Josef Dobrovský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Josef Dobrovský
Posmrtný portrét od J. Vilímka (1884)
Posmrtný portrét od J. Vilímka (1884)
Narození 17. srpna 1753
Győr
Úmrtí 6. ledna 1829 (ve věku 75 let)
Brno
Povolání spisovatel, lexikograf a lingvista
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Josef Dobrovský – busta v knihovně kláštera Hradisko
Dobrovského busta na Kampě v Praze
Pomník Dobrovského na Kampě

Josef Dobrovský (17. srpna 1753 Ďarmoty, nyní Balassagyarmat, Maďarsko6. ledna 1829 Brno) byl kněz, jezuita, český filolog, historik a zakladatel slavistiky v českých zemích. Je považován za vzor kriticky důsledného, racionálního osvícenského vědce. Někdy bývá také považován za představitele tzv. 1. obrozenecké generace. Ačkoli nepsal česky a nevěřil v budoucnost českého jazyka, bývá řazen do české literatury, protože se na záchraně českého jazyka svými filologickými pracemi výrazně podílel. Někdy je mu přezdíváno "modrý abbé". Jako jeden z prvních evropských lingvistů rozpoznal existenci indoevropské jazykové rodiny a příslušnosti slovanských jazyků k ní, a dokumentoval ji pravidelnými podobnostmi.

Život[editovat | editovat zdroj]

Byl synem vojína Jakuba Doubravského (změnu jména způsobil chybný zápis v matrice). Jeho otec byl brzy přeložen do Klatov a rodina Dobrovského se usadila v Horšovském Týně. V jeho rodině se mluvilo německy, česky se naučil až na gymnáziu v Havlíčkově Brodě (tehdy Německý Brod), kde studoval od roku 1763. V letech 17671769 studoval u jezuitů v Klatovech.

Roku 1769 odešel Dobrovský studovat filosofii do Prahy. V roce 1772 se stal novicem jezuitského řádu a připravoval se na misionářskou cestu do Indie. Ta nebyla uskutečněna, protože roku 1773 byl zrušen celý jezuitský řád v českých zemích a Josef Dobrovský se rozhodl dokončit studium teologie v Praze. V roce 1787 jej v Hradci Králové biskup Jan Leopold Hay vysvětil na kněze.[1] V Praze zaměstnával i Františka Palackého, ten vypomáhal při tvorbě šlechtických rodokmenů.

V letech 17761787 působil jako učitel filozofie a matematiky u hrabat Nosticů. V této době s nimi navštívil Rusko a Švédsko.

Roku 1787 se stal vicerektorem a v roce 1789 rektorem generálního semináře na Hradisku u Olomouce.[2] Po smrti císaře Josefa II. (1790), však došlo k zrušení seminářů a penzionovaný Dobrovský se vrátil do Prahy, kde dále žil jako uznávaný soukromý vědec ze státní penze a také finančně podporovaný hrabaty Nostici. Právě v této době napsal množství pro slavistiku, filologii i historiografii zásadních prací.

Již v 80. letech se Dobrovský živě účastnil vědeckého života v Praze, působil v Soukromé společnosti nauk. V roce 1784 pomáhal zakládat Českou (resp. Královskou) společnost nauk a v roce 1818 Národní muzeum.

Dobrovský měl také vliv na mladou generaci osvícenců. Jeho žákem se stal František Palacký, ale např. filologii u něj studoval i Václav Hanka.

V roce 1828 přijel do Brna studovat ve zdejších knihovnách. Onemocněl a během hospitalizace v klášteře Milosrdných bratří zde 6. ledna 1829 zemřel. Vypovídá o tom (dnes již vybledlá) pamětní deska na zdi kláštera ve Vídeňské ulici.

Pamětní deska připomínající místo úmrtí Josefa Dobrovského.

Vztah k jungmannovcům[editovat | editovat zdroj]

Josef Dobrovský nikdy nebyl zapojen do národních cílů skupiny kolem J. Jungmanna, přesto lze říci, že byl příznivcem této skupiny a že jí svou autoritou spíše pomáhal. Do sporu s nimi se dostal v roce 1818, kdy Josef Dobrovský poznal, že Rukopis zelenohorský je falzum a na tuto skutečnost Jungmanna několikrát upozornil. Po vydání rukopisu ho označil za falzum i veřejně. Tento fakt čeští vlastenci nebyli ochotni akceptovat a označili J. Dobrovského za slavizujícího Němce, atp. Jeho dílo pak čeští buditelé nepovažovali za hodna pozornosti, ačkoli jim vytvořilo teoretický podklad pro jejich činnost.

