Jan III. Dukas Vatatzés

Ioannes III.

Jan III. Dukas Vatatzés (řecky Ιωάννης Γ΄ Δούκας Βατάτζης, Iōannēs III Doukas Vatatzēs, někdy řecky Ioannes III. či počeštěně Vatacés; 1193 - 3. listopadu 1254) byl nikájský (resp. byzantský) císař v letech 1222-1254. Za jeho vlády se rozmohla tzv. byzantská reconquista.

Život, počátky vlády

Ioannes se narodil okolo roku 1193 jako syn jistého Basileia Vatatza. Byl velmi vzdělaný, ale kromě toho byl také dobrým vojevůdcem. Roku 1212 se oženil s dcerou nikajského císaře Theodora I. Laskarida Irenou a Theodoros určil Ioanna za svého nástupce, jímž se po tchánově smrti roku 1222 stal. Zpočátku se však musel vypořádat s odbojnými bratry zesnulého císaře, kteří byli ale Ioannem odraženi. Ioannes pokračoval v protilatinské politice nastoupené Theodorem I. a roku 1225 získal všechno latinské území v Malé Asii, některé řecké ostrovy a část Balkánu. Dobytí Konstantinopole se mohlo zdát být otázkou času. Jenže o dobytí Města měst usilovali i bulharský car Ivan Asen II. a epirský despota Theodoros Angelos, který se roku 1224 nechal korunovat císařem římanů a stal se Ioannovým významným protivníkem, ale roku 1230 byl poražen a zajat Ioannovým spojencem Ivanem Asenem II. v bitvě u Klokotnice. S Ivanem Asenem udržoval Ioannes Dukas přátelské styky, roku 1234 uzavřeli oba císaři spojenectví proti latinům a také byl zasnouben Ioannův syn a pozdější nástupce Theodoros s Asenovou dcerou Helenou (Elenou). Kromě toho Ioannes a nikajský patriarcha svolili k založení bulharského ortodoxního patriarchátu nezávislého na Byzanci. Roku 1235 se Ioannes a Ivan Asen snažili dobýt Konstantinopol, ale byli odraženi stařičkým regentem Janem z Brienne. Následujícího roku pokus zopakovali, opět byl ale úspěšnější energický regent. Roku 1237 ale Ivan Asen rozvázal spojenectví s Ioannem Vatatzem a zrušil zasnoubení Heleny a Theodora. Ne však nadlouho. V bulharském hlavném městě Tarnovu vypukl mor a Asen to vzal jako boží varování a obnovil jednak spojenectví s Ioannem a taky vzájemné zasnoubení dětí. Roku 1241 však Ivan Asen II. zemřel a Ioannes III. tím přišel o spojence proti latinům, ale zároveň na Bulharsku získal celou Makedonii a Thrákii.

Zlatý hyperpyron s vyobrazením Ioanna III.

Pozdní léta, skon

Vzdělaný Ioannes udržoval přátelské styky také s poněkud extravagantním a inteligentním císařem Svaté říše římské a sicilským králem Friedrichem II. Rogerem. Také se Ioannes oženil po smrti své první ženy Ireny (1239) s dcerou Friedricha II. Konstancií. Po Friedrichově smrti (1250) však přátelské vztahy se štaufským domem ustrnuly, protože Friedrichův nástupce na Sicílii, jeho levoboček Manfred byl odpůrcem Nikaie a naopak podporoval latiny. Roku 1245 ovládl Ioannes Soluň a následujícího roku vyhlásil válku Demetriovi Angelovi, epirskému despotovi, synovi samozvaného císaře Theodora Angela, a byl úspěšný: Demetrios uznal Ioannovu svrchovanost. Na přelomu půlstoletí na tom Ioannes již nebyl zdravotně nejlépe, trpěl epilepsií, kterou po něm zdědil i syn Theodoros. Ioannes III. Dukas Vatatzés, největší byzantský (nikajský) císař 13. století, zemřel v listopadu roku 1254 a nedožil se tak svého snu: dovršení byzantské reconquisty a dobytí Konstantinopole, která nakonec roku 1261 padla. Vládu po Ioannovi nastoupil jeho syn, Theodoros II. Dukas Laskaris.

Hodnocení

Ioannes III. svou politikou a válečnými výboji učinil hodně pro znovudobytí Konstantinopole. Svými manévry způsobil, že Nikajské císařství se stalo nejvýznamnějším státem v západní Malé Asii a po smrti Ivana Asena II. v Bulharsku také na Balkáně. Ioannes byl také velmi vzdělaný a za jeho vlády se Nikaia stala centrem byzantské vzdělanosti.

Rodina

Byl dvakrát ženatý. První manželkou byla dcera císaře Theodora Irena Laskaris, se kterou měl jedinného syna Theodora, a druhou manželkou byla dcera římského císaře Friedricha II. Konstancie.

Literatura

• HRADEČNÝ, Pavel, a kol. Dějiny Řecka. 2. dopl. a rozš. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2007. 768 s. ISBN 80-7106-192-1.  
• ZÁSTĚROVÁ, Bohumila, a kol. Dějiny Byzance. Praha : Academia, 1992. 529 s. ISBN 80-200-0454-8.  
• DORAZIL, Otakar. Vládcové v dějinách Evropy (800–1648) 2. Klatovy : Almyn, 1992. 208 s. ISBN 80-901316-1-1.  
• DRŠKA, Václav; PICKOVÁ, Dana. Dějiny středověké Evropy. Praha : Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2004. ISBN 80-86493-11-3.  
• RYCHLÍK, Jan. Dějiny Bulharska. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2000. ISBN 80-7106-404-1. S. 516.  

Předchůdce: Theodoros I. Laskaris

Byzantští císaři 1222 – 1254

Nástupce: Theodoros II. Laskaris