Staroruština

Území obývané východoslovanskými kmeny mezi lety 700–850

Staroruština či stará ruština (rusky древнерусский язык, ukrajinsky давньоруська мова, bělorusky старажытнаруская мова) byl jazyk, kterým mluvili v 6.–14. století východní Slované, žijící na území dnešního Běloruska, severní Ukrajiny, části evropského Ruska a několika východních vojvodství Polska. Počátkem 15. stol. se z tohoto prajazyka vydělila na západě stará běloruština a na východě stará velkoruština.

Periodizace

• východoslovanština (6. stol. - 9. stol.) – Šíření slovanské řeči na území východní Evropy, kde dochází k jejímu ovlivňování neslovanskými jazykovými systémy.
• raná staroruština (konec 9. stol. - 12. stol.) – Utváření jazyka staroruského etnika v souvislosti se vznikem Kyjevské Rusi.
• pozdní staroruština: (12. stol. - konec 14. stol.) – Vyčleňování velkých jazykových zón za působení konvergenčních i divergenčních procesů.

Vymezení

Nejzajímavější odlišností východoslovanských jazyků od západoslovanské i jihoslovanské větve je tzv. plnohlasí. V pozici mezi souhláskami vznikalo z psl. *or, *ol, *er, *el → strus. оро, оло, єрє, оло (např. psl. *gordъ → strus. городъ; psl. *melko → strus. молоко; psl. *korva → strus. корова). Během raného období se plnohlasí na velké části území ještě nestačilo plně zformovat. Dnes tento stav připomínají nářeční slova, z nichž některá se dokázala prosadit i ve spisovném jazyce (srov. rus. полымя).

U omezené skupiny slov proběhla změna počátečního *(j)e → о (psl. *jezero → strus. озєро). Tento proces byl v staroruštině ještě živý, neboť působil i na vlastní jména cizího původu (stsev. Helga → strus. Ольга).

Další zajímavostí jsou střídnice za psl. *tj, *dj → strus. ч, ж (psl. *medja → strus. мєжа, srov. lat. medium), které byly též společné pro většinu východoslovanského areálu.

Písmo

Cyrilská abeceda na březové kůře (1025–1050)

Pro zápis jazyka se používala výhradně cyrilice. Literární památky psané hlaholicí na území Kyjevské Rusi nalezeny nebyly, dochovaly se však hlaholské graffiti a jejich zlomky – např. v novgorodském chrámu sv. Sofie.

Cyrilice vznikala postupně z řecké alfabety doplňováním hlásek, které byly řečtině cizí. Rozšiřování abecedy probíhalo v několika krocích: (1) б ж ш, (2) ѕ ц ч, (3) ъ ѣ ѫ ѭ ю ѧ; posléze byly zavedeny i další znaky. Nová souhláska zaujímala zpravidla místo před foneticky nejbližší souhláskou a samohláska byla přidávána na konec abecedy. V dalším vývoji pak docházelo k vypouštění řeckých písmen nemajících v slovanské řeči přímý protějšek.

Nejstarší dochovaná varianta cyrilice se nachází na stěně kyjevského chrámu sv. Sofie a pochází z 11. stol. Má celkem 27 písmen, jejichž pořadí přesně odpovídá řecké abecedě: а б в г д є ж з и ѳ ı к л м н ѯ о п р с т у ф х ш щ ѡ. Zajímavé je, že řecké písmeno ψ bylo přehodnoceno jako щ a grafém у ještě není zaměněn ligaturou ѹ.

Nejstarším dochovaným záznamem ruského jazyka je Gnězdovský nápis, který lze datovat do první čtvrtiny 10. století. Jedná se o na džbánu vyrytý cyrilský nápis „гороухща“, jehož interpretace je dodnes předmětem sporů. Podle některých badatelů jde o hořčici, podle jiných o jméno vlastníka. Tento nález svědčí o tom, že cyrilice byla na Rusi známa už od počátku 10. stol. a písmo nacházelo mnohostranné využití.

Hláskosloví

Fonetický systém staré ruštiny je rekonstruován na základě starobylých písemných pramenů. V nejstarším období se zachovává praslovanský zákon otevřených slabik a zákon slabičné synharmonie. Hláskosloví zůstává převážně ve stavu, který se zformoval již ve východoslovanském období. Přesto je popis staroruské fonetiky poměrně problematický, protože naráží na množství nářečních odlišností, které nelze s určitostí vymezit v prostoru ani v čase.

