Bitva u Azincourtu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bitva u Azincourtu
Konflikt: Stoletá válka
Bitva u Azincourtu na miniatuře z 15. století
Bitva u Azincourtu na miniatuře z 15. století
Trvání: 25. října 1415
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Azincourt, Francie
Casus belli: {{{příčina}}}
Výsledek: drtivé vítězství Angličanů
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Vlajka Anglie Anglie Vlajka Francie Francie
Velitelé
Jindřich V. Karel VI. Francouzský

Karel z Albretu †

Síla
6000 mužů

Moderní odhady
7000 mužů
5/6 lučištníků
1/6 pěchoty

20 000–30 000 mužů

Moderní odhady
12 000 mužů
1/2 pěchoty
1/3 rytířů na koni
1/6 kušníků

Ztráty
100–200 mrtvých a zraněných 7000–10 000 mrtvých
1500–1600 zajatých
{{{poznámky}}}

Bitva u Azincourtu (psáno též Agincourt), svedená v pátek 25. října 1415 – svátek svatého Kryšpína – v severní Francii, v dnešním departementu Pas-de-Calais, představovala jedno z nejdůležitějších střetnutí Stoleté války, předznamenávající soumrak středověkého rytířstva. Anglický král Jindřich V. na hlavu porazil několikrát početnější vojsko francouzského krále Karla VI., které bylo vedeno konetáblem Karlem z Albretu a dalšími francouzskými velmoži z armagnacké strany.

Pozadí tažení a jeho výsledek[editovat | editovat zdroj]

Protože válka v cizině měla v Anglii širokou podporu, mladý král Jindřich V. si tažením do Francie, kterou za panování duševně chorého Karla VI. zmítaly boje vlivných šlechtických skupin, hodlal upevnit své postavení. Jindřich uplatňoval dědický nárok na francouzský trůn a zároveň se mu otevírala možnost příjmů z nově dobytých území, výkupného za zajaté nepřátelské šlechtice či prostě vymáhání „výpalného“ od svého francouzského souseda.

Po plavbě ze Southamptonu se 13. srpna 1415 Jindřichovo vojsko vylodilo v severní Francii a oblehlo přístav Harfleur. Obležení Harfleuru se nečekaně protáhlo; město se vzdalo 22. září a anglické vojsko se opět dalo na pochod až 8. října. Podzimní období, příhodné pro bojové akce, se chýlilo ke konci a Angličané byli dlouhým obléháním, během něhož navíc v jejich táboře propukla úplavice, značně zeslabeni. Král Jindřich nyní zamýšlel stáhnut se do Calais, jediné anglické bašty v severní Francii, přečkat tam zimu a na jaře následujícího roku pokračovat v tažení.

Zatímco Angličané obléhali Harfleur, Francouzům se podařilo shromáždit velkou rytířskou armádu, s níž se Albret pokusil zablokovat anglický přesun do Calais. Zdrcující porážka, kterou francouzská strana v následném střetu u Azincourtu utrpěla, umožnila Jindřichu V. dosáhnout, co si předsevzal. Během následujících čtyř let za spojenectví burgundského vévody Jana Nebojácného ovládl celou severní Francii. Smlouvou z Troyes (1420) musel Karel VI. Jindřichu V. přislíbit svoji dceru Kateřinu s tím, že po Karlově smrti se Jindřich stane jeho nástupcem. Toho se však Jindřich nedožil; roku 1422 zemřel nečekaně na úplavici ve věku pouhých 34 let. Jeho malému synkovi Jindřichu VI. se francouzskou korunu udržet nepodařilo – v příštích letech Francouzi, seskupení kolem Karla VII. (syna Karla VI., kterého troyeská smlouva zbavovala nástupnictví), Angličany z Francie (vyjma Calais) vytlačili. Významnou úlohu v těchto bojích sehrála Jana z Arku.

