Fonetika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Fonetika je přírodní věda na pomezí lingvistiky, anatomie, fyziologie a fyziky (akustiky). Zkoumá zvuky (fóny), třídí je a klasifikuje. Fonetika zkoumá zvukovou stránku jazyka z různých aspektů, tedy hlavně fyziologickou činnost mluvidel a akustickou podstatu zvuků. Ačkoliv jsou výsledky fonetického výzkumu hojně využívány v lingvistice (zejména fonologii), nepatří fonetika přímo mezi lingvistické disciplíny.

Rozdělení fonetiky[editovat | editovat zdroj]

  • Fonetika artikulační, která se zabývá tvorbou fónů (zvuků) ve zvukovém ústrojí. Na základě této disciplíny se potom fóny dělí podle místa tvorby (např. pozice jazyka, zubů, otevření dutiny ústní atd.)
  • Fonetika akustická, která studuje přenos zvuků prostředím, jejich frekvence apod.
  • Fonetika percepční, která zkoumá, jak posluchač zvuky přijímá.

Další možné dělení je na fonetiku obecnou a speciální, přičemž obecná fonetika se zabývá tvořením fónů obecně, bez ohledu na jazyk, zatímco speciální fonetika se zabývá jejich tvořením v konkrétním jazyce; např. fonetika češtiny zkoumá způsoby tvoření a vnímání českých hlásek.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Ve starověku existují většinou jen nepřímé důkazy toho, že se lidé zvukovou stránkou jazyka zabývali. Takovým důkazem je zejména hláskové písmo, které vytvořili jako první Féničané ve 13. století př. n. l.. Řekové hláskovou abecedu doplnili o samohlásky. Zmínky o mluvené řeči najdeme u Hippokrata (5. století př. n. l.) a Aristotela (4. století př. n. l.).

Největší pozornost věnovali výslovnosti Indové (Pánini). Od 4. století př. n. l. vytvořili propracovaný popis výslovnosti sanskrtu, artikulace slabik a hlásek a jejich klasifikaci, ze které pak čerpaly evropské práce na počátku 19. století.

Ve středověku a v následujících staletích byl zájem o zvukovou stránku jazyka jen sporadický. O určitém zájmu svědčí snad jen reformy pravopisu.

V 18. století se problematikou výslovnosti zabýval Johann Wolfgang von Kempelen ve snaze o vytvoření mluvícího stroje. V roce 1781 Hellwag navrhl dosud používané trojúhelníkové schéma výslovnosti samohlásek (tzv. vokalický trojúhelník).

Na počátku 19. století vyvstala potřeba bližšího popisu jednotlivých hlásek pro účely historické a srovnávací gramatiky, zejména pro objasnění fonetických změn. Zpočátku se používalo přímé pozorování mluvidel. Rozvoj přírodních věd (anatomie, fyziologie, akustiky) umožnil později použití různých přístrojů, které umožňovaly podrobnější zkoumání.

Tzv. experimentální fonetice se v poslední čtvrtině 19. století věnovali Eduard Sievers v Německu, Henry Sweet a později Daniel Jones (1881–1967) v Anglii a Paul Passy a Pierre Rousselot ve Francii. Poslední jmenovaný zřídil roku 1897 v Paříži první fonetickou laboratoř.

Přesné experimentální metody a popisy však přestaly lingvistickým potřebám stačit. Způsobily na začátku určitou krizi fonetiky, která nakonec vedla ke vzniku tzv. funkční fonetiky, později nazvané fonologie.

S rozvojem záznamové techniky se v první polovině 20. století rozvíjela fonetika akustická, po 2. světové válce byly poprvé využity přístroje pro spektrální analýzu mluvené řeči. V současnosti se k výzkumům ve fonetice využívá výpočetní technika. Pro výzkum hlasového ústrojí při produkce řeči se někdy využívají i jiné metody, jako např. magnetická rezonance.[1]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Srov. http://www.phon.ox.ac.uk/mri Web Phonetics Laboratory, Faculty of Linguistics, Philology and Phonetics, University of Oxford, 22. listopadu 2013.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu