Staroruština

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Staroruština (словѣньскъıи ѧзъıкъ)[p. 1]
Mapa rozšíření jazyka
Mapa rozšíření jazyka
Rozšíření: Kyjevská Rus

Počet mluvčích:

mrtvý jazyk

Klasifikace:

Písmo: Cyrilice
Postavení
Regulátor: není stanoven
Úřední jazyk: Kyjevská Rus
Kódy
ISO 639-1: není
ISO 639-2: není
ISO 639-3: orv
SIL: není
Wikipedie
není

Staroruština či stará ruština (rusky древнерусский язык, ukrajinsky давньоруська мова, bělorusky старажытнаруская мова) byl jazyk, který používali v 6.–14. století východní Slované, žijící na území dnešního Běloruska, severní Ukrajiny, části evropského Ruska a několika východních vojvodství Polska.

Východoslovanské kmeny zpočátku hovořily v důsledku slabých vzájemných kontaktů kmenovými dialekty.[1] Podnětem pro vytvoření naddialektální podoby jazyka se stal vznik Kyjevské Rusi, na jejímž území se po přijetí křesťanství začalo rychle šířit písmo. K největšímu kulturnímu rozkvětu došlo za vlády Jaroslava Moudrého, avšak po jeho smrti se říše postupně rozkládala. Rozdrobeným ruským knížectvím zasadil těžký úder mongolský vpád, který východoslovanské území rozdělil na izolované sféry vlivu. Následkem nového politického uspořádání se západoruská nářečí v rámci Litevského velkoknížectví oddělila od východních dialektů budoucí velkoruské oblasti, jednotný staroruský jazyk zanikl a dal tak vzniknout svým následníkům - východní ruštině a západní staré běloruštině a jejím následníkům běloruštině, ukrajinštině a rusínštině.[2]

Periodizace[editovat | editovat zdroj]

  • východoslovanština (6. stol. - 9. stol.) – Šíření slovanské řeči na území východní Evropy, kde dochází k jejímu ovlivňování neslovanskými jazykovými systémy.[3]
  • raná staroruština (konec 9. stol. - 12. stol.) – Utváření jazyka staroruského etnika v souvislosti se vznikem Kyjevské Rusi.[4]
  • pozdní staroruština: (12. stol. - konec 14. stol.) – Vyčleňování velkých jazykových zón za působení konvergenčních[5] i divergenčních[6] procesů.

Písmo[editovat | editovat zdroj]

Cyrilská abeceda na březové kůře (1025–1050)

Pro zápis jazyka se používala výhradně cyrilice.[7] Literární památky psané hlaholicí na území Kyjevské Rusi nalezeny nebyly, dochovaly se však hlaholské graffiti a jejich zlomky (např. v novgorodském chrámu sv. Sofie).[8]

Cyrilice vznikala postupně z řecké alfabety doplňováním hlásek, které byly řečtině cizí.[9] Rozšiřování abecedy probíhalo v několika krocích – nejprve do ní byla zahrnuta písmena б ж ш, posléze ѕ ц ч, a nakonec ъ ѣ ѫ ѭ ю ѧ.[10] Nová souhláska zaujímala zpravidla místo před foneticky nejbližší souhláskou a samohláska byla přidávána na konec abecedy. V dalším vývoji pak docházelo k vypouštění řeckých písmen nemajících v slovanské řeči přímý protějšek.

Nejstarší dochovaná varianta cyrilské abecedy se nachází na stěně kyjevského chrámu sv. Sofie a pochází z 11. stol.[11] Má celkem 27 písmen, jejichž pořadí přesně odpovídá řecké abecedě (а б в г д є ж з и ѳ ı к л м н ѯ о п р с т у ф х ш щ ѡ). Zajímavé je, že řecké písmeno ψ zde bylo přehodnoceno jako щ a grafém у ještě není zaměněn ligaturou ѹ.[10]

Slova se v zápisu obvykle neoddělují.[12] V závislosti na období vzniku a účelu textu se rozlišují tři grafické systémy:[13]

  • jednojerové psaní – rozšířené v počátcích ruského písemnictví. Místo dvou jerů se používal pouze jer tvrdý ъ. V památkách knižní povahy byl tento grafický systém nahrazen už v 2. pol. 11. stol. knižním psaním, které lépe odpovídalo fonologii jazyka. V neformální korespondenci se jednojerový pravopis udržel do 1. pol. 12. stol, kdy byl vytlačen běžným psaním.
  • knižní psaní – nejznámější grafický systém, používaný v knižních písemných památkách přibližně od 2. pol. 11. stol. Výběr písmen zde podléhá přísným pravidlům, která nedovolují variace charakteristické pro ostatní způsoby psaní.
  • běžné psaní – používané od 12. stol. pro neformální korespondenci. Podle pravidel tohoto psaní jsou páry o a ъ resp. є a ь považovány za rovnocenné varianty a je možná jejich libovolná záměna. Písmeno jať ѣ lze v písmu taktéž zaměnit za є (či ь). Tato volnost odlišuje dopisy na březové kůře od knižních dokumentů staré Rusi.

Nejstarším dochovaným záznamem ruského jazyka je Gnězdovský nápis, který lze datovat do 10. stol.[14] Jedná se o na džbánu vyrytý cyrilský nápis горѹхща, jehož čtení i interpretace je dodnes předmětem sporů. Podle některých badatelů jde o hořčici či hořlavinu, podle jiných o jméno vlastníka.[15] Tento nález svědčí o tom, že písmo na Rusi od počátku nacházelo mnohostranné využití.

Hláskosloví[editovat | editovat zdroj]

V raném období se zachovává praslovanský zákon otevřených slabik, který umožňuje existenci pouze těch slabik, které jsou zakončeny samohláskou.[16]

Uvedený zákon dal vzniknout tzv. plnohlasí, tj. změně *or, *ol, *er, *eloro, olo, ere, olo v pozici mezi souhláskami (psl. *korva → strus. корова). Během raného období se plnohlasí na velké části území ještě nestačilo plně zformovat.[17] Pozdní vznik plnohlasí dnes připomínají především nářeční slova, přičemž některá se dokázala prosadit i ve spisovném jazyce (srov. rus. по́лымя).[18]

V pozici před souhláskou tento zákon působil změnu náslovného *or, *ol s intonací akutovoura, la (psl. *òrdlo → strus. ра́ло), zatímco *or, *ol s intonací cirkumflexovouro, lo (psl. *ȍlkъtь → strus. ˉлокъть).[19][20][21]

Souhlásky[editovat | editovat zdroj]

Ve východoslovanské oblasti se vyvinulo temné /ɫ/, o jehož existenci svědčí změna kvality samohlásky ve skupině *TьlTTъlT a podobně motivovaný rozvoj plnohlasí *TelT*TolTToloT.[19][22] Mezi souhláskami chyběl zvuk /f/, který se objevoval pouze v slovech cizího původu a ve výslovnosti byl zaměňován za /p/ nebo /x/.[23] Obdobně bylo labiodentální /v/ ve výpůjčkách často nahrazováno hláskou /b/.[24]

Zpočátku se souhlásky rozlišovaly tvrdé, měkké a poloměkké.[25] Poloměkce se vyslovovaly původní tvrdé souhlásky před předními samohláskami. V průběhu 11. stol. došlo ke splynutí poloměkkých souhlásek s měkkými.[26]

Historicky tvrdé byly veláry /k/, /g/, /x/, alveoláry /t/ a /d/, jejichž změkčené protějšky podlehly změně *tj, *dj → /č/, /ž/, a labiály /p/, /b/, /w/, /m/, u jejichž měkkých variant se objevilo tzv. epentetické /l'/: *pj, *bj, *vj, *mj, , , .[27] Měkké bez tvrdého protějšku byly souhlásky /š'/, /ž'/, /č'/, /c'/ a /j/. Párovou měkkostí byly spjaty alveoláry /s/ – /s'/, /z/ – /z'/, /n/ – /n'/, /ɫ/ – /l'/ a /r/ – /r'/.

