Brunšvický se nechal korunovat císařem a zamířil s vojskem do sicilského království, které chtěl dobýt a definitivně pokořit štaufskou dynastii. Papež, jeho dosavadní příznivec a Fridrichův poručník, se od něj odvrátil, přidal na stranu svých bývalých úhlavních nepřátel a přivítal, že opozice v říši začala pomýšlet na nastolení jeho svěřence zvaného dítě z Apulie na římský trůn.

Zlatá bula sicilská a Fridrichův vztah k českému státu

Fridrich byl znovu zvolen římským králem na sjezdu v Norimberku, a to za vydatného přispění Přemysla Otakara I. Císař Ota Brunšvický se Přemyslovi odvděčil za podporu nepřítele sesazením z českého trůnu, a tak byl další osud české země úzce závislý na Fridrichovu prosazení se v říši. Štaufský tábor se rychle rozrůstal.

„	Když Fridrich obdržel zprávu o své volbě, připlul přes moře zubožený a chudý do Říma, kde byl s poctami přijat Římany a obdržel od papeže potvrzení své volby.	“
— Tomáš Tuscus

Na cestě do německých částí Říše se „holobrádek z Apulie“, jak jej nazval Walther von der Vogelweide, zastavil v Basileji a zde vydal v září 1212 Přemyslu Otakarovi I., svému skalnímu přívrženci, listinu, známou dnes jako Zlatá bula sicilská. Tento závažný dokument zajistil českému království výsadní postavení v rámci Svaté říše římské, jeho panovníkovi pak dědičný královský titul a prvenství mezi říšskými knížaty.

Nákres Fridrichovy pečeti

Papež Inocenc III. obdržel výměnou za podporu Fridricha souhlas s tím, že jmenování biskupů a opatů je záležitostí ryze církevní. Světská moc měla rovněž podpořit boj proti kacířství. Soulad s novým papežem Honoriem III. byl demonstrován i císařskou korunovací roku 1220 a papežským dispenzem ke sňatku.

„	Po smrti otce se církev o osiřelého hocha starala jako vlastní matka, střežila jej a bránila, později ho nechala proti císařovi Otovi zvolit za krále římského a konečně byl korunován na císaře.	“
— Giovanni Villani

Fridrich získal v říši poměrně rychle převahu. Vojensky ho při tom podporoval také Přemysl Otakar I. Počátkem roku 1213 se na sněmu v Řezně setkali oba panovníci poprvé osobně. Nedlouho nato došlo k další schůzce, tentokrát v štaufském Chebu. Přemyslův příklon k němu však beztak výrazně ovlivnil postavení českého státu za vlády posledních Přemyslovců.

V polovině dvacátých let vztahy mezi císařem a pražským dvorem ochladly. Příčinou bylo zrušení zasnoubení Fridrichova dospívajícího syna Jindřicha a Přemyslovy dcery Anežky. Český král o tento sňatek velmi stál a Anežka v tu dobu již několik let žila na vídeňském dvoře rakouského vévody Leopolda. S potupou se musela mladičká Přemyslovna vracet domů. Roku 1225 se Jindřich oženil s Markétou Babenberskou. Tuto urážku pomstil český král vpádem do Rakous. K vojenskému střetnutí se Štaufy však nedošlo a ani papežský legát, hledající podporu pro případného vzdorocísaře v Praze neuspěl.

Boj o ovládnutí severní Itálie a střet s papeži

Za Fridrichovy vlády se stala základnou říšské moci jižní Itálie a říšský majetek na německém území byl rozprodáván, aby král získal práva v Itálii, což vyústilo ve značné ztráty říšských práv severně od Alp. Roku 1232 Fridrich potlačil vzpouru svého syna Jindřicha a zároveň jeho pokus o zvrácení prodeje práv v Německu. Od poloviny třicátých let vedl Fridrich tvrdý, zpočátku úspěšný zápas se severoitalskými městy sdruženými v Lombardské lize a papeži, zvláště pak s Inocencem IV., vášnivým odpůrcem rozšíření štaufské moci v Itálii. Podporován byl italskými ghibelliny, mezi něž patřila ponejvíce šlechta, která byla proti papeži a přílišnému rozšíření pravomocí měst.

