Elfriede Jelineková

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Elfriede Jelineková
Elfriede jelinek 2004 small.jpg
Elfriede Jelineková
Narození 20. října 1946
Mürzzuschlag, Štýrsko
Povolání spisovatelka, dramatička
Národnost rakouská
Státní příslušnost Rakousko
Období tvorby 1967-souč.
Významná díla Pianistka, Die Kinder der Toten
Ocenění Nobelova cena za literaturu, Cena Georga Büchnera
Logo Wikimedia Commons multimédia na Commons
Nuvola apps bookcase.svg seznam titulů v katalogu NK ČR

Elfriede Jelineková, nepřechýleně Elfriede Jelinek (* 20. října 1946 Mürzzuschlag, Štýrsko) je rakouská spisovatelka, která žije ve Vídni a Mnichově. V roce 2004 obdržela Nobelovu cenu za literaturu za „hudební vliv hlasů a protihlasů v románech a dramatech, pomocí kterého jedinečným způsobem odkrývá absurditu a nutkavou sílu společenských klišé“.

Život[editovat | editovat zdroj]

Elfriede Jelineková se narodila roku 1946 v Mürzzuschlagu. Její otec, chemik Friedrich Jelinek, měl česko-židovské kořeny. Dědeček Friedrich byl knihařem a aktivně se projevoval v sociálně-demokratické politice (podle rodinné legendy je považován za zakladatele rakouské sociální demokracie), po sňatku konvertoval ke katolicizmu. Jelineková jeho názory parafrázovala prostřednictvím matky jednoho z hrdinů románu Die Ausgesperrten (Vyvrhelové).[1] Otcovo „válce prospěšné“ zaměstnání ho uchránilo pronásledování nacistickým režimem; během války pracoval v podniku pro výrobu syntetického kaučuku Semperit. Friedrich Jelinek onemocněl v padesátých letech psychickou chorobou, která se v šedesátých letech neustále zhoršovala. Zemřel v roce 1969 na psychiatrické klinice. Elfriede jeho pomatenost těžce nesla. Trpěla pocit viny a nepochopení, které zpracovávala ve své tvorbě. Její matka Olga, rozená Buchner, pochází z vídeňského měšťanstva.

O vzdělání dcery se starala matka Olga, emancipovaná žena, šéfka personálního oddělení Siemens. Jelineková chodila do katolické školky a poté do klášterní školy, kterou pociťovala jako velmi omezující. Její nápadný neklid ji přivedl na radu sester na dětskou psychiatrii, ačkoliv bylo její chování z lékařského hlediska v normálu. Nehledě k tomu, plánovala pro ni matka kariéru zázračného dítěte, a Jelineková dostávala v hudební škole hodiny klavíru, kytary, flétny a houslí. Ve 13 letech byla přijata na konzervatoř ve Vídni ke studiu hry na varhany, klavír a příčnou flétnu. Paralelně k tomu absolvovala veřejné gymnázium.

Po maturitě se poprvé psychicky zhroutila, avšak přesto se zapsala ke studiu dějin umění a divadelní vědy, které však musela roku 1967 kvůli psychickým problémům přerušit a strávit rok v rodinném domě v Hutteldorfu v naprosté izolaci. Jediný kontakt se světem pro ni představovala matka. Jelineková v té době čte kriminální romány, komiksy, noviny, recenzuje pro časopis Extrablatt a sleduje TV. Tyto znalosti televizní a mediální manipulace uplatní později ve své tvorbě. Během této doby začala psát; její první básně byly otištěny v časopisech a v malém nákladu vydány. Její první román Bukolit (1968) však nevyšel až do roku 1979. Po smrti svého otce se začala zotavovat; angažovala se v hnutí roku 1968, patřila k předním aktivistkám levicových intelektuálů.

Roku 1971 složila zkoušku ve hře na varhany na konzervatoři. Rozhodující vliv na její další literární vývoj mělo seznámení s teoriemi Rolanda Barthese, které zpracovala v eseji Die endlose unschuldigkeit (Nekonečná nevinnost). V roce 1972 bydlela se spisovatelem Gertem Loschützem v Berlíně, ale po roce se vrátila zpět do Vídně.

V rámci politické aktivity vstoupila Jelineková v roce 1974 do Komunistické strany Rakouska (Kommunistische Partei Österreichs, KPÖ), ze které v roce 1991 (spolu z lidmi z předsednictva strany Susanne Sohn a Walterem Silbermayerem) vystoupila. V roce 1974 se také provdala za Gottfrieda Hüngsberga, který psal v té době filmovou hudbu, avšak od poloviny sedmdesátých let pracuje jako informatik v Mnichově. Od svatby žije tedy Elfriede Jelineková střídavě ve Vídni a v Mnichově.

