Albrecht II. Míšeňský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Albrecht s manželkou Markétou (Spalatinova kronika)
Příbuzenstvo
otec Jindřich III. Míšeňský
matka Konstancie Babenberská
I. manželka Markéta Štaufská
syn Jindřich
syn Fridrich Pokousaný
syn Dětřich
dcera Anežka
syn Albrecht
dcera Alžběta
dcera Markéta
II. manželka Kunhuta z Eisenbergu
syn Albrecht
dcera Alžběta
III. manželka Alžběta z Orlamünde

Albrecht II. Míšeňský zvaný Nezdárný (německy Albrecht der Entartete, 1240- 1314/1315)? byl lantkrabě durynský a markrabě míšeňský. Svými současníky byl popisován jako neschopný muž proslulý svou zuřivostí.[1]

Život[editovat | editovat zdroj]

Albrecht byl synem Jindřicha Jasného a Konstancie z rodu Babenberků. Po matce by tudíž mohl uplatňovat i právo na rakouské dědictví. Zřejmě dohoda mezi jeho otcem a českým králem Václavem I. roku 1251 zapřičinila, že markrabě Jindřich nevystoupil s nároky svých synů na uprázdněný vévodský trůn.[2] [pozn. 1] Albrecht i s bratrem Dětřichem byli v pozdější době spojenci českého krále Přemysla Otakara II. a byli jmenováni v tzv. druhé dodatkové smlouvě mezi Přemyslem a Rudolfem Habsburským.[3]

Roku 1288[4] zemřel Jindřich Jasný a Albrecht Nezdárný zdědil otcův titul. Byl věčně zadlužený a proto překypoval ochotou na úkor příbuzenstva prodávat části Durynska a Míšeňska, čehož roku 1294 využil novopečený římský král Adolf Nasavský a uzavřel s Albrechtem dohodu, v níž bylo sepsáno, že za odstupné ve výši 12000[5] hřiven připadnou obě území říši. Albrechtovi synové s dohodou samozřejmě nesouhlasili a proto na ně Adolf Nasavský neváhal uvalit říšskou klatbu a snažil se je zlomit silou. Roku 1294 finančně podpořen Anglií obsadil Durynsko a přes nesouhlas mohučského arcibiskupa se ujal moci.[5] Svým zájmem o získání Míšeňska[pozn. 2] proti sobě popudil českého krále Václava II., kterému v rámci předvolebních dohod přislíbil přednostní právo na obsazení tohoto léna.[7] Po smrti Adolfa Nasavského roku 1298 u Göllheimu dohoda nezanikla, jeho nástupce Albrecht Habsburský byl také přesvědčen, že Albrechtova území bez ohledu na potomky připadnou říši.[8]

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Albechtovou první manželkou se na přelomu let 1254/55[9] stala Markéta, prvorozená dcera císaře Fridricha Štaufského. Věnem Albrechtovi přinesla Pliseňsko s Altenburkem a Zwickau.[10] Zpočátku manželé sídlili na hradě v Eckartburgu a poté na Wartburgu a pro zřejmě šťastné manželství byl pohromou Albrechtův vášnivý milostný románek s Kunhutou z Eisenbergu, která byla Markétinou dvorní dámou. Uražená Markéta opustila Wartburg 24. června 1270 a odešla do Frankfurtu, kde o šest týdnů později zemřela. Před odchodem při polibku na rozloučenou navždy poznamenala svého syna Fridricha[pozn. 3] kousnutím do tváře, odtud pochází jeho přízvisko Pokousaný.[12] Cizoložný Albrecht se se svou milenkou i přes její nízký původ oženil.

Chlapců se ujal strýc Dětřich z Landsbergu a Albrecht se je snažil připravit o dědictví ve prospěch syna z nového manželství. Díky tomu strávili oba chlapci mnoho let válkou proti vlastnímu otci.

Vývod z předků[editovat | editovat zdroj]


Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Jindřich Jasný byl v tu dobu ženatý s Václavovou dcerou Anežkou.
  2. Míšeňsko byl formálně neobsazené po smrti Fridricha Tuty, syna Dětřicha Landsberského.[6]
  3. Fridrich byl zasnouben s prvorozenou dcerou Přemysla Otakara II.[11]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. VANÍČEK, Vratislav. Velké dějiny zemí Koruny české III. 1250-1310. Praha : Paseka, 2002. 760 s. Dále jen Velké dějiny. ISBN 80-7185-433-6. S. 127.  
  2. Velké dějiny, str. 40
  3. Velké dějiny, str. 181
  4. Heinrich III. der Erlauchte [online]. Genealogie-mittelalter.de, [cit. 2010-04-26]. Dostupné online. (německy) 
  5. a b Velké dějiny, str. 434
  6. Velké dějiny, str. 439
  7. CHARVÁTOVÁ, Kateřina. Václav II. Král český a polský. Praha : Vyšehrad, 2007. ISBN 978-80-7021-841-9. S. 146-147.  
  8. Václav II., str. 167
  9. Isabella von England [online]. Genealogie-mittelalter.de, [cit. 2010-04-26]. Dostupné online. (německy) 
  10. Velké dějiny, str. 24
  11. Velké dějiny, str. 126
  12. Velké dějiny, str. 127

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]