Historiografie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Clio, múza historie, na Vermeerově obraze Alegorie malířství

Dějepis (historická věda) je humanitní a společenská věda zkoumající dějiny (historii) člověka a jeho civilizace především na základě písemných a hmotných pramenů.[zdroj?]

Historiografie, též dějepisectví, je zaznamenávání událostí, dějů a stavů v minulosti (např. na úrovni jednotlivců, společenských vrstev, národů) určitým systematickým způsobem.[zdroj?]

Historiografie je předchůdcem historické vědy v tom smyslu, že před vznikem (kriticky analyzující) historické vědy existovala jen („nevědecká“ a do značné míry uměleckými styly ovlivněná) historiografie. Z jiného hlediska lze historiografii považovat za jeden z výsledků zkoumání historické vědy, protože zobrazuje stav, proudy a cíle historického výzkumu.[zdroj?]

Historický výzkum tak, jak jej chápeme dnes, objasňuje, systematizuje a zachovává poznatky vztahující se k dějinám světa a národním a teritoriálním dějinám. Věnuje se dějinám vzniku a rozvoje lidské společnosti a životu jedince v ní, dějinám lidské kultury. Historický výzkum se dále zaměřuje na dějiny lidského vědění a jeho parcializace, věnuje se společenským, politickým a ekonomickým souvislostem v uvedených dějinných procesech.[zdroj?]

Teorie a metodologie historické vědy[editovat | editovat zdroj]

Historické prameny[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Historický pramen.

Historickým pramenem se rozumí primární zdroj informací v historickém bádání. Jako pramen lze označit vše, co bylo zachováno pro poznání a ověřování historických skutečností, vzniklo z lidské činnosti, činnosti lidské společnosti. Informace jsou kriticky čerpány z mnoha typů pramenů (zdrojů) s různým stupněm relevance.

Metody zkoumání[editovat | editovat zdroj]

Mezi metody zkoumání v historiografii náleží:

  • heuristika (shromáždění relevantních zdrojů)
    • bibliografie
  • kritika pramenů
    • přímá
    • nepřímá
    • genealogická
    • filologická
    • geografická
    • retrogresivní
    • progresivní
    • statistická
    • srovnávací
  • interpretace (analýza, výkladové rozvinutí)
    • chronologická
    • teritoriální
  • syntéza (závěrečné shrnutí)

Historickému bádání jsou nápomocny také pomocné vědy historické i vědní disciplíny formálně od historické vědy oddělené (parcializované), jako je lingvistika, geografie, sociologie, statistika, demografie či kartografie.

Historiografické disciplíny[editovat | editovat zdroj]

Společenské funkce historiografie[editovat | editovat zdroj]

Historiografie plní řadu sociálních funkcí. Mezi ty základní, definované Jürgenem Kockou[1], patří:

  • historická vysvětlení současných problémů prostřednictvím vysvětlení jejich příčin a vývoje (např. antisemitismus)
  • zprostředkování modelových kategorií a chápání občanského vědomí pro poznání a orientaci v přítomnosti
  • legitimitimizace a stabilizace společenské a politické struktury, odůvodnění politických rozhodnutí
  • kritika tradic a ideologií, kritika historických mýtů a legend
  • vytváření vědomí možností (variant) prostřednictvím příkladů z minulosti, poukázání na alternativy
  • orientace jednotlivců i skupin v minulosti prostřednictvím poukazování na upozaděné nebo neaktuální jevy
  • výchova ke konkrétnímu kritickému uvažování o absolutních tvrzeních, zprostředkování relativity z historicko-politické perspektivy
  • "bezdůvodné" vyplnění volného času, zábava

Dějiny historiografie[editovat | editovat zdroj]

Obecné dějiny historiografie[editovat | editovat zdroj]

Antika[editovat | editovat zdroj]

Také sám dějepis se v minulosti bohatě vyvíjel, má své dějiny. V antickém Řecku se původně objevila jednoduchá analistika a díla oslavující vládce, tzv. apoteozy. Později se objevují pokusy o univerzální vylíčení světa od zrození světa. Za prvního politického historika je označován Hérodotos, který ve svém díle Historiai popisuje historii řecko-perského světa, vznik rozporu mezi těmito světy, růst perské moci a vlastní dějiny řecko-perských válek. Dalším významným řeckým historikem byl Thúkydidés, který popsal dějiny peloponéské války. Na něj navázali např. Theopompos a Xenofón.

Starověké římské dějepisectví navázalo na řecké. Nejstarší římská historiografická díla jsou také psána řecky nebo rovnou řeckými autory. Z Řeků vystupuje např. Polybios, popisující dějiny punských válek, či Poseidónios.

Česká historiografie[editovat | editovat zdroj]

František Palacký
Podrobnější informace naleznete v článku Česká historiografie.