Politické konotace mělo i její literární dílo. Pravicově populistická Strana svobodného Rakouska (FPÖ) totiž v roce 1969 poprvé vystoupila proti Elfriede. A to, když Elfriede na festivalu Innsbrucker Jugendkulturwoche dostala za ukázku z románu „Wir sind lockwögel, baby!“ hlavní cenu za prózu i hlavní cenu za lyriku. FPÖ se podivovala, že v Rakousku se udělují ceny za „pornografické texty“. Od té doby FPÖ bojovala proti Jelinekové, boj vyvrcholil v 90. letech, kdy se ve své předvolební kampani svými bilboardy ptala voličů, zda mají rádi kulturu a umění nebo E. Jelinekovou, T. Bernharda a jiné umělce. V r. 2000, kdy se FPÖ stala součástí vládní koalice, Elfriede zakázala uvádění svých her na rakouském území.

Ožehavá témata v dílech Elfriede Jelinekové[editovat | editovat zdroj]

Úspěch Jelineková slavila nejprve s rozhlasovými hrami, kterých v sedmdesátých letech napsala velké množství. Roku 1974 byla novinami „Die Presse“ vyhlášena hrou roku její hra "Wenn die Sonne sinkt ist für manche schon buroschluss". Na konci 70. let vznikli Ausgesperrten (Vyvrhelové), nejdříve jako rozhlasová hra odvysílaná roku 1979, pak jako román 1980 a nakonec jako televizní film 1982.[2] Tématem románu je revolta tří středoškolských studentů a jednoho dělníka proti společenským konvencím, pramenící z nespokojenosti s měšťáckou morálkou rakouské společnosti konce 50. let.

Zlom v její literární kariéře přišel roku 1975 s románem Die Liebhaberinnen, marxisticko-feministickou karikaturou vlasteneckých románů, kterou se uzavřela raná tvorba Elfriede. Hrdinkami románu jsou měšťácká Brigitta a vesnická Pavla. Obě se chtějí vdát a mít děti, mít hezký domov, na což potřebují muže. Brigittě se povede získat si Heinze, snaží se otěhotnět, aby ho polapila. Stane se paničkou. Pavla otěhotní a snaží se ulovit Ericha, otce svého dítěte. Nakonec se jí to povede, ale skončí špatně. Erich pije, Paula vydělává na rodinný rozpočet prostitucí, odeberou jí děti, přijde o manžela. Nakonec skončí v továrně na šití podprsenek - tam, kde začínala Brigitta. Tento román je kritikou ženského způsobu myšlení, které sleduje jen svoje ekonomické zájmy (mít dům, muže a děti).

V roce 1983 vyvolala Jelineková uvedením hry Burgtheater doslova skandál. Drama se zabývá neochotou vypořádat se s nacistickou minulostí v Rakousku.

Ve stejném roce vychází její nejvíce autobiografický román Pianistka (Die Klavierspielerin), který byl v roce 2001 zfilmován. Elfriede se v něm vyrovnává se svojí minulostí, závislosti na matce. Její neschopnost citu vede k voyerismu, patologickým činům. Hlavní hrdinkou románu je přibližně čtyřicetiletá profesorka klavíru na konzervatoři, Erika Kohutová. Její otec zemřel v psychiatrické léčebně, mimo jiné i tato rodinná historie vede k tomu, že Erika stále žije osaměle se svou autoritářskou a hádavou matkou, na které je i přes jejich ambivalentní vztah závislá. Přes den vystupuje jako přísná profesorka, večer se však oddává svým perversním touhám jako návštěvy pornokina, sleduje soulože párů skrytá v anonymitě autokina, řeže se žiletkou na genitáliích atd. Do jejího života však vstoupí mladý student Klemmer, který se z počátku marně pokouší navázat s Erikou vztah. Ačkoli se Erika brání citovému sblížení, postupně k němu dochází a po jejich prvním intimním kontaktu (na školních záchodech, kde Klemmera Erika ponižuje) se Klemmerovi vyznává ze své touhy být ponížena, zbita a znásilněna. Klemmer je zděšen, brání se a od Eriky se odvrací, považuje ji za nemocnou, zvrácenou. Vztah mezi nimi vyvrcholí, když Eriku jedné noci u ní doma agresivně napadne, potupí ji ("Nevystavuj to svý nevábný tělo…") a následně znásilní. Román Pianistka je kritikou civilizovaného průměrného měšťáckého života, ve kterém je žena svázána svým okolím a představou o úspěšném životě, což výsledně deformuje prožívání lásky, sexu, obecně mezilidských vztahů.

