Písmo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o písmu coby soustavě grafických symbolů. Další významy jsou uvedeny v článku Písmo (rozcestník).

Písmo se používá na vizuální zápis jazyka se symboly. Nejstarší typy písma jsou piktogramy nebo ideogramy. Většina písem může být rozdělena do 3 kategorií: logografické, sylabické (slabičné) a alfabetické (abecední). Obecné slovo pro symboly v písmu je grafém (znak). Písmeno (též Glyf) je grafická reprezentace znaku. Glyfy většiny písem tvoří linie (čáry) a proto se nazývají lineární (čárové), ale existují i glyfy nelineárních písem tvořené jinými typy značek.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Džia-chu symboly - příklad z 16 nalezených znaků.
Seřazené symboly kultury Vinča nalezené na tabulkách u obce Tărtăria v Rumunsku a datované do doby 5300 př. n. l.

Nejstarší znaky, které by mohli být písmem, byly nalezeny na želvích krunýřích nalezených v Džia-chu (Jiahu) v provincii Che-nan v Číně a jsou datované do 7. tisíciletí před naším letopočtem.[1] Podle některých znalců je možné je spojovat s pozdějšími nejstaršími čínskými hieroglyfy na věšteckých kostkách Džia-ku-wen (Jiaguwen) z 2. tisíciletí př. n. l. a čínské písmo by tak bylo vůbec nejstarší písmo na světě, bez dosavadní výhrady nejstaršího dosud užívaného písma.

V současnosti je za nejstarší známé písmo euroazijskoafrické oblasti považováno v Rumunsku nalezené písmo staroevropské podunajské civilizace Vinča, datované do 6. tisíciletí př. n. l.. Bylo rozeznáno již asi 230 znaků.[2]

Další známé písmo bylo klínové písmo, které vzniklo u Sumerů koncem 4. tisíciletí př. n. l.. Brzy bylo následováno písmem v Egyptě a Induské dolině a od toho času se písmo objevilo nezávisle mnohokrát, spojeno s různými civilizacemi. Nyní užívaná písma jsou tak prapůvodu buď egyptského démotického písma anebo čínského.

Logografická písma[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článku Logogram.

Logografická písma jsou složená z logogramů, ve kterých každý znak reprezentuje jedno slovo (přesněji morfém), např. čínské znaky. Protože slov je opravdu mnoho, nutnost memorování (učení se nazpaměť) velkého počtu logogramů a jejich významů jsou hlavní nevýhody logografických systémů v porovnání s alfabetickými (abecedními). Ale protože význam je obsažený v symbolu, stejný logografický systém může teoreticky být použit na reprezentaci různých jazyků. V praxi je to možné jen pro velmi blízké jazyky jako dialekty čínštiny, protože syntaktická omezení redukují portabilitu (přenositelnost) daného logografického systému. Korejština i japonština používají čínské logogramy ve svých písmech a mnoho symbolů má stejný význam v různých jazycích. Ale jsou různé od čínštiny natolik, že čínský text není pro japonského nebo korejského čtenáře lehce srozumitelný.

I když většina jazyků nepoužívá kompletní logografická písma, mnoho jazyků používá nějaké logogramy. Dobrý příklad moderních západních logogramů jsou arabské číslice - každý uživatel těchto symbolů rozumí co znamená 1, i když to vyslovuje různě: jedna, one, eins, uno nebo ichi. Jiné západní logogramy obsahují ampersand & (používaný pro spojku a, latinsky et) a zavináč (anglicky „at sign“) @ , používaný v mnoha kontextech pro při. V elektronické korespondenci se dále zavedly logogramy nálady, ale i jiných významů - emotikony a "smajlíci".

Logogramy se někdy nazývají ideogramy - slovo označující symboly, které graficky reprezentují abstraktní myšlenky, ale lingvisté se tomuto použití vyhýbají, protože čínské znaky jsou často sémanticko-fonetické (fonetika=hláskosloví) sloučeniny, symboly obsahující element reprezentující význam a element reprezentující výslovnost. Někteří lingvisté rozlišují mezi lexigrafií a ideografií, kde symboly v lexigrafiích reprezentují slova a symboly v ideografiích reprezentují slova nebo morfémy.

Nejdůležitější (a jediné přežívající) moderní logografické písmo je čínské, jehož znaky jsou použity s různým stupněm modifikace v čínštině, japonštině, korejštině, vietnamštině a v jiných východoasijských jazycích. Starověké egyptské hieroglyfy a částečně i písmo Mayů jsou též logografické systémy, ale už se nepoužívají.

Kompletní seznam logografických písem obsahuje článek Seznam písem.

Prakticky lze za obdobu logogramů považovat i interpunkční znaménka včetně mezery (rozdělující slova). Neznamenají sice slova, ale jsou součástí písem a nesou mezinárodně srozumitelnou informaci.

Sylabická (slabičná) písma[editovat | editovat zdroj]

Slabičná písma dělíme na sylabarie a abugidy. Kompletní seznam slabičných písem obsahuje článek Seznam písem.

Sylabarie[editovat | editovat zdroj]

Sylabarie je sada napsaných symbolů reprezentujících (nebo aproximujících) slabiky, které tvoří slova. Symbol v sylabarii typicky reprezentuje zvuk souhlásky následovaný zvukem samohlásky nebo jen samotnou samohláskou. V pravé sylabarii není systematická grafická podobnost mezi foneticky souvisejícími znaky (i když některé mají grafickou podobnost pro samohlásky). Tedy např. znaky pro „ke“, „ka“ a „ko“ nemají podobnost na indikaci jejich společné souhlásky „k“.

Sylabarie jsou nejvhodnější pro jazyky s relativně jednoduchou slabikovou strukturou, typické např. pro východní Asii, jako jsou korejština nebo japonština. Jiné příklady jazyků používajících slabikové psaní jsou mykénská řečtina (lineární písmo B) a písma původních amerických jazyků, např. abeceda kmene Čerokíové. Některé jazyky starověkého Blízkého východu používaly formy klínového písma, které je sylabarií s některými neslabikovými elementy.

Některé jazyky - například indoevropské (čeština, angličtina atd.), ale i jiné - užívají komplexní slabikové struktury s relativně velkou zásobou samohlásek a zejména složených skupin souhlásek. Proto je pro psaní v takových jazycích slabičné písmo nevhodné. Každá možná slabika by musela mít vlastní symbol. Počet možných slabik v japonštině není větší než asi sto, ale v těchto evropských jazycích je jich mnoho tisíc a jejich písmo by tak svou složitostí muselo být podobné, jako je čínské písmo.

Abugida[editovat | editovat zdroj]

Abugida oproti sylabarii má grafémy typicky reprezentující slabiku, ale znaky reprezentující související zvuky jsou podobné i graficky, zejména to mohou být:

  • společná souhlásková báze je označena více nebo méně jednotným způsobem
  • reprezentace samohlásky v slabice může být jednotná.

A obdobně jako ligatura spojuje původně samostatná písmena do společného znaku, vytvářejí (případně v minulosti vytvořily) složky výsledný slabičný znak. Čistým příkladem takového systému písma je korejské písmo hangul, který skládá znaky pro slabiky z písmen hláskové abecedy jamo.

Hlásková (abecední, alfabetická) písma[editovat | editovat zdroj]

Nejrozšířenější typ písma. Používají ho téměř všechny nynější jazyky buď jako hlavní, anebo pro přepis pro cizince, např. pchin-jin pro čínštinu.

Užívá samostatné znaky pro jednotlivé hlásky, elementární prvky mluvené řeči. Znakově, graficky je nejjednodušší možností, postačí jen několik desítek znaků (písmen). Pro další úsporu znaků se používají i jejich kombinace, zvané spřežky, v češtině je taková spřežka "ch", dříve jich bylo více, např. "cz" (č); spřežky mohou být i z více, než dvou znaků, např. německé "tsch" pro hlásku č. Jinou častou možností je opatření základních latinských znaků příznaky, diakritikou, např. v češtině háčky a čárky nad základním znakem.

První hlásková písma byla již mezi klínovými písmy, např. ugaritské, ač většina klínových písem byla slabičná nebo poloslabičná.

Nejrozšířenější jsou písma založená na písmu starořímském (latince), resp. na jeho předchůdci, písmu starořeckém, které navázalo na písmo fénické. Z fénického základu vychází i většina ostatních hláskových písem - jak písma semitská (arabské, hebrejské), na která navázala s vlivem islámu i písma středoasijská, tak i písma jihoasijská, např. indická. Pro některé jazyky vzniklo písem více - původní (starobylé) a novodobé, zpravidla založené na latince nebo na cyrilici (ze které se později vyvinula azbuka).

Znaky jsou seřazovány pro jednotlivé jazyky do vzorových řad s ustáleným pořadím znaků (hlásek), zpravidla nazvaných podle prvních znaků, např. česky abeceda, řazení cyrilice je v Rusku, Ukrajině a Bělorusku nazýváno azbuka. Tyto názvy se pak často používají i pro samotné písmo jako celek.

Kromě hláskových znaků se používají jednak logogramy, zejména číslice, a jednak pomocné (organizační) znaky, nazývané interpunkční, např. mezera, tečka, pomlčka, apostrof, rovnítko či vlnovka. Interpunkční využití mají také rozlišení stejného písma na dvě varianty - „malá a velká abeceda“ čili minuskule a majuskule (verzálky). Pro účely ručního psaní se vyvinuly ještě verze psací obou variant abecedy.

Logografickým (významovým) principem se pak řídí některá významová rozlišení podle velikosti či pozice znaků pro méně běžné odborné účely, jako jsou mocniny nebo indexy. Rovněž jednotlivé hláskové znaky se používají pro některé významy jako zkratky, značky

Písmo, typografický objekt[editovat | editovat zdroj]

Návrhem různých grafických podob jednotlivých písmen či celých abeced respektive znakových sad se zabývá výtvarný obor nazývaný typografie, dnes velmi často v počítačové podobě.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://news.bbc.co.uk/2/hi/science/nature/2956925.stm - 'Earliest writing' found in China
  2. HAARMANN, Harald. Historie potopy světa – Po stopách raných civilizací. Praha : Paseka, 2010. ISBN 978-80-7432-079-8. (česky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]