Přízvuk

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Možná hledáte: hudební přízvuk.

Slovní přízvuk (akcent) je fonetický důraz na určitou slabiku slova, větný přízvuk (stress) je důraz na určitou část věty. Obvykle má podobu zesílení a zároveň zvýšení hlasu. Patří mezi tzv. suprasegmentální prvky jazyka. Umístění slovního přízvuku v některých jazycích má vliv na výslovnost přízvučné slabiky i některých dalších hlásek před přízvukem či za přízvukem.

Někdy se přízvukem (cizím přízvukem) rozumí celkově pozměněná přízvučnost řeči, ovlivněná zpravidla jiným jazykem nebo dialektem; může být příznakem nedostatečného osvojení daného jazyka, ale i neurologické poruchy (tzv. syndrom cizího přízvuku).

V jazycích s pevným slovním přízvukem je přízvukována vždy nebo zpravidla jen určitá slabika (např. první v češtině, předposlední (penultima) v polštině). V latině je přízvučná druhá slabika od konce slova, pokud je dlouhá přirozeně nebo polohou, jinak třetí slabika od konce.

V jazycích s pohyblivým slovním přízvukem (např. ruština, angličtina) může být přízvučná kterákoliv slabika, různá poloha přízvuku může mít distinktivní (význam rozlišující) funkci. V některých jazycích může být přízvuk v písmu značen, například v ruštině se v učebních textech značí čárkou nad samohláskou.

Přízvuk může ovlivňovat výslovnost hlásek. Například v ruštině, angličtině či němčině dochází k redukované výslovnosti nepřízvučných samohlásek (např. psané e se vyslovuje jako ə (v zahraniční literatuře často označované jako Schwa (něm.) / schwa (angl.) (pravopis i v angličtině zůstává německý, až na psaní s velkým písmenem), označení šva v tomto významu není v české literatuře tak běžné – česky nejjednoznačněji jako redukované e, něm. též Murmellaut), např. angl. about [əˈbaʊt], obsession [əbˈseʃn], taken [ˈteɪkən], něm. Frage [ˈfʁa:gə], v neodlučitelných, a tudíž nepřízvučných předponách, např. bekommen [bəˈkɔmn]). Přízvuk též často ovlivňuje i délku slabik (v ruštině se přízvučné samohlásky vyslovují delší než nepřízvučné, ve švédštině jsou přízvučné slabiky vždy dlouhé, nepřízvučné vždy krátké). V češtině k takovýmto jevům nedochází.

U delších slov se kromě hlavního přízvuku může vyskytovat i slabší vedlejší přízvuk. Ve fonetickém přepisu výslovnosti (IPA) se hlavní přízvuk označuje horní kolmičkou ( ˈ ), vedlejší přízvuk dolní kolmičkou ( ˌ ), např. ve slově předposlední [ˈpr̝˚ɛt.po.ˌslɛd.ɲi:].

Některá slova, tzv. klitika, jsou nepřízvučná a tvoří přízvučný celek s předchozím (příklonky) nebo následujícím (předklonky) slovem. Příklonky jsou slova trvale nepřízvučná, protože se připojují za přízvučné slovo. Předklonky stojí před přízvučným slovem a spojují se s ním.


Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Slovníkové heslo přízvuk ve Wikislovníku