Fridrich a al-Kámil

K rozkolu mezi císařem a papežem Řehořem IX. došlo po nástupu Řehoře na uprázdněný svatý stolec roku 1227. Papežství chtělo potvrdit svou moc křížovou výpravou do Levanty. Fridrich kruciátu přislíbil již roku 1215 a poté tažení odkládal, potřeboval upevnit svou vládu na Sicílii. Na výpravu se vydal až roku 1227 a bylo brzy přerušeno, když účastníci začali hromadně podléhat epidemii. Nespokojený papež proto vyhlásil nad císařem klatbu a vyzval říšská knížata k boji proti Štaufům. Tento postoj papež nezměnil ani poté, co Fridrich dorazil roku 1228 do Palestiny a vyjednal se sultánem Al-Kamilem odstoupení Jeruzaléma, Betléma, Nazaretu, Saidy a Jaffy. Během návštěvy Jeruzaléma si prohlédl muslimské památky a Skalní dóm.

„	Císař zůstal upřímným a srdečným přítelem al-Malika al-Kámila. Udržovali spolu hojnou korespondenci až do al-Kámilovy smrti...	“
— Ibn Wásil

Roku 1229 pak sám sebe za asistence templářů korunoval jeruzalémskou korunou, přestože byl v té době exkomunikován. Křížová výprava Fridrichovi žádné zisky nepřinesla, Levantu musel opustit poté, co byla Sicílie napadena papežskými vojsky a dobyla Neapol. Papeže zejména popudilo, že Fridrich povolil na svém území islámskou bohoslužbu a také jej pobouřila císařova muslimská kolonie v Luceře. V roce 1239 papež Řehoř IX. sepsal seznam Fridrichových provinění, mezi nimiž figurovalo mnoho tvrzení dokládajících císařovu vlažnou víru v Boha a exkomunikoval jej.

„	Exkomunikujeme a proklínáme Fridricha, který se nazývá císařem..., protože ve městě Římě naváděl k odboji proti římské církvi, chtěl vyhnat římské kněze... a staví se proti důstojnosti a cti apoštolské stolice, proti svobodě církve i proti přísahám, kterými je vázán...	“
— Řehoř IX. roku 1239

Fridrichův obhájce Petr della Vigna nazval papeže nepřítelem míru, Antikristem a rudým koněm z Apokalypsy a ostatní vládci zachovali ve sporu neutralitu. Samotný Fridrich si předsevzal změnit církev k lepšímu.

„	Řekl totiž údajně něco, co lze jen stěží opakovat, a sice že Mojžíš, Ježíš a Mohamed prý byli tři podvodníci, jejichž cílem bylo ovládnout svět, a za tímto účelem lstivě oklamali své současníky a svedli veškerý lid.	“
— Matthew Paris

Fridrichova exkomunikace papežem Inocencem IV. (středověká iluminace)

V roce 1240 se císaři podařilo zlomit guelfské Viterbo a se svou armádou ohrožoval samotný Řím, který zachránilo procesí s relikviemi svatých a papežská výzva k obraně města. Fridrichovi se do obléhání nechtělo a své vojáky stáhl. O pět let později císaře na lyonském koncilu papež Inocenc IV. exkomunikoval jako kacíře společně s vyhlášením, že kdokoli bude Fridricha podporovat, dočká se okamžité exkomunikace také. Ke koncilu nebyli povolání žádní svědci a ke slovu se nedostal ani císařův obhájce Taddeo da Suesa. Svatý otec sesadil Fridricha z trůnu, vyzval kurfiřty k nové volbě a dal podnět ke křížové výpravě vedené proti Fridrichovi. Fridrich odpověděl manifestem Illos felices.

„	... přednostně si klade za cíl, aby se preláti a kněží vrátili k onomu stavu chudoby, v němž byli v době první církve... [kdy] kněží rozjímali o životě andělském, třpytili se zázraky, uzdravovali nemocné, křísili mrtvé a podrobovali si krále a vládce svatostí, ne zbraněmi...	“
— Fridrichův manifest Illos felices

Fridrich omezil svou vládu zejména na území v Itálii, do událostí za Alpami úplně přestal zasahovat. Jeho vláda tak sice byla nesena duchem obnovy císařské moci, ale skutečným důsledkem jeho panování bylo další oslabení moci římského císaře. V tomto období Fridrich začal mít obrovské finanční potíže. Roku 1248 utrpěl osudovou vojenskou porážku u Parmy, z níž se již nevzpamatoval. Dva roky nato v průběhu bojů po krátké nemoci zemřel a byl pohřben v Palermu. Jeho nástupcem v říši i v království obojí Sicílie se stal syn Konrád IV. Dynastie Štaufů v té době však již spěla rychle ke svému konci.

