Dějiny mentalit

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Definice pojmu mentalita a dějiny mentalit[editovat | editovat zdroj]

Slovo mentalita pochází z latiny. Mentalita je chápána jako soubor psychických vlastností, charakteristických například pro určitý lidský věk, geografický rámec nebo sociální prostředí. Pojem „mentalita“ se vždy užívá v souvislosti s určitou sociální skupinou (například „šlechtická mentalita“, „měšťanská mentalita“), „mentalita jedince“ neexistuje.

Mentalita se navenek projevuje reakcemi lidí na určité podněty, proto se někdy používá termín kolektivní psychologie. Protože mentalita vzniká v určitém prostředí, je nutné analyzovat i společenské podmínky, v nichž vznikla. V anglickém jazyce je pojem doložen v roce 1691. Ve Francii se rozšířil kolem poloviny 19. století.

Dějiny mentalit zkoumají jednotné strategie určitých sociálních skupin, jejich hodnotové systémy a postoje. Dějiny mentalit mohou zkoumat venkovskou i městskou společnost, lidové i elitní skupiny obyvatelstva. Historikové, kteří se zabývají studiem dějin mentalit často využívají seriální typy pramenů (například testamenty) a spolupracují s demografickými statistikami.

Vznik dějin mentalit[editovat | editovat zdroj]

Počátky výzkumu dějin mentalit můžeme nalézt již na konci 19. století. Zakladatel francouzské sociologické školy Emile Durkheim použil roku 1898 termín kolektivní reprezentace. Žáci jeho školy, představované zejména Lucienem Lévy – Bruhlem začali brzy používat termín mentalita při studiu primitivních společností.

Historikové se o dějiny mentalit začali více zajímat na počátku třicátých let 20. století. O rozšíření dějin mentalit jako způsobu zkoumání historie se zasloužila především škola Annales, ale také další historikové jako Johan Huizinga, Norbert Elias, Mario Praz a další. Dějiny mentalit v tomto období nebyly pojímány jako samostatná kategorie, ale jako součást sociálních dějin. O teoretickou definici se postaral až Gerd Tellenbach ve staťi Mentalität, která vyšla ve sborníku Ideologie und Herrschaft im Mittlealter z roku 1982. Metodický problémům koncepce dějin mentalit se v 80. letech věnoval rovněž Volker Sellin a sborník Mentalitäten im Mittlealter. Pojem dějiny mentalit tak vstoupil do pojmového aparátu historických věd a posléze se stal i samostatným historickým oborem. Počítačový boom umožnil hromadné analýzy údajů, získaných ze seriálních pramenů. Touto analýzou se zabývali především Pierre Chaunu a Michel Vovelle.

Výzkum dějin mentalit podnikali především historikové středověku a raného novověku. Aplikace této metody ve výzkumu 19. a 20. století je stále ojedinělá. Mezi historiky, zabývající se touto metodou v novějších dějinách patří například Adeline Daumard, Anne – Marie Furier a Christopher Browning.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DÜLMEN, Richard von. Historická antropologie: Vývoj. Problémy. Úkoly. Praha: Dokořán, 2002.
  • IGGERS, Georg G. Dějepisectví ve 20. století. Praha: Lidové noviny, 2002.
  • SPĚVÁČEK, Jiří. Mentality a dějiny mentalit v proměnách evropského myšlení. In: Sborník společnosti přátel starožitností 4. Praha 1996, s. 59 – 70.