Stoletá válka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Stoletá válka
Konflikt:
{{{komentář}}}
Trvání: 13371453
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Francie, Nizozemí, Anglie, Španělsko
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: vítězství Francie, rod Valois zůstal u moci
Změny území: {{{Území}}}
Strany
France moderne.svg Francie
Escudo Corona de Castilla.png Kastilie
Royal coat of arms of Scotland.svg Skotsko
Armoiries Gênes.svg Janov
Armoiries Majorque.svg Mallorca
Bohemia Arms.svg České království
Aragon Arms.svg Aragonie
Luxembourg New Arms.svg Lucembursko
England Arms 1340.svg Anglie
Blason fr Bourgogne.svg Burgundsko
Blason de l'Aquitaine et de la Guyenne.svg Akvitánie
Armoires portugal 1385.png Portugalsko
Blason Royaume Navarre.svg Navarra
Blason Nord-Pas-De-Calais.svg Flandry
Holy Roman Empire Arms-single head.svg Svatá říše římská
Blason Danemark ancien.svg Dánsko
Velitelé
Síla
Ztráty
Vysoké Vysoké

Stoletá válka byl konflikt mezi Anglií a Francií v letech 13371453. Příčinou byl spor o nadvládu ve Flandrech a jihozápadní Francii. Jako záminka posloužilo odmítnutí nástupnictví Eduarda III. na francouzský trůn.

... knížata a baroni, zastavajíce názor, že v tak vznesešeném království nemůže panovat žena, rozhodli pominout nárok královny Isabely a jejího syna na francouzský dvůr a přenést vládu na Filipa z rodu Valois, což se stalo příčinou nesmírné zhoubné války, jež se pak vedla ve Francii i jinde...
— Jean Froissart[1]

Válka skončila tím, že Angličané ztratili všechna francouzská území (která před válkou vlastnili, vizte Normandské vévodství) kromě Calais a Normanských ostrovů.

Ačkoliv se pro tuto válku vžilo označení stoletá, trvala celých 116 let. Nešlo však o nepřetržitý sled bojových akcí, ale střídavá období prudkých bojů následovaná roky příměří. V průběhu války lze rozeznat 3 hlavní fáze (viz níže).

Příčiny[editovat | editovat zdroj]

Anglie a Francie byla dvě suverénní království a angličtí králové spravovali jako léno značnou část francouzského území. O tento stav se přičinil roku 1066 normanský vévoda Vilém I. Dobyvatel, který porazil anglického krále Harolda II. Godwinsona v bitvě u Hastingsu. Ponechal si i své državy ve Francii a Angličané v následujících staletích o tato území sváděli boje s Francouzi se střídavým úspěchem. Stoletá válka byla konečným vyvrcholením těchto sporů.

Další příčinou stoleté války byl i spor obou království o nadvládu nad důležitým obchodním centrem, Flandrami. Před začátkem stoleté války měli v těchto sporech převahu Francouzi. V roce 1336, tedy rok před začátkem války, dal flanderský kníže Ludvík I. pozatýkat všechny anglické obyvatele své země. Následovalo odvetné opatření ze strany Angličanů: zákaz vývozu anglické vlny do Flander a dovozu flanderských výrobků (především sukna) do Anglie. Ve Flandrech vypuklo lidové povstání pod vedením Jakoba van Artelvede. Anglický král Eduard III. se stal jeho spojencem. Když však francouzský král Filip VI. napadl anglické državy ve Francii, Eduard III. pod záminkou nároku na francouzský trůn vyhlásil Francii válku.

První etapa (1337–1360)[editovat | editovat zdroj]

Jan II. na dobovém portrétu
Bitva u Kresčaku – ilustrace z 15. století

Na počátku stoleté války měli Angličané především zájem udržet si své území ve Francii stejně jako upevnit své obchodní postavení ve Flandrech. Spojencem Francie bylo Skotsko, které jen těžko snášelo svoji lenní závislost na Anglii. Spojencem Anglie byly samotné Flandry.

Vítězství v námořní bitvě u Sluys v roce 1340 zajistilo Angličanům dlouhodobou kontrolu nad kanálem La Manche. Zatímco se Angličanům dařilo v námořních střetech, v pozemních tolik štěstí neměli. Ztratili dokonce i svého velkého spojence Jakoba van Artevelde. Roku 1345 byl zavražděn poté, co se pokusil dosadit na flanderský trůn prince z Walesu.

