Paleografie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Paleografie (z řeckého Πάλαια γραφή palaia grafé „staré písmo“) je pomocná věda historická zabývající se vývojem písma, číslic a dalších grafických znaků, jakými jsou ligatury a zkratky. Dále zkoumá způsoby psaní, vývoj psacích látek apod. Patří mezi nejdůležitější pomocné vědy historické, protože je nezbytná pro četbu starých rukopisů.

Původně zkoumala především texty psané písmem latinkou bez ohledu na použitý jazyk. Teprve postupně se její zaměření rozšířilo na další písma (řecké, písma slovanských jazyků atd.). Proto se paleografie rozlišuje podle toho, jaké písmo zkoumá: latinská, řecká, ruská, arabská apod.

Základní pojmy[editovat | editovat zdroj]

Vývoj latinského písma[editovat | editovat zdroj]

Středověká latinská paleografie[editovat | editovat zdroj]

Latinské písmo vzniklo asi v 7. století př. n. l. odvozením od řeckého písma, které Římané přejali od Etrusků. Postupně tak vznikla archaická latinka (7. - 4. století př. n. l.), v níž mělo jedno písmeno více tvarů. Od 4. století př. n. l. probíhala stabilizace jednotlivých liter a na epigrafických památkách po roce 200 př. n. l. již nacházíme stabilizované písmo monumentální, jehož nejznámějšími zástupci jsou scriptura quadrata a scriptura actuaria. V knižních písmech k nejznámějším patří kapitála kvadrátní a rustická kapitála. Pro běžnější potřeby byla od 1. století př. n. l. užívána starší římská kurzíva (majuskulní), z níž pak ve 3. století vznikla mladší římská kurzíva (minuskulní).

Unciála (3. - 8. století) byla písmem majuskulním a navazovala na kapitálu kvadrátní - měla však zaokrouhlený tvar. Postupem času přešla v polounciálu, ve které se mísila majuskule a minuskule.

Národní písma (6. - 12. století) začala vznikat po ukončení procesu stěhování národů a souvisela s christianizací. Nejdůležitější byly dvě skupiny národních písem - kontinentální (zejména v kontinentální Evropě, navazovala na mladší římskou kurzívu) a insulární (Britské ostrovy, navazovala na unciálu a polounciálu). V rámci těchto dvou skupin existovalo mnoho variací, takže jejich četba vyžadovala nemalou znalost. Proto byly podnikány pokusy o vytvoření jednotného písma.

K úspěšnému sjednocení došlo ve Franské říši během karolinské renesance (8. století), kde vznikla karolinská minuskula, která vyhovovala všem důležitým požadavkům – byla čitelná, jednoduchá i estetická. Brzy proto zatlačila národní písma. Její variantou byla diplomatická minuskula, která písmena izolovala a omezila používání nepřeberného množství zkratek (s postupem času však zkratek znovu začalo přibývat).

Gotica texturalis - humanistická rotunda - švabach (tisknuté neogotické písmo) - neogotická fraktura

V 12. století se však změnilo estetické cítění a způsob seříznutí pera, navíc vzrostla i potřeba psát. Písmo se tedy zvertikálnilo a obloučky caroliny se začaly lámat. Části písmen se také začaly stínovat, takže písmena byla tvořena silnými a vlasovými tahy. Tímto způsobem tedy vznikla gotická minuskula, která se s postupem času rozdělila do tří podskupin: gotica texturalis (dekorativní), gotica cursiva (zběžné písmo - naklánění písmen, ligatury), bastarda (křížením dvou předchozích, polokurzíva). Všechny tyto formy náleží do gotických písem.

Novověká latinská paleografie[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Novověká latinská paleografie.

Novověká písma lze rozdělit do dvou velkých skupin: humanistická písma a neogotická písma.

Humanistické písmo souviselo, jak název napovídá, s humanismem a vzniklo tedy v 15. století v důsledku zvyšující se gramotnosti. Minuskuly humanistického písma pochází z caroliny, majuskuly pak z římské kapitály. Tempo psaní se zrychlilo a v mnohem větší míře se začaly projevovat individuální rysy pisatele. Vzhledem k různému použití písma se vydělily opět tři základní druhy humanistického písma: kreslené (okrouhlé, rotunda) - tento typ začal napodobovat knihtisk, čímž vznikla antikva, polokurzíva (spojování některých písmen), kurzíva (rychlejší, písmena psána jedním tahem, naklánění písma doprava).

Obdobné tři typy pak vznikly i v novogotickém písmu: kreslené (fraktura), polokurzivní (kanzlei) a kurzivní (kurent). Novogotické písmo se vyvinulo ze středověké gotické minuskule a bylo používáno až do roku 1941, kdy bylo i v Německu zavedeno písmo humanistické.

Vývoj písma v českých zemích[editovat | editovat zdroj]

V 9. století byla na Velké Moravě používána hlaholice, která byla odvozena od řeckého písma, nicméně brzy převládla písma latinská. Zprvu to byla karolina, od 13. století pak česká varianta bastardy. Od 15. století jsou české a německé texty psány neogotickým písmem, zatímco latinské texty humanistickým. Tento úzus trval až do národního obrození, kdy se začaly české texty psát humanistickým písmem. Novogotické písmo pak přetrvalo do již výše zmíněného roku 1941.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • HLAVÁČEK, Ivan - KAŠPAR, Jaroslav - NOVÝ, Rostislav. Vademecum pomocných věd historických. 2. vyd. Jinočany: H&H, 1994. ISBN 80-85467-47-X.s.19-98
  • HLEDÍKOVÁ, Zdeňka - KAŠPAR, Jaroslav - EBELOVÁ, Ivana. Paleografická čítanka. Praha : 2000.
  • KAŠPAR, Jaroslav. Úvod do novověké latinské paleografie se zvláštním zřetelem k českým zemím. 2. vyd. Praha: SPN, 1979.
  • PÁTKOVÁ, Hana. Česká středověká paleografie. České Budějovice : 2008. 278 s.
  • ŠEBÁNEK, Jindřich. Základy pomocných věd historických I. Latinská paleografie. 3. vyd. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1976. 136 s. ISBN 17-535-75.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]