Sicilské království

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Království sicilské
Regno di Sicilia
1130 - 1282
Mapa Sicilského království
Mapa Sicilského království v letech 1130 - 1282
1282 - 1816
Mapa Sicilského království
Mapa Sicilského království za vlády aragonských králů
Vlajka z období aragonského panství
Vlajka
Znak království
Znak Sicilského království pod aragonskou vládou (z let 1243 - 1410)
Hlavní město: Palermo
Státní zřízení: Monarchie
Králové: 1130 - 1154 Roger II.
1759 - 1816 Ferdinand III.
Historie: Vznik
1130
Rozdělení Sicilské nešpory
1282
Zánik
1816 - Připojení ke Království obojí Sicílie
Předchozí státy: neznámá vlajka Sicilské hrabství
neznámá vlajkavévodství Apulie a Kalábrie
Nástupnické státy: Flag of the Kingdom of Naples.svgNeapolské království (1282)
Flag of the Kingdom of the Two Sicilies 1816.gif Království obojí Sicílie (1816)

Království sicilské (lat.: Regnum Siciliae; ital.: Regno di Sicilia bylo historickým státním útvarem na jihu Itálie v letech 11301816. Původně zahrnovalo kromě samotné Sicílie také celou jižní část Apeninského poloostrova, v roce 1282 však došlo v souvislosti s tzv. sicilskými nešporami k rozpadu království na dva samostatné subjekty — ostrovní a pevninskou část. V historické literatuře se pro období po roce 1282 tímto názvem označuje státní útvar zahrnující pouze ostrov.[1] Ten byl často v personální unii s aragonským/španělským královstvím. V letech 1713-1720 bylo v rukou savojských vévodů, kteří je vyměnili s císařem za království Sardinské. V roce 1735 dobyl Sicílii v rámci války o polské dědictví parmský vévoda Karel Bourbonský, který se zároveň stal králem neapolským. Oba státy byly od té doby s krátkou napoleonskou přestávkou pod vládou jednoho panovníka a v roce 1816 byly i formálně spojeny do (staro)nového Království obojí Sicílie.

Založení a vláda normanské dynastie[editovat | editovat zdroj]

V roce 1091 se Sicílie dostala pod kontrolu Normanů, kteří vyvrátili arabský Sicilský emirát a založili zde Sicilské hrabství. Království založil roku 1130 sicilský hrabě Roger II. Sicilský z původem normanské dynastie de Hauteville sloučením jihoitalských a sicilských držav Normanů, které byly od roku 1059 papežskými lény. Korunu přijal Roger přímo z rukou papeže. Normané zde vládli až do roku 1194 (Roger II., 1130–1154, Vilém I. Sicilský, 1154–1166, Vilém II. Sicilský, 1166–1189, Tankred Sicilský, 1189–1194).

Štaufové[editovat | editovat zdroj]

Roku 1194 získali království Štaufové sňatkem syna císaře Fridricha I. Barbarossy Jindřicha s dědičkou Konstancií, dcerou krále Viléma I. Jindřich byl v letech 1194–1197 spoluvladařem své ženy, která zemřela v roce 1198. Novým panovníkem se tak stal pozdější císař Fridrich II., v té době pouze čtyřletý. Jeho vláda v letech 1198–1250 byla poznamenána řadou konfliktů s papeži, které pokračovaly i za jeho nástupců Konráda IV. (1250–1254), Manfreda (1258–1266) a Konradina (1254-1258 a 1268).

Anjouovci[editovat | editovat zdroj]

V důsledku ostrého sporu, do kterého se dostal Fridrich s papeži kvůli pokusům o ovládnutí severní Itálie, odmítla papežská kurie po jeho smrti ponechat království jako papežské léno nadále Štaufům. Nejdříve je nabídla anglickému králi Jindřichovi III. pro jeho mladšího syna Edmunda, který se zde však neprosadil. Roku 1266 je udělila v léno mladšímu synovi francouzského krále Ludvíka VIII. Karlovi z Anjou.

Korunovace Karla z Anjou sicilským králem (1266)

Ten porazil roku 1266 nemanželského syna císaře Fridricha II. Manfreda a 1268 Fridrichova mladičkého vnuka Konradina, kterého poté nechal v Neapoli popravit. Vládu v království však neudržel dlouho.

Roku 1282 vypuklo proti Francouzům rozsáhlé povstání na Sicílii, které vešlo do dějin pod názvem sicilské nešpory. Příčinou byl daňový útlak vlády krále, který se neustále pokoušel o další expanzivní politiku, mimo jiné na území obnovené byzantské říše. Proto povstání finančně podpořil byzantský císař Michael VIII. Palaiologos. Jako svého krále přijali vzbouření Sicilané Manfredova zetě, aragonského krále Petra III.. Ten ovšem ovládl pouze ostrov Sicílii, zatímco pevninská část království zůstala v anjouovských rukou.

Po dvaceti letech bojů byla roku 1302 uzavřena mírová smlouva, kterým byla uznána samostatnost ostrovního království v čele s aragonskou dynastií, které bylo oficiálně nazváno královstvím Trinacria, v praxi se však zvalo královstvím sicilským za (messinským) majákem a je v současnosti všeobecně nazýváno Sicilským královstvím, a zároveň potvrzeno pevninské království dynastie Anjou, jehož formální název sice bylo Sicilské království — v praxi pak království sicilské před majákem — v současnosti je ovšem téměř výlučně známé podle svého hlavního města jako Neapolské království.

Španělská nadvláda[editovat | editovat zdroj]

Ostrovnímu státu vládli střídavě aragonští/španělští králové anebo jejich vedlejší větvě. Roku 1707 se sicilské království ocitlo v rámci válek o španělské dědictví v držbě císaře Karla VI. V roce 1735 dobyl Sicílii v rámci války o polské dědictví parmský vévoda Karel Bourbonský, který se zároveň stal králem neapolským. Oba státy byly od té doby s krátkou napoleonskou přestávkou pod vládou jednoho panovníka a v roce 1816 byly i formálně spojeny do (staro)nového Království obojí Sicílie s vládnoucí dynastií Bourbon-Obojí Sicílie.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Ačkoli tato zažitá praxe plně vyhovuje potřebám historiografie, nezakládá se plně na tehdejší oficiální nomenklatuře; nepochybně však přispívá k lepšímu pochopení občas matoucích úseků jihoitalských dějin.


Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • JANSEN, Katherine L.. Medieval Italy. Philadelphia : University of Pennsylvania Press, 2010. 624 s. ISBN 978-0-8122-2058-2. (anglicky)