Fridrich II. Štaufský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Nákres Fridrichovy sochy (nedochovaná brána v Capuy)
Příbuzenstvo
otec Jindřich VI.
matka Konstancie Sicilská
I. manželka Konstancie Aragonská
syn Jindřich VII. Štaufský
II. manželka Jolanda Jeruzalémská
dcera Markéta
syn Konrád IV. Štaufský
III. manželka ? Blanka Lancia
dcera Konstancie Štaufská
syn Manfréd Sicilský
dcera Violanta
IV. manželka Isabela Anglická
syn Jordan
dcera Anežka
syn Jindřich
dcera Markéta Štaufská
levobočný syn Enzio Sardinský
levobočný syn Fridrich z Antiochie

Fridrich II. Štaufský (někdy podle originálu Friedrich, ve starší literatuře Bedřich, plným jménem Fridrich Roger, 26. prosince 1194 Jesi u Ancony13. prosince 1250 hrad Fiorentino) byl římský císař, král německý, sicilský a titulární král jeruzalémský.

Fridrich Štaufský se snažil obnovit původní antickou Říši římskou a chtěl spojit Německo s Itálií a Sicilským královstvím. Obě snahy však skončily nezdarem a Sicílie se stala centralizovanou monarchií, v níž vládl panovník pověstný svým despotismem. Fridrichova náklonnost k islámské kultuře a její znalost roku 1229 značně dopomohla ke znovuzískání Jeruzaléma diplomatickou cestou, se svými muslimskými protějšky si pravidelně korespondoval. Podporoval rozvoj umění a věd, založil v Neapoli univerzitu, jež měla vzdělávat nové státní úředníky - jde o první státní univerzitu, jež nebyla podřízena církvi. V roce 1227 se dostal do dlouhodobého sporu s církví, která jej nazývala Antikristem, byl opakovaně exkomunikován.[1] Tento spor pramenil z Fridrichova přesvědčení, že je univerzálním vládcem celého křesťanského světa, církevní hierarchie si však tento nárok osobovala rovněž. Fridrich se považoval být na zemi tím, čím je Bůh na nebesích.

Život[editovat | editovat zdroj]

Dítě z Apulie[editovat | editovat zdroj]

Fridrich Roger byl synem římského císaře Jindřicha VI. z dynastie Štaufů a dědičky království obojí Sicílie normanské princezny Konstancie. Na svět přišel za velmi nestandardních okolností - vzhledem k tomu, že jeho matka byla již v pokročilém věku (40 let) a o otci se tvrdilo, že je neplodný, panovala obava, že porod bude jen fiktivní a následníkem se stane podvržené dítě. Proto bylo na náměstí v italském městě Jesi postaveno pódium s otevřeným stanem, v němž Konstancie porodila za sledování davu lidí a účasti kardinálů a biskupů. Při křtu dostal Fridrich jména po svých dědech z otcovy i matčiny strany, císaři Fridrichu I. Barbarossovi a prvním sicilském králi Rogeru II.

Fridrichovo narození na tržišti v Jesi (středověká miniatura)

Dědicem sicilských držav se stal již jako sotva tříleté pachole, neboť jeho otec již 28. září roku 1197 zemřel na malárii. Proto ho matka Konstancie svěřila do poručnické péče papeže Inocence III. a i přesto byl první roky svého osamělého života v péči otcova bývalého důvěrníka Markvarta z Annweileru. Vyrůstal na sicilském normanském dvoře, kde se dostal do styku s učeností arabskou, židovskou i řeckou.

Tento císař se od franských králů liší, je to vzdělaný přívrženec logiky a medicíny, je přítelem muslimů,neboť sídlil na Sicílii, kde se mu rovněž dostalo vzdělání...
— Ibn Wásil[2]

Později byl pro svou vzdělanost a zálibu v okázalé východní nádheře zván Stupor mundi (div světa) a pro svou zálibu v něžném pohlaví také emír , pokřtěný sultán[3] či sultán z Acera.[4]

Říšský trůn[editovat | editovat zdroj]

Římským králem byl Fridrich korunován ještě za života svého otce roku 1196. Jindřich VI. však zemřel již o rok později a králem se i pro šířící se zvěst o chlapcově úmrtí[5] po nezbytných vyjednáváních stal bratr zemřelého Filip Švábský. Současně si však welfská strana zvolila za krále Otu IV. Brunšvického z rodu Welfů. Rozpoutal se urputný boj o trůn, kterého využil český kníže Přemysl Otakar I., který získal od obou rivalů potvrzení dědičného královského titulu, potvrzeného navíc i papežem Inocencem III. Roku 1208 byl Filip Švábský zavražděn a zdálo se, že v říši nastane klid. Ale nestalo se tak. Ota Brunšvický se nechal korunovat císařem a zamířil s vojskem do sicilského království, které chtěl dobýt a definitivně pokořit štaufskou dynastii. Papež, jeho dosavadní příznivec a Fridrichův poručník, se od něj odvrátil, přidal na stranu svých bývalých úhlavních nepřátel a přivítal, že opozice v říši začala pomýšlet na nastolení jeho svěřence zvaného dítě z Apulie[6] na římský trůn.

Zlatá bula sicilská a Fridrichův vztah k českému státu[editovat | editovat zdroj]

Fridrich byl znovu zvolen římským králem na sjezdu v Norimberku, a to za vydatného přispění Přemysla Otakara I. Císař Ota Brunšvický se Přemyslovi odvděčil za podporu nepřítele sesazením z českého trůnu, a tak byl další osud české země úzce závislý na Fridrichovu prosazení se v říši. Štaufský tábor se rychle rozrůstal.

Když Fridrich obdržel zprávu o své volbě, připlul přes moře zubožený a chudý do Říma, kde byl s poctami přijat Římany a obdržel od papeže potvrzení své volby.
— Tomáš Tuscus[7]

Na cestě do německých částí Říše se „holobrádek z Apulie“, jak jej nazval Walther von der Vogelweide, zastavil v Basileji a zde vydal v září 1212 svému skalnímu přívrženci Přemyslu Otakarovi I. listinu, známou dnes jako Zlatá bula sicilská.[pozn. 1] Tento závažný dokument zajistil českému království výsadní postavení v rámci Svaté říše římské, jeho panovníkovi pak dědičný královský titul; český panovník měl být napříště osvobozen od všech povinností vůči Svaté říši římské až na účast na říšských sněmech.[pozn. 2]

Nákres Fridrichovy pečeti

Papež Inocenc III. obdržel výměnou za podporu Fridricha souhlas s tím, že jmenování biskupů a opatů je záležitostí ryze církevní. Světská moc měla rovněž podpořit boj proti kacířství. Soulad s novým papežem Honoriem III. byl demonstrován i císařskou korunovací roku 1220 a papežským dispenzem ke sňatku.

Po smrti otce se církev o osiřelého hocha starala jako vlastní matka, střežila jej a bránila, později ho nechala proti císařovi Otovi zvolit za krále římského a konečně byl korunován na císaře.
— Giovanni Villani[9]

Fridrich získal v říši poměrně rychle převahu. Vojensky ho při tom podporoval také Přemysl Otakar I. Počátkem roku 1213 se na sněmu v Řezně setkali oba panovníci poprvé osobně. Nedlouho nato došlo k další schůzce, tentokrát v štaufském Chebu. Přemyslův příklon k němu však beztak výrazně ovlivnil postavení českého státu za vlády posledních Přemyslovců.

V polovině dvacátých let vztahy mezi císařem a pražským dvorem ochladly. Příčinou bylo zrušení zasnoubení Fridrichova dospívajícího syna Jindřicha a Přemyslovy dcery Anežky. Český král o tento sňatek velmi stál a Anežka v tu dobu již několik let žila na vídeňském dvoře rakouského vévody Leopolda. S potupou se musela mladičká Přemyslovna vracet domů. Roku 1225 se Jindřich oženil s Markétou Babenberskou.[pozn. 3] Tuto urážku pomstil český král vpádem do Rakous. K vojenskému střetnutí se Štaufy však nedošlo a ani papežský legát, hledající podporu pro případného vzdorocísaře v Praze neuspěl.

Boj o ovládnutí severní Itálie a střet s papeži[editovat | editovat zdroj]

Za Fridrichovy vlády se stala základnou říšské moci jižní Itálie a říšský majetek na německém území byl rozprodáván, aby král získal práva v Itálii, což vyústilo ve značné ztráty říšských práv severně od Alp. Roku 1232 Fridrich potlačil vzpouru svého syna Jindřicha a zároveň jeho pokus o zvrácení prodeje práv v Německu.[10] Od poloviny třicátých let vedl Fridrich tvrdý, zpočátku úspěšný zápas se severoitalskými městy sdruženými v Lombardské lize a papeži, zvláště pak s Inocencem IV., vášnivým odpůrcem rozšíření štaufské moci v Itálii. Podporován byl italskými ghibelliny, mezi něž patřila ponejvíce šlechta, která byla proti papeži a přílišnému rozšíření pravomocí měst.

