Postmoderna

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Postmoderna (také postmodernismus) je evropský[zdroj?] myšlenkový směr konce 20. století.

Tento pojem vznikl na základě krátké, ale vlivné knihy Jeana-Françoise Lyotarda O postmodernismu (La condition postmoderne, 1979, č. 1993).[1] Základním prvkem postmoderny je pluralita názorů a jejich zrovnoprávnění, došlo nejen ke zpochybnění optimistického pohledu na historický vývoj západní civilizace, ale i pohledu na dějiny jako na proces postupného překonávání dřívějších fází. S tím je samozřejmě spojen fakt, že se tímto termínem označují často i protichůdné proudy a tím je ztížen jejich popis.

Důraz na pluralitu a synkretismus je vedle postmoderny typický i pro hnutí New Age, jež vykazuje mnoho postmoderních prvků. Od toho také návazný směr, označován jako novomilenismus. Pro postmodernu je také charakteristický všeobecný eklekticismus, vycházejí z něj současné směry jako hypermoderna nebo označení ultramoderní. Diskutuje se také o pojmu postpostmoderna.

Filosofie[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Postmoderní filosofie.

Tento směr vznikl jako reakce na modernu a je zaměřen opačným směrem, tzn. odmítá koncepci jediné pravdy a jediného cíle, ale usiluje o alternativní přístup ke světu. Z toho pramení kritika pokroku a moderních myšlenek levicových intelektuálů, zároveň postmoderna otevřela cestu k odmítnutí názorů spojených s kulturní nadřazeností západní civilizace a tím i nadřazenosti racionality v procesu poznání. To u filosofů vede k nedůvěře vůči obecným pravdám a teoriím, tím prakticky popírají předchozí filosofické snahy nastolit jednotný názor.

Vytvořením pluralitního prostředí často dochází jednak ke vzniku paradoxů spojených s několika pohledy na danou problematiku, jednak k následné snaze řešit tyto těžko řešitelné paradoxy.

Již na samém počátku exegeze hlavního tématu, jež chceme nechat prostoupit filosofickým teorémem, abychom z něj v závěru vyvodili, že je pouhým bezobsažným sdělením bez začátku a konce, bez možného materiálního a filosoficko-psychologického uchopení, je třeba neuzavírat pojem člověka do jakýchkoliv kójí a stejně tak i ono pojmosloví postmodernismu. Všechny výše uvedené aspekty, které lze považovat v naší úvaze za prioritní, se vyvíjejí kontinuálně, nikoliv skokově a to v komplexní rovině, jež sama o sobě je dána možností střetávání se těch či oněch jednotlivostí, jež mohly dát vzniknout něčemu, co se vychýlilo od současného stavu a jevilo se jako vhodné k přiřknutí pojmenování, které však samo o sobě nemůže nikdy přinášet něco, co je zcela nové, jelikož je vždy a za všech okolností něčím, jenž v zásadě na něco navazuje, aby se pak posléze samo mohlo stát prvkem, který stojí v posloupnosti vývoje. Kde pokračování a směřování tohoto prvku je dáno oním střetáváním se na poli jednolité komplexity, přičemž toto pole je ohraničeno pouze lidskými maximami, avšak nelze tvrdit, že tyto maximy jsou hranicemi konečnými, ale je žádoucí je brát jako něco, co je momentálně omezeno námi samými.

Významní světoví filosofové[editovat | editovat zdroj]

Čeští filosofové[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Postmoderní literaturou zpravidla označujeme literaturu, která je svým způsobem podmíněna dobou, ve které žijeme. Jedná se o to, že končí období vycházející z židovsko-křesťanské tradice, mění se životní styl, který směřuje k pluralismu názorů, a tím dochází k rozvoji filosofických myšlenek postmoderny. Převládá názor, že "umělecko-teoretické koncepty (krása, pravda, autentičnost, genialita, atd.) nejsou transhistoricky platné či transkulturně závazné." [2]

To je ovlivněno i tím, že došlo k rozpadu socialistického impéria, ale také tím, že rozpadem koloniálního impéria došlo k prolnutí více kultur. Dalším určujícím prvkem jsou objevy v oblasti komunikačních technologií, jejichž následkem se svět velmi zmenšil, což umožňuje hovořit o jakési světové společnosti.

