Sonora (lingvistika)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Sonory (sonoranty) jsou souhlásky, které se kromě šumu mají i složku tónovou. Mezi sonory řadíme nazály, vibranty, verberanty a aproximanty.

Sonory jsou znělé hlásky, které obvykle nemají neznělé protějšky. Jejich základní tón F0 vzniká v hlasivkách. Jsou relativně otevřené, proto nemají výrazný šum. Zato se na celkovém sluchovém dojmu podílí rezonance dutin, která dává vzniknout dalším formantům (vyšším frekvencím) jako u samohlásek.

Sonory můžeme dále dělit na orální (ty se zvlášť označují jako likvidy neboli souhlásky plynné, v češtině [l] a [r]) a nazální (v češtině [n] a [m]), podle toho, v které artikulační dutině dochází k rezonanci.

Sonorita[editovat | editovat zdroj]

Sonorita (tónovost) hlásek souvisí s jejich otevřeností. Nejvyšší míru sonority mají samohlásky, které jsou nejvíce otevřené. Nejnižší míru sonority mají obstruenty (frikativy, afrikáty a plozivy), kde je přiblížení artikulátorů největší (jsou nejvíce zavřené), v jejich charakteristice převládá šum.

Pod sonoranty se podle některých definic řadí všechny hlásky otevřenější než frikativy, tedy i samohlásky. V tomto pojetí je tedy pojem „sonorant“ širší než „sonora“. Mnohdy jsou však tyto dva pojmy užívány synonymně.