V českých zemích se historiografie začala rozvíjet záhy po vzniku českého knížectví v 9. století. První menší záznamy historických událostí se pokoušely od 12. století uceleně shrnout kroniky (Kosmova kronika, Zbraslavská kronika, tzv. Dalimilova kronika, husitské kroniky). Další kroniky byly napsány také v období humanismu, autoři však začínali psát také o dějinách náboženských hnutí, k nimž patřili (o Jednotě bratrské Jan Blahoslav), nebo o dějinách svého stavu (šlechtických rodů či měst). Po porážce českých stavů na Bílé hoře museli protestanté české země opustit; jejich tvorba pak ještě nějakou dobu doznívala v exilu. Domácí katolická historiografie se snažila navázat na tradici české katolické historiografie, avšak s nevelkým úspěchem.[2]

Nový vzestup dějepisectví v českých zemích zaznamenalo až s příchodem osvícenství, které kladlo důraz na kritiku pramenů a jejich edici. Ediční činnost ovšem vedla k bourání starých mýtů (Dobner zpochybnil věrohodnost Hájkovy kroniky) a novému pohledu na některé události českých dějin (Pelcl pozitivně ohodnotil Husovu činnost, Dobrovský přehodnotil pohled na Jana Nepomuckého). Po roce 1820 ovšem začal romantismus osvícenské principy vytlačovat a historiografie měla začít sloužit nacionálním zájmům. Největší dílo sepsal Palacký, který české dějiny charakterizoval jako neustálé potýkání českého a německého živlu.[3]

Skutečná vědecká historická věda se začala rodit až v 2. polovině 19. století s příchodem pozitivismu, který kladl velký důraz na systematickou důslednou práci s prameny a odmítal intuici. Pozitivistické dějepisectví sice ještě nějakou dobu dále sloužilo národním či politickým zájmům (Tomek, Gindely), Jaroslav Goll ovšem nakonec prosadil odpolitizování historiografie a vtiskl jí ráz skutečné vědecké práce založené na propracované metodologii.[4]

Jaroslav Goll

Goll také vychoval na oddělené české pražské univerzitě skupinu žáků, které se začalo říkat „Gollova škola“. Nejednalo se o homogenní skupinu, společné jí však byla gollovská pozitivistická metoda. Mezi hlavní představitele patřil Pekař, Šusta, Novotný, Krofta a Nejedlý. Kromě této skupiny působila ještě starší generace pracující tradičními metodami poplatnými nacionálním, politickým či náboženským požadavkům. Také se od historické vědy začaly oddělovat pomocné vědy historické (Emler, Friedrich) a archeologie (Píč, Niederle). A v neposlední řadě se vyvíjela také historiografie českých Němců, byť pod silným vlivem nacionalismu (Bachmann, Bretholz).[5]

V meziválečném období dále pokračovala činnost pozitivistické historiografie, avšak její zmechanizování a odosobnění vedlo ke skepsi, kritice pozitivistické metodologie (Werstadt, Slavík). Určité východisko představovalo obohacení politických dějin o hospodářsko-sociální dějiny (Mendl), v čemž pokračovala také mladší generace ve 30. letech. Z řady historiků vybočoval Kalista, jenž představil svou vlastní koncepci historikovy práce, jež podle něj měla být tvůrčí činností.[6]

Přeryv v české historiografii znamenala nacistická okupace a nastolení komunistického režimu. O dějinách se muselo oficiálně psát v souladu s marxistickou ideologií. Politicky nevyhovující autoři museli svá díla vydávat pod jménem svého kolegy, který mohl publikovat, nebo jejich práce nevycházely vůbec. Svobodnou vědeckou činnost umožnila až sametová revoluce roku 1989.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Jürgen Kocka: Geschichte wozu? (zuerst 1975), in: W. Hardtwig (Hg.): Über das Studium der Geschichte, Deutscher Taschenbuch Verlag München 1990 ISBN 3-423-04546-9 (také in: Geschichte, bsv-Studienmaterial, München 1976 ISBN 3-7627-6020-9)
  2. KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví: Od počátku národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1997. Dále jen Kutnar – Marek (1997). ISBN 80-7106-252-9. S. 19–129.  
  3. Kutnar – Marek (1997). S. 133–264.
  4. Kutnar – Marek (1997). S. 273–462.
  5. Kutnar – Marek (1997). S. 469–677.
  6. Kutnar – Marek (1997). S. 683–969.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BUCHANAN, Mark. Všeobecný princip: věda o historii: proč je svět jednodušší, než si myslíme. Praha : Baronet, 2004. ISBN 80-7214-644-0

Související články[editovat | editovat zdroj]

O dějinách historiografie