Samohlásky

Nejvýznamnějším milníkem předhistorického období byl zánik nosovek, které následně nabyly nové hláskové kvality: ǫ → /u/, ę → /æ/. Další důležitou událostí byl zánik opozice krátkých a dlouhých samohlásek. Kdy přesně kvantitativní rozdíly mezi samohláskami zanikly, zůstává zahaleno tajemstvím. Nicméně po zániku jerů již neexistují žádné věrohodné důkazy existence této opozice.

	přední	střední	zadní
zavřená	и /i/	ъı /ɨ/	ѹ /u/
	ь /ĭ/¹		ъ /ŭ/¹
středová	ѣ /e/²
	є /ɛ/		о /ɔ/³
otevřená	ѧ /æ/⁴
		а /a/

¹ Na výslovnost blízkou k /i/ a /u/ ukazují baltofinské výpůjčky (strus. крьстъ → fin. risti; strus. окъно → fin. akkuna). Na přelomu raného a pozdního období dochází k vokalizaci jerů. Podle tradičního schématu se mění silné jery ъ → /ɔ/ resp. ь → /ɛ/. Nářečně však mohlo docházet k vokalizaci i podle jiného scénáře.

² Realizace písmene jať ѣ byla úzká /e/ pravděpodobně na celém východoslovanském území. V severních a jižních dialektech se v průběhu 12.–13. stol. dále zúžilo na /i/. Krom toho není vyloučeno, že v severozápadních dialektech existovala též široká realizace /æ/. Takovou výslovnost naznačují baltofinské přejímky, kde ruskému ѣ odpovídá „ää“ (strus. грѣхъ → fin. räähka). Moderní ruská nářečí pak znají slova яла „jedla“, кяп „cep“ ad.

³ V pozdním období se /ɔ/ pod autonomním přízvukem mění v /o/. V literárních památkách se tato hláska zapisuje často pomocí písmene omega ѡ, kamory o҄, či širokého ѻ.

⁴ Po změkčení poloměkkých souhlásek splývá ve výslovnosti s /ʲa/.

Souhlásky

Ve východoslovanské oblasti se vyvinulo temné /ɫ/, které se odrazilo mj. na charakteristickém rozvoji plnohlasí *el → оло. V raném období chyběl zvuk /f/, který se objevoval pouze v cizích slovech a ve výslovnosti byl často zaměňován za /p/, /x/ nebo /xw/.

Souhlásky se rozlišovaly tvrdé, poloměkké a měkké, podobně jako ve všech starých slovanských jazycích. Měkké varianty byly vlastní původně pouze souhláskám /r/, /l/, /n/, /s/, /z/. Tvrdé varianty naopak neexistovaly od /t͡s/, /t͡ʃ/, /ʃ/, /ʒ/, /d͡ʒ/. Poloměkce se vyslovovaly souhlásky v pozici před předními samohláskami. Po jejich změkčení v 11. stol. je nahradily měkké souhlásky.

	bilabiála		dentála / alveolára		postalveolára / palatála		velára
	neznělá	znělá	neznělá	znělá	neznělá	znělá	neznělá	znělá
nazála	м /m/		н /n/
ploziva	п /p/	б /b/	т /t/	д /d/			к /k/	г /g/¹
afrikáta			ц /t͡s/		ч /t͡ʃ/	/d͡ʒ/³		↕
frikativa			с /s/	з /z/	ш /ʃ/	ж /ʒ/	х /x/	г /ɣ/¹
vibranta			р /r/
aproximanta			л /ɫ/		ı /j/		в /w/²

¹ Na severu se zachovalo ražené /g/ a na jihu se vyvinulo frikativní /ɣ/. Tato odlišnost je zároveň jedním z nejstarších dialektálních rysů výchoslovanských nářečí.

² V pozdním období se některých jižních a středních dialektech posouvá výslovnost směrem k /ʋ/ ~ /v/.

³ Tato výslovnost se zachovala ve skupinách /ʒd͡ʒ/ a nářečně též jako střídnice za psl. *dj. Jinde došlo k zjednodušení na /ʒ/.

Vývoj hláskosloví

Nejdůležitější fonetické změny v jazyce jsou uvedeny chronologicky níže:

• 2. pol. 9. stol. - zánik nosovek
• 11. stol. - změkčení poloměkkých souhlásek¹
• ~ pol. 12. stol. - zánik jerů
• 12.-15. stol. - změna /ʲɛ/ → /ʲɔ/
• 12.-15. stol. - změkčení velár
• do 14. stol. - vznik akání²
• 14. stol. - ztvrdnutí /ʃ/, /ʒ/

¹ Je velmi pravděpodobné, že na jihu Rusi existovaly dialekty, jimž se změkčení vyhnulo.

² Akání se rozšířilo pouze na území dnešního Běloruska, jižního Ruska a severní Ukrajiny.

