Války růží

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Války růží (1455 – 1485) byly sérií bitev občanské války v Anglii mezi spojenci rodů Lancasterů a Yorků. Vojenské střety mezi jednotlivými stranami byly zahájeny mezi vojsky vedenými Jindřichem VI. a jeho rivalem Richardem Plantagenetem roku 1455. Jindřich byl zajat, Richard se stal protektorem, ale neuspěl ve snaze nastoupit na anglický trůn. Lancasterové, podporovaní Jindřichovou manželkou Markétou, zorganizovali vojsko a na koci roku byl Richard v bitvě u Wakefieldu zabit. Jeho syn Eduard se roku 1461 stal králem poté, co zvítězil v bitvě u Towtonu.

Po počátečním neúspěchu se Lancasterům podařilo roku 1470 obnovit vládu Jindřicha VI. Eduard IV. se dokázal krátce nato, roku 1471 vrátit a zabít Jindřicha i jeho potenciálního nástupce Eduarda, prince z Walesu. Následovalo období relativního míru do nenadálé smrti Eduarda IV. roku 1483. Jeho bratr Richard nejprve odstavil od vlády nepopulární rodinu Eduardovy vdovy Alžběty a poději i jeho syna Eduarda tím, že nechal prohlásit sňatek Eduarda IV. za neplatný. V červnu roku 1483 se Richard stal anglickým panovníkem. To vyvolalo několik vzpour, z nichž ta vedená Jindřichem Tudorem, vzdáleným příbuzným rodu Lancasterů, který by zřejmě neměl nárok na anglický trůn, byla úspěšná, když Richarda v bitvě u Bosworthu roku 1485 porazil a stal se anglickým králem a zakladatelem rodu Tudorovců.

Obsah

1 Spory o následnictví
2 Jindřich VI.
3 Počáteční fáze 1455-60
4 Dohoda o nástupnictví
5 Protiútok Lancasterů
6 Triumf Yorků
7 Eduard IV.
8 Obnovení válečného stavu 1469-71
9 Richard III
10 Jindřich Tudor
11 Důsledky
12 Klíčové postavy
13 Bitvy
14 Rodokmen Yorků a Lancasterů
15 Literatura
16 Reference

[editovat] Spory o následnictví

Počátkem rozporů mezi dvěma rody bylo svržení krále Richarda II. jeho bratrancem Jindřichem Bolingbrokem, vévodou z Lancasteru roku 1399. Jako potomek třetího syna Eduarda III. Jana z Gentu měl Jindřich velmi malý nárok v nástupnictví na trůn. Podle zvyklostí se měl Richardovým nástupcem stát mužský potomek Lionela z Antverp, druhého syna Eduarda III. a ve skutečnosti bezdětný Richard II. určil za svého nástupce Lionelova vnuka Rogera Mortimera, 4. hraběte z Marchu. Nicméně Richard byl sesazen a Jindřich nastoupil na anglický trůn jako Jindřich IV. S ohledem na neoblíbenost Richardovy vlády byl Jindřich tolerován.

V průběhu několika let ale musel vzdorovat vzpourám ve Walesu, Cheshire a Northumberlandu, které byly využity k připomenutí Mortimerova nároku na trůn. Vzpoury byly s jistými těžkostmi potlačeny. Jindřich IV. zemřel roku 1413 a jeho následník Jindřich V. nastoupil na trůn v relativně klidném období. Byl schopným vojevůdcem a jeho úspěchy ve stoleté válce proti Francii mu přinesly velkou popularitu a upevnily pozici Lancasterů na trůnu.

V krátké období vlády Jindřicha V. došlo k jednomu spiknutí, vedeném Richardem, hrabětem z Cambridge, pátým synem Eduarda III. Richard byl popraven roku 1415 před zahájením tažení do Francie, které skončilo bitvou u Azincourtu. Jeho žena Anna Mortimerová měla, jako dcera Rogera Mortimera a tedy potomka Lionela z Antverp, nárok na trůn. Richard Plantagenet, vévoda z Yorku, syn Richarda a Anny, měl v době otcovy popravy pět let. Poté co v dospělosti zdědil otcův majetek a tituly přihlásil se ke svému nároku na trůn pro rod Yorků, který na něj měl podle jeho názoru větší právo než rod Lancasterů.

[editovat] Jindřich VI.

Jindřich VI.

Jindřich V. neočekávaně zemřel roku 1422 a jeho nástupcem se stal jeho syn Jindřich VI., který měl v době smrti svého otce teprve devět měsíců. Po smrti svého strýce Jana, vévody z Bedfordu, roku 1435 byl obklopen nepopulárními rádci a regenty – Humphreym, vévodou z Gloucesteru, Edmundem Beaufortem, vévodou ze Somersetu a Vilémem de la Pole, 1. vévodou ze Suffolku. Všichni byli obviňováni z neúspěchu ve stoleté válce, které vedly ke ztrátě všech území ve Francii kromě přístavu Calais. Vilém ze Suffolku dosáhl uvěznění Humpreyho z Gloucesteru za zradu (zemřel ve vězení roku 1447). Po několika neúspěších ve Francii byl Suffolk obviněn Parlamentem ze zrady, a jen díky svému vlivu na Jindřicha byl z královské moci poslán do exilu. Díky své nepopularitě v Suffolku (východní Anglie) jej při přeplavbě na kontinent dostihli místní námořníci a sami na něm stětím hlavy vykonali spravedlnost. Vůdcem skupiny hledající mírové řešení s Francií se poté stal Edmund ze Somersetu. Richard z Yorku, zastupoval zastánce ostřejšího postupu vůči Francii a kritizoval královský dvůr za to, že mu neposkytl dostatek vojáků a finančních prostředků na vojenské tažení ve Francii. Jindřichova role v těchto sporech byla mizivá. Byl popisován jako slabý a neschopný král, který od roku 1453 trpěl občasnými duševními záchvaty.

Narůstající spory u dvora se odrážely i v poměrech v celé zemi. Narůstal počet sporů mezi jednotlivými šlechtici, autorita krále a úcta k zákonům silně poklesla. Mnohé spory vznikaly mezi starobylými rody a nově vzniklou aristokracií, která se dostala k moci za vlády Jindřicha IV. Král byl pod vlivem svých rádců Somerseta a Northumberlanda, zatímco Richard a jemu spřátelené rodiny (např. Neville) byli postupně odstavováni od vlivu. Frakce u dvora dokázala monopolizovat Jindřichovo udělování půdy, hodností, úřadů, a také přednostního splácení státních dluhů. Richard z Yorku, ačkoli urozeností nejpřednější aristokrat v zemi, neměl přístup ke královské spravedlnosti, a obával se toho, že ho vévoda ze Somersetu svým vlivem připraví o astronomickou částku, kteoru představovaly královské dluhy za služby v Normandii a Irsku. Díky tomuto rozdělení vlivu mezi těmi, kdo měli nebo neměli přístup k dvoru (a tím vlivu na slabého krále) se přirozeně vytvořily dvě velké skupiny - například Richard Neville, hrabě z Warwicku spolu se svým otcem, hrabětem ze Salisbury, hledali pomoc u Richarda z Yorku proti rodině Percyů (hrabě z Northumberlandu) napojené na Somerseta, se kterými vedli ’’soukromou válku’’ na severu země od roku 1453.