Systém souhlásek staroruského jazyka 11. stol. lze rekonstruovat následovně:[28]

labiála alveolára postalveolára palatála velára
neznělá znělá neznělá znělá neznělá znělá neznělá znělá neznělá znělá
obstruent exploziva п /p/, /p'/ б /b/, /b'/ т /t/, /t'/ д /d/, /d'/ к /k/ г /g/¹
frikativa в /w/, /w'/ с /s/, /s'/ з /z/, /z'/ ш /š'/ ж /ž'/ и /j/ х /x/
afrikáta ц /t͡s'/ ч /t͡š'/ ч /d͡ž'/²
sonora nazála м /m/, /m'/ н /n/, /n'/
laterála л /ɫ/, /l'/
vibranta р /r/, /r'/

¹ Na jihu se z raženého ražené /g/ vyvinulo frikativní /ɣ/. Tato odlišnost je zároveň jedním z nejstarších dialektálních rysů výchoslovanských nářečí.[29]

² Tato výslovnost se zachovala ve skupině /žd͡ž'/, zachycené v písmu jako жч.[30]

Samohlásky[editovat | editovat zdroj]

Podstatnou fonologickou inovací jazyka byl zánik opozice krátkých a dlouhých samohlásek. Kdy přesně kvantitativní rozdíly mezi samohláskami zanikly, není zcela známo. V pozdním období však již neexistují žádné věrohodné doklady existence této opozice.[31]

V předhistorickém období zanikly nosovky, které nabyly nové hláskové kvality ѫ /ǫ/ → /u/, ѧ /ę/ → /ä/. Už v nejstarších východoslovanských literárních památkách je tak běžná záměna písmen ѫ a ѹ resp. ѧ a ıа.[32] U omezené skupiny slov proběhla změna náslovného *(j)eо (psl. *jezero → strus. озєро).[27] Tento děj zasáhl také vlastní jména cizího původu (stsev. Helga → strus. Ольга).[33]

Praslovanské samohlásky *y, resp. *i, v těsné blízkosti hlásky -j- splynuly a vytvořily tzv. napjaté jery *ъ̂, *ь̂, které se v staroruských dialektech dále vyvíjely různým způsobem:[34][35]

  • *yj, *ъj*ъ̂j → dial. yj, oj, ъj (psl. *moldъjь, *myjǫ → ukr. молоди́й, ми́ю × rus. молодо́й, мо́ю × rus. dial. молодə́й, мə́ю (Pskov))
  • *ij, *ьj*ь̂j → dial. ij, ej, ьj (psl. *šija → ukr. ши́я × rus. ше́я × strus. dial. шья (Žití sv. Nifonta))[36]
  • *ji, *jь*jь̂ → dial. , ji (psl. *jьdǫ, *5 ajьcь → ukr. йду, 5 яє́ць × rus. иду́, 5 яи́ц)[37]

Změkčení poloměkkých souhlásek způsobilo těsné sblížení barvy souhlásky a samohlásky v rámci slabiky. Protiklad předního a nepředního místa artikulace samohlásek dal vzniknout opozici předních a nepředních slabik typu: *ťi ~ *ty, *ťü ~ *tu, *ťe ~ *to, *ťь ~ *tъ, *ťä ~ *ta.[26]

Inventář samohlásek staroruského jazyka 11. stol. a odpovídající grafémy knižního typu lze rekonstruovat takto:[38]

přední střední zadní
zavřená и /i/
ю /ü/
ъı /y/ ѹ /u/
ь /ĭ/¹ ъ /ŭ/¹
středová ѣ /ê/²
є /e/ о /o/³
otevřená ѧ /ä/
а /a/

¹ Na výslovnost blízkou k /i/ a /u/ ukazují baltofinské výpůjčky (strus. крьстъ → fin. risti; strus. бълванъ → fin. pulvana).[39] Na přelomu raného a pozdního období dochází k vokalizaci jerů. Podle tradičního schématu se mění sudé jery ъ → /o/ resp. ь → /e/.[40]

² Realizace písmene jať ѣ byla úzká /ê/ na většině východoslovanského území.[41] Počínaje pozdním obdobím se v některých dialektech dále zúžila na /i/.[42] V části severozápadních dialektů naopak existovala široká realizace /ä/, která se odráží v baltofinských přejímkách (strus. грѣхъ → fin. räähka) a v moderních ruských nářečích (např. яла „jedla“, кяп „cep“).[43]

³ V pozdním období se /o/ pod autonomním přízvukem či v zavřené slabice úží v /ô/.[44] V dobových literárních památkách se tato hláska zapisuje pomocí písmene omega ѡ.[45]

Vývoj hláskosloví[editovat | editovat zdroj]

Nejdůležitější fonetické změny v jazyce jsou uvedeny chronologicky níže:[46]

  • 2. pol. 9. stol.[47] - zánik nosovek
  • 11. stol. - změkčení poloměkkých souhlásek¹
  • ~ pol. 12. stol. - vokalizace jerů
  • 12.-15. stol. - změna /'e/ → /'o/ před tvrdou souhláskou
  • 12.-15. stol. - změkčení velár
  • do 14. stol. - vznik akání²
  • 14. stol. - ztvrdnutí /š'/, /ž'/

¹ Je možné, že na jihu a severozápadě Rusi existovaly dialekty, jimž se změkčení vyhnulo.[48][49]

² Akání se rozšířilo pouze na území dnešního Běloruska, jižního Ruska a severní Ukrajiny.[50][51]

Přízvuk[editovat | editovat zdroj]

Systém přízvuků rané fáze staroruštiny byl do značné míry podobný systému praslovanskému, který rozlišoval tři slabičné intonace (akut, neoakut, cirkumflex).[52] Na rozdíl od praslovanštiny však na východoslovanské půdě neexistovala fonologická opozice akut–neoakut a systém tak rozlišoval autonomní přízvuk na místě akutu i neoakutu a automatický přízvuk odpovídající cirkumflexu.[53]

Z fonologického hlediska spadaly všechny plnovýznamové slovní tvary do dvou kategorií. Rozlišovala se tzv. ortotona, provázená autonomním přízvukem, spjatým neodlučitelně s jednou ze slabik (např. головá, бъıлá), a enklinomena, která vlastní přízvuk neměla a v izolované pozici nabývala určitého prozodického zesílení na první slabice. Taková realizace fonetického slova se od autonomního přízvuku na první slabice lišila a označuje se jako automatický přízvuk (např. ˉголовѹ, ˉбъıло).[54]

Kmeny ohebných slov lze v souvislosti s výše uvedeným rozdělit na tři akcentuační paradigmata:[55][56][57]

(a) - Slova mají pouze ortotonické tvary se stálým přízvukem na kmeni, který si zachovává svou pozici zpravidla i v odvozených slovech:

сва́тъ -а, сва́тьба, srov. сва́тити сѧ
вѣ́ра -ъı, вѣ́рьнъıи, srov. вѣ́рити
чю́до -а, чю́дьнъıи, srov. чю́дити сѧ

(b) - Slova mají ortotonické tvary na první slabice koncovky nebo na poslední slabice kmene (došlo-li k couvnutí přízvuku z lichého jeru či nepočátečního vokálu s cirkumflexovou intonací):

коро́ль -ѧ́, король́къ, королє́ва
жєна́ -ъ́ı, жє́нъка, жє́ньскъıи, srov. жєни́ти сѧ
пєро́ -а́, пє́рьє, пє́рьнатъıи

(c) - Některé tvary jsou ortotonické, jiné patří mezi enklinomena. V tomto případě je rozhodující dominance jednotlivých morfů:

ˉгородъ -а, ˉза городъ, городъ́къ, городьскъ́ıи, srov. городи́ти
вода́ -ъ́ı, ˉна водѹ, во́дъка, водьнъ́ıи
ˉѹхо -а, ˉпо ѹши, ѹшько́, ѹшьнъ́ıи

Zánik rozdílnosti autonomního a automatického přízvuku vedl ke vzniku jediného dynamického přízvuku, který známe ze současných východoslovanských jazyků. Z původních enklinomen se staly tvary s přízvukem na první slabice fonetického slova (např. ˉнє бъıло → нє́ бъıло). V jakém období tato změna nastala není přesně známo.[58] Předpokládá se, že neproběhla současně na celém území a časově nebyla příliš vzdálena od zániku jerů. Z druhé strany je tato změna vymezena vznikem akání, v němž už se původní rozdíly mezi přízvuky neodráží.[59]

Tvarosloví a skladba[editovat | editovat zdroj]

Jména a slovesa mají společnou kategorii gramatického čísla (singulár, duál, plurál). Oproti moderním východoslovanským jazykům se běžně užívá dvojného čísla, které mizí teprve počátkem pozdního období.[60]

Podstatná jména[editovat | editovat zdroj]

Stará ruština rozeznává trojí rod (maskulinum, femininum, neutrum) a 7 mluvnických pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokativ, instrumentál).

Při skloňování se dále uplatňuje zakončení kmene, označované na etymologickém základě podle starých indoevropských kmenů (ā-kmeny, o-kmeny, u-kmeny, i-kmeny, konsonantické kmeny). Přehled deklinačních typů substantiv je uveden v tabulce:[61]