Osobnost Fridricha Štaufského

Fridrich II. se sokolem (De arte venandi cum avibus)

Sokolník (De arte venandi cum avibus)

„	...císař měl zarudlou pleť, pleš a byl krátkozraký. Kdyby byl otrokem, nestál by ani dvě stě dirhamů...	“
— Ibn Wásil

Údajně málo hovorný císař nerad vystupoval na veřejnosti a měl rád intelektuální diskuze, četbu a studium. I jako vzdělaný muž byl velice pověrčivý a měl na svém dvoře astrology, se kterými konzultoval své záměry. Císařova záliba ve východním způsobu života a orientálním luxusu se projevovala i vlastnictvím harému, existencí osobní saracénské gardy a zvěřince plného exotických zvířat.

„	Jeho nepřátelé rovněž tvrdili, že císař Fridrich je nakloněn více učení Mohamedově než Ježíše Krista a vzal si za souložnice několik saracénských nevěstek...	“
— Matthew Paris

Roku 1224 založil v Neapoli univerzitu, jež se stala první státní univerzitou v Evropě. Zajímal se o matematiku a korespondoval s matematikem Fibonaccim, který na základě výměny názorů s císařem a jeho vzdělanci zrevidoval některá svá tvrzení. Fridrich prováděl nejrůznější vědecké experimenty, na jeho sicilském dvoře působili významní učenci jako toledský vzdělanec Michael Scotus a syrský jakobita Theodor z Antiochie.

„	... člověk by neměl věřit ničemu, co nemůže dokázat přirozenými prostředky a rozumem...	“
— údajné tvrzení Fridricha II.

Na základě jejich pojednání a překladů z arabštiny, a také na základě své zkušenosti sepsal Fridrich latinský traktát O lovu se sokolem (De arte venandi cum avibus), které je jedním z nejvýznamnějších zoologických děl středověku. Pojednává primárně o sokolnictví, Fridrichově velké vášni, ale i o ornitologii a etologii ptactva. Ve svém spise používá na svou dobu velmi moderní metodu - oproti běžnému úzu středověkých učenců opírat se o autoritu (auctoritas) nebo rozumový důkaz (ratio), jehož výlučné postavení bývá ovšem v průběhu 13. století nahlodáváno, klade Fridrich velký důraz na zkušenost (experientia).

Castel del Monte

„	Nekompiloval z autorit, pracoval s teoretickými a systematickými spisy, zřejmě znal dobře Aristotela v latinském překladu. Jako znalce ptačího světa jej ale nepřijímá: v prologu ke svému dílu konstatuje, že řecký filosof nikdy sokolnictví neprovozoval, a v systematické části odmítá Aristotelův systém a vytváří svůj vlastní.	“
— Jana Nechutová

Byl nadšeným stavebníkem a měl intelektuální záliby, společně se syny Jindřichem, Enziem a Manfrédem a vybranými dvořany patřil mezi představitele sicilské básnické školy. Na jeho dvoře vznikl zákoník s názvem Konstituce z Melfi.

Hodnocení vlády

Fridrich Štaufský (Villaniho Nuova Cronica)

Fridrich chtěl učinit z císařství univerzální panovníckou dynastii Západu, disponující mocí politickou, vojenskou i hospodářskou. Byl zároveň posledním římským králem s takovou ambicí. Své současníky rozhodně nenechával lhostejnými, někteří jej od útlého mládí opěvovali a jiní mu vyčítali krutost. Kolovala o něm pověst, že nechal otrávit svou choť Isabelu a kronikář Salimbene z Parmy mu přičítal i drastické pokusy na lidech. Rainer z Viterba jej nazval mistrem ukrutnosti.

Po císařově smrti se veřejnost dlouho domnívala, že Fridrich je stále naživu a dokonce vznikla legenda o jeho novém bytí v nitru sopky Etny či v durynské hoře Kyffhäuser.

Odraz v umění a literatuře

Fridrichova podoba, jako panovníka držícího kříž, se dochovala v cášském katedrálním pokladu na relikviářové tumbě Karla Velikého, kde je zobrazena řada panovníků Svaté říše římské. Byl velkým obdivovatelem antické architektury a díla vzniklá na jeho zakázku jsou toho důkazem. Bohužel nedochovaná mramorová brána v Capuy, hraničním městě Sicilského království, měla v sochařské výzdobě pro svou dobu netypické světské postavy a mezi nimi i samotného císaře v podobě mladého muže. Torza soch jsou dnes v místním muzeu a texty nápisů s hrozbami pro nepoctivé poutníky jsou známy pouze z literatury. Oktogonální hrad Castel del Monte postavený v Apulii ve svých zdech po mnoho let věznil Fridrichovy vnuky, syny Manfréda Sicilského.

V poslední době se stal jedním z hrdinů historického románu Dítě z Apulie od spisovatelky Ludmily Vaňkové.

Potomci

1. manželství ∞ 1209 Konstancie Aragonská († 1222)

• Jindřich VII. (1211 - 1242) ∞ 1225 Markéta Babenberská

2. manželství ∞ 1225 Jolanda Jeruzalémská (1212 – 1228)

• Markéta († 1226)
• Konrád (1228 - 1254) ∞ 1246 Alžběta Bavorská

3. manželství ∞ 1233/1234 Blanka Lancia (1205/1212 – 1233/1234)

• Konstancie (1230 - 1307) ∞ 1241 Jan III. Dukas Vatatzés
• Manfréd (1231/1232 - 1266)

1. ∞ 1247 Beatrix Savojská
2. ∞ 1257/1258 Helena Angelina Doukaina

• Violanta (1233 - po 1264) ∞ 1245/1246 Richard z Caserta

4. manželství ∞ 1235 Isabela Anglická (1241)

• Jindřich
• Markéta (1237 - 1270) ∞ 1254/55 Albrecht II. Míšeňský
• Karel Ota
• Fridrich

Levobočci

• Fridrich z Pettorana
• Enzo (1215 - 1272)

1. ∞ 1238 Adéla z Lacon-Gunale
2. ∞ 1247/1248 neznámá z Egny

• Kateřina z Marana (1216/1218 - po 1272)
• Fridrich z Antiochie († 1256) ∞ po 1239 Markéta z Poli
• Salvaggia (1223-1244) ∞ 1238 Ezzelino z Romana
• Richard z Chieti (1225 - 1249)
• Blanchefleur (1226 - 1279) - jeptiška v Montargis
• Markéta (1230 - 1297/98) ∞ 1238 Tomáš z Aquina

Odkazy

Literatura

• DUBY, Georges. Neděle u Bouvines 27. červenec 1214. Praha : Argo, 1997. 221 s. ISBN 80-7203-164-3.  
• HAUZIŃSKI, Jerzy. Imperator „Końca Świata” : Fryderyk II Hohenstauf (1194–1250). Gdańsk : Marpress, 2000. 215 s. ISBN 83-8729168-4. (polsky) 
• MUNDY, John Hine. Evropa vrcholného středověku 1150-1300. Praha : Vyšehrad, 2008. 446 s. ISBN 978-80-7021-927-0.  
• RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6.  
• SCHNEIDMÜLLER, Bernd; WEINFURTER, Stefan, a kol. Die deutschen Herrscher des Mittelalters : Historische Porträts von Heinrich I. bis Maximilian I. München : Beck, 2003. 624 s. ISBN 3-406-50958-4. (německy) 
• SCHNITH, Karl Rudolf, a kol. Mittelalterliche Herrscher in Lebensbildern : von den Karolingern zu den Staufern. Graz ; Wien ; Köln : Verlag Styria, 1990. 388 s. ISBN 3-222-11973-2. (německy) 
• WIHODA, Martin. Království Slunce. Jihoitalští Normané mezi státy, národy a kulturami. Dějiny a současnost, 2003, roč. 25, čís. 6, s. 12-16. ISSN 0418-5129.  

Externí odkazy

• Přemysl Otakar I. a války v říši
• Zlatá bula sicilská - text
• (anglicky) mtDNA analysis of the human remains buried in the sarcophagus of Federico II
• Busta Fridricha II. v Barlettě

Předchůdce: Ota IV. Brunšvický

Císař Svaté říše římské Fridrich II. 1212–1250

Nástupce: Konrád IV.

Předchůdce: Konstancie Sicilská

Sicilský král Fridrich I. 1198–1250

Nástupce: Konrád IV.

Předchůdce: Jolanda Jeruzalémská

Jeruzalémský král 1225-1228

Nástupce: Konrád IV.