Hypotéza o autorství Slova o pluku Igorově[editovat | editovat zdroj]

Koncem 20. století se objevila hypotéza profesora Harvardovy univerzity Edwarda Keenana, že by Josef Dobrovský mohl být autorem eposu Slovo o pluku Igorově.[3] Jako jeden z argumentů uvádí slovo „rána“ (ve výrazu „pod ranami“) použité ve významu „úder“, což je ve slovanských jazycích pouze v češtině, v jiných jazycích má slovo „rána“ význam „zranění“. K této hypotéze je nutné přistupovat velmi opatrně, zvláště proto, že Dobrovský byl znám svou vědeckou poctivostí.

Vztah k archeologii[editovat | editovat zdroj]

Josef Dobrovský se archeologii nevěnoval soustavně, ale jeho přínos je významný. Z roku 1786 pochází práce o způsobu pohřbívání starých Čechů, která je první českou studií archeologického materiálu. V kometáři k archeologickým zprávám Johanna Hyacintha Arnolda vytvořil první systematickou zprávu o archeologickém výzkumu u nás. Byl členem dánské archeologické komise v Kodani a sám prováděl výkopy žárových hrobů v Brodech v dnešním Polsku. Byl prvním autorem v Čechách který považoval archeologické památky za plnohodnotný historický pramen.[4]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Fragmentum Pragense evangelli S. Marci, vulgo autographi – dokázal, že zlomek pražský (uložený ve svatovítské katedrále) není psán svatým Markem, ale je výňatkem z evangeliáře v Cividale (9. století) 1722
  • Co je třeba opraviti v Ungarově vydání Učených Čech
  • O stáří českého překladu biblického
  • O zavedení knihtiskařského umění v Čechách
  • Kritické pokusy jak očistit starší české dějiny od pozdějších výmyslů (18021823)
  • Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (Zevrubná mluvnice jazyka českého, 1809) – Stanovil pravidla tvorby slov, čímž zabránil další činnosti brusičů (lidé, kteří ve snaze zachránit český jazyk, vymýšleli nová, gramaticky zcela nesmyslná, slova. Dále odstraňovali vžité germanismy podobnými výrazy, čímž přispívali k nesrozumitelnosti češtiny.) Umožnil tak svým činem vytvořit novou kultivovanou češtinu. Zvýraznil se tak ale i rozdíl mezi psaným a mluveným jazykem.
  • Deutsch-böhmisches Wörterbuch (Slovník německo-český, 1. díl 1802, 2. díl 1821 zásluhou Antonína Jaroslava Puchmajera)
  • Institutiones linguae Slavicae dialecti veteris, tj. Základy jazyka staroslověnského 1822, zakládající práce slavistiky v českých zemích. Vydával též časopisy Slavín a Slovanka (vesměs v němčině).
  • Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur (Dějiny českého jazyka a literatury), časopisecky 1791, knižně 1792, 2. vydání 1818 – Jedná se o první dílo, které hodnotí dějiny české literatury. Úroveň literatury hodnotí podle úrovně jazyka a na základě lexikálního, slohového, obsahového a gramatického rozboru písemných památek, proto vrchol českého písemnictví vidí v době veleslavínské, tj. v 16. století. Následující století hodnotil negativně jako dobu úpadku.
  • Über die Begräbnissart der alten Slaven überhaupt und der Böhmen insbesondere (1786)
  • Dějiny české řeči a starší literatury – 1818 (detailnější zpracování tématu, ale jen do roku 1526)

Vydával také sborníky o české literatuře:

  • Böhemische Litteratur auf das Jahr 1779 – 4 sešity
  • Böhmen und Mähren Litteratur auf das Jahr 1780 – 3 sešity
  • Magazin von Böhmen und Mähren, 1786/87 – 3 sešity

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Jméno Josefa Dobrovského bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie. Po Dobrovském bylo pojmenováno několik památných stromů:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BĚLINA, Pavel. Já jinak myslím než ostatní. Před 250 lety se narodil Josef Dobrovský. Dějiny a současnost. 2003, roč. 25, čís. 5, s. 1-4. Dostupné online. ISSN 0418-5129.  
  2. FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha : Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 561.  
  3. KEENAN, Edward L. Josef Dobrovský a vznik Slova o pluku Igorově. Dějiny a současnost. 2003, roč. 25, čís. 5, s. 5-9. Dostupné online. ISSN 0418-5129.  
  4. SKLENÁŘ, Karel; SKLENÁŘOVÁ, Zuzana. Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Redakce Hana Petrová. Praha : Libri, s.r.o., 2005. ISBN 80-7277-253-8. S. 134.  
  5. mapin.uhlava.cz. Chudenice [online]. CompAct Bohemia s.r.o., [cit. 2012-05-06]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Táborský Josef: Reformní katolík Josef Dobrovský, Brno : L. Marek, 2007.
  • Milan Machovec: Josef Dobrovský, 1964, Akropolis 2004 - Zamyšlení nad dobou, dílem a názory Josefa Dobrovského
  • František Palacký: Život a vědecké působení Josefa Dobrovského, 1833 - Úplně první životopisná črta o Josefu Dobrovském
  • Palacký, František, 1798-1876 : Joseph Dobrowský's Leben und gelehrtes Wirken. Prag : Haase, 1833 -- 64 s. Zdigitalizováno v rámci služby Elektronické knihy na objednávku (EOD) Moravskou zemskou knihovnou v Brně. Dostupné online.
  • Vincenc Brandl: Život Josefa Dobrovského, 1883, Neklan 2003 - Asi nejúplnější vypsání života Josefa Dobrovského
  • Benjamin Jedlička: Josef Dobrovský - Výbor z díla, 1953 - Rozsáhlý výbor z prací Josefa Dobrovského
  • A.V. Šimlovský: Za ranních červánků, Osvěta 1875 - Životopisný román o Josefu Dobrovském, který se zabývá jeho soukromým životem
  • František Kubka: Dobrovský a Rusko, 1926
  • Josef Hanuš: Dobrovský a Slovensko, 1924
  • Frank Wollman, Eugen Dostál: Dobrovský a Brno, 1929
  • BENEŠ, Josef. Ač zemřeli ještě mluví : Medailony českých katolických vlasteneckých kněží. Praha : Česká katolická charita, 1964. 449 s. S. 129–137.  
  • ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha : Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 123–127.  
  • Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha : Československý spisovatel, 1982. S. 50–52.  
  • Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazku Felix Vodička. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1960. 684 s. S. 99–120.  
  • Encyklopedický slovník křesťanského Východu / Edward de Farrugia ; odpovědný redaktor českého vydání Pavel Ambros. Olomouc : Refugium Velehrad–Roma, 2010. 1039 s. ISBN 978-80-7412-019-0. S. 271–272.
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha : Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 560–571.  
  • HANUŠ, Jiří. Osvícenský učenec - Příklad Josefa Dobrovského. In MALÍŘ, Jiří, a kol. Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008. ISBN 978-80-7325-175-8. S. 104–116.
  • KAŇÁK, Miloslav. Z náboženského odkazu Josefa Dobrovského. Praha : Blahoslav, 1954. 329 s.
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk; VEČERKA, Radoslav. Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století. 1. vyd. Praha : Historický ústav, 1995. 393 s. ISBN 80-85268-41-8. S. 122, 158–171, 230–265, 301–304, 334–335.  
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk, a kol. Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760 : biograficko-bibliografický slovník. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 560 s. S. 85–89.  
  • KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9.  
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 124.  
  • PRAŽÁK, Richard. Josef Dobrovský als Hungarist und Finno-Ugrist. Brno : Universita J. E. Purkyně, 1967.
  • VEČERKA, Radoslav. Slovník českých jazykovědců v oboru bohemistiky a slavistiky. 1. vyd. Brno : Masarykova univerzita, 2013. 341 s. ISBN 978-80-210-6265-8. S. 49–50.  
  • VONDRA, Roman. Osobnosti české minulosti: Josef Dobrovský (1753 - 1829). Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, 2012, 23(7-8), s. 181–184. ISSN 1210-6097.
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 13. sešit : Dig–Doš. Praha : Libri, 2010. 216–338 s. ISBN 978-80-7277-416-6. S. 262–264.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]