Po jeho vydání v Rakousku byl některými kritiky označen za pornografii. Elfriede k tomu v rozhovoru na Festivalu spisovatelů Praha 2009 uvedla: " Tento román je všechno, jen ne pornografický. Pornografie sugeruje touhu všude a v každé chvíli. Román dokazuje, že to neexistuje, že se jedná o pojatý manévr, tak aby ženy zůstaly k dispozici, neboť jsou především ony předmětem pornografie, a muži se na ně dívají a svým pohledem můžou proniknout do jejich těl. Jsem zvyklá, že jsem špatně pochopena. A pak mě viní za to, že mým způsobem psaním jen zkouším analyzovat. To co říkám má určité sdělení. Ale toto sdělení nikoho nezajímá."

I v dalších dílech se objevuje sveřepý a ostrý boj proti klišé, která produkuje zábavní průmysl a která prosakují do lidského vědomí, staví se proti nespravedlnosti, podmaňování a utiskování žen. Takovým výjimečným dílem je i kontroverzní bestseller Lust (Lačnost), ve kterém se Jelineková vypořádává s feministickou debatou o pornografii v osmdesátých letech. Tento román byl pokusem Jelinekové napsat ženskou pornografii, jehož výsledkem je anti-porno. Snažila se najít ženský jazyk pro obscenitu, což se ve výsledku příliš nezdařilo. Nejen kvůli tomu, že manželský sex zde byl popsán jako nejodpornější pod sluncem, což odradilo dost čtenářů a čtenářek.

Divadelní hře Raststätte (Motorest) se dostalo podobného přijetí jako románu Lust a osobní útoky na volebních plakátech strany FPÖ přiměly Jelinekovou v roce 1995 k odchodu z rakouské veřejnosti a k zákazu uvádění jejích děl.

Návrat na divadelní scénu znamenalo uvedení hry Sportstück roku 1998, avšak opětovný zákaz následoval v roce 2000 kvůli politické situaci v Rakousku (do vlády se dostává ultrapravicová FPÖ). Jiné její texty se vztahují přímo k aktuální politice v Rakousku, například protivládní Das Lebewohl. Ein Heider-Monolog. V textové montáži Ich liebe Österreich(Miluji Rakousko) kritizovala azylovou politiku. V roce 2003 mělo premiéru hudební dílo „Lost Highway“ Olgy Neuwirthové, ke kterému napsala Elfriede Jelineková libreto.

Jelineková se ve svých dílech zabývá postavením žen ve společnosti, ženskou sexualitou, zvrácenou sexualitou, nerovnoprávným vztahem muže a ženy, ale třeba i problémy politickými, např. neschopností Rakouska přiznat vlastní minulost (např. díla Burgtheater a Das Lebewohl). V 80. letech, konkrétně v r. 86 otevřeně vystoupila proti prezidentovi Kurtovi Waldheimovi, (kvůli jeho klérofašistickým postojům), který měl zahajovat “štýrský podzim”. Napsala protestní dopis a v r. 1987 stála u zrodu iniciativy umělců, kteří požadovali odstoupení prezidenta.

V r. 1998 byla pozvána na Salcburské slavnosti v rámci programu „básnířka jako host“. Salcburský biskup dr. Andreas Laun ji v otevřeném dopisu (v novinovém zpravodaji Salzburger Nachrichten) vyzval k odchodu a odřeknutí své účasti. Byl uspořádán maraton scénického čtení (herci Bruno Ganz, Martin Wuttke, Angela Winkler), Jelineková tehdy texty sama vybrala a seřadila.

Zajímavostí je, že Elfriede Jelineková řadí mezi své spřízněné autory např. i Boženu Němcovou a Danielu Hodrovou.

Jazykové prostředky Elfriede Jelinekové[editovat | editovat zdroj]

Až do 80. let píše bez rozlišování malých a velkých písmen a s omezenou interpunkcí. Společenská kritika souvisí také s kritikou jazyka, který je produktem společnosti a kterým se vytvářejí identifikační modely. Pracuje s jazykovými klišé, které paroduje, se slovními hříčkami a slovními obraty, které dává do nového kontextu, dekonstruuje cizí texty, citáty, fráze, slogany pop kultury.

Témata: Pro Elfriedinu literární tvorbu je typická sociálně-politická angažovanost bez ohledu na reálnou společenskou odezvu. Hlavními tématy jejích děl je téma ženy v současné společnosti, mužské násilí páchané na ženě, závislost ženy na muži v otázkách společenského uplatnění (Milovnice), kritika společnosti, která zachází s ženou jako ekonomickým produktem (Co se stalo..), kritika patriarchátu. Snaží se vidět svět ženskýma očima, hledá alternativy.

Divadelní autorka - také společenská angažovanost, např. Burgtheater – napadá herce tohoto prominentního rakouského divadla, poukazuje na jejich pronacistickou minulost. Nebo hra Scéna, hůl a tyčka, jako přímá reakce na zavraždění 4 Romů v Oberwartu v r. 1995, hra je uvedená citátem Jörga Haiidera, který tento čin relativizuje. Hlavním tématem pro Elfriede zůstává postavení ženy v současné společnosti, její nerovnoprávně postavení. Znovu je důležitý jazyk – Elfriede se staví proti součinnosti slova a fyzické akce, proti kopírování života na divadelní scéně, proti tělesno-gestické formě herectví. Důležité pro ní je kritické zobrazení žité reality, vzdává se agitačních politických apel, obrací se spíš kriticky na diváka, vyžaduje po něm osobně zaujatou reakci - divadlo svědomí.

Literární ocenění[editovat | editovat zdroj]

(pouze vybraná ocenění)

  • 1979 - Cena za nejlepší scénář (Die Ausgeperrten, spolupráce s Franzem Nowotným)
  • 1983 - Čestná cena rakouského Ministerstva školství a umění
  • 1986 - Cena Heinricha Bölla
  • 1987 - Literární cena Štýrska
  • 1989 - Čestná cena města Vídně
  • 1996 - Literární cena města Brémy (Bremer Literaturpreis) za román Die Kinder der Toten
  • 1998 - Cena Georga Büchnera
  • 2002 - Lessingova cena za kritickou činnost
  • 2002 - Mülheimská dramatická cena za drama Macht Nichts
  • 2004 - Mülheimská dramatická cena za drama Das Werk
  • 2009 - Mülheimská dramatická cena za drama Rechnitz (Der Würgeengel)
  • 2011 - Mülheimská dramatická cena za drama Zimní putování[3]

V roce 2004 obdržela Nobelovu cenu za literaturu (první v dějinách rakouské literatury vůbec, nepočítáme-li Nobelovu cenu z roku 1981, kterou získal Elias Canetti, rakousko-britský autor píšící výhradně německy) a v Praze také Cenu Franze Kafky.

Přehled děl[editovat | editovat zdroj]

Poezie:

  • Lisas Schatten (Lízin stín) 1967 – básnická sbírka
  • ende (konec) – 1980 - raná básnická tvorba

Divadelní hry:

  • Was geschah, nachdem Nora ihren Mann verlassen hatte oder Stützender Gesellschaften (Co se stalo poté, co Nora opustila manžela aneb Opory společností) 1977
  • Clara S. Eine musikalische Tragödie (Klára S. Hudební tragédie) 1981
  • Krankheit oder Moderne Frauen (Nemoc aneb Moderní ženy) 1987
  • Wolken. Heim (Domov. Oblaka) 1988
  • Totenauberg 1992
  • Raststätte oder Sie machens alle (Motorest aneb Dělají to všichni) 1994
  • Stecken, Staub und Stangl (Berla, hůl a tyčka) 1996
  • Ein Sportstück (Sportštyk) 1998
  • Eine kleine Trilogie des Todes (Malá trilogie smrti) 2000
  • Das Werk/Im Bus/Ein Sturz
  • Winterreise (Zimní putování) 2011, přel. Jitka Jílková, Mladá fronta 2011
  • Kein Licht 2011
  • FaustIn and out 2012, světovou premiéru hry v Curychu inscenoval český režisér Dušan David Pařízek
  • Die Straße. Die Stadt. Der Überfall. 2012
  • Schatten (Eurydike sagt) 2013
  • Aber sicher! (Ale jistě!) 2013

Romány:

  • bukolit. ein hörroman (bukolit. Román k poslechu) 1968
  • wir sind lockwögel, baby! (jsme volavky, baby!) 1970
  • Michael: Ein Jugendbuch für die Infantilgesellschaft (Michael: Mládežnická kniha pro infantilní společnost) 1972
  • Die Liebhaberinnen (Milovnice) 1975
  • Die Ausgesperrten (Vyvrhelové) 1980, přel. Jitka Jílková, Mladá fronta 2010
  • Die Klavierspielerin (Pianistka) 1983
  • Lust (Slast) 1989
  • Oh Wildnis, oh Schutz vor ihr (Ó divočino, ó ochrano před ní) 1985
  • Kinder der Toten (Děti mrtvých) 1995
  • Gier (Lačnost) 2000

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Štědroň, Miloš, Jsme zpustlí synové a nezdárné dcery, In: Jelineková, Elfriede: Vyvrhelové, Praha 2010, s. 257, ISBN 978-80-204-2059-6
  2. Štědroň, s. 254.
  3. EHRENBERGER, Jakub. Elfriede Jelineková: Zimní putování. Literární.cz [online]. 2012-1-23 [cit. 2014-1-8]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Schnelle, Barbora. 2001. „Kdo je Elfriede Jelinek?“ Aspekt 2/2001 s. 42 - 49

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu