Šestá křížová výprava

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Šestá křížová výprava
Konflikt: Křížové výpravy
Císař Fridrich II. (vlevo) a sultán al-Kamil
Císař Fridrich II. (vlevo) a sultán al-Kamil
Trvání: 1228–1229
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Kypr, Palestina
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: vyjednání předání Jeruzaléma a dalších území do křižáckých rukou
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Svatá říše římská Ajjúbovský sultanát
Velitelé
Fridrich II.
Heřman ze Salzy
al-Kamil
Síla
Ztráty
{{{poznámky}}}

Šestá křížová výprava (v němčině známa jako Kreuzzug Friedrichs II.Křížová výprava Fridricha II.) bylo vojenské tažení římsko-německého císaře Fridricha II. Štaufského, uskutečněné v letech 12281229. Ke křížové výpravě se císař zavázal již roku 1215, ale do Egypta k páté křížové výpravě se osobně nakonec nedostavil. Vnitropolitické záležitosti a spory s papeži jej zdržovaly na Sicílii, až nakonec roku 1225 přislíbil papeži Honoriu III., že do dvou let vytáhne na Východ.

Německé loďstvo v srpnu 1227 skutečně ze Sicílie vyrazilo, ale Fridrich se kvůli nemoci po cestě zdržel, za což jej Řehoř IX., který Fridricha podezříval, že výpravu chce opět odložit, exkomunikoval. Fridrich papežův verdikt ignoroval a když se uzdravil, pokračoval v cestě do Palestiny. Císařova exkomunikace však měla na výpravu neblahé následky; obrovská německá armáda, která dorazila do Palestiny posléze odmítla následovat exkomunikovaného císaře a rovněž palestinští baroni, templáři a johanité od Fridricha dali ruce pryč. Pouze řád německých rytířů zůstal stát věrně při císaři.

Fridrichovým protějškem se stal egyptský sultán al-Kamil. Fridrich, který se kvůli exkomunikaci nacházel ve složitém postavení vůči domácím baronům, nechtěl v Palestině vést dlouhou válku a dal přednost diplomacii. Al-Kamil, který měl napjaté vztahy se svými příbuznými, jež vládli Sýrii, byl jednání přístupný. Fridrichovi se nakonec podařilo pro Jeruzalémské království získat rozsáhlá území v palestinském vnitrozemí, včetně samotného Jeruzaléma, kde se Fridrich sám korunoval jeruzalémským králem a desetileté příměří. Jeho úspěchy však nenašla odezvu ani u papeže, ani u křižáckých baronů. Fridrich opustil Palestinu roku 1229 a křižácké Zámoří upadlo do chaosu občanských válek a když vypršelo příměří vyjednané Fridrichem, muslimové rychle galilejské vnitrozemí dobyli zpět, padl i Jeruzalém, jenž křižáci už nikdy nedobyli zpět.

Před výpravou[editovat | editovat zdroj]

Císař Svaté říše Římské Friedrich II. se snažil zúčastnit již předchozí páté křížové výpravy. Účast na ní mu však byla zakázána nejprve papežem Inocentem III. a poté i jeho nástupcem Honoriem III. Oba papežové se báli, že by Friedrich mohl získal příliš mnoho moci. Proto se Friedrich rozhodnul zorganizovat si vlastní křížovou výpravu, i bez povolení papeže. Tato příležitost se mu naskytla poté, co byl roku 1220 korunován císařem a upevnil svou moc v Německu a ve vzpurných italských městech.

Roku 1225 si Friedrich bere za manželku Jolandu Jeruzalémskou (dceru Jana z Briennu a Marie z Montferratu). Svatbou s touto dědičkou jeruzalémského trůnu si nyní na něj mohl císař činit dobře podložený nárok. Chtěl stagnující království zachránit, dobýt Turky držený Jeruzalém a dát se korunovat jeho králem.

Průběh[editovat | editovat zdroj]

Novým papežem se v roce 1227 stává Řehoř IX.. Friedrich vyplouvá z italského Brindisi i se svou armádou do Svaté země. Avšak po příjezdu do Akkonu tam jeho výpravu zaskočí morová epidemie a to donutí císaře k návratu zpět do Itálie. Papež toho rychle využije a prohlásí, že Friedrich zbaběle zanechal křížové výpravy, načež ho exkomunikuje. Císař v Itálii upevňuje svou moc, poté ignoruje papeže a i přes jeho protesty vyplouvá do Sýrie.

