Epigrafika

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Datace vytesaná do kamene

Epigrafika (z řeckého επιγραφή, epigraphé, nápis) je pomocná věda historická o nápisech na nepaleografických materiálech, vytvořených bez použití obvyklého písařského materiálu či tisku. Hodnotí texty nápisové povahy, aby jich bylo možno využít jako historického pramene. Dále také sleduje samotný vývoj písma nápisů.

Nápisy se třídí podle několika hledisek:

  • Chronologicky na starověké, středověké a novověké. Starověká epigrafika je jednou z hlavních disciplín starověké historiografie, protože nápisy jsou většinou jediné písemné prameny té doby a jejich počet je malý a uzavřený. Středověká a novověká epigrafika se začala rozvíjet až koncem 19. století.
  • Jazykově na nápisy latinské a nápisy v národních jazycích. Do 13. století převládala latina, nejstarší nelatinské nápisy byly anglosaské, německé. První český nápis je doložen v roce 1415.
  • Materiálově podle látky, na níž jsou nápisy zhotoveny (kamenné, dřevěné, kovové, omítkové, keramické, skleněné, textilní, aj.).
  • Technologicky podle způsobu zhotovení se rozlišují nápisy vzniklé tesáním, rytím, řezáním, odléváním, malováním, vnášením do omítky, skládáním do mozaiky, psaním a vyškrabáváním na stěny.
Dedikační nápis z roku 1698 na podstavci sochy.
  • Polohově podle původní lokalizace mohou být nápisy:
    • na budovách nebo stavbách, v jejichž prostorách jsou nápisy buď samostatně, nebo jako součást uměleckých děl tam pevně fixovány (náhrobky v kostele),
    • na zvonech, které jsou předmětem zkoumání samostatné disciplíny kampanologie,
    • v terénu na hraničních kamenech, pamětních křížích, náhrobcích, aj.,
    • na nábytku, domácím náčiní a jiných výrobcích uměleckých řemesel,
    • jako textový doprovod samostatných uměleckých děl, např. nápisy na nástěnných či deskových malbách,
    • v literárních sbírkách nápisů a sentencí, které nebyly epigraficky aplikovány.
Vícejazyčná náhrobní deska, Palermo, 1148

V římských klasických nápisech se rozvíjela monumentální čtvercová kapitála. Typické byly patky na konci dříků. Od 4. století (po úpadku klasické antiky) se projevila v epigrafice určitá vulgarizace a dekadence. Pod vlivem karoliny sílily tendence k používání klasických a raně křesťanských tvarů písma, které v 9. a 10. století vystřídalo písmo napodobující originální antické vzory. Od 11. do 13. století nastoupilo období charakterizované proniknutím unciálních tvarů do dosud čisté kapitály. V gotice písmo ovládla tzv. monumentální majuskulní unciála. Ta byla v 15. a 16. století vytlačena humanistickým písmem. V současnosti se aktualizuje výzkum středověké a novověké epigrafiky.


Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]