Ruská literatura

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Ruská literatura je označení pro veškerou literaturu psanou v ruském jazyce obyvateli Ruska nebo ruských emigrantů. Do ruské literatury se zahrnují i neruští spisovatelé z menších národů žijících na území Ruska nebo bývalého Sovětského svazu. V období od středověku do konce období klasicismu se o rozkvět ruské literatury starali hlavně ruští básníci a méně celosvětově známí spisovatelé. Od 30. let 19. století zaznamenala ruská literatura nebývalý rozmach a vstoupila do svého zlatého věku, který pokračoval až do počátku století dvacátého.

Institut ruského jazyka v Puškinově domě v Petrohradě

Počátky ruské literatury (do roku 1700)[editovat | editovat zdroj]

Ruská literatura se začala vyvíjet vlastně už v době, kdy Rusové ještě neznali písmo, formou lidové slovesnosti. Témata lidových básní byla buď mytologická (hlavně Slovanská mytologie), hrdinská a historická. Později přišlo na území Ruska křesťanství a to mělo na vývoj ruské literatury značný vliv, hlavně zavedením písma cyrilice. Přes příchod křesťanské víry se v ruské literatuře dodnes udržely vlivy starých slovanských mýtů, hlavně v ruských pohádkách.

Nejstarší díla ruské literatury byla sepsána kolem 12. století ve staroruském jazyce (nikoliv ve staroslověnštině!) Mezi ně patří například epos Slovo o pluku Igorově, náboženské dílo Život svatých (жития святых), soubor hrdinských epických básní Byliny. Byliny vlastně sjednocují starou pohanskou mytologii s křesťanskou věrouku a jsou sbírkou epických básní do té doby šířených mezi lidem pouze ústně. Později od 14. do 16. století vznikala další významná díla jako válečný příběh Zadonščina a Život Alexandra Něvského, historické dílo Kyjevská synopsis a cestopis Putování ruského kupce Afanasije Nikitina přes tři moře v 15. století do Indie.

V období středověku nabírá ruská literatura také silně náboženský charakter a přebírá některé elementy staroslověnské literatury. Klade přitom důraz kromě spirituality i na jednotu ruského národa a tvorbu jeho národní identity. Koncem 17. století se kromě staroruštiny začíná v písemnostech užívat i hovorové ruštiny a prvním dílem psaným hovorově rusky se stala autobiografie kněze Avvaka Petrova Avvakum, kde popisuje svůj život a také protestuje proti reformám Ruské církve z roku 1652.

Literatura v době osvícenství (1700 - 1830)[editovat | editovat zdroj]

S nástupen Petra Velikého na ruský trůn začíná modernizace celého Ruska a stejně tak i ruské literatury, která podobně jako celá země značně zaostávala za zbytkem Evropy a modernizace byla již naprostou nutností. Došlo k reformě ruské abecedy a byla zavedena svoboda užívání písma i v ostatních oblastech literatury, než jen v náboženství.

M. Lomonosov

S tím a s otevřením Ruska Evropě přichází do ruské literatury i zahraniční vlivy rozvinutějších literatur, hlavně francouzské. Průkopníky osvícenské literatury byli počátkem 18. století v Rusku Antioch Dmitrijevič Kantemir, Vasilij Tredjakovskij a Michail Lomonosov.

Jejich pokračovateli byli básník Gavrila Romanovič Děržavin, dramatici Alexandr Petrovič Sumarokov a Denis Ivanovič Fonvizin a prozaici Alexandr Nikolajevič Radiščev či Nikolaj Michajlovič Karamzin. Ti bývají považováni za tvůrce moderního ruského spisovného jazyka, který v ruské literatuře nahrazuje hovorovou ruštinu i zbytky vlivu staroruštiny. Všichni výše jmenovaní spisovatelé předznamenávají příchod zlatého věku ruské literatury, v níž vznikají vrcholná díla a ruská literatura začíná pronikat významně i do světové literatury.

Zlatý věk ruské literatury (1830 - 1900)[editovat | editovat zdroj]

Prakticky celé 19. století je dnes nazýváno „Zlatým věkem“ ruské literatury. V tomto období dostává spisovná ruština svou definitivní podobu. Za vlády cara Alexandra I. přichází do Ruska romantismus a s ním i první generace talentovaných básníků v čele s Vasilem Žukovským a Alexandrem Sergejevičem Puškinem, který vlastně udal směr dalšího vývoje ruské literatury. Jeho nejvýznamnějším dílem byl veršovaný román Evžen Oněgin.

S Žukovským a Puškinem se objevili i tito romantičtí básníci: Michail Jurjevič Lermontov, Jevgenij Abramovič Baratynskij a Konstantin Baťuškov. Po nich přichází další generace básníků, kterou tvoří Nikolaj Alexejevič Někrasov, Fjodor Ivanovič Ťutčev, Afanasij Fet a Alexej Konstantinovič Tolstoj. Všichni následovali Puškinův příklad. Období bylo literárně velice plodné i přes to, že docházelo k omezování svobody tisku a posilování cenzury. Hrdinové v dílech této éry nemívají jednoduchý život a mívají pocit, že do této doby ani nepatří. Jiní autoři zase přidávají do svých děl satiru a hodnoty morální.

V období romantismu se kromě poezie též rozmohla i próza a drama. Nikolaj Vasiljevič Gogol se stal prvním světově proslulým ruským prozaikem a dramatikem. Do této doby spadají i Nikolaj Leskov, Ivan Sergejevič Turgeněv a Michail Jevgrafovič Saltykov-Ščedrin, tvůrci krátkých příběhů a novel. Jejich slavnější kolegové Ivan Alexandrovič Gončarov s Lvem Nikolajevičem Tolstým dokonce dosáhli mezinárodního uznání a jejich novely byly prohlášeny za jedny z nejlepších, co byly do té doby napsané. Značný krok vpřed zaznamenalo také ruské drama. O Gogolovi již byla zmínka, ale od poloviny 19. století začíná psát dramata Anton Pavlovič Čechov, který po zbytek období diktuje nejen ruský, ale i celosvětový vývoj dramatu. Dalšími dramatiky byli Alexander Nikolajevič Ostrovskij a Alexandr Sergejevič Gribojedov. Ivan Andrejevič Krylov se oproti ostatním zaměřil spíše na tvorbu bajek a navazoval ve svých dílech na Ezopa a La Fontaina.

Od 60. let 19. století je romantismus postupně nahrazen realismem, což znamená tematický posun k sociálním otázkám a životem společnosti. Do tohoto období spadá literární kritik Vissarion Grigorjevič Belinskij, který kritizoval autory za příliš velké přizpůsobování svých děl západu. Jeho kolega Alexandr Ivanovič Gercen naproti tomu psal hlavně pro-západní literaturu a stal se v Rusku vůbec prvním literárním průkopníkem socialismu v Rusku a jeho díla byla přejímána pozdějšími radikály jakými byli socialisté-revolucionáři, Narodnici nebo Trudovici.

Předrevoluční (Stříbrný) věk (1900 - 1922)[editovat | editovat zdroj]

Boris Pasternak na známce

Literatura se na začátku 20. století přesunula ze zlatého období do takzvaného „Stříbrného věku“ poezie. Toto období je ve znamení posunu vnímání života a dochází k postupné radikalizaci společnosti spojené s nárůstem hlavně levicového extrémismu. Uplatňuje se symbolismus a částečně se do ruské poezie vrací romantismus. Mezi významné básníky této epochy patří Alexander Alexandrovič Blok, Sergej Alexandrovič Jesenin, Valerij Brjusov, Konstantin Balmont, Michail Alexejevič Kuzmin, Igor Severjanin, Saša Čornij, Nikolaj Stěpanovič Gumiljov, Maxmilián Alexandrovič Kirjenko-Vološin, Innokentij Fjodorovič Anněnskij, Zinaida Nikolajevna Gippius.

Do tohoto období spadají i tito básníci, přestože jsou spjati spíše se sovětskou érou: Anna Andrejevna Achmatovová, Marina Cvatajevová, Osip Mandelštam a nositel Nobelovy ceny za literaturu Boris Pasternak.

Kromě výše zmiňovaných „oficiálních“ básníků se objevila ještě skupina avantgardních básníků, kterým šlo o odvrácení od tradičního vývoje ruské literatury. Mezi ně patřili futuristé Velemir Chlebnikov, David Burliuk, Alexej Kručenich a Vladimír Vladimirovič Majakovskij.

Mimo poezii, která tvořila v této éře většinu tvorby ruské literatury, pokračují někteří spisovatelé i v psaní prózy. Mezi ně se řadí Alexandr Ivanovič Kuprin, nositel Nobelovy ceny za literaturu Ivan Alexejevič Bunin, Leonid Nikolajevič Andrejev, Fjodor Sologub, Alexej Michajlovič Remizov, Jevgenij Zamjatin, Dmitrij Sergejevič Merežkovskij, Andrej Bělyj. Většina z nich psala prózu i poezii.

Sovětská literatura (1922 - 1991)[editovat | editovat zdroj]

Ruská literatura po roce 1991[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Zahrádka, Miroslav: Ruská literatura XX. století; 238 str.; 2003 nakl. Periplum; ISBN 80-86624-08-0
  • Honzík, J. – Parolek, R.: Ruská klasická literatura: 1789-1917, 1. vyd., 629 str. , Praha : Svoboda 1977
  • Šklovskij, V.: Poznámky o próze ruských klasiků: o dílech Puškina, Gogola, Lermontova, Turgeněva, Gončarova, Tolstého a Čechova, z rus. orig. přel. Jiřina Zumrová, 1.vyd., 370 str. Praha 1958 nakl. Československý spisovatel
  • Slovník ruských spisovatelů, Lidové nakladatelství, Praha 1977
  • Pospíšil, Ivo: Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů, 680 s., Libri, 2001 ISBN 80-7277-068-3

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]