Přízvuk

Systém přízvuků rané fáze staroruštiny byl do značné míry podobný systému praslovanskému, který rozlišoval tři slabičné intonace (akut, neoakut, cirkumflex). Na rozdíl od praslovanštiny však na východoslovanské půdě neexistovala fonologická opozice akut–neoakut a systém tak rozlišoval autonomní přízvuk na místě akutu i neoakutu a automatický přízvuk odpovídající cirkumflexu. Velmi brzy dále zanikla opozice krátkých a dlouhých samohlásek, na jejíž někdejší existenci poukazují jen dávné výpůjčky v baltských a baltofinských jazycích.

Z fonologického hlediska spadaly všechny plnovýznamové slovní tvary do dvou kategorií. Rozlišovala se tzv. ortotona, provázená autonomním přízvukem, spjatým neodlučitelně s jednou ze slabik (головá, бъıлá), a enklinomena, která vlastní přízvuk neměla a v izolované pozici nabývala určitého prozodického zesílení na první slabice. Taková realizace fonetického slova se od autonomního přízvuku na první slabice lišila a označuje se jako automatický přízvuk (¯головѹ, ¯бъıло).

Kmeny ohebných slov lze v souvislosti s výše uvedeným rozdělit na tři akcentuační paradigmata:

(a) - Slova mají pouze ortotonické tvary se stálým přízvukem na kmeni, který si zachovává svou pozici zpravidla i v odvozených slovech:

сва́тъ -а, сва́тьба; srov. сва́тити сѧ

вѣ́ра -ъı, вѣ́рьнъıи; srov. вѣ́рити

чю́до -а, чю́дьнъıи; srov. чю́дити сѧ

(b) - Slova mají ortotonické tvary na první slabice koncovky nebo, došlo-li k retrakci přízvuku (např. z lichého jeru), na poslední slabice kmene:

коро́ль -ıа́, король́къ, королѥ́ва

жєна́ -ъ́ı, жє́нъка, жє́ньскъıи; srov. жєни́ти сѧ

окъно́ -а́, окъ́шько

(c) - Některé tvary jsou ortotonické, jiné patří mezi enklinomena. V tomto případě je rozhodující dominance jednotlivých morfémů:

¯городъ -а , ¯за городъ, городъ́къ, городьскъ́ıи; srov. городи́ти

вода́ -ъ́ı, ¯на водѹ, во́дъка, водьнъ́ıи

¯ѹхо -а, ¯по ѹши, ѹшько́, ѹшьнъ́ıи

Zánik rozdílnosti autonomního a automatického přízvuku vedl ke vzniku jediného dynamického přízvuku, který známe ze současných východoslovanských jazyků. Z původních enklinomen se staly tvary s přízvukem na první slabice fonetického slova (¯нє бъıло → нє́ бъıло). V jakém období tato změna nastala není přesně známo. Předpokládá se však, že neproběhla současně na celém území a časově nebyla příliš vzdálena od zániku jerů. Z druhé strany je tato změna vymezena vznikem akání, v němž už se původní rozdíly mezi přízvuky neodráží.

Tvarosloví

Stará ruština rozeznává podobně jako staroslověnština 7 mluvnických pádů. Také běžně užívá dvojného čísla, které mizí až na počátku pozdního období.

Podstatná jména

Z hlediska skloňování se podstatná jména dělí podle rodu a zakončení kmene. Rozlišují se /ā/-kmeny, /o/-kmeny, /u/-kmeny, /i/-kmeny a souhláskové kmeny. Nejrozšířenější skupinou substantiv jsou /ā/-kmeny a /o/-kmeny s typickými tvaroslovnými rysy:

• před -ѣ nebo -и diftongického původu se mění kmen zakončený к / г / х → ц / з / с' (např. нога → нозѣ)
• před -є ve vok. sg. mužských /o/-kmenů se mění kmen zakončený к / г / х → ч / ж / ш (např. вълкъ → вълчє)
• původní koncovka instr. sg. /o/-kmenů -омь byla nahrazena /u/-kmenovou koncovkou -ъмь (strus. вѣтръмь × stsl. вѣтромь).
• v měkkých skloňovacích typech se vyskytuje tzv. třetí jať (strus. зємлѣ × stsl. зємлѩ)

Kromě výše zmíněných zůstávají produktivním skloňovacím typem také ženské /i/-kmeny a mužské /ā/-kmeny. Neproduktivní, avšak stále poměrně rozsáhlá, je kategorie /u/-kmenových, /i/-kmenových maskulin a souhláskových kmenů.

Přídavná jména

Výrazné zjednodušení distribuce přídavných jmen mezi jednotlivé deklinační typy proběhlo už v praslovanštině. Adjektiva proto náleží skupině původních /o/-kmenů a /ā/-kmenů, při jejichž tvoření se uplatňuje výhradně hledisko rodu. Na základě určitosti a neurčitosti příznaku se rozlišují složené a jmenné tvary.

• Jmenné tvary se zpočátku téměř neodlišují od podstatných jmen. Jediným morfologickým rozdílem je nahrazení původního tvaru vokativu nominativem. V pozdním období začíná sbližování se složenými tvary ve všech pádech kromě nom. a akuz.

• Složené tvary prošly vývojem, díky kterému se přiblížily skloňování zájmen. Velmi časně se tak objevily tvary na -ого, -омѹ, -омь (m., s.); -оѣ, -ои (ž.).

• Komparativ se tvoří připojením přípony -ѣиш- (-аиш-) nebo -'ьш- k adjektivnímu kmeni. Výjimku tvoří tvar nom./akuz. sg. mužského a středního rodu, kde chybí -ш (např. новѣи, хѹжии). Tvary komparativu mohou být jmenné i složené.

Zájmena

Staroruská zájmena se dělí na 2 velké skupiny – bezrodá, která nerozlišují rod, a rodová, rozlišující trojí rod.

• Osobní zájmena 1. os., 2. os. a zájmeno zvratné se řadí mezi bezrodá zájmena. U těchto zájmen rozlišujeme v dat. a akuz. příklonné (krátké) a plnopřízvučné (dlouhé) tvary. Příklonné tvary dativu se používají v nepřízvučné pozici a dlouhé tvary při logickém důrazu nebo po předložce. Na rozdíl od krátkých tvarů dativních se krátké akuzativní tvary běžně používají i po předložce. Původními akuzativními tvary byly totiž tvary krátké, které se používaly s důrazem i bez důrazu, a až v předliterárním období začaly do akuzativu pronikat tvary genitivu, považované za nositele důrazu.

Výrazná změna oproti praslovanštině postihla prézens slovesa бъıти, jehož 1. a 2. os. byla přetvořena v příklonné varianty odpovídajících osobních zájmen v nominativu. Přehled příklonných tvarů pro 1. a 2. osobu je uveden v tabulce:

	1. os. sg.	2. os. sg.	zvratné	1. os. pl.	2. os. pl.	1. os. du.	2. os. du.
nominativ	єсмь	єси	—	єсмъı	єстє	єсвѣ	єста
dativ	ми	ти	си (†)	нъı	въı	на	ва
akuzativ	мѧ	тѧ	сѧ	нъı	въı	на	ва

Zájmeno 3. os. se ještě nezformovalo. V nom. se místo něj používají tvary ukazovacích zájmen сь, тъ, онъ a v nepřímých pádech plní jeho funkci zájmeno *jь, odkazující na dříve zmíněnou osobu nebo předmět. Ze starých akuzativních tvarů zájmena *jь, které rozlišovalo rod, byly vytvořeny příklonné tvary a v jednotném čísle tedy existovaly tvary: и (m.), ю (ž.), є (s.). Pro množné a dvojné číslo jsou doloženy téměř výhradně tvary mužského rodu – ѣ resp. ıа. Po předložkách mají tyto příklonky variantní tvary začínající na н-: нь (sg. m.), ню (sg. ž.) apod.

• Ukazovací – odrážejí tři stupně vzdálenosti předmětu od mluvčího. Zájmeno сь, си, сє, poukazuje na předmět blízký k mluvčímu, тъ, та, то na předmět vzdálený od mluvčího ale blízký k posluchači a онъ, она, оно na předmět vzdálený od mluvčího i posluchače. Původně jednoslabičné tvary nom. sg. m. сь, тъ jsou po zániku jerů vytlačovány tvary s připojeným zájmenem *jь (*сьjь → сєи, *тъjь → тои) či tvary zdvojenými (*сьсь → сєсь, *тътъ → тот).

• Tázací – jsou tvořena od kmene к- nebo ч-. Tvary nominativu zájmena къто, чьто vznikly složením tvarů *къ, *чь a částice то. Obdobným způsobem vznikla zájmena къıи, чии připojením zájmena *jь.

• Neurčitá – ve významu libovolnosti se používají tvary shodné s tázacími zájmeny (къто „kdokoli“, чьто „cokoli“). Ve významu vědomé neurčitosti se používají obdobné tvary s částicí нѣ- (нѣкъто „kdosi“, нѣчьто „cosi“), která se v předložkových spojeních nachází před celým spojením (нѣ къ комѹ „k někomu“).

• Záporná – tvoří se rozšířením tvaru tázacího zájmena o částici ни- (никъто „nikdo“, ничьто „nic“), která se v předložkových spojeních nachází před celým spojením (ни къ комѹ „k nikomu“). V raném období jsou tato zájmena dále provázena postpozitivní částicí жє, která v pozdním období mizí (никъто жє „nikdo“, ничьто жє „nic“).

Číslovky

Podle významu a užití lze číslovky staré ruštiny rozdělit na základní, řadové, druhové a násobné. V úplnosti jsou doloženy pouze číslovky základní, ostatní skupiny se omezují prakticky pouze na první desítku. Číslovky byly velice často zapisovány pomocí cyrilských písmen opatřených titlem.

• Základní – tvoří z hlediska tvarosloví velmi různorodou skupinu, v níž se vyskytují tvary skloňované jako podstatná jména, tvary skloňované jako přídavná jména a tvary zájmenné.

jednotky		desítky		stovky		tisíce
҃а	одинъ, -а, -о	҃ı	дєсѧть ³	҃р	съто	҂а	тъıсѧча
҃в	дъва, -ѣ, -ѣ ¹	҃к	дъва дєсѧти	҃с	дъвѣ сътѣ	҂в	дъвѣ тъıсѧчи
҃г	трьє, три, три ²	҃л	три дєсѧтє	҃т	три съта	҂г	три тъıсѧчѣ
҃д	чєтъıрє, -и, -и	҃м	чєтъıрє дєсѧтє 4	҃у	чєтъıри съта	҂д	чєтъıри тъıсѧчѣ
҃є	пѧть	҃н	пѧть дєсѧтъ	҃ф	пѧть сътъ	҂є	пѧть тъıсѧчь
҃ѕ	шєсть	҃ѯ	шєсть дєсѧтъ	҃х	шєсть сътъ	҂ѕ	шєсть тъıсѧчь
҃з	сємь	҃о	сємь дєсѧтъ	҃ѱ	сємь сътъ	҂з	сємь тъıсѧчь
҃и	осмь	҃п	осмь дєсѧтъ	҃ѡ	осмь сътъ	҂и	осмь тъıсѧчь
҃ѳ	дєвѧть	҃ч	дєвѧносъто	҃ц	дєвѧть сътъ	҂ѳ	дєвѧть тъıсѧчь

¹ Nová koncovka duálu neuter -а začíná pronikat ze severních dialektů v pozdním období spolu s numerativem (např. дъва/оба лѣта).

² K číslovce трьє existují kromě standardního nepravidelného skloňování „pravidelné“ tvary s kmenem трьj- → nom. трьjи, dat. трьjьмъ, lok. трьjьхъ, instr. трьjьми.

³ U číslovky дєсѧть je třeba rozlišovat samostatné tvary a složné číslovky. Samostatné tvary se skloňují jako /i/-feminina. Na dřívější příslušnost substantiva mezi souhláskové kmeny mužského rodu však poukazují složené tvary desítek ...дєсѧтє/дєсѧтъ, polovin desítek полъ ... дєсѧтє a druhé desítky ...на дєсѧтє.

⁴ Pro číslo „čtyřicet“ existuje alternativní výraz сорокъ, který si stále zachovává i původní význam „svazek 40 kožešin“.

• Dílové – tvoří zvláštní podskupinu číslovek základních. Mezi nejpoužívanější patří полъ, половина, трєть a чєтвьрть. Vazby s полъ jsou značně rozšířeny u složených číslovek označujících „půl“, „pět“ či „padesát“, např. полъ вътора/въторъı „jeden a půl“, полъ трєтьıа/трєтьѣ „dva a půl“, полъ вътора дєсѧтє „patnáct“, полъ вътора съта „padesát“ atp. Číslovky vyššího počtu se odvozují příponou -ина, ale jsou doloženy řídce a zvl. s posunutým významem, např. чєтвьртина „¼ kádě (objemová jednotka)“, осмина „⅛ kádě“, дєсѧтина „desátek“.

• Řadové – adjektiva výhradně se složenými tvary: пьрвъıи, въторъıи, трєтии, чєтвьртъıи, пѧтъıи, шєстъıи, сємъıи, осмъıи, дєвѧтъıи, дєсѧтъıи. S tvary jmennými se lze setkat pouze v ustrnulých vazbách.

• Druhové – дъвои, обои, трои, чєтвєръ, пѧтєръ, шєстєръ, сємєръ, осмєръ, дєвѧтєръ, дєсѧтєръ. První tři se skloňují jako zájmeno *jь, ostatní jako jmenná adjektiva.

• Násobné – tvoří se připojením přípony -шьдъı k tvaru číslovky: дъвашьдъı, тришьдъı, чєтъıрєшьдъı, мъногашьдъı apod.

Slovesa

V staroruském jazyce jsou všechny slovesné tvary tvořeny od dvou kmenů - prézentního a infinitivního. Od prézentního kmene se tvoří prézens, imperativ a příčestí přítomné činné. Ostatní slovesné tvary jsou tvořeny od kmene infinitivního.

Podle tvarů prézentu se slovesa dělí na dvě základní skupiny – atematická a tematická. U atematických sloves jsou koncovky prézentu připojeny bezprostředně ke kořeni. Ostatní slovesa jsou tematická, tj. mají koncovky prézentu připojené ke kmeni pomocí tematické samohlásky.

Prézens

Význam prézentu je těsně svázán s problematikou vidu. V staroruštině již samotné rozlišování dokonavého a nedokonavého vidu prokazatelně existovalo, ačkoli zatím nemělo tak všeobecnou povahu, jako v současném jazyce. Mnohá slovesa (především bezpředponová) tak byla obouvidová a čistě vidové dvojice se nacházely teprve v procesu tvoření.

• Atematická slovesa tvoří prézens připojením koncovek -мь, -си, -ть, -вѣ, -та, -та, -мъı, -тє, -ѧть bezprostředně ke kořeni, který v určitých tvarech podléhá změnám. Výjimku tvoří tvary 1. os. sg. вѣдѣти – вѣдѣ a 3. os. pl. бъıти – сѹть. V pozdním období začíná do 2. os. sg. pronikat odpovídající tematická koncovka. Mezi atematická patří celkem čtyři slovesa: бъıти, дати, ѣсти, вѣдѣти. Tvary prézentu slovesa бъıти ve funkci spony jsou příklonné a používají se pouze při nevyjádřeném podmětu. Kromě nich existují pro 3. os. plnopřízvučné tvary єсть, єста, сѹть s významem „nacházet se, existovat“.

• Tematická slovesa tvoří prézens připojením koncovek -ѹ, -ши, -ть, -вѣ, -та, -та, -мъ, -тє, -ѹть/-ѧть ke kmeni, který v některých tvarech může podléhat změnám. V 2. os. sg. se od druhé poloviny 12. stol. začíná objevovat nová koncovka -шь.

Minulé časy

Organizace a funkce systému staroruských minulých časů není v úplnosti jasná a jejím nejdiskutovanějším problémem je, jakého postavení nabyly prosté minulé časy – aorist a imperfektum. V 11.–13. stol je na Rusi možné předpokládat stav, kdy aorist sice chybí v hovorovém jazyce, ale běžně se používá v knižním stylu a mluvčí mu bez obtíží rozumějí. Tento stav později zaniká v souvislosti s tím, jak mizí pasivní znalost aoristu. Týž vývoj, avšak dříve završený, lze předpokládat i pro imperfektum.

• Perfektum je opisný minulý čas, který původně označoval v současnosti platný stav vzešlý z děje v minulosti. V hovorovém jazyce se z něj stal univerzální tvar minulého času. Tvar perfekta sestává z pomocného slovesa бъıти v přítomném čase, jež se fakticky používá pouze při nevyjádřeném podmětu v 1. a 2. os., a z příčestí perfekta. Zajímavé je, že v původním významu vystupuje perfektum velice zřídka v knižních textech; tam nejčastěji označuje stav minulý, vzešlý z jiného děje v minulosti (tj. pluskvamperfektum).

• Pluskvamperfektum je opisný minulý čas, sestávající z perfekta slovesa бъıти a příčestí perfekta, který původně sloužil k vyjádření předčasnosti v minulosti. V tomto původním významu se používá pouze v knižním jazyce, kde mu konkuruje perfektum. V hovorové řeči pak označuje událost v minulosti jako takovou, bez vazby na přítomnost. Konkrétně se může jednat o události, které se staly včera (a ne dnes), loni (a ne letos), dávno (a ne nyní). Zároveň chybí sémantický element vyjadřující předčasnost vůči jiné události v minulosti.

Imperativ

Tvary imperativu se tvoří od prézentního kmene pomocí přípon -'ь (sg. atematických sloves), -и (sg. tematických sloves, du./pl. atematických sloves a části tematických sloves) a -ѣ (du./pl. části tematických sloves). Před -ѣ nebo -и se mění kmen zakončený к / г / х → ц / з / с' (inf. помочи, помогѹ → imp. помози). Velmi časně se v pozici po samohlásce změnilo koncové -и → -j. Koncové -и začíná od druhé poloviny 12. stol. odpadat i v pozici po souhlásce, nenese-li přízvuk.

Příčestí

• Příčestí přítomné činné мога, ходѧ se tvoří od prézentního kmene připojením koncovky -а/-ѧ, -ѹчи/-ѧчи, -ѹчє/-ѧчє.

• Příčestí minulé činné прошьдъ, бъıвъ se tvoří od infinitivního kmene připojením koncovky -ъ/-въ, -ъши/-въши, -ъшє/-въшє.

Tato příčestí jsou považována za nesklonná, v raném období se však shodují v čísle a rodě s řídícím jménem (мога, могѹчи, могѹчє atp.). Koncem raného období dochází k oslabování shody se jménem a v pozdním období zůstává pouze tvar sg. m., používaný pro všechny osoby a čísla. Vzácně se vyskytující nepřímé pády jmenného tvaru (např. могѹча, бъıвъшю) a tvaru složeného (např. могѹчии, ходѧчии, прошьдъшии, бъıвъшии) nemají funkci příčestí.

• Příčestí perfekta пришьлъ, odvozované příponou -л- od infinitivního kmene, považuje tradiční gramatika podobně za nesklonné, přestože jsou doloženy i tvary typu пришьлъıи, бъıвалъıи.

• Příčestí trpné положєнъ, възѧтъ, se tvoří od infinitivního kmene pomocí přípony -н- nebo -т-.

Tvary vzniklé připojením -ом-/-єм-/-им-, např. вѣдомъıи, любимъıи, nelze považovat za příčestí.

Slovosled

Příklonky

Ve staré ruštině se lze často setkat s případy, kdy je slovní spojení roztržené – dovnitř je vklíněno slovo (či skupina slov) na slovním spojení nezávislé. Jinými slovy dochází k narušování principu projektivity. Nejčastější příčina takového narušení projektivity je spojena s působením Wackernagelova zákona. Mezi první a druhé slovo věty jsou čistě mechanicky vsouvány příklonky bez ohledu na to, zda mezi těmito slovy existuje syntaktická vazba nebo ne:

мънога жє въı лѣта - Mnohá léta vám! [nápis č. 503, 12. stol.]

свѧтославъ жє ти ѡлговичь нє надоби – Nepotřebuješ Svjatoslava Olgoviče! [Kyjevský letopis – 1151, s. 160]

Přestože v moderních východoslovanských jazycích z bohatého systému slovanských enklitik mnoho nezbylo, situace ve staré ruštině vypadala podstatně jinak. Jazyk raného období byl v tomto ohledu bohatší než jihoslovanská staroslověnština, která projevovala jistou tendenci k odstraňování příklonných zájmen v dativu.

Příklonky lze podle rozdělit podle zachovávání Wackernagelova zákona na dvě skupiny:

• silné – dodržují Wackernagelův zákon i za cenu narušení principu členské sounáležitosti (жє, ли, бо, ти, бъı)¹
• slabé – odchylky od Wackernagelova zákona jsou poměrně časté (zájmena 3. p., zájmena 4. p., prézens slovesa бъıти)²

¹ Tvary podmiňovacího zpúsobu – бъıхъ, бъı, бъıхомъ, бъıховѣ, бъıстє, бъıста, бъıшѧ – mají kromě příklonných též přízvučné tvary a mohou se proto nacházet na libovolném místě věty.

² Mezi slabé příklonky je pravděpodobně možné zařadit i pomocné tvary pluskvamperfekta – бъıлъ, бъıли. Od uvedených enklitik stojí téměř vždy napravo.

V průběhu staletí došlo k vytlačení slabých příklonek plnopřízvučnými tvary. Již v předhistorické době se v částici změnilo zvratné zájmeno си, které je ve své původní funkci doloženo velmi řídce. V brzké době začíná též velmi pozvolný proces připojování zájmena сѧ k řídícímu slovesu, který je však dokončen teprve v 17. stol.

V 11.-12. stol. začaly z jazyka mizet příklonky dativu plurálu a duálu kvůli homonymii s akuzativními tvary. Během 13. stol. zanikají zájmenné příklonky v plurálu a celý duál. Od 14.-15. stol. přestávají mít oporu v živém jazyce i příklonná zájmena v singuláru a začínají být vnímána jako knižní prvky. Úplný zánik těchto příklonek nastal v 17. stol. Přibližně ve stejné době vymizely z jazyka tvary prézentu 1. a 2. os. slovesa бъıти – ve funkci spony už v 16. stol, a jako pomocné sloveso v 16.-17. stol.

Distantní uspořádání slovního spojení

Projektivita konstrukcí bývá nezřídka narušena i v jiných případech, zvláště ve spojení podstatného jména a jeho upřesnění:

а съıнъ посади новѣгородѣ всѣволода на столѣ – A syna Vsevoloda dosadil na stolec v Novgorodě. [Novgorodský první letopis – 1117]

възєми ѹ тимощє одинѹ на дєсѧтѣ гривьнѹ ѹ въицина шѹрина – Vezmi od Timošky, Vojcinova švagra, jedenáct hřiven. [nápis č. 78; 12. stol.]

Ani zde se z hlediska staré ruštiny nejedná o anomální jev. Princip projektivity je normou spisovného jazyka, zatímco v hovorové řeči se obvykle dává přednost jinému principu – na začátku hlavní část sdělení, potom upřesnění.

Slovní zásoba

Podobně jako u všech slovanských jazyků pochází jádro slovní zásoby staroruštiny z praslovanštiny. Její nejstarší vrstvu představuje indoevropská slovní zásoba, další vrstvu pak slova z baltoslovanského období a relativně mladou vrstvu tvoří slova všeslovanská. Kromě toho se v staroruském jazyce objevují původní specificky východoslovanská slova (např. бѣлъка, дєшєвъıи, дєвѧносъто, сѣмьıа) a také slova přejatá z jiných jazykových rodin (např. собака).

Není možné přesně stanovit počet slov, jímž každé z uvedených období přispělo do slovního fondu staré ruštiny, jelikož ten není v úplnosti znám. V. R. Kiparskij ve své monografii věnované historii ruské slovní zásoby uvádí, že ruština obsahuje 454 slov z indoevropské epochy, cca 300 z baltoslovanské epochy a 420 z všeslovanské epochy. Další část pak tvoří lexikální výpůjčky z dávných dob – 55 germanismů, cca 20 íránismů a 23 turcismy. Celkem tak, nebereme-li v úvahu odvozená slova, zdědila staroruština z praslovanštiny přibližně 1270 slov.

Knižní jazyk

Svjatoslavův sborník (1073)

Přijetí křesťanství roku 988 vedlo k zavedení knižního církevněslovanského jazyka, který se od staré ruštiny v celé řadě znaků lišil:

• mezisouhláskové *or, *ol, *er, *el → csl. ра, ла, рє, лє (csl. глава, страна × strus. голова, сторона)
• počáteční *or-, *ol- → csl. ра-, ла- nezávisle na intonaci (csl. расти, лакъть × strus. рости, локъть)
• skupiny *tj, *dj → csl. щ, жд (csl. помощь, вождь × strus. помочь, вожь)
• změna *je → о neproběhla (csl. ѥзєро × strus. озєро)
• používání prostých minulých časů
• zájmeno сѧ za řídícím slovesem

Určit vztah knižního jazyka a mluvených dialektů je často složité, památky ve větší či menší míře obsahují oba elementy. Za velmi blízké hovorové řeči jsou považovány nápisy na březové kůře a přímá řeč světských osob v letopise Kyjevském.

Literární památky

• Pověst dávných let z druhého desetiletí 12. století představuje jednu z nejstarších památek ruského letopisectví. Vypráví o prvotních ruských dějinách do počátku druhého desetiletí 12.století, to znamená o genezi a dalších osudech Kyjevské Rusi. Samostatný rukopis, který by obsahoval text Pověsti v původní podobě neexistuje, nejstarší rukopisy pocházejí až z konce 14. a 15. století a na POvěstvždy navazuje další vyprávění. Dílo je psáno směsicí staroruštiny a církevní slovanštiny.

• Slovo o pluku Igorově je staroruský epos z 12. století, jehož pravost je však často zpochybňována. Vypráví o neúspěšném tažení knížete Igora proti Polovcům roku 1187. Vzhledem ke svému žánru je dílo relativně krátké, je však psáno velmi obrazným a básnickým jazykem.

• Novgorodský žaltář je nejstarší východoslovanskou literární památkou, vzniklou na přelomu 10. a 11. století. Jedná se o tři dřevěné destičky zalité voskem určené pro psaní pomocí pisátka. Tabulky sloužily jako učební pomůcka, byly mnohokrát popsány a následně zahlazeny. Obsahem jsou texty žalmů 76, 77 (a části 68) psané jednojerovým pravopisem.

• Ostromirův evangeliář je nejstarší dochovaný opis evangelia na ruském území, vzniklý v letech 1056-1057 v Novgorodě. Celkem má 294 listů. Je napsán církevní slovanštinou, avšak vykazuje jazykové znaky, které jej dovolují jednoznačně přiřadit k východoslovanské oblasti.

• Žití Borise a Gleba, vzniklé okolo roku 1100, vypráví o jednom z mnoha krvavých bojů mezi knížecími bratry o velkoknížecí stolec, kdy Svjatopolk nechává zavraždit své nevlastní bratry Borise a Gleba. Ti jsou zde oslavováni jako mučedníci a stávají se prvními ruskými svatými.

Staronovgorodský dialekt

Dopis na březové kůře (14. stol.)

Podrobnější informace naleznete v článku Staronovgorodský dialekt.

Tímto termínem se označuje skupina severoruských dialektů, kterými se hovořilo na území středověkého Novgorodu. Vyznačoval se mnoha rysy, které byly pro ostatní východoslovanské dialekty (a zčásti též ostatní slovanské jazyky) netypické. Záznamy tohoto dialektu se dochovaly v mnoha nápisech na březové kůře a výjimečně též na pergamenu.