Samohláska

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Samohlásky (vokály) jsou takové hlásky, jejichž charakteristickým rysem je tón, na rozdíl od souhlásek nevzniká při jejich artikulaci šum.

Nejdůležitějšími rysy, kterými můžeme samohlásky popsat a které se nejvíce uplatňují při formování jejich tónu, jsou otevřenost, poloha jazyka a zaokrouhlenost či napjatost rtů.

Otevřenost[editovat | editovat zdroj]

Rentgenové snímky ústní dutiny při výslovnosti [i, u, a, ɑ].

Podle velikosti úhlu, který svírá dolní čelist s horní, můžeme v různých jazycích rozeznat 2–4 stupně (výjimečně až 5 stupňů) otevřenosti:

  • otevřené – zavřené
  • otevřené – středové – zavřené
  • otevřené – polootevřené – polozavřené – zavřené

Otevřenost souvisí s vertikální polohou jazyka, otevřené samohlásky se proto též nazývají nízké, zavřené jsou vysoké.

Pojem otevřenost/zavřenost je v případě samohlásek relativní. I v případě zavřených samohlásek je ústní dutina více otevřená než u souhlásek, které se vyznačují větší či menší mírou zavřenosti, která představuje odpor proudění vzduchu, dostatečný pro tvorbu šumu.

Horizontální poloha jazyka[editovat | editovat zdroj]

Poloha jazyka se rovněž mění podle předo-zadní osy. Podle toho dělíme samohlásky na přední, střední a zadní.

Typy samohláskových systémů[editovat | editovat zdroj]

Vokalický čtyřúhelník schematicky zachycuje polohy jazyka při artikulaci samohlásek. Přední samohlásky se nacházejí vlevo, zadní vpravo. Otevřené (nízké) najdeme v dolní části, zavřené (vysoké) v horní.

Polohu jazyka (horizontální i vertikální) při artikulaci samohlásek můžeme schematicky zakreslit do čtyřúhelníku (viz obrázek). Podle toho dělíme systémy samohlásek v jednotlivých jazycích na čtyřúhelníkové, trojúhelníkové a (málo frekventované) lineální. Český systém je kupříkladu třístupňový trojúhelníkový.

Zaokrouhlenost a napjatost rtů[editovat | editovat zdroj]

Zaokrouhlenost (protruze) nebo napjatost (komprese) rtů velmi výrazně ovlivňuje kvalitu samohlásek.

V mnoha jazycích (čeština a ostatní slovanské jazyky, angličtina) souvisí zaokrouhlenost s polohou jazyka. Zatímco přední a otevřené samohlásky jsou nezaokrouhlené, zadní jsou vždy zaokrouhlené. U předních samohlásek bývají obvykle rty napjaté.

V jiných jazycích (němčina, švédština) je (ne)zaokrouhlenost důležitým fonologickým rozlišovacím rysem u předních samohlásek.

Nezaokrouhlené zadní samohlásky se vyskytují méně často (např. v japonštině). Z fyziologických důvodů je zaokrouhlenost málo obvyklá též u otevřených hlásek.

Délka[editovat | editovat zdroj]

Délkou samohlásek rozumíme jejich trvání. Prodloužené trvání hlásky se v IPA vyznačuje dvojtečkou za příslušným symbolem. Je možno rozlišit více stupňů trvání hlásek:

ă velmi krátká
a krátká
polodlouhá
dlouhá
aːː velmi dlouhá

Trvání samohlásek může být ovlivněno kontextem, typem slabiky, přízvukem, prozódií a dalšími faktory.

Délka samohlásek hraje v různých jazycích různou fonologickou roli. V některých jazycích (španělština, polština) jsou rozdíly v trvání málo významné a jejich prodloužení (protažení) nemění význam slova.

V ruštině se přízvučné samohlásky vyslovují dlouze, nepřízvučné krátce. Ve švédštině délka souvisí s přízvukem i typem slabiky. Dlouhá může být pouze samohláska v přízvučné slabice, není-li následována dlouhou souhláskou, např. illa [ˈilːa] (špatný) - ila [ˈiːla] (spěchat). Přízvučná slabika je vždy dlouhá, délka samohlásky a následující souhlásky (v kodě slabiky) se vzájemně kompenzují.

V češtině je délka samohlásek rozlišovacím fonologickým rysem (viz např. pata - pátá). Dlouhé samohlásky trvají zhruba dvakrát déle než krátké. Délka není závislá na přízvuku ani typu slabiky. Dlouhé samohlásky jsou považovány za samostatné fonémy.

Obvykle vystačíme s dvojstupňovým rozlišením délky: krátká - dlouhá. Jen v některých jazycích se rozlišují 3 stupně, např. v estonštině: sada [ˈsada] (sto), saada [ˈsaːda] (pošli), saada [ˈsaːːda] (dostat).

Jazyky, kde je délka samohlásek rozlišovacím fonologickým rysem, obvykle délku vyznačují i v písmu, např. čeština, slovenština a maďarština čárkou, finština a estonština zdvojením.

Znělost[editovat | editovat zdroj]

Ve většině jazyků jsou samohlásky pouze znělé, tj. hlasivky se aktivně podílejí na jejich artikulaci. Neznělá výslovnost samohlásek je spíše náhodná vlivem okolí (např. i ve slově architektura), což není považováno za samostatný foném. Neznělé samohlásky se vyskytují jen v některých jazycích (např. v japonštině).

Nazalizace[editovat | editovat zdroj]

V některých jazycích se mohou vyskytovat samohlásky, při jejichž artikulaci je otevřena cesta vzduchu nosní dutinou (ústní dutina je též volná).

Například ve francouzštině je nazalizace rozlišovacím fonologickým rysem:

lait [lɛ] (mléko) – lin [lɛ̃] (len)

Rotacizace[editovat | editovat zdroj]

Rotacizace je zabarvení samohlásky do r, které vzniká pohybem jazyka vzhůru během artikulace. Vyskytuje se například v americké angličtině: third [θɚːd] (třetí).

Dvojhlásky, trojhlásky[editovat | editovat zdroj]

Dvojhláska (diftong) je plynulé spojení dvou vokalických pozic do jednoho slabičného jádra.

Dvojhlásky jsou obvykle tvořeny jedním vokálem (samohláskou) a jedním polovokálem (polosamohláskou – vyznačuje se nižší mírou sonority než samohláska), přičemž polovokál může být buď na první (např. slovenské /ô/ [u̯o]), nebo na druhé pozici (např. české /ou/ [oʊ̯]). Z tohoto hlediska se dvojhlásky dělí na:

  • stoupavé (otvírané) – polovokál + vokál;
  • klesavé (zavírané) – vokál + polovokál.

Často se liší názory lingvistů na to, zda považovat dvojhlásky za jednotné fonémy s dvojím artikulačním cílem, nebo je chápat jako spojení dvou fonémů. Hodnocení je obvykle závislé na fonologické funkci těchto hlásek v příslušném jazyce. České /ou/ je obvykle považováno za jediný foném, neboť jeho druhá část, neslabičné [ʊ̯], se v češtině samostatně nevyskytuje.

V některých jazycích se mohou vyskytovat i trojhlásky (triftongy), kde je spojení polovokál + vokál + polovokál.

Akustika[editovat | editovat zdroj]

Záznam zvukového spektra (spektrogram) samohlásek i, u, a

Z fyzikálního hlediska jsou samohlásky čisté tóny bez šumů. Jejich základní frekvence F0 je u všech stejná (závislá na individuálních hlasových charakteristikách každého člověka). F0 se vytváří kmitáním hlasivek.

Jednotlivé samohlásky se liší barvou tónů (témbrem), která je dána vlivem spolupodílejících se vedlejších frekvencí – formantů, které vznikají resonancí dutin (ústní, hltanová, nosní). Resonance je ovlivňována změnami tvaru těchto dutin během řeči podle polohy mluvidel (artikulátorů). Podle stoupající frekvence se formanty označují F1, F2 a F3, přičemž F1 a F2 a jejich vzájemný poměr mají pro znění hlásky zásadní význam.

  • Formant F1 souvisí s otevřeností, F1 má vyšší frekvenci u vysokých (zavřených) samohlásek.
  • Formant F2 souvisí s předností/zadností. Přední samohlásky mají vyšší frekvenci F2 než zadní. Zadnost je však lépe vystihována vzájemným poměrem F1 a F2 než samotným F2.
  • Formant F3 je nižší u samohlásek zabarvených do r (rotacizace).

Komplexní vztah mezi formanty F2 a F3 je dán zaokrouhleností. S tím i souvisí fakt, že zadní samohlásky jsou zaokrouhlené častěji než přední.


Reference[editovat | editovat zdroj]

  • Duběda T. Jazyky a jejich zvuky. Univerzálie a typologie ve fonetice a fonologii. Karolinum, Praha 2005. ISBN 80-246-1073-6.

Přehled samohlásek[editovat | editovat zdroj]


Samohlásky
Edituj Přední
Téměř
přední
Střední
Téměř
zadní
Zadní
Zavřená
Blank vowel trapezoid.svg
i •  y
ɨ •  ʉ
ɯ •  u
ɪ •  ʏ
• ʊ
e •  ø
ɘ •  ɵ
ɤ •  o
ɤ̞ •  
ɛ •  œ
ɜ •  ɞ
ʌ •  ɔ
a •  ɶ
ɑ •  ɒ
Téměř zavřená
Polozavřená
Středová
Polootevřená
Téměř otevřená
Otevřená
Tam, kde se symboly objevují ve dvojicích,
znak vpravo označuje zaokrouhlenou samohlásku.

Viz též
IPA, Souhlásky.

Tato stránka obsahuje fonetické informace ve znacích IPA,
které se nemusí v některých prohlížečích zobrazovat správně.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]