Josef Dobrovský

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Posmrtný portrét od J. Vilímka (1884)
Josef Dobrovský – busta v knihovně kláštera Hradisko
Dobrovského busta na Kampě v Praze
Pomník Dobrovského na Kampě

Josef Dobrovský (17. srpna 1753 Ďarmoty, nyní Balassagyarmat, Maďarsko6. ledna 1829 Brno) byl kněz, jezuita, český filolog, historik a zakladatel slavistiky v českých zemích. Je považován za vzor kriticky důsledného, racionálního osvícenského vědce. Někdy bývá také považován za představitele tzv. 1. obrozenecké generace. Ačkoli nepsal česky a nevěřil v budoucnost českého jazyka, bývá řazen do české literatury, protože se na záchraně českého jazyka svými filologickými pracemi výrazně podílel. Někdy je mu přezdíváno "modrý abbé". Jako jeden z prvních evropských lingvistů rozpoznal existenci indoevropské jazykové rodiny a příslušnosti slovanských jazyků k ní, a dokumentoval ji pravidelnými podobnostmi.

Život[editovat | editovat zdroj]

Byl synem vojína Jakuba Doubravského (změnu jména způsobil chybný zápis v matrice). Jeho otec byl brzy přeložen do Klatov a rodina Dobrovského se usadila v Horšovském Týně. V jeho rodině se mluvilo německy, česky se naučil až na gymnáziu v Havlíčkově Brodě (tehdy Německý Brod), kde studoval od roku 1763. V letech 17671769 studoval u jezuitů v Klatovech.

Roku 1769 odešel Dobrovský studovat filosofii do Prahy. V roce 1772 se stal novicem jezuitského řádu a připravoval se na misionářskou cestu do Indie. Ta nebyla uskutečněna, protože roku 1773 byl zrušen celý jezuitský řád v českých zemích a Josef Dobrovský se rozhodl dokončit studium teologie v Praze. V roce 1787 jej v Hradci Králové biskup Jan Leopold Hay vysvětil na kněze.[1] V Praze zaměstnával i Františka Palackého, ten vypomáhal při tvorbě šlechtických rodokmenů.

V letech 17761787 působil jako učitel filozofie a matematiky u hrabat Nosticů. V této době s nimi navštívil Rusko a Švédsko.

Roku 1787 se stal vicerektorem a v roce 1789 rektorem generálního semináře na Hradisku u Olomouce.[2] Po smrti císaře Josefa II. (1790), však došlo k zrušení seminářů a penzionovaný Dobrovský se vrátil do Prahy, kde dále žil jako uznávaný soukromý vědec ze státní penze a také finančně podporovaný hrabaty Nostici. Právě v této době napsal množství pro slavistiku, filologii i historiografii zásadních prací.

Již v 80. letech se Dobrovský živě účastnil vědeckého života v Praze, působil v Soukromé společnosti nauk. V roce 1784 pomáhal zakládat Českou (resp. Královskou) společnost nauk a v roce 1818 Národní muzeum.

Dobrovský měl také vliv na mladou generaci osvícenců. Jeho žákem se stal František Palacký, ale např. filologii u něj studoval i Václav Hanka.

V roce 1828 přijel do Brna studovat ve zdejších knihovnách. Onemocněl a během hospitalizace v klášteře Milosrdných bratří zde 6. ledna 1829 zemřel. Vypovídá o tom (dnes již vybledlá) pamětní deska na zdi kláštera ve Vídeňské ulici.

Pamětní deska připomínající místo úmrtí Josefa Dobrovského.

Vztah k jungmannovcům[editovat | editovat zdroj]

Josef Dobrovský nikdy nebyl zapojen do národních cílů skupiny kolem J. Jungmanna, přesto lze říci, že byl příznivcem této skupiny a že jí svou autoritou spíše pomáhal. Do sporu s nimi se dostal v roce 1818, kdy Josef Dobrovský poznal, že Rukopis zelenohorský je falzum a na tuto skutečnost Jungmanna několikrát upozornil. Po vydání rukopisu ho označil za falzum i veřejně. Tento fakt čeští vlastenci nebyli ochotni akceptovat a označili J. Dobrovského za slavizujícího Němce, atp. Jeho dílo pak čeští buditelé nepovažovali za hodna pozornosti, ačkoli jim vytvořilo teoretický podklad pro jejich činnost.

