Rakouská literatura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Rakouská literatura je součástí německy psané literatury. Tradičně je rakouská literatura chápána jako literatura, která vznikla a nadále vzniká na území zaniklé "dunajské monarchie" a dnešního Rakouska, zpravidla tedy psaná autorkami a autory pocházejícími z Rakouska nebo těmi, kteří na tomto území dlouhodobě žili, příp. stále žijí, třebaže Rakousko není jejich původní vlastí.

Navzdory její dlouholeté provázanosti a zejména jazykové blízkosti s literaturou z území dnešního Německa, tedy německou literaturou v užším slova smyslu, se na území Rakouska postupně vyvinula samostatná literatura zabývající se zčásti odlišnými, "rakouskými" tématy - např. rozpadem monarchie, rolí Rakouska za druhé světové války, setrvávajícím fašistickým smýšlením obyvatelstva apod. Označení "rakouská literatura" se dále může vztahovat i na slovinsky psanou literaturu z Korutan.

Vymezení pojmu rakouská literatura[editovat | editovat zdroj]

Jak je naznačeno výše, rozsah pojmu "rakouská literatura" může být pro jednotlivé mluvčí velmi rozdílný. Ve svém nejširším pojetí může rakouská literatura zahrnovat nejen autorky a autory původem rakouské, ale také ty, kteří na území současného Rakouska nežili, příp. žili jen krátce, ale byli ve své tvorbě zcela zjevně ovlivněni kulturním a politickým vývojem v monarchii. K těmto autorům by patřili např. zástupci tzv. pražské německé (Paul Leppin, Max Brod, Franz Werfel a další) nebo moravské německé literatury. Zatímco někteří z těchto autorů se orientovali spíše na bližší Německo,[1] jiní, mezi nimi již jmenovaný Franz Werfel, měli později výrazněji blíže k Rakousku.

Pojem rakouská literatura dále přirozeně zahrnuje autorky a autory původem z Rakouska, kteří však z nějakého důvodu Rakousko opustili a upřednostnili život v zahraničí. K těmto autorkám a autorům by mj. patřili Ingeborg Bachmannová (Itálie), Peter Handke (Francie) či Norbert Gstrein (Německo).

Protipól k nim tvoří nemalá skupina autorek a autorů, kteří se sice nenarodili v Rakousku, ale později se do něj z nejrůznějších důvodů přestěhovali a rakouská kulturní a politická scéna je výrazně formovala. Příkladem by tu mohli být spisovatelé Daniel Kehlmann (Německo) a Doron Rabinovici (Izrael) či autorky Julya Rabinowich (Sovětský svaz) a Ann Cotten (Spojené státy).

Specifickou skupinu rakouských literátek a literátů tvoří korutanští Slovinci, jejichž mateřským a často též tvůrčím jazykem je primárně slovinština. Nejvýraznějšími hlasy slovinské menšiny jsou Florjan Lipuš a Maja Haderlapová.

Na počátku 21. století se vymezení literatury dle národnosti či bydliště autora zdá bolestivě nedostačující a limitující současně. Německy hovořící autorky a autoři často prezentují své knihy napříč německy hovořícími zeměmi, přebírají ocenění a stipendia bez ohledu na svou původní vlast, německé nakladatelské domy vydávají rakouské autorky a autory a rakouská nakladatelství zase spisovatelky a spisovatele původem německé apod. Určujícím není často ani téma. Příkladem za všechny může být rakouský spisovatel Josef Haslinger, který dlouhá léta vyučuje tvůrčí psaní v Lipsku, je předsedou německého PEN klubu a ve svých knihách se věnuje mj. tématům z litevské (Das Vaterspiel) a české historie (Jáchymov).[2]

Od počátků do konce 18. století[editovat | editovat zdroj]

Do 18. století rakouská literatura neexistovala a byla součástí německé literatury, vůči které neprojevovala žádná specifika a lze říci, že podléhala stejným kulturním i politickým vlivům. V 18. století se začala projevovat specifičnost rakouského prostředí. Oproti německé literatuře se i v tomto období objevuje spíše minimum rozdílů, které se později prohlubovaly. Rakouská literatura tak získala charakteristický ráz, který byl zapříčiněn především jiným politickým vývojem a vztahem ke katolické církvi.

Rozdíly proti německé literatuře se začaly projevovat nejprve v divadelní tvorbě, kde došlo k návaznosti na místní lidovou tvorbu a drama výmarské klasiky (Ferdinand Raimund, Franz Grillparzer).

19. století[editovat | editovat zdroj]

Na konci 18. století se začala formovat tzv. vídeňská fraška. Tu v 19. století rozvinuli především Ferdinand Raimund a Johann Nepomuk Nestroy.

Rakouský romantismus byl ve srovnání s německým výrazně kritičtější a odbojnější. V tom se spíše přiblížil evropskému romantismu. Tento fakt byl ovlivněn zaměřením na Metternichovu politiku, což zároveň vedlo k exilu některých spisovatelů (Hieronymus Lorm).

Výrazným představitelem dramatu této doby byl Anastasius Grün, který patřil k odbojné části rakouského romantismu.

Po roce 1848 resp. po roce 1868 zesílil tlak jiných národností na rakouskou monarchii, což se promítlo i do literatury. Vliv těchto především slovanských autorů se nejvíce odrazil v realismu, který tak získal nejen nové podněty, ale zároveň byl oslaben jazykovými boji, které s oslabováním ekonomického a politického vlivu Rakouska, přerůstaly v určitou stagnaci literatury, či lépe řečeno v rezignaci nad stavem literatury.

Nejvýraznější představitelkou rakouského realismu byla Marie von Ebner-Eschenbachová, Jakob Julius David, který někdy bývá řazen k naturalismu, který se plně projevil např. v díle L. Anzengrubera.

Kolem roku 1900 do rakouské literatury pronikla celá řada nových uměleckých směrů. Nejvíce v této době ovlivnil literaturu impresionismus (Peter Altenberg) a symbolismus. Z německého prostředí se velice silně projevil i expresionismus. Nejvýraznějšími osobnostmi tohoto období byli Arthur Schnitzler a Hugo von Hofmannsthal.

Od rozpadu monarchie po druhou světovou válku[editovat | editovat zdroj]

Po první světové válce se ústředním tématem rakouské literatury stal rozpad rakouské monarchie, kde se většinově projevilo nostalgické vzpomínání a záporné hodnocení tohoto rozpadu (Stefan Zweig, Karl Kraus, Robert Musil, Alexander Lernet-Holenia. Mezi nejvýraznější osobnosti rakouské literatury patřil i Heimito von Doderer, který se otázkou rozpadu monarchie příliš nezabýval.

Po nástupu nacismu v Německu (1933) se mnoho tehdejších rakouských spisovatelů angažovalo v jeho prospěch, což ostatně vycházelo ze stavu v jakém byla tehdejší rakouská společnost (např. B. Brehm, K. H. Strobl). Druhá část spisovatelů nacismus s fašismus povětšinou z levicovových pozic odmítala (např. Stefan Zweig, Felix Braun). Tito spisovatelé pak odcházeli do exilu, kde se zpravidla zapojovali do různých antifašistických spolků.

Po roce 1945[editovat | editovat zdroj]

Po druhé světové válce se větší část exilových spisovatelů vrátila (např. Felix Braun, Franz Theodor Csokor), přesto jejich vliv postupně slábl. Do popředí se totiž dostala nová generace, která založila tzv. vídeňskou skupinu, kteří programově odmítli tradice a založili svá díla na provokaci (Ernst Jandl, F. Mayröckerová).

Dalším důležitým centrem rakouské poválečné literatury se stal časopis Manuskripte, kolem kterého se soustředila rakouská avantgarda.

S celosvětovým nástupem postmoderny se i v Rakousku prosadil tento styl, zejména v próze Christopha Ransmayra (Poslední svět).

Rakouská literatura je však stále pod velkým vlivem německé literatury, která je prakticky určující pro hlavní proudy rakouské literatury.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. KRIEGLEDER, Wynfrid. Eine kurze Geschichte der Literatur in Österreich. Wien : Praesens-Verlag, 2011. 559 s. ISBN 978-3-7069-0665-4. S. 314-315. (německy) 
  2. EHRENBERGER, Jakub. Haslinger: Ten příběh je střípkem evropské historie. Literární.cz [online]. 2012-9-19 [cit. 2014-6-5]. Dostupné online.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DIMTER, Tomáš. Umělci (nenáviděnému) národu. iLiteratura [online]. 2004-05-27. Dostupné online. ISSN 1214-309X.  
  • KRIEGLEDER, Wynfrid. Eine kurze Geschichte der Literatur in Österreich. Wien : Praesens-Verlag, 2011. 559 s. ISBN 978-3-7069-0665-4. (německy) 
  • ZEYRINGER, Klaus. Österreichische Literatur seit 1945. nové, výrazně přepracované. vyd. Innsbruck; Wien; Bozen : StudienVerlag, 2008. 570 s. ISBN 978-3-7065-4616-4. (německy) 
  • ZEYRINGER, Klaus; GOLLNER, Helmut. Eine Literaturgeschichte: Österreich seit 1650. Innsbruck; Wien; Bozen : StudienVerlag, 2012. 840 s. ISBN 978-3-7065-4972-1. (německy) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]