Jean-François Lyotard

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Jean-François Lyotard (10. srpna 1924 Versailles – 21. dubna 1998 Paříž) byl francouzský představitel postmoderní filozofie.

V letech 1950 - 1952 působil jako profesor filozofie v Alžírsku, poté vyučoval na francouzských lyceích. V roce 1971 obdržel doktorát z filozofie. Svůj čas dělil mezi univerzitní výuku na Sorboně a v Nanterre a působení v Národním centru pro vědecký výzkum (Centre national de la recherche scientifique, CNRS).

Stal se rovněž členem Mezinárodního filozofického kolegia (Collège International de Philosophie) v Paříži, profesorem na Kalifornské univerzitě v Irvine a hostujícím profesorem na Yalově univerzitě a dalších univerzitách ve Spojených státech amerických, Kanadě, Evropě a Jižní Americe. Naposledy působil jako emeritní profesor Univerzity v Paříži VIII a profesor na Emoryho univerzitě v americké Atlantě.

Lyotard operuje s pojmem postmoderní situace (viz jeho slavné dílo La condition postmoderne). Postmodernismus odlišuje od modernismu, v němž bylo vědění legitimizováno prostřednictvím velkých metavyprávění, metadiskurzů či metanarativních schémat (např. velkých teorií historického pokroku v 19. století), avšak tyto diskurzy se již vyčerpaly a v důsledku toho ztratily svou autoritu. V postmodernismu se tato velká metavyprávění v Lyotardově pojetí rozpadají na řadu dílčích jazykových her, na nichž je možno se shodnout pouze lokálně (koncept jazykových her přestavil již Ludwig Wittgenstein, Lyotard jej však reinterpretuje). Je potřeba zachovávat čistotu jednotlivých jazykových her, aby nedocházelo k jejich vzájemné záměně. Každá hra má svá specifická pravidla, která mohou být analyzována podle způsobů, jakými lze mezi sebou propojovat jednotlivá tvrzení. Jazykové hry jsou tedy heterogenní a nesouměřitelné. Lidská svoboda přitom spočívá ve schopnosti hrát tyto hry stále novými způsoby, jejich konec je tedy otevřený.

Jinými slovy můžeme říci, že podle Lyotarda je nutno opustit hledání univerzálního konsensu, neboť sám tento konsensus není ničím jiným než stadiem (nikoliv cílem) diskuse, a přijmout pluralitu. Za nejdůležitější úkoly postmoderní filozofie ostatně Lyotard pokládá potřebu legitimovat právě rozchod s posedlostí jednotou, objasnění struktury reálné plurality a vysvětlení interních problémů radikální plurality.

Dalším důležitým pojmem jsou odlišnosti, neshody či rozepře (les différends). Vnímavost vůči odlišnostem se podle Lyotarda v postmoderní době zvyšuje.

Lyotard používá také termín performativnost, který označuje změnu okolí podle cílů, které vyplývají z jazykové praxe a komunikační interakce.

Hovořil o krizi filozofie jako univerzálního systému. Chtěl vytvořit univerzální princip, o který by se opírala moc ve státě. Věřil, že toto bohužel věda nedělá – nestará se o etiku a společnost také není etická, zbývá tedy jen umění, které by mělo na danou situaci reagovat.

Umění má dvě možnosti: sloužit společnosti a pokřivenému vkusu nebo má šanci se vzbouřit, (postmoderna – burcuje proti vkusu, technice, politice, stylu, ukazuje na rozpor mezi tím, jak by měl svět vypadat a jaký je). Ani umění nemá ale přesnou podobu a styl, jak se vyjádřit jasně, proto existují extrémní až šokující podoby umění.

Dle Lyotarda nemá být umění ovládáno filozofickým či estetickým diskurzem, ale může se naopak situovat kupředu.