Hypotéza o autorství Slova o pluku Igorově[editovat | editovat zdroj]

Koncem 20. století se objevila hypotéza profesora Harvardovy univerzity Edwarda Keenana, že by Josef Dobrovský mohl být autorem eposu Slovo o pluku Igorově.[3] Jako jeden z argumentů uvádí slovo „rána“ (ve výrazu „pod ranami“) použité ve významu „úder“, což je ve slovanských jazycích pouze v češtině, v jiných jazycích má slovo „rána“ význam „zranění“. K této hypotéze je nutné přistupovat velmi opatrně, zvláště proto, že Dobrovský byl znám svou vědeckou poctivostí.

Vztah k archeologii[editovat | editovat zdroj]

Josef Dobrovský se archeologii nevěnoval soustavně, ale jeho přínos je významný. Z roku 1786 pochází práce o způsobu pohřbívání starých Čechů, která je první českou studií archeologického materiálu. V kometáři k archeologickým zprávám Johanna Hyacintha Arnolda vytvořil první systematickou zprávu o archeologickém výzkumu u nás. Byl členem dánské archeologické komise v Kodani a sám prováděl výkopy žárových hrobů v Brodech v dnešním Polsku. Byl prvním autorem v Čechách který považoval archeologické památky za plnohodnotný historický pramen.[4]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Fragmentum Pragense evangelli S. Marci, vulgo autographi – dokázal, že zlomek pražský (uložený ve svatovítské katedrále) není psán svatým Markem, ale je výňatkem z evangeliáře v Cividale (9. století) 1722
  • Co je třeba opraviti v Ungarově vydání Učených Čech
  • O stáří českého překladu biblického
  • O zavedení knihtiskařského umění v Čechách
  • Kritické pokusy jak očistit starší české dějiny od pozdějších výmyslů (18021823)
  • Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (Zevrubná mluvnice jazyka českého, 1809) – Stanovil pravidla tvorby slov, čímž zabránil další činnosti brusičů (lidé, kteří ve snaze zachránit český jazyk, vymýšleli nová, gramaticky zcela nesmyslná, slova. Dále odstraňovali vžité germanismy podobnými výrazy, čímž přispívali k nesrozumitelnosti češtiny.) Umožnil tak svým činem vytvořit novou kultivovanou češtinu. Zvýraznil se tak ale i rozdíl mezi psaným a mluveným jazykem.
  • Deutsch-böhmisches Wörterbuch (Slovník německo-český, 1. díl 1802, 2. díl 1821 zásluhou Antonína Jaroslava Puchmajera)
  • Institutiones linguae Slavicae dialecti veteris, tj. Základy jazyka staroslověnského 1822, zakládající práce slavistiky v českých zemích. Vydával též časopisy Slavín a Slovanka (vesměs v němčině).
  • Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur (Dějiny českého jazyka a literatury), časopisecky 1791, knižně 1792, 2. vydání 1818 – Jedná se o první dílo, které hodnotí dějiny české literatury. Úroveň literatury hodnotí podle úrovně jazyka a na základě lexikálního, slohového, obsahového a gramatického rozboru písemných památek, proto vrchol českého písemnictví vidí v době veleslavínské, tj. v 16. století. Následující století hodnotil negativně jako dobu úpadku.
  • Über die Begräbnissart der alten Slaven überhaupt und der Böhmen insbesondere (1786)
  • Dějiny české řeči a starší literatury – 1818 (detailnější zpracování tématu, ale jen do roku 1526)

Vydával také sborníky o české literatuře:

  • Böhemische Litteratur auf das Jahr 1779 – 4 sešity
  • Böhmen und Mähren Litteratur auf das Jahr 1780 – 3 sešity
  • Magazin von Böhmen und Mähren, 1786/87 – 3 sešity

Zajímavosti[editovat | editovat zdroj]

Jméno Josefa Dobrovského bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie. Po Dobrovském bylo pojmenováno několik památných stromů:

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BĚLINA, Pavel. Já jinak myslím než ostatní. Před 250 lety se narodil Josef Dobrovský. Dějiny a současnost. 2003, roč. 25, čís. 5, s. 1-4. Dostupné online. ISSN 0418-5129.  
  2. FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha : Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 561.  
  3. KEENAN, Edward L. Josef Dobrovský a vznik Slova o pluku Igorově. Dějiny a současnost. 2003, roč. 25, čís. 5, s. 5-9. Dostupné online. ISSN 0418-5129.  
  4. SKLENÁŘ, Karel; SKLENÁŘOVÁ, Zuzana. Biografický slovník českých, moravských a slezských archeologů. Redakce Hana Petrová. Praha : Libri, s.r.o., 2005. ISBN 80-7277-253-8. S. 134.  
  5. mapin.uhlava.cz. Chudenice [online]. CompAct Bohemia s.r.o., [cit. 2012-05-06]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Táborský Josef: Reformní katolík Josef Dobrovský, Brno : L. Marek, 2007.
  • Milan Machovec: Josef Dobrovský, 1964, Akropolis 2004 - Zamyšlení nad dobou, dílem a názory Josefa Dobrovského
  • František Palacký: Život a vědecké působení Josefa Dobrovského, 1833 - Úplně první životopisná črta o Josefu Dobrovském
  • Vincenc Brandl: Život Josefa Dobrovského, 1883, Neklan 2003 - Asi nejúplnější vypsání života Josefa Dobrovského
  • Benjamin Jedlička: Josef Dobrovský - Výbor z díla, 1953 - Rozsáhlý výbor z prací Josefa Dobrovského
  • A.V. Šimlovský: Za ranních červánků, Osvěta 1875 - Životopisný román o Josefu Dobrovském, který se zabývá jeho soukromým životem
  • František Kubka: Dobrovský a Rusko, 1926
  • Josef Hanuš: Dobrovský a Slovensko, 1924
  • Frank Wollman, Eugen Dostál: Dobrovský a Brno, 1929
  • BENEŠ, Josef. Ač zemřeli ještě mluví : Medailony českých katolických vlasteneckých kněží. Praha : Česká katolická charita, 1964. 449 s. S. 129–137.  
  • ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha : Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 123–127.  
  • Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha : Československý spisovatel, 1982. S. 50–52.  
  • Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazku Felix Vodička. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1960. 684 s. S. 99–120.  
  • Encyklopedický slovník křesťanského Východu / Edward de Farrugia ; odpovědný redaktor českého vydání Pavel Ambros. Olomouc : Refugium Velehrad–Roma, 2010. 1039 s. ISBN 978-80-7412-019-0. S. 271–272.
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A–G. Praha : Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0. S. 560–571.  
  • HANUŠ, Jiří. Osvícenský učenec - Příklad Josefa Dobrovského. In MALÍŘ, Jiří, a kol. Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008. ISBN 978-80-7325-175-8. S. 104–116.
  • KAŇÁK, Miloslav. Z náboženského odkazu Josefa Dobrovského. Praha : Blahoslav, 1954. 329 s.
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk; VEČERKA, Radoslav. Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století. 1. vyd. Praha : Historický ústav, 1995. 393 s. ISBN 80-85268-41-8. S. 122, 158–171, 230–265, 301–304, 334–335.  
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk, a kol. Československé práce o jazyce, dějinách a kultuře slovanských národů od r. 1760 : biograficko-bibliografický slovník. 1. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1972. 560 s. S. 85–89.  
  • KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9.  
  • Osobnosti – Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 124.  
  • PRAŽÁK, Richard. Josef Dobrovský als Hungarist und Finno-Ugrist. Brno : Universita J. E. Purkyně, 1967.
  • VONDRA, Roman. Osobnosti české minulosti: Josef Dobrovský (1753 - 1829). Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, 2012, 23(7-8), s. 181–184. ISSN 1210-6097.
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 13. sešit : Dig–Doš. Praha : Libri, 2010. 216–338 s. ISBN 978-80-7277-416-6. S. 262–264.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu