Franz Grillparzer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Grillparzerova socha ve Vídni

Franz Grillparzer (15. ledna 1791 Vídeň - 21. ledna 1872 Vídeň) byl rakouský spisovatel a dramatik.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se Anně Františce Sonnleithnerové († 1819), která byla dcerou advokáta dvorského soudu a děkana právnické fakulty ve Vídni Christopha Sonnleithnera. Christoph Sonnleithner byl přítel skladatele Josefa Haydna, sám zkomponoval 36 smyčcových kvartetů. Otcem Grillparzera byl advokát Wenzel E. J. Grillparzer († 1809).

Práva vystudoval ve Vídni, po jejich ukončení v roce 1811 se stal soukromým učitelem. Od roku 1821 pracoval na ministerstvu financí. Počínaje rokem 1832 řídil archiv tohoto ministerstva (dříve c. k. dvorské komory) a to až do odchodu do důchodu roku 1852.

V roce 1823 na pozvání ministra financí a tehdejšího majitele jemnického panství hraběte Jana Filipa Stadiona pobýval v Jemnici. Hrabě v rozsáhlých sklenících pěstoval cizokrajné rostliny z celého světa, zejména z Indie. Jejich krása básníka okouzlila natolik, že ve své básni Rozčarování říká „na Moravě je má Indie“.

Nikdy se neoženil, ale s družkou Kateřinou Fröhlichovou byl zasnouben.

Jeho spisovatelská činnost byla oceněna až koncem života.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Jako spisovatel byl v mládí jistě ovlivněn napoleonskou dobou a dozvuky osvícenství josefínské epochy. Na jednu stranu tíhl sice ke konzervatismu, na druhou však nemohl nevidět důsledky zpátečnictví za vlády císaře Františka I., které často zastřeně kritizoval. Nezískal tak oblibu ani dvorské kritiky, ani u radikálnějších stoupenců mladoněmeckého hnutí. Publikum si však jeho her cenilo.

S velkým úspěchem byla hrána jeho prvotina Die Ahnfrau z roku 1817, osudová tragédie ovlivněná romantismem, roku 1818 následovala Sapho (uvedena ve Vídni 1819) a roku 1822 ve vídeňském Hofburgtheatru trilogie Das Goldene Vlies (Zlaté rouno). Poslední část této trilogie Medea zdomácněla na všech německých scénách. Také v nejnovější době je tato Medea inspirací, jak je vidět např. z nastudování Karin Beierové v kolínském Schauspielhausu v květnu roku 2008.

Roku 1825 byla uvedena jeho tragédie König Ottokars Glück und Ende. Jejím hrdinou je Rudolf I. Habsburský a postava českého krále Přemysla Otakara II. je zde líčená jako vášnivý uzurpátor. Hra tak vzbudila velkou nevoli mezi českými buditeli a on sám se při své návštěvě Prahy následujícího roku pokoušel Čechům vysvětlit, jak to myslel. Šlo mu o prapůvodní ideály habsburské dynastie, nikoliv o útok na české vlastenecké myšlení. V každém případě se Štěstí a pád krále Otakara překladu do češtiny dosud nedočkalo.

Do konfliktu s cenzurním úřadem a míněním dvora dostal se hrou Ein treuer Diener seines Herrn (1828). Traduje se, že císař chtěl šíření díla zabránit skoupením jeho výtisků. Dosti cení se jeho tragédie Des Meeres und der Liebe Wellen (Moře a láska) z roku 1831, naproti tomu komedie Weh dem, der lügt (1848) úplně propadla a on sám se zařekl, že další díla už nebude veřejně uvádět. Drama Libussa čerpající látku z mýtických českých dějin tak bylo objeveno až v jeho pozůstalosti. Vedle her skládal i básně a epigramy.

Teprve po roce 1848 se dočkal většího ocenění. Univerzita v Lipsku jej roku 1859 odměnila čestným doktorátem, roku 1861 stal se doživotním členem Panské sněmovny, roku 1864 čestným občanem Vídně.

Jeho úplné dílo vydáno v letech 1909–1942 ve 42 svazcích.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ottův slovník naučný 10. díl
  • Frankfurter Allgemeine Zeitung 10. 5. 2008