ā-kmeny¹ jā-kmeny o-kmeny¹² jo-kmeny² u-kmeny i-kmeny konsonantické kmeny³
maskulina neutra maskulina neutra maskulina feminina maskulina[62] feminina
singulár nom. жєна дѹшѧ возъ сєло конь полє домъ пѹть кость (полѧнинъ) дъчи свєкръı
gen. жєнъı дѹшѣ воза сєла конѧ полѧ домѹ пѹти кости dle
o-kmenové
deklinace
дъчєрє свєкръвє
dat. жєнѣ дѹши возѹ сєлѹ коню полю домови пѹти кости дъчєри свєкръви
akuz. жєнѹ дѹшю возъ сєло конь полє домъ пѹть кость дъчєрь свєкръвь
vok. жєно дѹшє возє сєло коню полє домѹ пѹти кости дъчи свєкръı
lok. жєнѣ дѹши возѣ сєлѣ кони поли домѹ пѹти кости дъчєри свєкръви
instr. жєною дѹшєю возъмь сєлъмь коньмь польмь домъмь пѹтьмь костью дъчєрью свєкръвью
duál nom.-akuz. жєнѣ дѹши воза сєла конѧ полѧ домъı пѹти кости дъчєри свєкръви
gen.-lok. жєнѹ дѹшю возѹ сєлѹ коню полю домовѹ пѹтью костью дъчєрѹ свєкръвѹ
dat.-instr. жєнама дѹшѧма возома сєлома конєма полєма домъма пѹтьма костьма дъчєрьма свєкръвама
plurál nom. жєнъı дѹшѣ вози сєла кони полѧ домовє пѹтьє кости полѧнє дъчєри свєкръви
gen. жєнъ дѹшь возъ сєлъ конь поль домовъ пѹтьи костьи полѧнъ дъчєръ свєкръвъ
dat. жєнамъ дѹшѧмъ возомъ сєломъ конємъ полємъ домъмъ пѹтьмъ костьмъ полѧмъ/полѧномъ дъчєрьмъ свєкръвамъ
akuz. жєнъı дѹшѣ возъı сєла конѣ полѧ домъı пѹти кости полѧнъı дъчєри свєкръви
lok. жєнахъ дѹшѧхъ возѣхъ сєлѣхъ конихъ полихъ домъхъ пѹтьхъ костьхъ полѧхъ/полѧньхъ дъчєрьхъ свєкръвахъ
instr. жєнами дѹшѧми возъı сєлъı кони поли домъми пѹтьми костьми полѧми/полѧнъı дъчєрьми свєкръвами
¹ V důsledku první palatalizace před -e vok. sg. mužských o-kmenů dochází ke změně kmene zakončeného velárou -k-,-g-,-ch--č-,-ž-,-š- (např. богъбожє). Podobně se následkem druhé palatalizace před nebo -i diftongického původu mění kmen zakončený -k-,-g-,-ch--c-,-z-,-s- (např. ноганозѣ).[63]
² Pro o-kmeny je možné vyčlenit kategorii jmen osobních, kterou provázejí jisté tvaroslovné zvláštnosti. Už v nejstarších písemných památkách se tato kategorie projevuje splýváním tvaru akuz. a gen. sg. u vlastních jmen a apelativ, která označují osobu mužského rodu. V dat. sg. těchto jmen se nezřídka objevuje koncovka -ovi (či -evi).[64][65]
³ Konsonantická deklinace se zachovala v úplnosti pouze u jmen označujících osoby. Její pozůstatky přežívaly také v gen. pl. maskulin локътъ, ногътъ, полътъ a дьнъ (srov. rus. dial. дён). Ostatní konsonantické kmeny zpravidla přizpůsobily skloňování jiným deklinačním typům; s původní koncovkou gen. a lok. sg. -e se lze setkat pouze v knižních textech.[66][67]

Pro toponyma je příznačné užívání bezpředložkového lokativu ve významu setrvávání uvnitř a bezpředložkového dativu s významem pohybu dovnitř (např. Къıєвъ → Къıєвѣ „v Kyjevě“ × Къıєвѹ „do Kyjeva“). Předložkové vazby se od počátku vyskytují pouze u ā-kmenů (např Рѹса → въ Рѹсѣ × въ Рѹсѹ):[68]

кѹпилъ єси робѹ плъсковє – „Koupil jsi nevolnici ve Pskově.“ [dopis č. 109 – 12. stol.]
шьль ти єсьмъ кучькъву – „Šel jsem do Kučkova.“ [dopis č. 723 – 12. stol.]

Jména hromadná označující skupinu lidí (např. рѹсь, господа, братьѧ, дрѹжина) se s přísudkem shodují zpravidla ad sensum (přísudek stojí v plurálu):[69]

поєдуть дружина савина чадь – „Pojede družina, Sávovi lidé.“ [dopis č. 69 – 13. stol.]
какъ сє гсдо мною попєцалуѥтє и моими дѣтми – „Jak se, pánové, postaráte o mne a mé děti?“ [dopis č. 49 – 15. stol.]

Přídavná jména[editovat | editovat zdroj]

Výrazné zjednodušení distribuce přídavných jmen mezi jednotlivé deklinační typy proběhlo už v praslovanštině. Přídavná jména náleží pouze skupině původních o-kmenů a ā-kmenů, při jejichž tvoření se uplatňuje výhradně hledisko rodu.

Tvary adjektiv se rozlišují složené a jmenné. Jejich významový rozdíl se však již na počátku písemnictví začal stírat.[70]

  • Jmenné tvary se zpočátku téměř neodlišují od podstatných jmen. Jediným morfologickým rozdílem je nahrazení původního tvaru vokativu nominativem.[71] V pozdním období začíná sbližování se složenými tvary ve všech pádech kromě nom. a akuz.[72]
  • Složené tvary jsou rozšířeny o zájmeno *jь, které zde mělo původně platnost určitého členu. Tyto tvary prošly velmi brzy vývojem, který je přiblížil skloňování zájmen:[70][73]
tvrdá varianta měkká varianta
m. n. f. m. n. f.
singulár nom. новъıи новоє новаѧ синии синєє синѧѧ
gen. нового новоѣ синєго синєѣ
dat. новомѹ новои синємѹ синєи
akuz. новъıи новоє новѹю синии синєє синюю
lok. новомь новои синємь синєи
instr. новъıмь новою синимь синєю
duál nom.-akuz. новаѧ новѣи синѧѧ синии
gen.-lok. новѹю/новою синюю
dat.-instr. новъıима синиима
plurál¹ nom. новии новаѧ новъıє синии синѧѧ синѣє
gen. новъıихъ синиихъ
dat. новъıимъ синиимъ
akuz. новъıє новаѧ новъıє синѣє синѧѧ синѣє
lok. новъıихъ синиихъ
instr. новъıими синиими
¹ Od 13. stol. se v nepřímých pádech plurálu objevují stažené tvary (např. новъıхъ, новъıмъ, новъıми).[70]
Komparativ se tvoří připojením přípony -ějьš- (-ajьš-) nebo -'ьš- k adjektivnímu kmeni. Výjimku tvoří tvar nom.-akuz. sg. mužského a středního rodu, kde chybí (např. новѣи, хѹжии). Tvary komparativu mohou mít též funkci superlativu:
а хоцѹ ти въıрѹти въ тѧ лѹцьшаго новъгорожѧнина – „Hodlám kvůli tobě zabavit zboží nejváženějšího Novgoroďana!“ [dopis č. 246 – 11. stol.]

Zájmena[editovat | editovat zdroj]

Staroruská zájmena se dělí na 2 velké skupiny – bezrodá, která nerozlišují rod, a rodová, rozlišující trojí rod.

  • Osobní zájmena 1. a 2. osoby a zájmeno zvratné se řadí mezi bezrodá zájmena. U těchto zájmen rozlišujeme v dat. a akuz. příklonné (krátké) a plnopřízvučné (dlouhé) tvary.
Příklonné tvary dativu se používají v nepřízvučné pozici a dlouhé tvary při logickém důrazu nebo po předložce. Na rozdíl od krátkých tvarů dativních se krátké akuzativní tvary běžně používají i po předložce. Původními akuzativními tvary byly totiž tvary krátké, které se používaly s důrazem i bez důrazu, a až v předliterárním období začaly do akuzativu pronikat tvary genitivu, považované za nositele důrazu.[74]
Přehled tvarů bezrodých zájmen je uveden v tabulce:[75][76]
singulár duál plurál zvratné
zájmeno
1. os. 2. os. 1. os. 2. os. 1. os. 2. os.
nominativ¹ ѧзъ/ѧ тъı вѣ ва мъı въı
genitiv мєнє тєбє наю ваю насъ васъ сєбє
dativ мънѣ, ми тобѣ, ти нама, на вама, ва намъ, нъı вамъ, въı собѣ, си²
akuzativ мєнє, мѧ тєбє, тѧ наю, на ваю, ва насъ, нъı васъ, въı сєбє, сѧ
lokativ мънѣ тобѣ наю ваю насъ васъ собѣ
instrumentál мъною тобою нама вама нами вами собою
¹ Funkci příklonných variant osobních zájmen v nominativu plní odpovídající tvary prézentu slovesa бъıти.[77]
² Zvratné zájmeno си se již v předhistorické době změnilo v částici. Ve své původní funkci je doloženo pouze u zvratných sloves.[78]
Osobní zájmeno 3. os. se ve funkci podmětu v nejstarších textech nepoužívá. V kombinaci se spojkami жє, а, и může být jeho role zastoupena ukazovacím zájmenem онъ nebo тъ.[79] V nepřímých pádech plní funkci osobního zájmena 3. os. zájmeno *jь, které má po předložkách variantní tvary začínající na n- (např. нь, нєго, ню).[80]
Vzory zájmenného skloňování jsou uvedeny níže:[81]
tvrdá varianta měkká varianta
m. n. f. m. n. f.
singulár nom. тъ то та *jь *je *ja
gen. того тоѣ єго єѣ
dat. томѹ тои ємѹ єи
akuz. тъ то тѹ и є ю
lok. томь тои ємь єи
instr. тѣмь тою имь єю
duál nom.-akuz. та тѣ *ja *ji
gen.-lok. тою єю
dat.-instr. тѣма има
plurál¹ nom. ти та тъı *ji *ja *jě
gen. тѣхъ ихъ
dat. тѣмъ имъ
akuz. тъı та тъı ѣ ѧ ѣ
lok. тѣхъ ихъ
instr. тѣми ими
  • Ukazovací – odrážejí tři stupně vzdálenosti od mluvčího. Zájmeno сь, poukazuje na předmět blízký k mluvčímu, тъ na předmět vzdálený od mluvčího ale blízký k posluchači a онъ na předmět vzdálený od mluvčího i posluchače.[82] Původně jednoslabičné tvary nom. sg. m. сь, тъ jsou po zániku jerů vytlačovány tvary s připojeným zájmenem *jь (*sьjьсєи, *tъjьтои) či tvary zdvojenými (*sьsьсєсь, *tъtътот).[83][84]
  • Přivlastňovací – jsou odvozena indoevropskou přivlastňovací příponou *-ios jednak od pronominálních základů *m-, *tw-, *sw- (tj. мои, твои, свои) a jednak od genitivních tvarů *nasъ, *vasъ (tj. нашь, вашь).[85]
  • Tázací – jsou tvořena od základu *k- (např. каковъıи, какъıи, коликъıи, которъıи, къто, къıи, чии, чьто).[86] Tvary nominativu zájmena къто, чьто vznikly složením tvarů *kъ, *čь a zesilující částice *to. Obdobným způsobem vznikla zájmena къıи, чии připojením zájmena *jь.[87]
  • Vztažná – mají dva synonymní typy tvoření. První typ zahrnuje zájmena od základu *j- s připojenou částicí *-že,[88] která mohou být dále rozšířena o částici *to (např. ижє, ижє то). Druhou skupinou jsou tvary od základu *k- (shodné s tázacími zájmeny), které mohou být rozšířeny o částici *že nebo *to (např. къто, къто жє, къто то).[86][89]
  • Záporná – tvoří se rozšířením tvaru tázacího zájmena o částici *ni-, která se v předložkových spojeních nachází před celým spojením. V raném období jsou tato zájmena dále provázena částicí *že (např. ничьто жє „nic“, ни на чьто жє „na nic“).[90][91]
  • Neurčitá – ve významu libovolnosti se používají tvary shodné s tázacími zájmeny, které mohou být rozšířeny o částici *ljubo (např. къто любо „kdokoli“).[86][92] Ve významu vědomé neurčitosti se používají tvary tázacích zájmen s částicí *ně-, která se v předložkových spojeních nachází před celým spojením (např. нѣкъто „kdosi“, нѣ къ комѹ „k někomu“).[93]

Číslovky[editovat | editovat zdroj]

Podle významu a užití lze číslovky staré ruštiny rozdělit na základní, řadové, druhové a násobné. Často se zapisují pomocí cyrilských písmen opatřených titlem.[94]

  • Základní – tvoří různorodou skupinu z hlediska tvarosloví i skladby; jejich přehled je uveden v tabulce:[95][96]
pořadí cyril. základní číslovka pořadí cyril. základní číslovka
1 ҃а одинъ, -а, -о 20 ҃к дъва дєсѧтє
2 ҃в дъва, -ѣ, -ѣ 27 - три дєсѧтє бєс трии[p. 2]
3 ҃г трьє, -и, -и 30 ҃л три дєсѧтє
4 ҃д чєтъıрє, -и, -и 40 ҃м чєтъıрє дєсѧтє/сорокъ
5 ҃є пѧть 50 ҃н пѧть дєсѧтъ
6 ҃ѕ шєсть 60 ҃ѯ шєсть дєсѧтъ
7 ҃з сємь 70 ҃о сємь дєсѧтъ
8 ҃и осмь 80 ҃п осмь дєсѧтъ
9 ҃ѳ дєвѧть 90 ҃ч дєвѧносъто
10 ҃ı дєсѧть 100 ҃р съто
15 є҃ı пѧть на дєсѧтє 1000 ҂а тъıсѧчѧ
Číslovky одинъ, дъва a оба se skloňují podle tvrdého zájmenného vzoru (gen. одиного, дъвою, обою).[97] Číslovka дъва se může skloňovat také jako o-kmenové substantivum (gen. дъвѹ).[98] Nová koncovka nom.-akuz. duálu neuter -a začíná pronikat koncem 14. stol. (např. дъва лѣта).[99]
Skloňování číslovky трьє je nejčastěji i-kmenové. Kromě něj se používají též alternativní tvary v dat. /trьjьmъ/, akuz. /trьji/, lok. /trьjьchъ/ a instr. /trьjьmi/ vzniklé podle analogie s číslovkou чєтъıрє.[100] Samotná číslovka чєтъıрє má nepravidelné skloňování, částečně podle i-kmenové a částečně podle konsonantické deklinace.[101]
Číslovky 5-10 se chovají jako i-kmenová substantiva ženského rodu, která se shodují v rodě s rozvíjejícím přívlastkem (a zčásti též s příčestím perfekta):[102]
6 билъ моѧ – „6 mých veverek“ [dopis č. 754 – 14. stol.]
осьмь въıсѧгла – „osm /vojáků/ vyklouzlo“ [dopis č. 724 – 12. stol.]
Počítaný předmět stojí zpravidla v genitivu, nicméně již v nejstarším období lze najít případy, kdy se číslovka shoduje v pádě s počítaným předmětem:[103]
на дєсѧти гривнъ – „za deset hřiven“ [dopis č. 420 – 13. stol.]
40ми рѣзанами – „ohledně 40 rezan“ [dopis č. 247 – 11. stol.]
Číslovka дєсѧть zachovává v ustrnulých spojeních archaické tvary podle konsonantické deklinace a poukazuje na svou dřívější příslušnost mezi maskulina. Jedná se zejména o gen. sg. дєсѧтє v číselných výrazech pro poloviny desítek (např. полъ вътора дєсѧтє, полъ трєтьѧ дєсѧтє),[103] lok. sg. дєсѧтє ve spojení pro 11-19 (např. одинъ на дєсѧтє, дъва на дєсѧтє) a tvary nom. pl. дєсѧтє, gen. pl. дєсѧтъ ve složených tvarech desítek (např. чєтъıрє дєсѧтє, пѧть дєсѧтъ).[104]
Slovo сорокъ je ve významu čísla 40 doloženo poprvé v druhé polovině 12. stol.[105] a nadále si zachovává i původní význam měnové jednotky „svazek 40 sobolích kožešin“.[106] Číslovka съто patří mezi o-kmenová neutra (složené tvary дъвѣ сътѣ, три съта, пѧть сътъ apod.).[107] Do stejné skupiny patří také дєвѧносъто, doložené od druhé poloviny 12. stol.[108] Skloňování číslovky тъıсѧчѧ je jā-kmenové (složené tvary дъвѣ тъıсѧчи, три тъıсѧчѣ, пѧть тъıсѧчь apod.).[109]
  • Dílové – tvoří zvláštní podskupinu číslovek základních.
Mezi nejpoužívanější patří полъ, половина, трєть a чєтвьрть. Číselné výrazy obsahující slovo полъ jsou značně rozšířeny na úkor složených číslovek označujících poloviny jednotek, desítek a stovek:[110]
поло трєтиıа рублѧ – „dva a půl ruble“ [dopis č. 689 – 14. stol.]
полъ пѧта дєсѧтє гривьнъ – „čtyřicet pět hřiven“ [dopis č. 902 – 12. stol.]
избіша ихъ полѹтора ста – „Zabili jich sto padesát.“ [Synodální rukopis: Novgorodský první letopis, 1142]
Číslovky vyššího počtu se odvozují příponou -ina, ale jsou doloženy řídce a zvl. s posunutým významem (např. чєтвьртина „¼ kádě“ /dutá míra/, осмина „⅛ kádě“, дєсѧтина „desátek“).[111]
  • Řadové – adjektiva výhradně se složenými tvary (např. пьрвъıи, въторъıи, трєтии, чєтвьртъıи, пѧтъıи, шєстъıи, сємъıи, осмъıи, дєвѧтъıи, дєсѧтъıи). Pro číslovky druhé desítky se používají podobná spojení jako u základních číslovek (např. одинъıи на дєсѧтє, въторъıи на дєсѧтє).[104] S tvary jmennými se lze setkat pouze v ustrnulých spojeních.[103]
  • Druhové – odvozují se od kmene číslovky příponou -er- a skloňují se jako adjektiva (např. чєтвєръ, пѧтєръ, шєстєръ, сємєръ, осмєръ, дєвѧтєръ, дєсѧтєръ). Výjimku tvoří tvary дъвои, обои, трои, které se touto příponou neodvozují a mají zájmennou flexi.[112]
  • Násobné – tvoří se připojením tvaru -šьdy buď ke kmeni přes spojovací samohlásku (např. дъвошьдъı, тришьдъı, пѧтишьдъı, шєстишьдъı, сємишьдъı, осмишьдъı, дєвѧтишьдъı, дєсѧтишьдъı) nebo k nominativnímu tvaru základní číslovky (např. дъвашьдъı, чєтъıрєшьдъı). Mimo tento způsob tvoření stojí tvar одиною.[113][114]

Slovesa[editovat | editovat zdroj]

Z hlediska morfologie rozlišují slovesa kmen prézentní a infinitivní. Prézentní kmen končí vždy souhláskou a kromě prézenta se od něj tvoří přechodník přítomný a imperativ. Ostatní tvary jsou tvořeny od kmene infinitivního, který může být zakončen souhláskou nebo (častěji) samohláskou.[115]

Podle prézentního kmene se slovesa dělí na atematická a tematická. U atematických sloves jsou koncovky prézentu připojeny bezprostředně ke kořeni. Ostatní slovesa jsou tematická, tj. mají kmenotvornou příponu.

Prézens[editovat | editovat zdroj]

Význam prézentu je těsně svázán s problematikou vidu. V staroruštině již samotné rozlišování dokonavého a nedokonavého vidu prokazatelně existovalo, ačkoli zatím nemělo tak všeobecnou povahu, jako v současném jazyce. Mnohá slovesa (především bezpředponová) tak byla obouvidová a čistě vidové dvojice se nacházely teprve v procesu tvoření.[116]

Nejstarším způsobem tvoření dokonavého vidu byla prefixace, při které dávala předpona slovesu nový význam či významový odstín (např. казатисъказати).[117] Odvozování sekundárních imperfektiv se provádělo nejčastěji příponou -ъva- (např. съказатисъказъвати).[118][119] Sekundární imperfektiva na -jati pak byla tvořena od imperfekta sloves na -iti (např. промъıслитипромъıшлѧти).[120][121]

  • Atematická slovesa tvoří prézens připojením koncovek -mь, -si, -tь, -vě, -ta, -ta, -my, -te, -jatь bezprostředně ke kořeni (v souladu s pravidly o kombinaci hlásek). Do této skupiny patří slovesa бъıти (kořen *es-), вѣдѣти (kořen *věd-), дати (kořen *dad-) a ѣсти (kořen *ěd-). Mezi atematické patří také knižní tvary slovesa имѣти (1. os. sg. имамь), kterým v dopisech odpovídají tvary tematické (1. os. sg. имѣю).[122][123]
Sloveso вѣдѣти je v korespondenci doloženo pouze v raném období a postupně je vytlačováno tematickým slovesem вѣдати (1. os. sg. вѣдаю).[122][124]
Tvary prézentu slovesa бъıти (1. os. sg. єсмь) ve funkci spony (a též pomocného slovesa perfekta vyjma 3. os. všech čísel) jsou příklonné a používají se pouze při nevyjádřeném podmětu.[77] Kromě nich existují plnopřízvučné tvary s významem „nacházet se, existovat“:[125]
чємѹ нє восолєши чєто ти єсємо водала ковати – „Proč neposíláš, co jsem ti dala vykovat?“ [dopis č. 644 – 12. stol.]
єсть градъ мєжу нобомъ и зємлєю – „Je město mezi nebem a zemí.“ [dopis č. 10 – 14. stol.]
  • Tematická slovesa tvoří prézens připojením koncovek -u, -ši, -tь, -vě, -ta, -ta, -mъ, -te, -utь/-jatь ke kmeni, který může podléhat změnám. Přehled základních typů časování je uveden v tabulce:[126]
atematická slovesa tematická slovesa
бъıти вѣдѣти дати ѣсти I. časování II. časování
singulár 1. os. єсмь вѣдѣ дамь ѣмь вєдѹ хожю
2. os.¹ єси вѣси даси ѣси вєдєши ходиши
3. os.² єсть вѣсть дасть ѣсть вєдєть ходить
duál 1. os. єсвѣ вѣвѣ давѣ ѣвѣ вєдєвѣ ходивѣ
2.-3. os. єста вѣста даста ѣста вєдєта ходита
plurál 1. os. єсмъı вѣмъı дамъı ѣмъı вєдємъ ходимъ
2. os. єстє вѣстє дастє ѣстє вєдєтє ходитє
3. os.² сѫть вѣдѧть дадѧть ѣдѧть вєдѹть ходѧть
¹ Nová tematická koncovka 2. os. sg. -šь se začíná objevovat od druhé poloviny 12. stol.[127] Koncem pozdního období proniká i do odpovídajících atematických tvarů (např. даси → дашь).[128]
² V dopisech se vyskytují též tvary bez -tь / -stь (např. є, ходѧ).[128]

Minulé časy[editovat | editovat zdroj]

Organizace a funkce systému staroruských minulých časů není v úplnosti jasná a jejím nejdiskutovanějším problémem je, jakého postavení nabyly prosté minulé časy – aorist a imperfektum. V 11.–13. stol je na Rusi možné předpokládat stav, kdy aorist sice chybí v hovorovém jazyce, ale běžně se používá v knižním stylu a mluvčí mu bez obtíží rozumějí. Tento stav později zaniká v souvislosti s tím, jak mizí pasivní znalost aoristu. Týž vývoj, avšak dříve završený, lze předpokládat i pro imperfektum.[129]

  • Aorist je prostý minulý čas, užívaný zvláště v knižním jazyce. V živé řeči se zachovaly pouze aoristové tvary slovesa бъıти jako součást podmiňovacího způsobu.[130] Podle zakončení infinitivního kmene se rozlišují dva základní typy tvoření:[131]
zakončení inf. kmene
souhláska samohláska
singulár 1. os. нєсохъ кѹпихъ
2.-3. os. нєсє кѹпи
duál 1. os. нєсоховѣ кѹпиховѣ
2.-3. os. нєсоста кѹписта
plurál 1. os. нєсохомъ кѹпихомъ
2. os. нєсостє кѹпистє
3. os. нєсошѧ кѹпишѧ
  • Imperfektum je prostý minulý čas, užívaný výhradně v knižním jazyce. Vlivem stažení skupiny -ēa- → -'a- došlo k značnému zjednodušení distribuce jeho koncovek. Od této sjednocené skupiny se tak odlišují pouze kmeny s příponou -a- (ve staženém tvaru -aa- → -a-):[132]
zakončení inf. kmene
na -a- jiné
singulár 1. os. зъвахъ видѧхъ
2.-3. os. зъвашє видѧшє
duál 1. os. зъваховѣ видѧховѣ
2.-3. os. зъваста видѧста
plurál 1. os. зъвахомъ видѧхомъ
2. os. зъвастє видѧстє
3. os. зъвахѹ видѧхѹ
  • Perfektum je opisný minulý čas, který původně označoval v současnosti platný stav vzešlý z děje v minulosti. V hovorovém jazyce se z něj stal univerzální tvar minulého času. Tvar perfekta sestává z pomocného slovesa бъıти v přítomném čase, jež se fakticky používá pouze při nevyjádřeném podmětu v 1. a 2. os., a z příčestí perfekta. Zajímavé je, že v původním významu vystupuje perfektum velice zřídka v knižních textech; tam nejčastěji označuje stav minulý, vzešlý z jiného děje v minulosti (tj. pluskvamperfektum).[133]
  • Pluskvamperfektum je opisný minulý čas, sestávající z perfekta slovesa бъıти a příčestí perfekta, který původně sloužil k vyjádření předčasnosti v minulosti. V tomto původním významu se používá pouze v knižním jazyce, kde mu konkuruje perfektum. V hovorové řeči pak označuje událost v minulosti jako takovou, bez vazby na přítomnost. Konkrétně se může jednat o události, které se staly včera (a ne dnes), loni (a ne letos), dávno (a ne nyní). Zároveň chybí sémantický element vyjadřující předčasnost vůči jiné události v minulosti.[134]

Imperativ[editovat | editovat zdroj]

Tvary imperativu se tvoří od prézentního kmene. Příponou -ě-, se tvoří imperativ od sloves I. časování s kmenem zakončeným na tvrdou souhlásku. Přípona -i- se používá u sloves II. časování a sloves I. časování, jejichž kmen je zakončen měkkou souhláskou. Diftongický původ těchto přípon způsobuje změnu kmene zakončeného velárou -k-,-g-,-ch--c-,-z-,-s- (např. pomogupomozi).[135]

Pro jednotné číslo obvykle existuje jeden společný tvar na -i. Pouze několik málo sloves (zvl. atematických) si zde uchovává zvláštní tvar imperativu na -(ž)ь.[135]

I. časování II. časování atematická sl.
tvrdé měkké
singulár¹ 2.-3. os. нєси пиши кѹпи ѣжь
duál 1. os. нєсѣвѣ пишивѣ кѹпивѣ ѣдивѣ
2. os. нєсѣта пишита кѹпита ѣдита
plurál 1. os. нєсѣмъ пишимъ кѹпимъ ѣдимъ
2. os. нєсѣтє пишитє кѹпитє ѣдитє

¹ Koncové -i odpadá od kmenů zakončených na -j- nejpozději počátkem 12. stol. Není-li pod přízvukem, začíná koncem tohoto stol. odpadat i jinde.[127]

Participiální tvary[editovat | editovat zdroj]

Tvary přechodníků jsou považovány za nesklonné a shodují se s řídícím jménem v čísle a rodě. Koncem raného období však dochází k oslabování shody a v pozdním období zůstává pouze tvar sg. m. pro všechny osoby i čísla.[136]

  • Přechodník přítomný je prostředkem k vyjádření současnosti dvou dějů. Tvoří se od prézentního kmene koncovkami -a, -uči, -uče (např. мога, могѹчи, могѹчє), v měkké variantě -ja, -jači, -jače (např. ходѧ, ходѧчи, ходѧчє):
а нъıнѣ водѧ новѹю жєнѹ а мънѣ нє въдасть ничьто жє – „A nyní si bere novou ženu a mně nedá nic.“ [dopis č. 9 – 12. stol.]
  • Přechodník minulý slouží k vyjádření předčasnosti jednoho děje před druhým. Tvoří se od infinitivního kmene koncovkami -ъ, -ъši, -ъše (прошьдъ, прошьдъши, прошьдъшє), které mají před samohláskou hiátové -v- (např. бъıвъ, бъıвъши, бъıвъшє):
продавъшє дворъ идитє жє сѣмо – „Prodejte dvůr a pojďte sem.“ [dopis č. 424 – 12. stol.]
  • Příčestí činné (perfekta) tvoří nedílnou součást složených minulých časů a kondicionálu. Odvozuje se příponou -l- od infinitivního kmene a shoduje se s podmětem v čísle a rodě (sg. m. пришьлъ, sg. f. пришьла, pl. m. пришьли apod.):
а пришьла єсвѣ оли звонили – „A přišli jsme, když zvonili.“ [dopis č. 605 – 12. stol.]
  • Příčestí trpné slouží k tvoření opisného pasiva. Odvozuje se příponou -n- nebo -t- od infinitivního kmene a shoduje se s podmětem v čísle a rodě (např. положєнъ, възѧтъ):
воскѹ кѹплєнъı 3 пи – „Vosku jsou koupeny 3 kapi.“ [dopis č. 439 – 13. stol.]

Od uvedených participiálních tvarů lze tvořit přídavná jména slovesná (např. мога → могѹчии, бъıвъ → бъıвъшии, дѣланъ → дѣланъıи).[136]

Slovosled[editovat | editovat zdroj]

Přívlastek[editovat | editovat zdroj]

Přívlastek může zaujímat postavení jak před řídícím jménem, tak za ním.[137] Vznik případné mnohoznačnosti je přitom výrazně omezen pravidly tzv. opakování předložek, podle nichž se předložka opakuje před všemi shodnými přívlastky, ale nikdy se jí neužívá po přívlastku v kontaktní prepozici před řídícím jménem:[138][139]

ѹ моєго рода – „u mého příbuzného“ [dopis č. 748 – 12. stol.]
ко посадникѹ ко вьликомѹ – „k velkému posadnikovi“ [dopis č. 831 – 12. stol.]
за оцимомъ за моимъ за смєномъ – „ve vlastnictví mého otčíma Semjona“ [závěť Matfeje Vasiljeviče – 15. stol.]

Výjimku tvoří přivlastňovací a ukazovací zájmena, která mohou stát bez předložky také v kontaktní postpozici. Předložka se zpravidla neopakuje ani před neshodným přívlastkem.[140]

Příklonky[editovat | editovat zdroj]

Často se lze setkat s případy, kdy je slovní spojení roztržené – dovnitř je vklíněno slovo (či skupina slov) na slovním spojení nezávislé. Nejčastější příčina narušení projektivity je spojena s působením Wackernagelova zákona. Mezi první a druhou taktovou skupinu jsou čistě mechanicky vsouvány příklonky bez ohledu na to, zda mezi nimi existuje syntaktická vazba nebo ne:[141]

мънога жє въı лѣта – „Mnohá léta vám!“ [dopis č. 503 – 12. stol.]
свѧтославъ жє ти ѡлговичь нє надоби – „Nepotřebuješ Svjatoslava Olgoviče!“ [Ipaťjevský letopis: Kyjevský letopis, 1151]

Podle zachovávání Wackernagelova zákona lze příklonky rozdělit na dvě skupiny:[142]

  • silné – dodržují Wackernagelův zákon i za cenu narušení principu členské sounáležitosti (жє, ли, бо, ти, бъı).
  • slabé – odchylky od Wackernagelova zákona jsou poměrně časté (zájmena v dat., zájmena v akuz., prézens slovesa бъıти):
singulár duál plurál zvratné
1. os. 2. os. 1. os. 2. os. 1. os. 2. os.
nominativ єсмь єси єсвѣ єста єсмъı єстє
dativ ми ти на ва нъı въı си
akuzativ мѧ тѧ на ва нъı въı сѧ

Příklonné tvary pro 3. os. byly vytvořeny ze starých akuzativních tvarů zájmena *jь, které rozlišuje rod. Plnopřízvučnou funkci zde přebraly původní tvary genitivu.[143]

V průběhu staletí došlo k vytlačení slabých příklonek plnopřízvučnými tvary. Již v předhistorické době se v částici změnilo zvratné zájmeno си, které je ve své původní funkci doloženo velmi řídce.[78] V brzké době začíná též velmi pozvolný proces připojování zájmena сѧ k řídícímu slovesu, který je však dokončen teprve v 17. stol.[144]

V 11.-12. stol. začaly z jazyka mizet příklonky dativu plurálu a duálu patrně kvůli homonymii s akuzativními tvary. Během 13. stol. zanikají zájmenné příklonky v plurálu a duálu.[145] Od 14.-15. stol. přestávají mít oporu v živém jazyce i příklonná zájmena v singuláru a začínají být vnímána jako knižní prvky. Úplný zánik těchto příklonek nastal v 17. stol.[146] Přibližně ve stejné době vymizely z jazyka také příklonné tvary prézentu slovesa бъıти.[147]

Roztržené slovní spojení[editovat | editovat zdroj]

Projektivita konstrukcí bývá nezřídka narušena i v jiných případech, zvláště ve spojení podstatného jména a jeho upřesnění:[148]

а съıнъ посади новѣгородѣ всѣволода на столѣ – „A syna Vsevoloda dosadil na stolec v Novgorodě.“ [Synodální rukopis: Novgorodský první letopis, 1117]
възєми ѹ тимощє одинѹ на дєсѧтѣ гривьнѹ ѹ въицина шѹрина – „Vezmi od Timošky, Vojcinova švagra, jedenáct hřiven.“ [dopis č. 78 – 12. stol.]

Ani zde se nejedná o anomální jev. Princip projektivity je normou knižního jazyka, zatímco hovorová řeč dává obvykle přednost jinému principu – na začátku hlavní část sdělení, potom upřesnění.[149]

Slovní zásoba[editovat | editovat zdroj]

Podobně jako u všech slovanských jazyků pochází jádro slovní zásoby staré ruštiny z praslovanštiny. Některá její slova si zachovala archaický význam (např. вєжа „obytný vůz, stan“; скотъ „majetek, peníze“).[150]

Objevují se také původní specificky východoslovanská slova (např. бѣлъка, дєвѧносъто, дєшєвъıи, сѣмьѧ)[151] a slova přejatá z jiných jazykových rodin:

přejaté slovo význam původ výpůjčky[152]
грамота psaní, listina řecký γράμματα
крюкъ hák staroseverský krókr
ларь truhla starošvédský lárr
лошадь kůň turkický alaša
ногата nogata (měnová jednotka) arabský naqd
собака pes íránský *sabāka-

V. Kiparskij ve své monografii věnované historii ruské slovní zásoby uvádí, že ruština obsahuje 454 slov z indoevropské epochy, cca 300 z baltoslovanské epochy a 420 z všeslovanské epochy. Další část pak tvoří lexikální výpůjčky z dávných dob – 55 germanismů, cca 20 íránismů a 23 turcismy. Celkem tak, nebereme-li v úvahu odvozená slova, zdědila stará ruština z praslovanštiny přibližně 1270 slov.[153]

Knižní jazyk[editovat | editovat zdroj]

Svjatoslavův sborník (1073)

Přijetí křesťanství roku 988 vedlo k zavedení knižního církevněslovanského jazyka, který se od staré ruštiny v celé řadě znaků lišil:

  • mezisouhláskové *or, *ol, *er, *elra, la, re, le (csl. глава, страна × strus. голова, сторона)
  • počáteční *or-, *ol-ra-, la- nezávisle na intonaci (csl. расти, лакъть × strus. рости, локъть)
  • skupiny *tj, *djšč, žd (csl. помощь, вождь × strus. помочь, вожь)
  • změna *jeo neproběhla (csl. ѥзєро × strus. озєро)
  • pádové koncovky *ę̆ja (csl. отъ зємлѧ × strus. отъ зємлѣ)[154]
  • používání prostých minulých časů[129]
  • zájmeno сѧ za řídícím slovesem[155]

Určit vztah knižního jazyka a mluvených dialektů je často složité, památky ve větší či menší míře obsahují oba elementy. Za velmi blízké hovorové řeči jsou považovány dopisy na březové kůře a přímá řeč světských osob v letopise Kyjevském.[156]

Literární památky[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Kyjevská Rus#Literární památky Kyjevské Rusi.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. а словѣнєскъ ıазъıкъ и рускъıи ѡдинъ . ѿ варѧгъ бо прозвашасѧ русью . а пѣрвѣє бѣша словѣнє . ащє и полѧнє звахусѧ . но словѣньскаıа рѣч бѣ . полѧми жє прозвашасѧ . занєжє в полѣ сѣдѧху . а ıазъıкъ словѣньскъıи бѣ имъ єдинъ – „A slovanský národ i ruský jeden jest, neb od Varahů nazvali se Rusy, a prvé byli Slované; i ač se také Polany nazývali, však řeč jich byla slovanská; Polany pak zvali se proto, že v poli měli sídla svá, ale jazyk slovanský měli jediný.“ Ipaťjevský letopis: Pověst dávných let, 898.
  2. а сє ѹроци ротнии . ѿ головъı 30 кѹнъ . а ѿ бортьнои зємли 30 кѹнъ бєс трєи кѹнъ – „A toto jsou poplatky za vykonání soudní přísahy: ode pře za zabití 30 kun, ode pře o brtní pozemek 27 kun.“ Novgorodská Kormčaja kniga: Ruská pravda, § 109. — Srov. dále: бєз довѹ три дєсѧтє ко стѹ во простємо а въ дрѹгємо 100 бє щєтъıрє – „128 v jednoduchém a v jiném 96.“ Dopis na březové kůře č. 686, 12. stol.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Nikolajev (1994), s. 23.
  2. Gorškova (1981), s. 27-29.
  3. Gorškova (1981), s. 27.
  4. Zalizňak (2004), s. 5.
  5. Janin (2007), s. 368.
  6. Gorškova (1981), s. 28.
  7. Ivanov (1990), s. 25-26.
  8. Michejev (2012), s. 63.
  9. Janin (2007), s. 56.
  10. a b Zalizňak (2003), s. 28.
  11. Ivanova (1972), s. 118.
  12. Janin (2007), s. 353.
  13. Zalizňak (2004), s. 23-28.
  14. Slovar drevnerusskogo jazyka, Tom I (1988). Istočniki i sokraščenija, s. 50.
  15. Trubačov (2005), s. 118-120.
  16. Lamprecht (1987), s. 42.
  17. Zalizňak (1985), s. 173.
  18. Zalizňak (2004), s. 39-40.
  19. a b Gorškova (1981), s. 52.
  20. Derken (2008). Hesla „ȍlkъtь“ a „òrdlo“, s. 368, 373.
  21. Zalizňak (2011). Hesla „ра́ло“ a „ло́коть“, s. 202, 269.
  22. Šaulskij (2006), s. 15.
  23. Zalizňak (2004), s. 206.
  24. Zalizňak (2004), s. 55.
  25. Krivko (1998), s. 60-61, 68.
  26. a b Gorškova (1981), s. 54.
  27. a b Zalizňak (2004), s. 39.
  28. Gorškova (1981), s. 57.
  29. Chaburgajev (1980), s. 87.
  30. Malkova (1984), s. 52.
  31. Zalizňak (1985), s. 164.
  32. Zalizňak (2001), s. 7.
  33. Durnovo (2000), s. 110-111.
  34. Zalizňak (1985), s. 116-118.
  35. Nikolajev (1988), s. 118-121.
  36. Vasmer, Bd. III (1958). Heslo „ше́я“, s. 396
  37. Gorškova (1981), s. 68.
  38. Gorškova (1981), s. 44-45, 53-54.
  39. Šilov (2005), s. 13.
  40. Gorškova (1981), s. 65-70.
  41. Gorškova (1981), s. 58.
  42. Zalizňak (2004), s. 26.
  43. Zalizňak (2004), s. 52.
  44. Zalizňak (1985), s. 173-177.
  45. Zalizňak (1990), s. 28-33.
  46. Grickevič (2003), s. 40.
  47. Schramm (2002), s. 168.
  48. Malkova (1980), s. 88.
  49. Nikolajev (1994), s. 23.
  50. Gorškova (1981), s. 98.
  51. Nazarova (1977), s. 211.
  52. Stang (1957), s. 179.
  53. Zalizňak (1985), s. 120, 160.
  54. Zalizňak (1985), s. 119-120.
  55. Stang (1957), s. 56.
  56. Zalizňak (1990), s. 66-67.
  57. Zalizňak (2011). Uvedená hesla.
  58. Zalizňak (2008), s. 267.
  59. Zalizňak (1985), s. 178-179.
  60. Zalizňak (2004), s. 136.
  61. Gorškova (1981), s. 144-157.
  62. Šachmatov (1957), s. 100-101.
  63. Gorškova (1981), s. 146, 149.
  64. Gorškova (1981), s. 143.
  65. Zalizňak (2004), s. 150.
  66. Gorškova (1981), s. 152-157.
  67. Zalizňak (2004), s. 115-117.
  68. Zalizňak (2004), s. 160-162.
  69. Zalizňak (2004), s. 183.
  70. a b c Gorškova (1981), s. 220-223.
  71. Šachmatov (1957), s. 118.
  72. Zalizňak (2004), s. 117.
  73. Zalizňak (2004), s. 151.
  74. Zalizňak (2008), s. 36.
  75. Gorškova (1981), s. 248.
  76. Zalizňak (2008), s. 129.
  77. a b Zalizňak (2008), s. 240.
  78. a b Zalizňak (2008), s. 35.
  79. Zalizňak (2008), s. 241.
  80. Zalizňak (2008), s. 129.
  81. Gorškova (1981), s. 250.
  82. Slovar drevnerusskogo jazyka, Tom VI (2000). Heslo „онъ“, s. 130.
  83. Zalizňak (2004). Hesla „сєи“ a „тот“, s. 796, 808.
  84. Vasmer, Bd. II (1955). Heslo „сей“, s. 602-603. Bd. III (1958). Heslo „тот“, s. 128.
  85. Večerka, Bd. II (1993), s. 61.
  86. a b c Slovar drevnerusskogo jazyka, Tom IV (1991). Hesla „каковъıи“, „какъıи“ , „коликъıи“ , „которъıи“ , „къто“ a „къıи“, s. 192-193, 239-240, 275-277, 375-382.
  87. Večerka, Bd. II (1993), s. 59, 61.
  88. Večerka, Bd. II (1993), s. 60.
  89. Zalizňak (1981), s. 94-106.
  90. Slovar drevnerusskogo jazyka, Tom V (2002). Heslа začínající na „ник-“ a „нич-“, s. 409-419.
  91. Zalizňak (2004), s. 195-196.
  92. Slovar drevnerusskogo jazyka, Tom IV (1991). Heslo „любо“, s. 467-468.
  93. Slovar drevnerusskogo jazyka, Tom V (2002). Heslа začínající na „нѣк-“ a „нѣч-“, s. 450-455, 458.
  94. Gorškova (1981), s. 269-270.
  95. Gorškova (1981), s. 267-269.
  96. Zalizňak (2004). Hesla „тридьсѧть“ a „четъıрєдьсѧть“, s. 809, 817.
  97. Zalizňak (2004), s. 132.
  98. Zalizňak (2004), s. 126.
  99. Zalizňak (2004), s. 151.
  100. Zalizňak (2004), s. 132.
  101. Gorškova (1981), s. 268.
  102. Zalizňak (2004), s. 168.
  103. a b c Zalizňak (2004), s. 167.
  104. a b Slovar drevnerusskogo jazyka, Tom II (1989). Heslo „дєсѧть“, s. 460-461.
  105. Zalizňak (2004), s. 370.
  106. Vasmer, Bd. II (1955). Heslo „сорок“, s. 698-699.
  107. Zalizňak (2004), s. 133.
  108. Zalizňak (2004), s. 495.
  109. Gorškova (1981), s. 269.
  110. Zalizňak (2004), s. 167-168.
  111. Slovar drevnerusskogo jazyka, Tom II (1989). Heslo „дєсѧтина“, s. 457-458 — Tom VI (2000). Heslo „осмина“, s. 172.
  112. Gorškova (1981), s. 270.
  113. Zalizňak (1985), s. 147.
  114. Slovar drevnerusskogo jazyka, Tom II (1989). Heslo „дєсѧтишьды“, s. 458 — Tom III (1990). Hesla „дъвашьды“ a „дъвошьды“, s. 111, 116 — Tom VI (2000). Hesla „одиною“ a „осмишьды“, s. 84, 172 — Tom IX (2012). Heslo „пѧтишьды“, s. 424.
  115. Gorškova (1981), s. 283-284.
  116. Zalizňak (2004), s. 177.
  117. Gorškova (1981), s. 279.
  118. Zalizňak (1985), s. 148-149.
  119. Zalizňak (2007), s. 9-10.
  120. Večerka, Bd. II (1993), s. 159.
  121. Zalizňak (2004), s. 217.
  122. a b Gorškova (1981), s. 286.
  123. Zalizňak (2004). Heslo „имѣти“, s. 744.
  124. Zalizňak (2004). Hesla „вѣдѣти“ a „вѣдати“, s. 723.
  125. Zalizňak (2008), s. 221-223.
  126. Gorškova (1981), s. 288.
  127. a b Zalizňak (2004), s. 68.
  128. a b Zalizňak (2004), s. 138-139
  129. a b Zalizňak (2004), s. 174.
  130. Zalizňak (2004), s. 142, 174.
  131. Gorškova (1981), s. 300-301.
  132. Gorškova (1981), s. 303-304.
  133. Zalizňak (2004), s. 173, 175.
  134. Zalizňak (2004), s. 175-176.
  135. a b Gorškova (1981), s. 311.
  136. a b Zalizňak (2004), s. 134.
  137. Worth (2006), s. 229.
  138. Worth (2006), s. 220.
  139. Zalizňak (2004), s. 164.
  140. Zalizňak (2004), s. 165.
  141. Zalizňak (2008), s. 24-25.
  142. Zalizňak (2008), s. 52.
  143. Zalizňak (2008), s. 144-146.
  144. Zalizňak (2008), s. 219.
  145. Zalizňak (2008), s. 142.
  146. Zalizňak (2008), s. 166-168.
  147. Zalizňak (2008), s. 255.
  148. Zalizňak (2008), s. 189.
  149. Zalizňak (2008), s. 190.
  150. Vasmer, Bd. I (1953). Heslo „ве́жа“, s. 178 — Bd. II (1955). Heslo „скот“, s. 649.
  151. Vasmer, Bd. I (1953). Hesla „бе́лка“, „девяно́сто“ a „дешёвый“, s. 72, 334, 348 — Bd. II (1955). Heslo „семья́“, s. 609.
  152. Vasmer, Bd. I (1953). Hesla „гра́мота“ a „крюк“, s. 303, 675 — Bd. II (1955). Hesla „ларь“, „ло́шадь“, „нога́та“ a „соба́ка“, s. 15, 63-64, 224, 684.
  153. Filin (1981), s. 4.
  154. Gorškova (1981), s. 147-149.
  155. Zalizňak (2008), s. 219-220.
  156. Zalizňak (2008), s. 23.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DERKSEN, Rick. Etymological Dictionary of the Slavic Inherited Lexicon. Leiden : Brill, 2008. 726 s. ISBN 978-90-04-15504-6. (anglicky) 
  • DURNOVO, Nikolaj Nikolajevič. Izbrannye raboty po istorii russkogo jazyka. Moskva : Jazyki slavjanskoj kultury, 2000. 811 s. ISBN 978-5-7859-0097-1. (rusky) 
  • DYBO, Vladimir Antonovič. Slavjanskaja akcentologija: Opyt rekonstrukcii sistemy akcentnych paradigm v praslavjanskom. Moskva : Nauka, 1981. 272 s. (rusky) 
  • FILIN, Fedot Petrovič. Problemy istoričeskoj leksikologii russkogo jazyka. Voprosy jazykoznanija. 1981, čís. 5, s. 3-16. (rusky) 
  • GORŠKOVA, Klavdija Vasiljevna; CHABURGAJEV, Georgij Aleksandrovič. Istoričeskaja grammatika russkogo jazyka. Moskva : Vysšaja škola, 1981. 359 s. (rusky) 
  • GRICKEVIČ, Julija Nikolajevna. Istoričeskaja grammatika russkogo jazyka: posobije dlja studentov zaočnogo otdelenija. Pskov : PGPI im. S. M. Kirova, 2003. 100 s. ISBN 978-5-87854-237-4. (rusky) 
  • CHABURGAJEV, Georgij Aleksandrovič. Stanovlenie russkogo jazyka. Moskva : Vysšaja škola, 1980. 191 s. (rusky) 
  • IVANOV, Vjačeslav Vsevolodovič. Istoričeskaja grammatika russkogo jazyka. 3. vyd. Moskva : Prosveščenie, 1990. 400 s. ISBN 978-5-09-000910-4. (rusky) 
  • IVANOVA, T. A.. Ob azbuke na stene sofijskogo sobora v Kieve. Voprosy jazykoznanija. 1972, čís. 3, s. 118-122. (rusky) 
  • JANIN, Valentin Lavrenťjevič. Středověký Novgorod v nápisech na březové kůře. Překlad Jitka Komendová. Červený Kostelec : Pavel Mervart, 2007. 378 s. ISBN 978-80-86818-47-4. (česky) 
  • KRIVKO, Roman Nikolajevič. Drevnerusskaja orfografija XI - načala XII veka v svete supersegmentnych tembrovych oppozicij. Voprosy jazykoznanija. 1998, čís. 8, s. 60-78. (rusky) 
  • LAMPRECHT, Arnošt. Praslovanština. Brno : Univerzita J. E. Purkyně, 1987. 266 s. (česky) 
  • MALKOVA, O. V. Imelo li mesto vtoričnoe smjagčenie soglasnych pered [e], [i] v dialektach južnoj zony drevnerusskogo jazyka?. Voprosy jazykoznanija. 1980, čís. 6, s. 76-88. (rusky) 
  • MALKOVA, O. V.. K istorii obrazovanija vostočnoslavjanskich jazykov. Voprosy jazykoznanija. 1984, čís. 4, s. 45-57. (rusky) 
  • MICHEJEV, Savva Michajlovič. 22 drevnerusskich glagoličeskich nadpisi-graffiti XI-XII vekov iz Novgoroda. Slovo. 2012, čís. 62, s. 63-99. (rusky) 
  • NAZAROVA, T. V.. Akaňje v ukrainskich govorach. Moskva : Nauka, 1977. 211 s. (rusky) 
  • NIKOLAJEV, Sergej Lvovič. Sledy osobennostej vostočnoslavjanskich plemennych dialektov v sovremennych velikorusskich govorach. I. Kriviči. In IVANOV, Vjačeslav Vsevolodovič. Balto-slavjanskije issledovanija 1986. Moskva : Nauka, 1988. ISBN 978-5-02-010896-0. S. 115-154. (rusky)
  • NIKOLAJEV, Sergej Lvovič. Ranneje dialektnoje členenie i vnešnie svjazi vostočnoslavjanskich dialektov. Voprosy jazykoznanija. 1994, čís. 3, s. 23-49. (rusky) 
  • SCHRAMM, Gottfried. Altrusslands Anfang. Historische Schlüsse aus Namen, Wörtern und Texten zum 9. und 10. Jahrhundert. Freiburg im Breisgau : Rombach, 2002. 569 s. ISBN 978-3793092681. (německy) 
  • Slovar drevnerusskogo jazyka (XI - XIV vv.). Tom I-X. Redakce R. I. Avanesov, I. S. Uluchanov, V. B. Krysko. Moskva : Russkij jazyk, 1988-2013. (rusky) 
  • STANG, Christian. Slavonic accentuation. Oslo : Universitetsforlaget, 1957. 194 s. ISBN 978-82-00-06078-9. (anglicky) 
  • ŠACHMATOV, Aleksej Aleksandrovič. Istoričeskaja morfologia russkogo jazyka. Moskva : Učpedgiz, 1957. 401 s. (rusky) 
  • ŠAULSKIJ, Jevgenij Valerjevič; KŇAZEV, Sergej Vladimirovič. Russkaja dialektologija: fonetika. Moskva : PGPI im. S. M. Kirova, 2006. 20 s. (rusky) 
  • ŠILOV, Aleksej Lvovič. Pribaltijsko-finskaja leksika i vostočnoslavjanskoje jazykoznanie. Voprosy jazykoznanija. 2005, čís. 2, s. 7-28. (rusky) 
  • TRUBAČOV, Oleg Nikolajevič. V poiskach jedinstva. 3. vyd. Moskva : Nauka, 2005. 286 s. ISBN 978- 5-02-033259-3. (rusky) 
  • VASMER, Max. Russisches etymologisches Wörterbuch. Bd I-III. Heidelberg : Winter, 1953-1958. (německy) 
  • VEČERKA, Radoslav. Altkirchenslavische Syntax. Bd I-IV. Freiburg i. Br. : U. W. Weiher, 1989-2002. (německy) 
  • WORTH, Dean S.. Očerki po russkij filologii. Překlad K. K. Bogatyrjov. Moskva : Indrik, 2006. 432 s. ISBN 978-5-85759-362-X. (rusky) 
  • ZALIZŇAK, Andrej Anatoljevič. Protivopostavlenie otnositelnych i voprositelnych mestoimenij v drevnerusskom. In IVANOV, Vjačeslav Vsevolodovič. Balto-slavjanskije issledovanija 1980. Moskva : Nauka, 1981. S. 89-107. (rusky)
  • ZALIZŇAK, Andrej Anatoljevič. Ot praslavjanskoj akcentuacii k russkoj. Moskva : Nauka, 1985. 428 s. (rusky) 
  • ZALIZŇAK, Andrej Anatoljevič. Merilo Pravednoe XIV veka kak akcentologičeskij istočnik. München : Otto Sagner, 1990. 183 s. ISBN 978-3-87690-482-4. (rusky) 
  • ZALIZŇAK, Andrej Anatoljevič; JANIN, Valentin Lavrenťjevič. Novgorodskij kodeks pervoj četverti XI v. – drevnejšaja kniga Rusi. Voprosy jazykoznanija. 2001, čís. 5, s. 3-25. (rusky) 
  • ZALIZŇAK, Andrej Anatoljevič. Drevnejšaja kirilličeskaja azbuka. Voprosy jazykoznanija. 2003, čís. 2, s. 3-31. (rusky) 
  • ZALIZŇAK, Andrej Anatoljevič. Drevnenovgorodskij dialekt. 2. vyd. Moskva : Jazyki slavjanskich kultur, 2004. 872 s. ISBN 978-5-94457-165-9. (rusky) 
  • ZALIZŇAK, Andrej Anatoljevič; JANIN, Valentin Lavrenťjevič. Beresťanyje gramoty iz novgorodskich raskopok 2006 g.. Voprosy jazykoznanija. 2007, čís. 3, s. 3-10. (rusky) 
  • ZALIZŇAK, Andrej Anatoljevič. Drevnerusskie enklitiki. Moskva : Jazyki slavjanskich kultur, 2008. 280 s. ISBN 978-5-9551-0232-9. (rusky) 
  • ZALIZŇAK, Andrej Anatoljevič. Drevnerusskij i starovelikorusskij slovar ukazatel (XIV-XVII vv.). Moskva : Jazyki slavjanskich kultur, 2011. 352 s. ISBN 978-5-9551-0377-8. (rusky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]