To přineslo nové problémy, nový pohled na svět a na tyto vlivy je literatura nucena reagovat. Svět je více komunikativní a divák (resp. čtenář) má větší volbu, výběr a i v jednotlivých dílech si hledá možnost výběru právě svého „úhlu pohledu“ (tzv. point of view).

Literatuře konkuruje televize, kina, atd., v poslední době vzniká nová konkurence — tj. počítač a Internet.

Je samozřejmě těžké popsat literární směr, který stojí na tom, že ke všemu jsou alternativy. Tento směr má samozřejmě mnohé výhody — zbortila se mnohá tabu, komunikace je stále snadnější i na velké vzdálenosti, ale to způsobuje i jeho nevýhody — komplikovanost textů, někdy nejasnost autorových myšlenek atp.

Dominuje téma diskuze o konci umění. Je reflektováno v citátovém a odkazovém charakteru postmoderního umění. Tyto postoje vedou k adaptacím zavedeného kódu a stylu formálními prostředky, jakými jsou parodie, plagiáty, pastiše, koláže.[2]

Film a literatura reflektují zmíněné chápání umění jako pole vhodné k experimentování. Proto jsou často využívány fantastické dějové prvky, metafikční odkazy, absurdní jazykové hry a zlomy v rámci žánrů.[2] V popředí stojí zájem o spolupráci recipient a o hravý rozklad zavedených konceptů a konvencí.[2]

Významní literáti[editovat | editovat zdroj]

Výtvarné umění[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Postmoderní výtvarné umění.

Postmoderní umění se snaží nabídnout alternativu k moderně a tvořit taková díla, která nejsou zaměřena výhradně na tzv. kulturní elitu. To ještě neznamená, že jejich díla jsou srozumitelná většinovému divákovi, ač se o to umělci snaží.

V malířství a sochařství se umělci pokoušejí zpracovávat poetičtější a více emotivní díla než tomu bylo doposud. Termín postmoderní výtvarné umění není příliš běžný, protože do této oblasti postmoderna proniká pomaleji, než je tomu např. v architektuře.

Architektura[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Postmoderní architektura.

V architektuře (resp. v umění) pojem „postmoderna“ poprvé použil Joseph Hudnut v titulku svého článku (Postmoderní dům) již v roce 1945, běžně tento termín začal používat až americký architekt Charles Jenks ve svém díle Řeč post-moderní architektury. Základní snahou architektury je překonat jistou elitnost architektury a přenést ji do jazyka srozumitelného i laikovi, na druhé straně se snaží udržet i zájem odborníků, to se projevuje dvojím pohledem na architektonické dílo — laik vnímá podobnost s něčím mu známým, odborník vnímá i ovlivnění historickými slohy a jejich zvláštnostmi.

Postmoderní architektura se zcela záměrně staví do opozice k funkcionalismu a bauhausu, protože nechce tvořit pouze neosobní bydlení, ale stavby, které navazují (citují) předchozí styly.

Budova Sony v New Yorku

Známé stavby[editovat | editovat zdroj]

Přední architekti[editovat | editovat zdroj]

Postmoderní kinematografie[editovat | editovat zdroj]

Významní filmaři[editovat | editovat zdroj]

Hudba[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Postmoderní hudba.

Od šedesátých (v případě Johna Cage od čtyřicátých) let se v artificiální hudbě projevují aspekty podobné postmoderně architektonické — nová kontinualita, polystylovost, využití kýče.

Významní skladatelé[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Encyklopedie Universum: postmoderna [lat. + fr.], 1. filosofie, filosofický
  2. a b c d NÜNNING, Ansgar. Lexikon teorie literatury a kultury. Brno : Host, 2006. ISBN ISBN 80-7294-170-4. S. 621 - 622. (česky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]