York se už roku 1453 připlul z Irska v čele vojska do Anglie a požadavkem odstranění Somerseta z vlivné pozice u královského dvora, a toho, aby byl souzen za špatnou zprávu jedné z posledích zbývajících oblastí Francie - Gaskoňska. Bohužel se mu nepodařil získat dostatek podpory, musel se vzdát a přísahat loajalitu panovníkovi. Zde se opět projevila slabost Jindřicha VI.: silný vladař by si uvědomil hrozbu v Richardovi, a buď by mu uvolnil místo u dvora, nebo ho nechal soudit za zradu a popravit. Později roku 1453, po definitivní ztrátě Gaskoňska, byl Jindřich postižen záchvatem šílenství, které ho na necelé dva roky učinilo neschopným samostatného jednání. Bylo svoláno jednání rady pro určení Jindřichova regenta. Tím se stal Richard z Yorku. Obvinil Lancastery ze špatné správy země, nechal uvěznit Somerseta a podpořil rodinu Nevillů ve sporu s hrabětem z Northumberlandu. Jindřich se roku 1455 zotavil, ale stále se nechal ovlivňovat svými blízkými, především svou ženou Markétou, vlivnou a agresivní královnou, která se po Somersetově smrti de facto dostala do pozice vůdce Lancasterů. Richard byl opět poslán do Irska a Markéta začala osnovat spiknutí s úmyslem minimalizovat Richardův vliv. Richard, který se začal obávat, že bude obviněn ze zrady, začal roku 1455 shromažďovat vojsko.

[editovat] Počáteční fáze 1455-60

Richard z Yorku se svým malým vojskem vyrazil k Londýnu, kde se 22. května 1455 u St Albans setkal s Jindřichovými silami. Tento střet se těžko dá nazvat bitvou, protože v něm padlo asi 40-80 mužů, ale jednalo se o první otevřený střet boje o moc, ve kterém byli zapojeni Jindřich VI. i vévoda z Yorku. Richardovým cílem bylo odstranění špatných rádců z okolí krále (nezdá se, že by v té době usiloval o trůn pro sebe). V bitvě byli cíleně zabiti velcí Richardovi soupeři – Edmund, hrabě ze Somersetu i hrabě z Northumberlandu. Richard a jeho spojenci se vrátili do vlivných státních funkcí. Jindřich byl znovu ve zdravotním stavu, kdy nebyl schopen plnit královské povinnosti a Richard se stal jeho regentem.

Kompromis z roku 1455 přetrval i nějakou dobu poté, co se Jindřich znovu zotavil. Problém, který vyvolal eskalaci násilí, byl spor o to, zda nástupcem Jindřicha VI. má být Richard nebo syn Jindřicha a Markéty Eduard z Westminsteru. Markéta nechtěla v žádném případě akceptovat to, že by její syn byl zbaven následnictví a relativní klid byl způsoben jen tím, že Richard měl k dispozici dostatečnou vojenskou podporu.

Roku 1456 se Jindřich odstěhoval do oblasti Midlands a královský dvůr byl přestěhován do Coventry. V té době se stal vlivnou postavou u dvora Jindřich Beaufort, nově jmenovaný vévoda ze Somersetu. Markéta také přesvědčila svého manžela, aby odvolal některé hodnostáře, které jmenoval Richard jako jeho protektor a Richard sám byl jmenován správcem Irska. V hlavním městě a na jihu země se rozmáhal nepořádek a pirátství, ale král s manželkou se starali spíše o své soukromé záležitosti. V té době díky držení přístavu Calais získal mezi obchodníky v Londýně vliv Richardův spojenec Richard Neville, 16. hrabě z Warwicku (později označovaný přídomkem kingmaker – králotvůrce).

Po náhlém návratu Richarda z Irska se situace vyhrotila do válečného stavu. Lancasterům se nezdařilo odrazit síly Yorků, které se přesouvaly na hrad Ludlow. Krátce nato se střetly spojené síly Yorků s Lancastery v bitvě u Ludford Bridge. Po zradě jednoho z Warwickových důstojníků začali vítězit Lancasterové a yorkští vůdcové byli nuceni uprchnout. Richard unikl zpět do Irska, Eduard (Richardův nejstarší syn a pozdější král), Salisbury a Warwick utekli do Calais. Lancasterové znovu získali plnou kontrolu nad zemí. Yorkové ale byli pány moří a dokázali šířit odpor vůči králi i v jižní Anglii. Roku 1460 se Warwick se svými spojenci vylodil v Kentu a brzy dorazil do Londýna, kde našel podporu, včetně doporučení od papežského emisara. Warwick vyrazil s vojskem na sever, kde 10. července 1460 v Bitvě u Northamptonu porazil Lancasterské vojsko, zajal krále Jindřicha a vrátil se s ním do Londýna.

