Kodikologie

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kancionál.

Kodikologie je pomocná věda historická, která studuje rukopisné knihy neúřední (literární) povahy, tzv. kodexy. Zkoumá je jako jedinečné objekty a zjišťuje jejich vznik a funkci ve společnosti. Sleduje vnitřní proměny a osudy literárních rukopisů i jako součásti určitých celků, zejména skriptorií, iluminátorských dílen a knihoven. Zabývá se i problémy penetrace (putováním rukopisů), tedy obchodem s rukopisnými kodexy, dějinami středověkých knihoven a v novověku vývojem rukopisných oddělení knihoven. Kodex sloužil k uchování a předávání společensky zajímavých informací, zapsaných v určité formě.

Kodikologie je velkým přínosem zejména pro historiografii středověku. Kodikologii využívají i dějiny hudby. Termín kodex původně označoval svazek voskových destiček či svitek papyrusu. Název byl přenesen na mnohalistovou knihu, do 13. století pergamenovou, později papírovou (nejstarší papírna v Čechách je k roku 1490 - Zbraslav). Další formou dokumentu byl rotulus, svitek. Kodikologie vznikla až v polovině 20. století ve Francii. Za světového zakladatele je považován Alphonse Dain, zakladatelem v Česku je Václav Vojtíšek. V Česku se rukopisy zabývá hlavně Komise pro soupis rukopisů při AV ČR (založena 1954, časopis Studie o rukopisech). Kodikologie tedy studuje rukopisy, které nebyly vedeny jako úřední knihy a jejichž původní sepsání a pozdější opisy sledovaly literární, vědecké či dokumentační cíle. Kodikologie má především antické či středověké objekty výzkumu, neboť rukopisná kniha se vyskytovala do vynálezu knihtisku (v pol. 15. stoletíJohannes Gutenberg). Na ni pak navazuje knihověda (zabývá se tištěnými knihami) a bibliologie (nauka o knize vůbec).

Funkce rukopisu se měnila podle držby/itele kodexu. Rozlišuje se primární (původní) funkce a sekundární (druhotná) funkce – těch může být více. Podle primární funkce dělíme kodexy na 4 skupiny:

  1. liturgické a náboženské rukopisy,
  2. studijní rukopisy, tedy odborné a vědecké rukopisy i školní učebnice,
  3. nestudijní rukopisy, tedy beletrie, poezie a vůbec rukopisy vzniklé jako zábavná četba bez konkrétního odborného cíle,
  4. reprezentační a bibliofilské rukopisy, tedy všechny honosně vyzdobené rukopisy bez ohledu na obsah, neboť krásné knihy mohly obsahovat náboženská, studijní i nestudijní témata.

Součástí výzkumu kodikologie jsou také další osudy kodexů po jejich vzniku, tj. obchod s rukopisy a dějiny kodexových knihoven, tedy jak knihoven institucionálních (církevních a světských), tak knihoven individuálních, soukromých. Dějiny knihoven obecně tvoří součást bibliografie.