Bitva[editovat | editovat zdroj]

Situační náčrtek bitvy u Azincourtu

Bitva se odehrála mezi vesnicemi Azincourt a Tramecourt, v prostoru sevřeném dvěma pruhy lesa. Na severozápadní straně se rozložili Francouzi pod konetáblem Karlem z Albretu a blokovali tak Angličanům cestu do Calais. Předešlé noci hustě pršelo a prostor mezi oběma vojsky se silně rozbahnil. Síly, které za úsvitu 25. října Jindřich mohl postavit k boji se odhadují na 1000 rytířů, 6000 lučištníků a několik tisíc dalších prostých pěšáků. Proti 10 až 12 000 Angličanů stálo několikrát početnější francouzské vojsko (odhady se pohybují mezi 25 a 40 000; nemalou část z nich tvořila těžká rytířská jízda). Početní výhoda Francouzů však byla spíše zdánlivá, neboť mezi oběma pruhy lesa se stejně nemohli rozvinout do větší šířky než jejich protivníci a utvořili tak sestavu se třemi sledy do hloubky. Jeden z nejpamětihodnějších okamžiků nastal ještě před vlastním bojem, kdy král Jindřich V. dodával svým mužům odvahu řečí, kterou později básnicky zpracoval William Shakespeare ve hře Jindřich V.

Konetábl Albret se k velké nelibosti řady bojovně naladěných šlechticů (v čele s vévodou z Alençonu) nechtěl pouštět do přímého střetu a doufal, že každý další den vyčerpané anglické jednotky demoralizuje a oslabí. Když tak ani tři hodiny po východu slunce Francouzi nezahájili boj, nařídil Jindřich V. svému vojsku postoupit kupředu na dostřel a angličtí lučištníci, schopní vyslat svými dlouhými luky až 10 šípů za minutu, začali ostřelovat nepřítele. Třeba poznamenat, že francouzská jízda nebyla ukázněnou bojovou silou, ale shlukem individualistických rytířů, svolaných Karlem VI. z celé země. Nyní tedy první vlna francouzské jízdy vyrazila proti anglickým pozicím. Zatímco angličtí rytíři před bitvou téměř všichni sesedli s koní a zařadili se mezi pěšáky, jejich francouzští protějškové, jejichž koně padali na rozbláceném terénu a pod přívalem šípů, byli těžce decimováni. Přesto se francouzským rytířům, vedeným Albretem osobně, podařilo probít do anglických řad, kde došlo na pěší boj muže proti muži. Poměrně tenká anglická linie byla málem prolomena a král Jindřich v jednom okamžiku téměř sražen k zemi. Mezitím se do boje zblízka zapojili i angličtí lučištníci vyměnivší nyní svou základní zbraň za meč či sekeru. Opěšalí francouzští rytíři v těžké zbroji obestoupení svými lehčími protivníky neměli v bahně mnoho šancí. Druhá francouzská vlna, hrnoucí se neuspořádaně do boje, byla rozmetána stejně jako první a francouzští šlechtici zabíjení a zajímáni po stovkách. I třetí francouzský sled byl obrácen na útěk, zatímco jeho vůdci hledali v boji alespoň čestnou smrt. Nepoměr ztrát byl veliký a znásobilo jej i to, že ve chvíli, kdy pán nedalekého hradu Agincourt podnikl úspěšný výpad na anglické ležení, Jindřich V. nařídil svým mužům pobít téměř všechny jejich zajatce (za něž doufali dostat výkupné); ušetřeni zůstali jen nejvýše postavení.

Na anglické straně padlo 13 rytířů (mezi nimi králův bratranec vévoda z Yorku) a několik set pěších. Z Francouzů padlo přes 5000 rytířů včetně konetábla, 3 vévodů, 5 hrabat a 90 baronů. Kolem 1000 jich padlo do zajetí, mezi nimi Karel, vévoda z Orléansu a Jan Le Maingre, maršál Francie.

Prominentní padlí[editovat | editovat zdroj]

Umělecké zpracování[editovat | editovat zdroj]

Jak již naznačeno výše, tažení do Francie a bitva u Azincourtu tvoří jádro Shakespearovy hry Jindřich V. Drama bylo dvakrát úspěšně adaptováno do filmové podoby: Laurencem Olivierem (1946) a Kennethem Branaghem (1989); v obou případech byli představitelé titulní role zároveň režiséry. Zejména novější z obou filmů vyniká působivým zpodobněním bitvy.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu