Josef Dobrovský

Posmrtný portrét od J. Vilímka (1884)

Josef Dobrovský – busta v knihovně kláštera Hradisko

Dobrovského busta na Kampě v Praze

Pomník Dobrovského na Kampě

Josef Dobrovský (17. srpna 1753 Ďarmoty, nyní Balassagyarmat, Maďarsko – 6. ledna 1829 Brno) byl kněz, jezuita, český filolog, historik a zakladatel slavistiky v českých zemích. Je považován za vzor kriticky důsledného, racionálního osvícenského vědce. Někdy bývá také považován za představitele tzv. 1. obrozenecké generace. Ačkoli nepsal česky a nevěřil v budoucnost českého jazyka, bývá řazen do české literatury, protože se na záchraně českého jazyka svými filologickými pracemi výrazně podílel. Někdy je mu přezdíváno "modrý abbé". Jako jeden z prvních evropských lingvistů rozpoznal existenci indoevropské jazykové rodiny a příslušnosti slovanských jazyků k ní, a dokumentoval ji pravidelnými podobnostmi.

Život

Byl synem vojína Jakuba Doubravského (změnu jména způsobil chybný zápis v matrice). Jeho otec byl brzy přeložen do Klatov a rodina Dobrovského se usadila v Horšovském Týně. V jeho rodině se mluvilo německy, česky se naučil až na gymnáziu v Havlíčkově Brodě (tehdy Německý Brod), kde studoval od roku 1763. V letech 1767–1769 studoval u jezuitů v Klatovech.

Roku 1769 odešel Dobrovský studovat filosofii do Prahy. V roce 1772 se stal novicem jezuitského řádu a připravoval se na misionářskou cestu do Indie. Ta nebyla uskutečněna, protože roku 1773 byl zrušen celý jezuitský řád v českých zemích a Josef Dobrovský se rozhodl dokončit studium teologie v Praze. V roce 1787 jej v Hradci Králové biskup Jan Leopod Hay vysvětil na kněze. V Praze zaměstnával i Františka Palackého, ten vypomáhal při tvorbě šlechtických rodokmenů.

V letech 1776–1787 působil jako učitel filozofie a matematiky u hrabat Nosticů. V této době s nimi navštívil Rusko a Švédsko.

Roku 1787 se stal prorektorem a v roce 1789 rektorem generálního semináře na Hradisku u Olomouce. Po smrti císaře Josefa II. (1790), však došlo k zrušení seminářů a penzionovaný Dobrovský se vrátil do Prahy, kde dále žil jako uznávaný soukromý vědec ze státní penze a také finančně podporovaný hrabaty Nostici. Právě v této době napsal množství pro slavistiku, filologii i historiografii zásadních prací.

Již v 80. letech se Dobrovský živě účastnil vědeckého života v Praze, působil v Soukromé společnosti nauk. V roce 1784 pomáhal zakládat Českou (resp. Královskou) společnost nauk a v roce 1818 Národní muzeum.

Dobrovský měl také vliv na mladou generaci osvícenců. Jeho žákem se stal František Palacký, ale např. filologii u něj studoval i Václav Hanka.

V roce 1828 přijel do Brna studovat ve zdejších knihovnách. Onemocněl a během hospitalizace v klášteře Milosrdných bratří zde 6. ledna 1829 zemřel. Vypovídá o tom (dnes již vybledlá) pamětní deska na zdi kláštera ve Vídeňské ulici.

Pamětní deska připomínající místo úmrtí Josefa Dobrovského.

Vztah k jungmannovcům

Josef Dobrovský nikdy nebyl zapojen do národních cílů skupiny kolem J. Jungmanna, přesto lze říci, že byl příznivcem této skupiny a že jí svou autoritou spíše pomáhal. Do sporu s nimi se dostal v roce 1818, kdy Josef Dobrovský poznal, že Rukopis zelenohorský je falzum a na tuto skutečnost Jungmanna několikrát upozornil. Po vydání rukopisu ho označil za falzum i veřejně. Tento fakt čeští vlastenci nebyli ochotni akceptovat a označili J. Dobrovského za slavizujícího Němce, atp. Jeho dílo pak čeští buditelé nepovažovali za hodna pozornosti, ačkoli jim vytvořilo teoretický podklad pro jejich činnost.

Hypotéza o autorství Slova o pluku Igorově

Koncem 20. století se objevila hypotéza profesora Harvardovy univerzity Edwarda Keenana, že by Josef Dobrovský mohl být autorem eposu Slovo o pluku Igorově. Jako jeden z argumentů uvádí slovo „rána“ (ve výrazu „pod ranami“) použité ve významu „úder“, což je ve slovanských jazycích pouze v češtině, v jiných jazycích má slovo „rána“ význam „zranění“. K této hypotéze je nutné přistupovat velmi opatrně, zvláště proto, že Dobrovský byl znám svou vědeckou poctivostí.

Dílo

• Fragmentum Pragense evangelli S. Marci, vulgo autographi – dokázal, že zlomek pražský (uložený ve svatovítské katedrále) není psán svatým Markem, ale je výňatkem z evangeliáře v Cividale (9. století) 1722
• Co je třeba opraviti v Ungarově vydání Učených Čech
• O stáří českého překladu biblického
• O zavedení knihtiskařského umění v Čechách
• Kritické pokusy jak očistit starší české dějiny od pozdějších výmyslů (1802–1823)
• Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache (Zevrubná mluvnice jazyka českého, 1809) – Stanovil pravidla tvorby slov, čímž zabránil další činnosti brusičů (lidé, kteří ve snaze zachránit český jazyk, vymýšleli nová, gramaticky zcela nesmyslná, slova. Dále odstraňovali vžité germanismy podobnými výrazy, čímž přispívali k nesrozumitelnosti češtiny.) Umožnil tak svým činem vytvořit novou kultivovanou češtinu. Zvýraznil se tak ale i rozdíl mezi psaným a mluveným jazykem.
• Deutsch-böhmisches Wörterbuch (Slovník německo-český, 1. díl 1802, 2. díl 1821 zásluhou Antonína Jaroslava Puchmajera)
• Institutiones linguae Slavicae dialecti veteris, tj. Základy jazyka staroslověnského 1822, zakládající práce slavistiky v českých zemích. Vydával též časopisy Slavín a Slovanka (vesměs v němčině).
• Geschichte der bömischen Sprache und Literatur (Dějiny českého jazyka a literatury), časopisecky 1791, knižně 1792, 2. vydání 1818 – Jedná se o první dílo, které hodnotí dějiny české literatury. Úroveň literatury hodnotí podle úrovně jazyka a na základě lexikálního, slohového, obsahového a gramatického rozboru písemných památek, proto vrchol českého písemnictví vidí v době veleslavínské, tj. v 16. století. Následující století hodnotil negativně jako dobu úpadku.
• Über die Begräbnissart der alten Slaven überhaupt und der Böhmen insbensondere (1786)
• Dějiny české řeči a starší literatury – 1818 (detailnější zpracování tématu, ale jen do roku 1526)

Vydával také sborníky o české literatuře:

• Böhemische Litteratur auf das Jahr 1779 – 4 sešity
• Böhmen und Mähren Litteratur auf das Jahr 1780 – 3 sešity
• Magazin von Böhmen und Mähren, 1786/87 – 3 sešity

Zajímavost

Jméno Josefa Dobrovského bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie.

Odkazy

Literatura

• Milan Machovec: Josef Dobrovský, 1964, Akropolis 2004 - Zamyšlení nad dobou, dílem a názory Josefa Dobrovského
• František Palacký: Život a vědecké působení Josefa Dobrovského, 1833 - Úplně první životopisná črta o Josefu Dobrovském
• Vincenc Brandl: Život Josefa Dobrovského, 1883, Neklan 2003 - Asi nejúplnější vypsání života Josefa Dobrovského
• Benjamin Jedlička: Josef Dobrovský - Výbor z díla, 1953 - Rozsáhlý výbor z prací Josefa Dobrovského
• Miloslav Kaňák: Z náboženského odkazu Josefa Dobrovského, 1954 - Výbor prací Josefa Dobrovského, které se týkají náboženství
• A.V. Šimlovský: Za ranních červánků, Osvěta 1875 - Životopisný román o Josefu Dobrovském, který se zabývá jeho soukromým životem
• František Kubka: Dobrovský a Rusko, 1926
• Josef Hanuš: Dobrovský a Slovensko, 1924
• Frank Wollman, Eugen Dostál: Dobrovský a Brno, 1929
• FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 1. A-G. Praha : Academia, 1985. 900 s. ISBN 80-200-0797-0.  
• HANUŠ, Jiří. Osvícenský učenec - Příklad Josefa Dobrovského. In MALÍŘ, Jiří, a kol. Člověk na Moravě ve druhé polovině 18. století. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2008. ISBN 978-80-7325-175-8. s. 104-116.
• KUTNAR, František; MAREK, Jaroslav. Přehledné dějiny českého a slovenského dějepisectví : od počátků národní kultury až do sklonku třicátých let 20. století. 2. vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 1065 s. ISBN 80-7106-252-9.  

Související články

• Česká literatura v letech 1750–1815
• Česká literatura v letech 1815–1918
• Seznam českých spisovatelů
• České národní obrození
• Národní buditelé
• Bohemistika
• Slavistika

Externí odkazy

• Slovo o pluku Igorově a Josef Dobrovský
• Já jinak myslím než ostatní