Intonace (lingvistika)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Intonace v lingvistice znamená změny tónu (melodie) v průběhu řeči. Patří mezi základní prozodické prostředky jazyka, tzv. suprasegmentální jevy.

Intonace na úrovni věty (výpovědi) umožňuje rozlišit otázku, rozkaz nebo přání od prostého oznámení (zejména při volném slovosledu) či vyjádřit citové zabarvení výpovědi.

Intonace v češtině[editovat | editovat zdroj]

Vzhledem k tomu, že čeština nemá pevně daný slovosled, je intonace věty významným faktorem, který napomáhá posluchači rozlišit, o jaký typ věty se jedná, zejména rozpoznat otázku (intonace stoupavá) od oznamovací věty (intonace klesavá). Někdy, zejména v afektu, ovšem dochází k narušení intonace a posluchač neví, o jaký typ věty se jedná. K nedorozuměním tak občas dochází i u rodilých mluvčích: Přišel ti ten dopis(?).

Intonace může rozlišovat i jiné typy vět. Např.

  • Takys mi mohl zavolat. - výtka, proč jsi mi nezavolal? x Takys mi mohl zavolat. - navrhovaná alternativa, nemusel jsi za mnou chodit, stačilo zavolat.[1]

Intonace v tónových jazycích[editovat | editovat zdroj]

Zvláštní roli intonace hraje v tzv. tónových jazycích (např. čínština, vietnamština), kde rozlišuje význam jinak stejně znějících slov.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. GREPL, Miroslav. Jak dál v syntaxi. Brno : Host, 2011. ISBN 978-80-7294-511-5. S. 91.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • NOVOTNÝ, Jiří a kolektiv. Mluvnice češtiny pro střední školy. Praha : Fortuna, 1992. ISBN 80-85298-32-5. S. 101.  

Související články[editovat | editovat zdroj]