Bitva u Bouvines

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bitva u Bouvines
Konflikt:
{{{komentář}}}
Trvání: 27. července 1214
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: poblíž vesnice Bouvines ve Flandrech (dnes severní Francie)
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: Vítězství Francie
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Znak Welfů Welfové
Znak Flanderského hrabství Flanderské hrabství
Znak Anglie Anglické království
Znak hrabství Boulogne Hrabství Boulogne
Znak francouzského království Francie
Velitelé
Znak Welfů Ota IV. Brunšvický
Znak Geoffroye Plantageneta Vilém Dlouhý meč #
Znak Lorrainů Renaud z Dammartinu #
Znak Nord Pas de Calais Ferdinand Portugalský #
Znak francouzského království Filip II. August
Znak Roberta II. z Dreux Robert II. z Dreux
Znak francouzského království Filip z Dreux
Znak Ody III. Burgundského Odo III. Burgundský
Síla
13 000 mužů 10 000 mužů
Ztráty
neznámé neznámé
{{{poznámky}}}

Bitva u Bouvines se odehrála ve Francii 27. července 1214. Střetla se zde vojska Filipa II. Augusta a vojska koalice Anglie, Německa a Flander. Vzhledem k velké účasti vznešených mužů pocházejících ze severozápadní Evropy se stala bitva opravdu mohutným střetnutím a nelze ji srovnat skoro ze žádnou jinou bitvou té doby (nepočítáme-li křížové výpravy). Bitva skončila naprostým vítězstvím Francie a král Filip tak mohl dokončit sjednocení svého území. Tato bitva je důležitým mezníkem pro dva státy a to pro Francii a Anglii. Francouzi se zmocnili území dříve patřícího Anglii a díky tomu byla zachována integrita státu. Prohra Anglie v této bitvě ještě více podlomila moc anglického krále Jana Bezzemka a ten na nátlak svých šlechticů přijal tzv. Magnu chartu. Bitva také vedla k pádu Oty IV. Brunšvického a k oslabení moci Flander.

Pozadí[editovat | editovat zdroj]

Rozsah panství Jindřicha II. Plantageneta

Když se roku 1152 provdala Eleonora Akvitánská za Jindřicha II. Plantageneta, znamenalo to pro francouzského krále katastrofu. Jindřich II. díky tomuto sňatku získal velkou část Francie a stal se tak nejmocnějším králem západní Evropy. Výsledkem bylo vyhlášení války mezi Anglií a Francií. Jindřich dokázal porazit francouzského krále Ludvíka VII. na bitevním poli, ale ten získával příměřími, protože vždycky dokázal na svou stranu získat církev.[1] Po smrti Ludvíka VII. se stal králem Filip II. August. Filip si ihned uvědomil nebezpečí, které mu od anglického krále hrozilo. Formálně byl sice Jindřich vazalem francouzského krále, ale paradoxně měl pod svou kontrolou větší část Francie než Filip. Prvním co francouzský král udělal bylo omezení moci šlechty a připojení Henegavska k Francii. Jindřich na to nedokázal účinně odpovědět, protože musel čelit regulérní vzpouře svých synů. Po smrti krále se vlády ujal energický Richard I. řečený Lví srdce. V té době byla vyhlášena třetí křížová výprava, přičemž se ani jednomu králi do boje nechtělo (oba chtěli hlídat svá území před tím druhým). Nakonec se dohodli na společné účasti, avšak brzy mezi nimi vznikly spory. Při obléhání Akkonu oba králové onemocněli a Filip se vrátil do Francie, tvrdil, že umírá. Po návratu do Francie porušil dohodu a využil nepřítomnosti Richarda (obsadil Artois a Vermandois).[2] Richard se tedy rozhodl vrátit zpět, ale byl zajat rakouským vévodou, který jej vydal císaři. Filip se chopil příležitosti, chtěl nahradit Richarda Janem Bezzemkem (výměnou za Normandii) a nabídl velké množství peněz za uvěznění Richarda. Ten císaři slíbil své vazalství a 100 000 liber za svobodu. Císař nakonec Richarda propustil a tím vypukla válka mezi Francií a Anglií. V nastalém střetnutí měl Richard navrch, ale jeho nečekaná smrt vše zhatila. Nastupující Jan Bezzemek byl slabý král a nedokázal Filipovi zabránit v obsazení velké části jeho panství ve Francii. Tyto úspěchy však znepokojily sousedy francouzského krále a tak se proti němu spojili.[3]

Před bitvou[editovat | editovat zdroj]

Na straně spojenců byl opravdu velký počet vlivných mužů. Byl zde přítomen Ota IV. Brunšvický, císař Svaté říše římské spolu se svými barony z hrabství Tecklemburgu, Katzenellenbogu a Dortmundu. Anglickému části vojska velel Vilém Dlouhý meč, hrabě ze Salisbury, nevlastní bratr krále Jana. Oddílům z Flander velel princ Ferdinand z Portugalska, hrabě z Flander a Hainaultu a k armádě se ještě připojili vzbouření francouzští šlechtici, Renaud z Dammartinu, hrabě z Boulogne a Hugo, baron z Boves. K celému vojsko se ještě připojilo několik mužů, kterým více jak o výsledek střetnutí šlo o to si pořádně zabojovat (např. Vilém, hrabě holandský).[4] Na straně Francouzů bojoval předně jejich král Filip, papež pomáhal králi finančně a biskup z Lutychu poslal několik oddílů na pomoc.[4] Den před bitvou se francouzské vojsko nacházelo asi 20 kilometrů od Bouvines. Král se rozhodl pochodovat spojencům v ústrety a nabídnout jim bitvu. Spojenci byli překvapeni takovýmto chováním a o francouzské armádě se dozvěděli až když byla obě vojska od sebe vzdálena 12 kilometrů. Velitelé spojenců se rozhodli pro co nejrychlejší přiblíženi k nepříteli. Filip to přijal a zastavil na druhé straně mostu přes řeku Marcq v Bouvines. Král se zde pomodlil se svými barony a poté rozvinuli své prapory včetně oriflamy, oranžového praporce, který směl být rozvinut pouze ve chvíli, když vojsko bojovalo proti kacířům či rebelům (Ota IV. byl papežem exkomunikován).[5] Spojenci postupovali rychlým tempem, především jezdectvo. Tito muži (Vlámové) se jako první dozvěděli o zastavení francouzské armády. Místo toho, aby počkali na zbytek armády, zformovali své vlastní jednotky a chystali se zaútočit.

Rozmístění[editovat | editovat zdroj]

Levé křídlo spojenců tvořili již zmiňovaní Vlámové, které vedl princ Ferdinand, přičemž tato část armády byla tvořena především kavalérií a tedy dorazila na bojiště jako první (ze spojeneckých oddílů). Proti nim stálo pravé křídlo francouzské armády tvořené především těžkou a lehkou jízdou, jíž velel vévoda burgundský. Střed spojenecké armády vedl Ota IV. a němečtí baroni s pěchotou a jízdou ve vyrovnaných počtech (1:1). Tito muži stáli proti středu nepřátelské armády vedené Filipem II., který stejně jako spojenci měl k dispozici jak pěchotu tak kavalérii. Na pravém křídle velel Renaud z Dammartinu a Vilém Dlouhý meč a v jejich části vojska byla převážně pěchota (dorazili na bojiště jako poslední). Toto křídlo stálo proti levému křídlu Francouzů vedené hrabětem z Dreux a biskupem z Beauvais a bylo tvořené jízdou.[6]

Bitva[editovat | editovat zdroj]

Král Filip II. v bitvě u Bouvines

Jak již bylo napsáno, levé křídlo spojenců tvořené především jezdci se vydalo do útoku jako první. Když Francouzi viděli útok Vlámů, ihned na ně také zaútočili. Francouzům se podařilo prolomit vlámské linie a postupovali s takovou vervou, že se toto křídlo úplně rozpadlo. Anonymní autor napsal:

První francouzský sled doslova rozřízl a pronikl nepřátelskou armádou s veškerou energií a vytrvalostí jízdy.[6]

Vlámské síly se sice snažily své nepřátele zahnat, ale nebylo jim to nic platné, již za hodinu byly poraženy a dali se na útěk. Francouzská jízda zde potvrdila své kvality a zkušenost. Tohoto boje se nejspíše neúčastnili žádní pěšáci. Zatímco na pravém francouzské křídle zuřil boj jízdy proti jízdě, spojenecký střed se dostal na bojiště. Filip rychle seřadil svou pěchotu před svou kavalérii a očekával útok. Spojenci se vrhli na francouzský střed a divoce bojovali. Útok byl opravdu silný a Francouzi zakolísali. Několika mužům se dokonce podařilo dostat až ke králi Filipovi a nebýt jeho kvalitního brnění a obětavých rytířů, možná by byl zabit.[7]

Bitva u Bouvines

Když se Francouzům podařilo zlikvidovat tuto přepadovou skupinu, opětovali útok a zaútočili na císaře. Byl to zuřivý boj, anonymní autor napsal o tomto útoku:

Tak začal nádherný boj, během něhož obě strany zabíjeli a mrzačili muže a koně, neboť všichni bojovali s obdivuhodnou silou.[7]

Nakonec začali Němci ochabovat a když byl zraněn kůň samotného císaře, obrátil se a uprchl, následovaný většinou svých mužů. Během bojů ve středu armád se na bojiště dostal zbytek spojeneckých vojsk, tedy pravé křídlo. Iniciativy se opět chopili spojenci a zaútočili na levé křídlo francouzské armády. Vzhledem k tomu, že tuto část armády podporovala po celou dobu přicházející pěchota, dařilo se spojencům dlouho dobu vzdorovat Francouzům a to i poté, co se zbytek spojenecké armády rozpadl (levé křídlo a střed).[8] Boj byl opravdu vyrovnaný a mnoha kronikáři (i francouzskými) je vyzdvihován Renaud jako velmi statečný a silný muž. Renaud, který si uvědomil zoufalou situaci vytvořil ze svých pěšáků pevně semknutý kruh. Ve středu tohoto kruhu byla umístěna zbývající jízda a ta mohla podnikat výpady s vědomím, že když budou pod tlakem, mohou se vrátit za ochranu pěchoty. Nakonec Francouzům začaly přicházet posily ze dvou zbývajících vítězných divizí a zbytek spojenců se dostal do značně velkého tlaku. I tak se jim dařilo po delší dobu odrážet útoky a vzdali se až když byl kůň hraběte Renauda zraněn a svého pána uvěznil pod sebou. Zvláštností této bitvy jsou relativně nízké ztráty obou zúčastněných stran a to z důvodu kvalitního brnění používaného těmito vojáky.[8]

...porazil Filip, král Francie, při bitvě krále Otu, hraběte z Flander, hraběte z Boulogne a několik dalších baronů
— poznámka Ingeborg Dánské na okraji žaltáře[9]

Výsledek[editovat | editovat zdroj]

Bitva znamenala zásadní změnu na evropské politické mapě. Anjouovské impérium (francouzské državy anglického krále) prakticky přestalo existovat, Filip II. August upevnil svoji moc jednak v samotné Francii, tak v Evropě. To vedlo k diferenciaci území i lidí v obou státech a k prohlubování národnostního cítění. Porážka spojenců podlomila moc císaře Oty, přičemž jeho rod byl nahrazen rodem Štaufů a císařem se stal Fridrich II.. Pro šlechtu v Anglickém království byl tento neúspěch již poslední kapkou a vymohli si na králi přijetí Magny charty. Po této bitvě však neustaly spory o francouzské území a to byla hlavní příčina vzniku stoleté války.

Ve francouzské historické tradici se tato bitva stala symbolem neporazitelnosti Francie, což dosvědčuje i fakt, že 27. července 1914, pouhý jeden den před vypuknutím první světové války, byl na místě bitvy slavnostně odhalen pomník.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Battle of Bouvines ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FERRO, Marc. Dějiny Francie. Praha : Lidové noviny, 2006. S. 54.  
  2. Ferro, str 56.
  3. Ferro, str 57.
  4. a b BENNETT, Matthew. Bojové techniky středověkého světa. Praha : Deus, 2007. S. 112.  
  5. Bennett, str 114.
  6. a b Bennett, str 115.
  7. a b Bennett, str 116.
  8. a b Bennett, str 121.
  9. DUBY, Georges. Neděle u Bouvines 27. července 1214. Praha : Argo, 1996. ISBN 80-7203-164-3. S. 30.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]