[editovat] Dohoda o nástupnictví

Ruiny hradu Sandal

Po tomto vítězství začal Richard uplatňovat svůj nárok na trůn, založený na nelegitimním nástupu Lancasterského rodu. Vylodil se v severním Walesu a se svou ženou Cecílií vstoupili do Londýna v průvodu, jehož honosnost odpovídala panovníkovi. Bylo svoláno jednání parlamentu a když na něj dorazil Richard, namířil si to k prázdnému trůnu, protože předpokládal, že mu bude nabídnuto členy parlamentu, aby se stal králem podobně jako to v roce 1399 učinili Jindřichovi IV. Místo toho se ale ve sněmovně rozhostilo ticho. Richard oznámil svůj nárok na trůn, ale poslanci a dokonce i Warwick a Salisbury byli tímto prohlášením šokováni, protože nebyli připraveni zajít tak daleko, aby svrhli Jindřicha jako krále, ale chtěli pouze odstranit špatné rádce.

Příští den Richard předložil kompletní rodokmen, který podpořil jeho nárok na trůn jako potomka po Lionelovi z Antverp. Parlament přislíbil projednat tuto záležitost a v říjnu 1460 byl dosažen kompromis. Byl vydán zákon o souladu (Act of Accord), který uznal Richarda jako Jindřichova nástupce a zrušil následnictví Jindřichova šestiletého syna Eduarda. Richard byl dále jmenován Jindřichovým protektorem a byl schopen vládnout jeho jménem. Tato dohoda byla ale nepřijatelná pro Lancastery, kteří se shromáždili kolem Margarety a začali budovat na severu země velkou armádu.

[editovat] Protiútok Lancasterů

Ke konci roku Richard s hrabětem ze Salisbury vyrazili na sever země, aby odrazili Markétinu armádu a upevnili svou pozici. Richard se na Vánoce 1460 opevnil se svým vojskem na hradu Sandal poblíž města Wakefieldu. I když vzdorovali dvojnásobné přesile, vyrazili z hradu a utkali se 30. prosince s Lancastery v bitvě u Wakefieldu, která skončila jejich drtivou porážkou. Richard padl v bitvě, Salisbury a Richardův druhý syn Edmund byli krátce po bitvě zajati a popraveni.

Act of Accord a bitva u Wakefieldu učinila z Richardova nejstaršího syna Eduarda (tehdy 18letého) jeho dědice jako vévody z Yorku a zároveň dědice anglického trůnu. Po smrti Salisburyho se stal jeho dědicem Warwick a stal se tak nejbohatším šlechticem království. Markéta odcestovala do Skotska a žádala o jeho podporu. Marie, manželka skotského krále Jakuba II, souhlasila za podmínky, že se Anglie vzdá města Berwicku a její dcera bude zasnoubena s princem Eduardem. I když Markéta neměla žádné finanční prostředky, s těmito podmínkami souhlasila.

Eduard z Yorku mezitím shromáždil v oblasti Marchy (pohraniční oblast mezi Anglií a Walesem, podporující Yorky) vojsko a utkal se s vojskem Jaspera Tudora, vévody z Bedordu v bitvě u Mortimers Cross v Herefordshire. Markéta se svým vojskem postupovala na jih a její vojsko drancovalo území, kterým prošlo. Warwick se tento fakt pokoušel použít jako propagandu proti Lancasterům, ale nebyl dostatečně rychlý, aby sestavil silnou armádu a bez podpory Eduardova vojska utrpěl v druhé bitvě u St Albans porážku. Markéta dosáhla důležitého vítězství a osvobodila i krále Jindřicha. Obyvatelé Londýna, vystrašeni zvěstmi o plenění měst Lancasterským vojskem při jeho tažení na jih, odmítli Markétině vojsku otevřít brány města a poskytnout ji jídlo.

[editovat] Triumf Yorků

Eduard IV.