Hned další rok však zvítězila anglická armáda vedená Eduardem III. ve významné bitvě u Kresčaku nad mnohonásobnou přesilou Francouzů. V tomto boji se hlavně osvědčili velšští lukostřelci. Eduard III. upevnil jejich morálku tím, že přikázal svým rytířům sesednout z koní a bojovat bok po boku s lukostřelci. V této bitvě padl též významný spojenec Francie, český král Jan Lucemburský, tehdy již slepý. Jeho chrabrosti vzdal později hold anglický princ Eduard, syn Eduarda III. Přijal do svého znaku tři pera z chocholu jeho přilby a za své přijal i jeho heslo Ich diene (sloužím).

V mnoha bitvách stoleté války se projevil rozdíl v taktice Anglie a Francie. Francouzská vojska se skládala především ze šlechtické jízdy a z oddílů měšťanů a žoldnéřů. Šlechta nižším stavem pohrdala a bránila jim zapojit se do bitvy. Tyto neshody a dokonalejší taktika Angličanů vedly ve svých důsledcích k sérii proher a tragédií. Naproti tomu Eduard III. disponoval nejen výbornou jízdou, ale i výbornými lukostřelci z Walesu ozbrojenými dlouhými luky. V bitvách stoleté války byli lukostřelci schopni vyřadit z boje francouzské jezdce dříve, než se jejich dlouhá kopí a těžké meče dostaly vůbec ke slovu. Lukostřelci se ukázali jako nepostradatelná součást anglické armády.

V roce 1347 po dlouhodobém obléhání dobyli Angličané přístavní město Calais a drželi ho pak déle než dvě stě let. V roce 1347 byl uzavřen osmiletý mír mezi Francií a Anglií trvající do roku 1355. Po smrti Filipa VI. v roce 1350 nastoupil na francouzský trůn jeho syn Jan II. přezdívaný Dobrý. V bitvě u Poitiers v roce 1356 byli Francouzi poraženi princem Eduardem a král Jan II., spolu s mnoha svými šlechtici, byl zajat. V následných zmatcích se vlády ve Francii chopil Karel V., přezdívaný Moudrý, syn Jana II. S pomocí panstva a duchovenstva potlačil protiválečnou vzpouru pařížských měšťanů (vedenou Étiennem Marcelem). Svého vítězství Karel nijak nezneužil, jen se snažil zavést v zemi pořádek.

Mírem v Brétigny v roce 1360 skončila první etapa stoleté války. Anglický král Eduard III. se zřekl francouzské koruny a Flandry setrvaly v moci Francouzů. Angličanům však zůstalo přístavní město Calais, jakož i většina francouzského území. Kromě toho měl král Jan zaplatit obrovské výkupné v hodnotě tří milionů dukátů. Když nezaplatil, byl jako zajatec odveden do Anglie, kde v roce 1364 zemřel. Před svou smrtí udělil svému druhému synovi Filipu Smělému Burgundské vévodství.

Druhá etapa (1360–1415)[editovat | editovat zdroj]

Richard II.

Mírem z Brétigny začalo druhé období stoleté války. Na francouzský trůn v roce 1364 nastoupil Karel V. a za několik let Francouzi obnovili boje. Teď však už změnili svou taktiku a pod vedením schopného vojáka Bertranda z Guesclinu vedli malou válku, bránili města a velkým bitvám se opatrně vyhýbali. Tento způsob se jim vyplatil a v roce 1380 zůstaly v anglické moci už jen Bayonne, Bordeaux, Brest, Cherbourg a Calais.

Za vlády Karla V. Francie prosperovala. Král zbavil zemi loupeživých band bývalých žoldnéřů a dal zbourat mnoho hradů, aby se nestaly anglickou oporou. Nařídil, aby parlament zasedal stále, nikoliv jak dosud příležitostně, a právo vydávat zákony vyhradil jen panovníkovi. Podporoval vědu a umění, rozšířil Paříž, zvelebil Louvre a založil několik zámků.

V roce 1377 zemřel v Anglii král Eduard III. a zanechal vládu svému vnukovi, Richardu II., synovi prince Eduarda. Jeho strýcové Jan z Gentu, vévoda z Lancasteru, Edmund z Cambridge, vévoda z Yorku a Thomas z Woodstocku, vévoda z Gloucesteru, uznali mladého krále a svolili k zřízení zvláštní vlády. Období panování Richarda II. však nebylo pokojné. Už v roce 1381 musel potlačit lidové povstání, které si pod vlivem Jana Wicliffa kladlo za cíl rovnost všech stavů. Povstalci se pod vedením Wata Tylera zmocnili Toweru. Povstání bylo však potlačeno a Wat Tyler zavražděn.

Po porážce povstání Wata Tylera se Richard obrátil proti parlamentu a proti svým strýcům, kteří neustále omezovali jeho moc. Roku 1389 se sám chopil plně moci a o osm let později, v roce 1397, dal některé své protivníky zajmout a některé i popravit. Omezil moc parlamentu a začal vládnout absolutisticky. V roce 1399 zemřel Richardův strýc Jan z Gentu a Richard se zmocnil jeho majetku. Janův syn Jindřich využil královu nepřítomnost v Anglii (Richard tehdy podnikl válečnou výpravu do Irska) a vrátil se z exilu do Anglie. Spojil se s nespokojenými stavy a když se Richard vrátil, byl zajat a zbaven královské koruny. Parlament potom přijal za krále syna Jana z Gentu jako Jindřicha IV. Na anglický trůn tak v osobě Jindřicha IV. dosedla dynastie Lancasterů. Sesazeného krále Richarda II. popravili (tak, aby jeho smrt mohla vypadat jako přirozená) v roce 1400 ve vězení na hradě Pontefract.

Ve Francii od roku 1380 vládl syn Karla V. Karel VI. a pro zemi tehdy nastaly zlé časy. Za mladého panovníka nejprve vládli jeho strýcové. V zemi vypuklo několik povstání; v Paříži, ve Flandrech i jinde. Povstání byla potlačena a v roce 1384 se vlády ve Flandrech ujal burgundský vévoda Filip. Po získání Flander se začalo Burgundsko Francii stále více odcizovat a vedlo stále nezávislejší politiku.

V roce 1388 se Karel VI. odvrátil od svých strýců a vybral si rádce z příslušníků nižší šlechty. V roce 1392 se u něj objevil první záchvat duševní choroby a vlády se znovu chopili jeho strýcové. Když v roce 1404 burgundský vévoda Filip zemřel, jeho syn Jan Nebojácný si chtěl zachovat svůj vliv a postavení ve vládě. Když se mu v tom pokoušel zabránit králův bratr Ludvík, dal jej Jan v roce 1407 zavraždit. Následovala občanská válka mezi burgundskou a orleánskou stranou.

Třetí etapa (1415–1453)[editovat | editovat zdroj]

bitva u Azincourtu
Jana z Arku

Nepokojů ve Francii využil nový anglický král Jindřich V., syn Jindřicha IV., a v roce 1415 se vylodil v Normandii. Tak začalo třetí a poslední období dlouhého válečného konfliktu. Ještě v tomtéž roce zvítězil Jindřich V. nad šestinásobnou přesilou Francouzů v bitvě u Azincourtu podobnou taktikou jako Eduard III. a princ Eduard v bitvě u Kresčaku a v bitvě u Poitiers. Jindřich ovládl celou Normandii a v roce 1420 uzavřel s francouzskou královnou Isabelou a novým burgundským vévodou Filipem Dobrým smlouvu z Troyes. Podle ní měl Jindřich V. dostat za manželku dceru Karla VI. Kateřinu a po tchánově smrti zasednout na francouzský trůn. Syn Karel měl být z následnictví vyloučen. Tehdy Angličané našli v burgundském vévodovi mocného spojence.

Jindřich se však francouzské koruny nedočkal. V roce 1422, jen sedm týdnů před Karlem VI., nečekaně zemřel. Zanechal po sobě devítiměsíčního syna Jindřicha VI. Ač nemluvně, byl následník trůnu uznán za krále v Anglii a části Francie severně od Loiry a v Guyenne. V Anglii za něho vládl vévoda z Gloucesteru a ve Francii jeho strýc, vévoda z Bedfordu. V ostatních oblastech Francie vládl z města Bourges syn Karla VI., princ Karel z Valois, devatenáctiletý lenivý mladík, kterému, kvůli jeho sídelnímu městu, Angličané posměšně říkali Králík z Bourges. Proti němu pokračoval ve válce vévoda z Bedfordu, jehož vojska postoupila před Loiru a v roce 1428 oblehla Orléans. Byla to poslední pozice francouzských vojenských sil a strategicky obrovsky důležité město-vždyť prolomením francouzsko-anglické hranice na Loiře by už Angličanům nic nebránilo dobýt zbytek Francie. Pod velením známého Dunoise, přezdívaného Bastard Orleánský, se Francouzi bránili až do příchodu posil. Přivedlo je prosté venkovské děvče Johanka a Orléans ji přijal s obrovským nadšením. V roce 1429 se jí podařilo Orléans osvobodit, čímž získala svoje bojové jméno Panna Orleánská. V témže roce byl v Remeši, kterou Panna předtím dobyla, korunován princ Karel francouzským králem, který již Angličany nemohl být nazýván Králík z Bourges, nýbrž minimálně Vzdorokrál.

Evropa kolem roku 1430

Vystoupením Jany z Arku ve stoleté válce se ve větší míře uplatnily lidové síly. Válka proti Angličanům nabyla národního charakteru. Angličané museli náhle čelit potížím ze všech stran. Vztahy s burgundským vévodou se začaly zhoršovat. Jejich vojska ve Francii strádala nedostatkem zásob a posil. Počaly neshody mezi dvěma nejmocnějšími panovníky lancasterské linie, vévodou z Bedfordu a vévodou z Gloucesteru.

Osvobození města Orléans a porážka Angličanů u měst Pataye a Jargeau znamenaly obrat ve válce. Vysoká šlechta však záviděla Janě z Arku její postavení a těžce nesla, že spásu Francii přineslo obyčejné děvče. Jana byla nakonec vyštvána z královského dvora a vrátila se zpět do boje. Při osvobozování Compiégne byla zajata Burgunďany a v roce 1431 v Rouenu upálena.

V roce 1435 bylo svoláno zasedání do města Arras, na které se dostavili vyslanci skoro všech evropských států. Mělo se zde rozhodnout o osudu Francie. Nepřekonatelné rozpory mezi Anglií a Francií však jakékoliv dohodě zabránily. Válka proto pokračovala. Angličané však ztratili svého burgundského spojence. Příklon k Francii znamenal pro Burgundsko zisk mnoha území a lenní nezávislost na francouzském králi až do Karlovy smrti.

Pak už Angličany stíhala jedna porážka za druhou. V roce 1436 dobyli Francouzi Paříž a v roce 1449 Normandii. Angličané na závěr v roce 1453 prohráli bitvu u Castellione a museli válečné akce přerušit (ve Francii zůstalo v jejich moci jedině přístavní město Calais s okolím a Normanské ostrovy). Zdálo se, že to bude opět jen jedno z mnoha příměří. Anglie však byla konfliktem vyčerpaná, vzápětí upadla do třicetileté války růží. K tomu politika Ludvíka XI., který si opakovaným tučným výkupným zajišťoval ze strany Angličanů prodlužování příměří, to vše nakonec učinilo své. Nejdelší konflikt středověké Evropy skončil nenápadně a bez uzavření konečné mírové smlouvy.

Calais získali Francouzi za zcela jiných okolností v roce 1558. Jediné území z těch dob, které se Angličanům na Francouzech podařilo získat a dodnes podržet, jsou Normanské ostrovy.

Chronologie[editovat | editovat zdroj]

Vývoj stoleté války. Francouzi: žlutá; Angličané: šedá; Burgunďané: tmavě šedá.

I. etapa (13371360)

  • 1337 – král Eduard III. vznesl nárok na francouzský trůn, začátek otevřeného konfliktu mezi Anglií a Francií
  • 1338 – francouzské loďstvo napadlo a vypálilo anglický přístav Portsmouth
  • 1340 – Angličané porazili francouzské loďstvo u Sluis, což jim zajistilo dlouhodobou nadvládu nad kanálem La Manche
  • 1345 – v Gentu byl zavražděn významný spojenec Anglie Jakob van Artevelde
  • 1346 – bitva u Kresčaku. Anglie porazila Francii, v této bitvě padl Jan Lucemburský, začátek obléhání přístavu Calais
  • 1347 – po počátečních bojích se obě strany finančně vyčerpaly, v důsledku čehož uzavřely osmileté příměří, po dlouhodobém obléhání se francouzský přístav Calais vzdal anglickému králi Eduardovi III.
  • 1350 – po smrti Filipa VI. usedl na francouzský trůn Jan II.
  • 1355 – konec příměří mezi Anglií a Francií, uzavřeného v roce 1347
  • 1356 – princ Eduard zajal u Poitiers Jana II.
  • 1358 – povstání měšťanů v Paříži, zároveň i sedlácké povstání

II. etapa (13601415)

  • 1360 – Francie uzavřela s Anglií v Brétigny mír, který dovoloval Angličanům ponechat si všechna získaná území, Francie na pokraji katastrofy
  • 1364 – Jan II. zemřel v anglickém zajetí, králem se stal Karel V.
  • Karel V. znovu vyhlásil válku Anglii a vyhnal Angličany z mnoha oblastí Francie
  • 1377 – v Anglii zemřel král Eduard III. a vládu zanechal svému vnukovi Richardovi II.
  • 1380 – v anglické moci zůstaly už jen Bayonne, Calais, Cherbourg, Brest a Bordeaux, vlády ve Francii se po smrti svého otce Karla V. ujal Karel VI.
  • 1381 – lidové povstání v Anglii, vedené Watem Tylerem
  • 1388 – Karel VI. se odvrátil od svých strýců a vybral si poradce z řad nižší šlechty
  • 1392 – u Karla VI. propukla duševní choroba, jeho strýcové se znovu chopili vlády
  • 1413 – Jindřich V. korunován králem Anglie

III. etapa (14151453)

  • 1415 – Jindřich V. obnovil nárok na francouzský trůn a vylodil se v Normandii
  • 1420 – Jindřich V. uzavřel v Troyes smlouvu s francouzskou královnou Izabelou a burgundským vévodou Filipem Dobrým, která uznávala Jindřicha V. za dědice francouzské koruny
  • 1422 – smrt Jindřicha V. a Karla VI., válka pokračovala pod vedením Jindřichova bratra, vévody z Bedfordu
  • 1429 – Jana z Arku osvobodila Orléans a porazila Angličany u města Pataye
  • 1431 – Jana z Arku prohlášena za čarodějnici a upálena v Rouenu, Anglie začala ztrácet svoje postavení ve Francii
  • 1449 – Normandie znovu dobyta Francouzi
  • 1453 – konec stoleté války, Angličané ztratili všechna území kromě přístavu Calais

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Hundred Years' War ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FROISSART, Jean. Kronika stoleté války. Praha : Mladá fronta, 1977. 229 s. S. 6.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ALLMAND, Christopher T. The hundred years war : England and France at war, c. 1300-c. 1450. Cambridge ; New York : Cambridge University Press, 1988. 207 s. ISBN 0521264995. (anglicky) 
  • FROISSART, Jean. Kronika stoleté války. Praha : Mladá fronta, 1977. 229 s.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Čas stoleté války : (1356-1450) : rytířské bitvy a osudy III. Praha : Mladá fronta, 2006. 346 s. ISBN 80-204-1499-1.  
  • KOVAŘÍK, Jiří. Rytířská krev : (1208-1346) : rytířské bitvy a osudy II. Praha : Mladá fronta, 2006. 338 s. ISBN 80-204-1401-0.  
  • NICOLLE, David. Kreščak 1346. Triumf dlouhého luku. Praha : Grada, 2007. 96 s. ISBN 978-80-247-1889-7.  
  • SEWARD, Desmond. The Hundred Years War:The English in France 1337-1453. New York : Penguin Books, 1999. 304 s. ISBN 0140283617. (anglicky) 
  • SUMPTION, Jonathan. The Hundred Years War I. Trial by Battle. Philadelphia : University of Pennsylvania Press, 1999. 672 s. ISBN 978-0-8122-1655-4. (anglicky) 
  • SUMPTION, Jonathan. The Hundred Years War II. Trial by Fire. Philadelphia : University of Pennsylvania Press, 2001. 696 s. ISBN 978-0-8122-1801-5. (anglicky) 
  • SUMPTION, Jonathan. The Hundred Years War III. Divided Houses. Philadelphia : University of Pennsylvania Press, 2011. 1024 s. ISBN 978-0-8122-2177-0. (anglicky) 
  • URBAN, Jan. Kresčak. 26. srpna 1346. Praha ; Litomyšl : Paseka, 2000. 86 s. ISBN 80-7185-324-0.  

Související články[editovat | editovat zdroj]