Fridrich a al-Kámil

K rozkolu mezi císařem a papežem Řehořem IX. došlo po nástupu Řehoře na uprázdněný svatý stolec roku 1227. Papežství chtělo potvrdit svou moc křížovou výpravou do Levanty. Fridrich kruciátu přislíbil již roku 1215, poté však tažení odkládal, neboť potřeboval upevnit svou vládu na Sicílii. Na výpravu se vydal až roku 1227 a byla brzy přerušeno, když účastníci začali hromadně podléhat epidemii. Nespokojený papež proto vyhlásil nad císařem klatbu a vyzval říšská knížata k boji proti Štaufům. Tento postoj papež nezměnil ani poté, co Fridrich dorazil roku 1228 do Palestiny a vyjednal se sultánem Al-Kamilem odstoupení Jeruzaléma, Betléma, Nazaretu, Saidy a Jaffy. Během návštěvy Jeruzaléma si prohlédl muslimské památky a Skalní dóm. Smlouva se sultánem učinila z Jeruzaléma město otevřené pro křesťany, židy i muslimy, tento pakt však církev považovala za zradu, neboť Jeruzalém měl být osvobozen krví prolitou křižáky.

Císař zůstal upřímným a srdečným přítelem al-Malika al-Kámila. Udržovali spolu hojnou korespondenci až do al-Kámilovy smrti...
— Ibn Wásil[11]

Roku 1229 pak Fridrich sám sebe za asistence templářů korunoval jeruzalémskou korunou, přestože byl v té době exkomunikován.[3] Křížová výprava Fridrichovi žádné zisky nepřinesla, Levantu musel opustit poté, co byla Sicílie napadena papežskými vojsky a dobyla Neapol. Papeže zejména popudilo, že Fridrich povolil na svém území islámskou bohoslužbu a také jej pobouřila císařova muslimská kolonie v Luceře.[12] V roce 1239 papež Řehoř IX. sepsal seznam Fridrichových provinění, mezi nimiž figurovalo mnoho tvrzení dokládajících císařovu vlažnou víru v Boha[13] a exkomunikoval jej.

Exkomunikujeme a proklínáme Fridricha, který se nazývá císařem..., protože ve městě Římě naváděl k odboji proti římské církvi, chtěl vyhnat římské kněze... a staví se proti důstojnosti a cti apoštolské stolice, proti svobodě církve i proti přísahám, kterými je vázán...
— Řehoř IX. roku 1239[14]

Fridrichův obhájce Petr della Vigna nazval papeže nepřítelem míru, Antikristem a rudým koněm z Apokalypsy a ostatní vládci zachovali ve sporu neutralitu.[14] Samotný Fridrich si předsevzal změnit církev k lepšímu.[15][pozn. 4]

Řekl totiž údajně něco, co lze jen stěží opakovat, a sice že Mojžíš, Ježíš a Mohamed prý byli tři podvodníci, jejichž cílem bylo ovládnout svět, a za tímto účelem lstivě oklamali své současníky a svedli veškerý lid.
— Matthew Paris[17]
Fridrichova exkomunikace papežem Inocencem IV. (středověká iluminace)

V roce 1240 se císaři podařilo zlomit guelfské Viterbo a se svou armádou ohrožoval samotný Řím, který zachránilo procesí s relikviemi svatých a papežská výzva k obraně města. Fridrichovi se do obléhání nechtělo a své vojáky stáhl.[14] O pět let později císaře na lyonském koncilu papež Inocenc IV. exkomunikoval jako kacíře společně s vyhlášením, že kdokoli bude Fridricha podporovat, dočká se okamžité exkomunikace také. Ke koncilu nebyli povolání žádní svědci a ke slovu se nedostal ani císařův obhájce Taddeo da Suesa.[18] Svatý otec sesadil Fridricha z trůnu, vyzval kurfiřty k nové volbě a dal podnět ke křížové výpravě vedené proti Fridrichovi.[19] Fridrich odpověděl manifestem Illos felices.

... přednostně si klade za cíl, aby se preláti a kněží vrátili k onomu stavu chudoby, v němž byli v době první církve... [kdy] kněží rozjímali o životě andělském, třpytili se zázraky, uzdravovali nemocné, křísili mrtvé a podrobovali si krále a vládce svatostí, ne zbraněmi...
— Fridrichův manifest Illos felices[15]

Fridrich omezil svou vládu zejména na území v Itálii, do událostí za Alpami úplně přestal zasahovat. Jeho vláda tak sice byla nesena duchem obnovy císařské moci, ale skutečným důsledkem jeho panování bylo další oslabení moci římského císaře. V tomto období Fridrich začal mít obrovské finanční potíže. Roku 1248 utrpěl osudovou vojenskou porážku u Parmy, z níž se již nevzpamatoval. Dva roky nato v průběhu bojů po krátké nemoci zemřel a byl pohřben v Palermu. Jeho nástupcem v říši i v království obojí Sicílie se stal syn Konrád IV. Dynastie Štaufů v té době však již spěla rychle ke svému konci.

Osobnost Fridricha Štaufského[editovat | editovat zdroj]

Fridrich II. se sokolem (De arte venandi cum avibus)
Sokolník (De arte venandi cum avibus)
...císař měl zarudlou pleť, pleš a byl krátkozraký. Kdyby byl otrokem, nestál by ani dvě stě dirhamů...
— Ibn Wásil[20]

Údajně málo hovorný císař nerad vystupoval na veřejnosti a měl rád intelektuální diskuze, četbu a studium.[21] I jako vzdělaný muž byl velice pověrčivý[22] a měl na svém dvoře astrology, se kterými konzultoval své záměry. Císařova záliba ve východním způsobu života a orientálním luxusu[23] se projevovala i vlastnictvím harému, existencí osobní saracénské gardy a zvěřince plného exotických zvířat.[24]

Jeho nepřátelé rovněž tvrdili, že císař Fridrich je nakloněn více učení Mohamedově než Ježíše Krista a vzal si za souložnice několik saracénských nevěstek...
— Matěj Pařížský[17]

Roku 1224 založil v Neapoli univerzitu, jež se stala první státní univerzitou v Evropě.[25] Zajímal se o matematiku a korespondoval s matematikem Fibonaccim, který na základě výměny názorů s císařem a jeho vzdělanci zrevidoval některá svá tvrzení.[26] Fridrich prováděl nejrůznější vědecké experimenty,[22] na jeho sicilském dvoře působili významní učenci jako toledský vzdělanec Michael Scotus a syrský jakobita Theodor z Antiochie.

... člověk by neměl věřit ničemu, co nemůže dokázat přirozenými prostředky a rozumem...
— údajné tvrzení Fridricha II.[13]

Na základě jejich pojednání a překladů z arabštiny, a také na základě své zkušenosti sepsal Fridrich latinský traktát O lovu se sokolem (De arte venandi cum avibus),[27] které je jedním z nejvýznamnějších zoologických děl středověku. Pojednává primárně o sokolnictví, Fridrichově velké vášni, ale i o ornitologii a etologii ptactva. Ve svém spise používá na svou dobu velmi moderní metodu - oproti běžnému úzu středověkých učenců opírat se o autoritu (auctoritas) nebo rozumový důkaz (ratio), jehož výlučné postavení bývá ovšem v průběhu 13. století nahlodáváno, klade Fridrich velký důraz na zkušenost (experientia).

Nekompiloval z autorit, pracoval s teoretickými a systematickými spisy, zřejmě znal dobře Aristotela v latinském překladu. Jako znalce ptačího světa jej ale nepřijímá: v prologu ke svému dílu konstatuje, že řecký filosof nikdy sokolnictví neprovozoval, a v systematické části odmítá Aristotelův systém a vytváří svůj vlastní.
— Jana Nechutová[28]

Fridrich dodnes fascinuje i znalce práva. Na jeho dvoře vznikl zákoník s názvem Konstituce z Melfi. V Sicilském království zavedl mj. zákony, které zaručovaly muslimům svobodu vyznání, zakázal krevní mstu a soukromé války - všechny spory a zločiny se měly řešit pouze před soudem. Usiloval o to, aby právo platilo pro všechny stejně - pro bohaté i chudé. Do želez uvrhl i vlastního syna Jindřicha, když ho zradil.

Byl nadšeným stavebníkem a měl intelektuální záliby, společně se syny Jindřichem, Enziem a Manfrédem a vybranými dvořany patřil za představitele sicilské básnické školy.[29]

Hodnocení vlády[editovat | editovat zdroj]

Fridrich Štaufský (Villaniho Nuova Cronica)

Fridrich chtěl učinit z císařství univerzální panovníckou dynastii Západu, disponující mocí politickou, vojenskou i hospodářskou. Byl zároveň posledním římským králem s takovou ambicí. Své současníky rozhodně nenechával lhostejnými, někteří jej od útlého mládí opěvovali a jiní mu vyčítali krutost. Kolovala o něm pověst, že nechal otrávit svou choť Isabelu a kronikář Salimbene z Parmy mu přičítal i drastické pokusy na lidech. Rainer z Viterba jej nazval mistrem ukrutnosti.[30]

Po císařově smrti se veřejnost dlouho domnívala, že Fridrich je stále naživu a dokonce vznikla legenda o jeho novém bytí v nitru sopky Etny či v durynské hoře Kyffhäuser.[23]

Odraz v umění a literatuře[editovat | editovat zdroj]

Fridrichova podoba, jako panovníka držícího kříž, se dochovala v cášském katedrálním pokladu na relikviářové tumbě Karla Velikého, kde je zobrazena řada panovníků Svaté říše římské.[23] Byl velkým obdivovatelem antické architektury a díla vzniklá na jeho zakázku jsou toho důkazem. mramorová brána v Capui, hraničním městě Sicilského království, z níž se bohužel dochovalo jen torzo, měla v sochařské výzdobě pro svou dobu netypické světské postavy a mezi nimi i samotného císaře v podobě mladého muže. Torza soch jsou dnes v místním muzeu a texty nápisů s hrozbami pro nepoctivé poutníky jsou známy pouze z literatury.[31] Oktogonální hrad Castel del Monte postavený v Apulii ve svých zdech po mnoho let věznil Fridrichovy vnuky, syny Manfréda Sicilského.

V poslední době se stal jedním z hrdinů historického románu Dítě z Apulie od spisovatelky Ludmily Vaňkové.

Potomci[editovat | editovat zdroj]

1. manželství ∞ 1209 Konstancie Aragonská († 1222)

2. manželství ∞ 1225 Jolanda Jeruzalémská (1212 – 1228)

3. manželství ∞ 1233/1234 Blanka Lancia (1205/1212 – 1233/1234)[32]

  1. 1247 Beatrix Savojská
  2. ∞ 1257/1258 Helena Angelina Doukaina

4. manželství ∞ 1235 Isabela Anglická (1241)

Levobočci[editovat | editovat zdroj]

  1. ∞ 1238 Adéla z Lacon-Gunale
  2. ∞ 1247/1248 neznámá z Egny
  • Kateřina z Marana (1216/1218 - po 1272)
  • Fridrich z Antiochie († 1256) ∞ po 1239 Markéta z Poli
  • Salvaggia (1223-1244) ∞ 1238 Ezzelino z Romana
  • Richard z Chieti (1225 - 1249)
  • Blanchefleur (1226 - 1279) - jeptiška v Montargis
  • Markéta (1230 - 1297/98) ∞ 1238 Tomáš z Aquina

Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Fridrich ji sice vydal jako římský král, ale přivěsil na ni pečeť království obojí Sicílie, protože říšskou pečeť neměl zatím k dispozici.
  2. Význam Zlaté buly sicilské pro české krále v nedávné době zpochybnil Martin Wihoda: „Právě pro volební hlas a tím i podíl zemské reprezentace na správě království se Přemyslovci snažili na zlatou bulu zapomenout. Dozajista ne náhodou ani jediný z českých králů přemyslovské krve nepožádal o její konfirmaci.“[8]
  3. Paradoxně si ji o mnoho let později vzal i Anežčin synovec Přemysl Otakar II.
  4. Na císařův plán navázal roku 1303 francouzský král Filip IV. ve sporu s papežem Bonifácem VIII.[16]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KOVÁČ, Peter. Úsvit renesance. Dvorské umění císaře Fridricha II. Bamberský a Magdeburský jezdec.. Praha : Petr Kováč - Ars Auro Prior, 2010. Dále jen Úsvit renesance. ISBN 978-80-904298-2-6. S. 10-11.  
  2. GABRIELI, Francesco. Křížové výpravy očima arabských kronikářů. Praha : Argo, 2010. Dále jen Křížové výpravy očima. ISBN 978-80-257-0333-5. S. 236.  
  3. a b CARDINI, Franco. Evropa a islám. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2004. 296 s. Dále jen Evropa a islám. ISBN 80-7106-640-0. S. 117.  
  4. ENNENOVÁ, Edith. Ženy ve středověku. Praha : Argo, 2001. ISBN 80-7203-369-7. S. 139.  
  5. WIHODA, Martin. Zlatá bula sicilská. Podivuhodný příběh ve vrstvách paměti. Praha : Argo, 2005. 316 s. Dále jen Zlatá bula sicilská. ISBN 80-7203-682-3. S. 176.  
  6. MUNDY, John Hine. Evropa vrcholného středověku 1150-1300. Praha : Vyšehrad, 2008. Dále jen Evropa vrcholného středověku. ISBN 978-80-7021-927-0. S. 230.  
  7. Zlatá bula sicilská, str. 48
  8. Zlatá bula sicilská
  9. Úsvit renesance, str. 381
  10. Evropa vrcholného středověku, str. 231
  11. Křížové výpravy očima, str. 241
  12. Evropa vrcholného středověku, str. 60
  13. a b Evropa vrcholného středověku, str. 335
  14. a b c Úsvit renesance, str. 22
  15. a b Evropa vrcholného středověku, str. 380
  16. Evropa vrcholného středověku, str. 381
  17. a b Úsvit renesance, str. 19
  18. Úsvit renesance, str. 12
  19. Evropa vrcholného středověku, str. 215
  20. Křížové výpravy očima, str. 240
  21. Úsvit renesance, str. 356
  22. a b Úsvit renesance, str. 11
  23. a b c Úsvit renesance, str. 221
  24. Úsvit renesance, str. 347
  25. Evropa vrcholného středověku, str. 302
  26. Úsvit renesance, str. 355
  27. Evropa a islám, s. 119
  28. NECHUTOVÁ, Jana. Lidé a svět zvířat. In ISIDOR ZE SEVILLY. Etymologie XII. Praha: OIKOYMENH, 2004, s. 26.
  29. www.iliteratura.cz
  30. Úsvit renesance, str. 11-12
  31. Úsvit renesance, str. 32
  32. vvv.fmg.ac

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DUBY, Georges. Neděle u Bouvines 27. červenec 1214. Praha : Argo, 1997. 221 s. ISBN 80-7203-164-3.  
  • HAUZIŃSKI, Jerzy. Imperator „Końca Świata” : Fryderyk II Hohenstauf (1194–1250). Gdańsk : Marpress, 2000. 215 s. ISBN 83-8729168-4. (polsky) 
  • MUNDY, John Hine. Evropa vrcholného středověku 1150-1300. Praha : Vyšehrad, 2008. 446 s. ISBN 978-80-7021-927-0.  
  • RAPP, Francis. Svatá říše římská národa německého. Od Oty Velikého po Karla V. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2007. 316 s. ISBN 978-80-7185-726-6.  
  • SCHNEIDMÜLLER, Bernd; WEINFURTER, Stefan, a kol. Die deutschen Herrscher des Mittelalters : Historische Porträts von Heinrich I. bis Maximilian I. München : Beck, 2003. 624 s. ISBN 3-406-50958-4. (německy) 
  • SCHNITH, Karl Rudolf, a kol. Mittelalterliche Herrscher in Lebensbildern : von den Karolingern zu den Staufern. Graz ; Wien ; Köln : Verlag Styria, 1990. 388 s. ISBN 3-222-11973-2. (německy) 
  • WIHODA, Martin. Království Slunce. Jihoitalští Normané mezi státy, národy a kulturami. Dějiny a současnost. 2003, roč. 25, čís. 6, s. 12-16. ISSN 0418-5129.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předchůdce:
Ota IV. Brunšvický
Znak z doby nástupu Císař Svaté říše římské
Fridrich II.
12121250
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Konrád IV.
Předchůdce:
Konstancie Sicilská
Znak z doby nástupu Sicilský král
Fridrich I.
11981250
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Konrád IV.
Předchůdce:
Jolanda Jeruzalémská
Znak z doby nástupu Jeruzalémský král
1225-1228
Znak z doby konce vlády Nástupce:
Konrád IV.