Mezitím se Eduard, na cestě ze západu k Londýnu, spojil se zbytky Warwickova vojska. Markéta se se svým vojskem v té době přesunula do Dunstable. To umožnilo Eduardovi a Warwickovi s jejich armádou vstoupit do Londýna. Eduard nemohl usilovat pouze o odstranění špatných králových rádců, ale začal bojovat o trůn. Potřeboval podporu a autoritu a to bylo dosaženo za podpory londýnského biskupa, který získal podporu většiny obyvatel města, která byla stvrzena i parlamentem. Eduard byl neoficiálně korunován v narychlo zorganizovaném ceremoniálu ve Westminsterském opatství. Prohlásil, že Jindřich ztratil nárok na trůn tím, že dovolil, aby jeho manželka pozvedla zbraň proti legitimnímu nástupci na anglickém trůně podle zákona vydaného parlamentem (Act of Accord) a Eduardův nárok na anglický trůn je, na rozdíl od Lancasterů, oprávněný.

Eduard se s Warwickem vydali na sever a postupem doplňovali své vojsko. V bitvě u Towtonu, největší bitvě Války růží, se střetli s Lancasterskými silami. Tato bitva byla do té doby největší bitvou Války růží. Odhaduje se, že se ji účastnilo 40 000 – 80 000 vojáků, z nichž bylo v bitvě, nebo krátce po ní zabito asi 20 000. Eduard dosáhl rozhodného vítězství a většina Lancasterských vůdců byla zabita. Jindřich a Markéta, kteří se synem Eduardem čekali v Yorku na zprávy o výsledku bitvy poté, co uslyšeli zprávy o porážce, utekli na sever do Skotska. Usídlili se na dvoře skotského krále a splnili slib odevzdat město Berwick Skotsku. Později se pokusili vylodit v Carlisle, ale protože neměli dostatek finančních prostředků, byli Eduardovým vojskem lehce odraženi.

[editovat] Eduard IV.

Eduard byl oficiálně korunován v červnu 1461 v Londýně. Následujících deset let byl schopen udržet v Anglii relativní klid. Sever země ale dostal pod kontrolu až roku 1464. Některé hrady, jejichž veliteli byli Lancasterové, kterým se podařilo uniknout po bitvě u Towtonu, odolávaly dlouhodobě. Například pevnost Harlech ve Walesu padla roku 1468 po sedmiletém obléhání.

Na severu země vypukly roku 1464 dvě vzpoury. Vzpouru vedlo několik Lancasterských šlechticů, včetně Jindřicha Beauforta, vévody ze Somersetu, který se s Eduardem dříve usmířil. Prvním střetem byla 25. dubna bitva u Hedgeley Moor a druhým bitva u Hexhamu 15. května. Obě vzpoury byly potlačeny Warwickovým bratrem Johnem Nevillem. Beaufort byl po porážce u Hexhamu zajat a popraven. Sesazený král Jindřich byl zajat také a byl dopraven do Toweru.

[editovat] Obnovení válečného stavu 1469-71

Období let 1467 – 70 bylo poznamenáno zhoršením vztahů mezi Eduardem a Warwickem. To mělo několik příčin, ale prvotním impulsem byl tajný sňatek Eduarda s Alžbětou z Woodville roku 1464. Warwick měl v úmyslu zasnoubit Eduarda s Francouzskou princeznou a vytvořit tak s Francií spojenectví. Tento rozpor narůstal, když se u dvora, na úkor Nevillů, začali prosazovat Wodvillové. Dalšími příčinami byla Eduardova náklonnost k spojenectví s Burgundskem (proti Francii) a odpor ke svolení sňatků jeho bratrů Jiřího a Richarda s Warwickovými dcerami Izabelou a Annou. Eduardova popularita tehdy byla, z důvodu vysokých daní a trvalého porušování práva, na velmi nízké úrovni.

Francouzský král Ludvík XI.

Roku 1469 se Warwick spojil s Eduardovým žárlivým bratrem Jiřím. Shromáždili armádu a v bitvě u Edgecote Moor Eduardovo vojsko porazili a uvěznili ho na hradu Middleham v Yorkshire. Warwick nechal popravit otce královny Richarda z Woodville. Donutil Eduarda, aby svolal jednání parlamentu do Yorku, kde plánoval prohlásit Eduarda nelegitimním králem a jeho nástupcem se měl stát Jiří. Eduard byl ale schopen spojit se se svým bratrem Richardem a s podporou mnoha jiných šlechticů Richard shromáždil silné vojsko, které Eduarda osvobodilo.

