Papežské schizma

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Papežské schizma je situace, kdy v katolické církvi zastávali úřad papeže dva, nebo dokonce i tři různí papežové. Většina[kdy?] schizmat měla jen krátké trvání. Nejdelší papežské schizma nastalo mezi léty 13781417. Ke konci[kdy?] toho období stáli v čele západní církve tři papežové. Další významné schizma, které vedlo k rozdělení církve na římskokatolickou a pravoslavnou větev, proběhlo v letech 10541061 a je popsáno v článku velké schizma.

Vzdoropapež[editovat | editovat zdroj]

Vzdoropapežem (latinsky pseudopapa, antipapa) je papež, který vykonává úřad římského biskupa nelegálně, neboť jeho volba buď neodpovídá řádným kanonickým pravidlům, nebo byla dodatečně prohlášena za nelegální.[zdroj?] Vzdoropapež tedy vykonává úřad buď v době, kdy tento úřad vykonává jiný papež, nebo v době považované římskokatolickou církví za sedisvakanci.

Legalita papežského úřadu může být zpochybněna z různých důvodů. V průběhu středověku do papežské volby zasahoval císař nebo vlivná šlechta, a některé[kdo?] takto ustanovené papeže římskokatolická církev neuznala.[zdroj?] Jindy naopak papež zvolený zpochybnitelnou procedurou dosáhl dodatečně uznání církve a jeho rival se stal vzdoropapežem.[zdroj?] Neexistuje přesný soupis vzdoropapežů, neboť velmi záleží na úhlu pohledu či skupiny, která tohoto papeže podporovala, celkem jich bylo mezi 25 až 40. Za prvního vzdoropapeže je považován svatý Hippolyt (217235), za posledního Felix V. (14391449).

Známe dva vzdoropapeže, a to Alexandra V. a Jana XXIII. Oba sídlili v Pise a oba jsou většinou také počítáni do seznamu vzdoropapežů. Autoritu současných papežů (od Pavla VI.) neuznávají příslušníci sedisvakantistických skupin, které si v některých případech samy nárokují právoplatnost svého papeže. Od historických vzdoropapežů se však tito sedisvakantističtí papežové liší tím, že nemají podporu v řadách církevní hierarchie a uznávají je řádově pouze tisícovky příznivců. Sami sedisvakantisté se často považují za jediné katolíky věrné tradici, skutečnému papežství i římskokatolické církvi. Římskokatolická církev je považuje za schismatiky.

Velké západní schizma[editovat | editovat zdroj]

Průčelí Papežského paláce

Na přelomu 14. a 15 století dochází v Evropě ke krizi středověké společnosti. Tato krize byla vyvolána nejen stále zvyšujícím se počtem morových ran, ale zejména stoletou válkou v Evropě. Krize se tak dotkla téměř všech sfér života. Již tak napjatá situace v Evropě přispěla k rozhodnutí papeže Bonifáce VIII. odmítnout korunovat francouzského krále Filipa Sličného císařem, což bylo považováno za nepřátelský akt církve proti světské moci. Po smrti papeže tak roku 1309 násilně přesídlil Filip úřad papeže z Říma do Avignonu, aby měl stálý dohled nad jednáním papeže. Tento akt je často nazýván avignonským zajetím (13091378). Římští církevní hodnostáři však nemohli unést ztrátu papežského stolce v Římě, a proto roku 1377 donutili papeže Řehoře XI. k návratu do Říma. Papež však záhy roku (1378) umírá, a tak vyvstává nová příležitost pro volbu papeže na obou místech. Nově zvoleným římským papežem se stal Urban VI.. V Avignonu si část kardinálů odštěpených díky avignonskému zajetí zvolila za svého papeže Klementa VII. Vzniklo tak papežské dvojvládí.

Poměry v tehdejší církvi[editovat | editovat zdroj]

V téže době postupně posilovala světská moc církve a její úloha se postupně vzdalovala od tradičního pojetí církve jako prostředníka mezi člověkem a Bohem. Tyto trendy způsobily rozvoj kritiky církve, například Johna Wycliffe. Dvojpapežství bylo vnímáno jako významný symbol zkaženosti tehdejší církve, tím spíše, že oba papežové se vzájemně exkomunikovali a používali mocenských i vojenských prostředků pro získání vlivu nad křesťanskou Evropou. Kritika poměrů v církvi a neschopnost církve jí čelit postupně vyústila v několik významných nápravných hnutí, například husitství a vznik protestantských církví.[zdroj?]

Koncil v Pise – tři papežové[editovat | editovat zdroj]

V roce 1409 byl svolán koncil v Pise, kde měli oba papežové dobrovolně odstoupit ihned po volbě papeže nového. Novým papežem byl zvolen Alexandr V. Jelikož dosavadní dva papežové Benedikt XIII. a Řehoř XII. se ovšem odmítli vzdát funkce, musel nový papež zůstat v Pise. Vzniklo tak krátké období, kdy úřad papeže zastávali najednou tři papežové. Papež zvolený v Pise sice záhy roku 1410 umírá, ale jeho úřad ihned přebírá nový papež Jan XXIII.

Koncil v Kostnici[editovat | editovat zdroj]

Římský král Zikmund Lucemburský podnítil svolání koncilu do Kostnice, který se měl zabývat otázkou schizmatu. Papež Jan XXIII. sice slíbil, že abdikuje, pokud abdikují i zbylí papežové, ale posléze raději uprchl. A tak byl koncil nucen řešení ožehavého problému odložit a snažil se radikálně vypořádat s kritikou církve, např. upálením Jana Husa nebo Jeronýma Pražského. Teprve v roce 1417 byl zvolen nový papež Martin V., který dosáhl uznání celé křesťanské Evropy a tím bylo toto papežské schizma ukončeno.

Volba papeže Františka[editovat | editovat zdroj]

Konkláve z roku 2013 nesouvisí se schizmatem, i když po volbě nového papeže Františka nastala situace, kdy žili dva papežové: Emeritní papež Benedikt XVI. a papež František. Benedikt XVI. odstoupil ze zdravotních důvodů a prohlásil, že v pozici emeritního papeže se zcela podřídí papeži novému. V novověku je sice odstoupení papeže situace zcela výjimečná (v novější době je Benedikt XVI. jediným papežem, který dobrovolně odstoupil), ale zcela v souladu s Kodexem kanonického práva[1]. Proto dobrovolné zřeknutí se úřadu papeže nemůže být považováno za schizma.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Kodex kanonického práva. Praha : Karmelitánské nakladatelství, 1994. ISBN 80-7113-082-6. Kapitola Kánon 332, § 2., s. 143.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]