Při plavbě se tentokrát zastaví na Kypru, kde došlo k rozporu mezi ním a kyperským šlechticem Janem z Ibelinu. Císař Janovi odebírá jeho lenní panství na pevnině - město Bejrút. To Friedrichovi znepřátelí významný šlechtický rod Ibelinů. V září roku 1228 císař doplouvá do Akkonu. Ve hlavním městě království jsou na nového krále rozdílné názory. Friedrich byl podporován svou armádou a také Řádem německých rytířů působícím v Akkonu. Naopak proti novému vladaři se stavělo duchovenstvo v čele s patriarchou Geraldem z Lausange, jenž měl od papeže svůj postoj jasně přikázaný. A jakmile dorazily zprávy o císařově exkomunikaci bylo proti němu nakloněno i veřejné mínění prostých obyvatel. Zvláštní bylo postavení Maltézských rytířů a Templářů. Tyto řády sice neposkytovaly Friedrichovi přímou vojenskou pomoc, podporovaly ho však materiálně. Jeruzalémští baroni ho zpočátku nadšeně vítali, avšak po tom, co se dozvěděli o jeho zacházení s majetkem Jana z Ibelinu byli více ostražití a nedůvěřiví.

Král shromáždil v Akkonu svou armádu. Jeho armáda však byla v porovnání s těmi které bojovaly v předchozích výpravách jen pouhou hrstkou. Friedrichovi bylo jasné, že úspěchu může dosáhnout pouze vyjednáváním. Postupem se svým vojskem k Jeruzalému směrem na jih chtěl vyděsit sultána Al-Kamila, který jak doufal by poté přistoupil na smlouvu, která by Křesťanům vydala Jeruzalém a pás pobřeží kolem něj.

Sultán byl tímto jeho troufalým pokusem zaskočen a zastrašen. Navíc byl právě zaměstnán se svým vojskem v Damašku, kde potlačoval vzpouru, proto k smlouvě přistoupil. Smlouva byla podepsána 18. února 1229. Do Friedrichových rukou padly také města Jaffa, Sidon, Nazaret a Betlém. Muslimskou podmínkou ve smlouvě bylo, že jim v Jeruzalémě bude ponechána Chrámová hora s mešitou Al-Aksá.

V muslimských rukou zůstaly hrady v Zajordánsku a navíc Jeruzalém měl silně poškozené hradby, ještě po minulé křížové výpravě, a proto bylo ihned jasné, že po vypršení domluveného příměří Svaté město znovu padne do rukou Turků.

Bitva u La Forbie (1244) na dobové iluminaci

Nicméně 17. března 1229 vjel Friedrich slavnostně do Svatého města. Druhého dne se nechal korunovat na krále Jeruzaléma. Jeruzalémský patriarcha Gerald z Lausagne tuto korunovaci okamžitě prohlásil za neplatnou. Jeho syn Konrád II. Jeruzalémský, který se narodil v roce 1228, však již po otci zdědil právoplatný titul.

Důsledky výpravy[editovat | editovat zdroj]

Šestá křížová výprava byla tedy nad očekávání úspěšná. Bez jakéhokoliv boje padlo křesťanům, i když jen dočasně, do rukou Svaté město. Friedrich ukázal, že i bez papežského povolení lze dosáhnout při křížové výpravě úspěchu. Značně tím podlomil jeho autoritu.

Dohodnutý mír trval do roku 1239. Po jeho uplynutí byl Jeruzalém obsazen roku 1244 chórezemskými oddíly ve službách Turků.


Literatura[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
  • TYERMAN, Christopher. Svaté války : dějiny křížových výprav. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 926 s. ISBN 978-80-7422-091-3.  
  • WOLFF, Robert L.; HAZARD, Harry W., a kol. A History of the Crusades. Vol. 2, The later Crusades, 1189-1311. Madison : University of Wisconsin Press, 1969. 871 s. Dostupné online. (anglicky)