Warwick a Jiří byli prohlášeni za zrádce a museli uprchnout do Francie. Markéta po francouzském králi požadovala podporu pro invazi do Anglie, aby znovu dosadila Jindřicha na anglický trůn. Ludvík XI. ji doporučil, aby se spojila s Warwickem. Dva původně nepřátelé se nakonec dohodli. Spojenectví bylo potvrzeno zasnoubením Warwickovy dcery Anny s princem Eduardem a Warwick se na podzim roku 1470 vylodil v Anglii. V té době byl Eduard nucen utéci ze země poté, co se John Neville přidal na stranu svého bratra Warwicka. Eduard nebyl připraven na útok silné armády ze severu a své vojsko rozpustil. Warwick se tak nesetkal s velkým odporem a mohl Jindřicha znovu dosadit na anglický trůn. Warwick se po příslibu podpory ze strany francouzského krále chystal napadnout Burgundsko. To přimělo burgundského panovníka k tomu, aby Eduardovi poskytl finanční prostředky a vojsko pro invazi do Anglie.

Eduard se vylodil s malým vojskem na Yorkshirském pobřeží a krátce nato obsadil York. Podařilo se mu získat některé spojence, včetně jeho bratra Jiřího, který opustil Warwicka. Poté co obsadil Londýn, střetl se Eduard s Warwickovým vojskem v bitvě u Barnetu. Bitva se odehrávala v husté mlze a Warwickovy oddíly útočily proti vlastním silám a jeho vojáci se domnívali, že jsou zrazeni a tak se Warwickovo vojsko rozprchlo. Warwick sám byl zabit, když se pokoušel dostat ke svému koni. Markéta se svým synem Eduardem se vylodila na západě několik dní před bitvou. Pokoušela se dostat k Lancasterským spojencům ve Walesu, ale byla zastavena, když ji město Gloucester odmítlo dovolit překročit řeku Severn. Její vojsko bylo přinuceno bojovat a bylo poraženo v bitvě u Tewkesbury a Eduard, Jindřichův následník byl zabit. Poté co Jindřich neměl žádné následníky, byl 14. května 1471, z důvodu posílení pozice Yorků na trůnu, zabit také.

[editovat] Richard III

Richard III.

Obnovený nástup Eduarda IV. na trůn roku 1471 bývá občas označován jako konec Války růží. Když ale Eduard roku 1483 náhle zemřel, rozhořel se spor mezi jednotlivými stranami znovu. V pozdním období Eduardovy vlády narostlo napětí mezi příslušníky rodiny Woodvillů a ostatní šlechtou. V době otcovy smrti měl jeho nástupce Eduard V. dvanáct let. Wodwillové byli schopni ovládat mladého krále a jeho vládu. To vyprovokovalo proti nim silnou opozici, do jejíhož čela se postavil bratr Eduarda IV. Richard, který byl Eduardem jmenován protektorem. S pomocí Jindřicha Stafforda, vévody z Buckinghamu, se mu podařilo vymanit mladého krále z vlivu Woodwillových a nechal ho dopravit, spolu s jeho bratrem Richardem, do Toweru. Poté Richard prohlásil sňatek Eduarda IV. s Alžbětou Woodwillovou za nelegitimní a tím se i synové Eduarda stali jeho nelegitimními potomky. Parlament toto jeho prohlášení (podpořené svědectvím biskupa, který prý Eduarda sezdal poprvé s jinou ženou) akceptoval a prohlásil Richarda anglickým králem. Dva mladí princové od té doby již nebyli spatřeni.

Richard byl považován za schopného vojevůdce a tak byl akceptován jako lepší volba, než mladý král obklopeny mnoha rádci. Nicméně mnoho šlechticů se nesmířilo s vládou rodu Yorků a i mezi Yorky byli někteří vlivní šlechtici, původní Richardovi spojenci, kteří se obrátili proti němu. Richard nechal za zradu popravit Hastingse, jednoho s blízkých přátel Eduarda. Mnoho šlechticů se začalo obávat stejného osudu. Jindřich Stafford (měl určitý malý nárok na nástupnictví na trůn) vedl vzpouru, jejímž cílem bylo dosazení Jindřicha Tudora na trůn. Tato vzpoura byla potlačena a Stafford byl popraven, ale Richard se nemohl cítit bezpečný a navíc byl zasažen smrtí své ženy a jejich jedenáctiletého syna.

[editovat] Jindřich Tudor

Jindřich VII. Tudor

Naděje Lancasterů se soustředily na Jindřicha Tudora. Jeho otec Edmund Tudor byl nevlastní bratr Jindřicha VI. Jeho nárok na trůn byl odvozován od jeho matky Markéty Beaufortové, potomka Eduarda III., odvozujícího původ od Jana Beauforta, vnuka Eduarda III. jako syna Jana z Gentu. Jindřich se vylodil v létě roku 1485 v Anglii a po cestě Walesem shromažďoval další spojence. S Richardovým vojskem se střetl v bitvě u Bosworthu, která skončila porážkou Richardova vojska, a on sám v bitvě padl. Jindřich se stal anglickým králem jako Jindřich VII. a aby posílil svůj nárok na trůn, oženil se s Alžbětou z Yorku, dcerou Eduarda IV. Tímto sňatkem došlo ke spojení dvou nepřátelských rodů. Jindřich posiloval svou pozici popravou možných nástupců na trůn, kdykoli k tomu měl příležitost.

Mnohými historiky bývá Jindřichův nástup na trůn označován jako konec Války růží. Nicméně někteří se ale domnívají, že skončila až bitvou u Stoke roku 1487. Zde Jindřich porazil vojsko Johna de la Poleho, který byl Richardem III. jmenován jeho nástupcem. Jindřichův nárok na trůn byl v ohrožení ještě roku 1491 kdy se objevil Perkin Warbeck, který uváděl, že je Richard, mladší ze dvou princů uvězněných v Toweru Richardem III. Jindřich ho roku 1499 chytil a nechal popravit.

[editovat] Důsledky

Tudorovci

Nejzřejmějším důsledkem byl pád rodu Plantagenetů, který byl na anglickém trůnu nahrazen rodem Tudorovců, který v následujících letech dramaticky změnil Anglii. Šlechta utrpěla během těchto válek, doprovázených důsledky morové nákazy Black Death, velké ztráty moci ve prospěch vznikající skupiny obchodníků a centralizované královské moci v době vlády Tudorovců. Ohlásila konec středověku v Anglii a příchod renesance.

Na druhé straně se uvádí, že hrůzy válek byly zveličovány Jindřichem VII., aby tak zvětšil své zásluhy o uklidnění situace a dosažení míru. Obchodníci i prostý lid byli daleko méně zasaženi, než některé oblasti na kontinentu strádající z dlouhého obléhání a plenění. I když existovala dlouhá obléhání, vyskytovala se v málo osídlených oblastech. Pokud se vojska potkala v hustě osídleném území, jejich konflikt byl rychle vyřešen bitvou.

Války byly pro Anglii tragické ztrátou převážné části území ve Francii. I když angličtí panovníci pokračovali ve výbojích na kontinentu, ovládnutí území, které dříve patřilo pod anglickou správu, se nepodařilo obnovit. Ve skutečnosti někteří panovníci z kontinentu (Burgundsko a Francie) hráli klíčovou roli v průběhu války v Anglii, poskytnutím azylu a financí poraženým šlechticům, podporujíce tak trvání této války aby zabránili existenci jednotné a silné Anglie.

Poválečné období přineslo změnu i v postavení šlechticů a jejich možnosti shromáždit a vyzbrojit své vlastní vojsko, což jim Jindřich zakázal. Nemohli tak bojovat proti sobě ani proti králi. Spory šlechticů tak byly řešeny především u královského dvora s velkým vlivem krále.