Dekadence

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Dekadence (z lat. de-cadentia od cadere, padat) znamená úpadek, rozpad; odtud přídavné jméno dekadentní, úpadkový. Název dekadence se spojoval s obdobím úpadku a rozpadu Římské říše. Od poloviny 19. století se užívá i jako označení různých uměleckých proudů, vycházejících z romantismu. Jejich představitelé se označují jako dekadenti.

Dekadence v umění a literatuře[editovat | editovat zdroj]

"Dekadence" jako pejorativní označení literárních a uměleckých směrů navazujících na romantismus se objevilo ve Francii v polovině 18. století. Básníci, spisovatelé a umělci, kteří se postavili proti tehdy vládnoucímu klasicismu, racionalismu a proti obecné víře v pokrok, toto označení nakonec přijali a ke konci 19. století se dekadence stala mezi vzdělanci téměř módou. Dekadence vychází z pocitů marnosti, prázdnoty a nudy, případně i zklamání a beznaděje jednotlivce, jak je v soudobé filosofii představoval například Arthur Schopenhauer a do jisté míry i Soren Kierkegaard. V literatuře se dekadentní postoj projevuje zejména pesimistickými náladami, pocity zmaru, morbiditou, mysticismem, erotickou přesyceností, ale i narcismem. K životu dekadentů se často vázalo bohémství, satanismus, nevázaný sex, alkohol.

Proti představám o výchovném poslání umění, jež by mělo představovat kladné hrdiny a společenské vzory, dekadence zdůrazňovala svébytnost umění, které ničemu jinému neslouží. "Umění pro umění", francouzsky l´art pour l´art, se stalo jedním z hesel dekadence, podobně jako představa "čistého umění". Básníci i umělci si zakládali na novosti a překvapivosti krásy, kterou objevovali právě v postavách osobně rozvrácených, ve věcech starých, zchátralých, v originalitě básnického jazyka a symbolů, které skrývají hloubku a tajemství (symbolismus). Východisko z nudné šedi pohodlného života hledali mnozí v esoterismu, ve východní moudrosti, v okultismu a podobně.

Autoři[editovat | editovat zdroj]

Literární a umělecká dekadence je velmi rozmanitá a v každé z evropských zemí má poněkud jinou povahu. Mezi francouzské dekadentní básníky se počítají Arthur Rimbaud, Paul Verlaine, Tristan Corbière nebo Lautréamont, mezi spisovatele Joris Karl Huysmans, Maurice Maeterlinck nebo Maurice Barrès. V německy mluvící oblasti to byl Hugo von Hofmannsthal, Rainer Maria Rilke, Thomas a Heinrich Mann, v Rusku například Gončarov, v Anglii Oscar Wilde a další.

Za „bibli dekadence“ byla považována ("zhoubná" viz Wilde, O. Obraz Doriana Graye, překl. J.Z. Novák, 1971) kniha "Naruby" od franc. autora J. K. Huysmanse. Román není symbolistický - spíše naturalistický (především svou metodou), avšak svým zaměřením na zvláštnosti individua již znamená odklon od estetiky naturalismu. Byl dvakrát přeložen do češtiny.

Dekadence v české literatuře[editovat | editovat zdroj]

Počátky dekadence v české literatuře spadají do konce 70. let 19. století. V roce 1879 vyšla raná, dekadentně laděná lyrická sbírka Imortely Irmy Geisslové.[1]

Jako „prolog dekadence“ označil Šalda Zeyerova vrcholná díla Jan Maria Plojhar (1891), Tři legendy o krucifixu (1885), Dům U Tonoucí hvězdy (1896) a Troje paměti Víta Choráze (1899).[2]

Tribunou skutečné české dekadence byl časopis Moderní revue (1894–1925), založený Arnoštem ProcházkouJiřím Karáskem ze Lvovic. Do časopisu, který se neomezoval pouze na literaturu, ale publikoval i grafiku, přispívali také Karel HlaváčekHugo Kosterka.[3]

Lartpourlartismus[editovat | editovat zdroj]

Právě v oblasti estetiky se setkáváme s pojmem „lartpourlartismus“ (l'art pour l'art = umění pro umění (fr.)), tedy tendencí, kterou mnozí dekadenti považovali za stěžejní. Lartpourlartismus je tendence v evropském umění a estetice 19. století, kde se klade důraz především na formální stránku umění. Jedná se o umění určené těm, kteří se o umění zajímají a chtějí mu porozumět – jinými slovy, nejedná se o umění, které vyžadují nejširší vrstvy společnosti. Tento kult „čistého umění“ neuznává kromě ideálů krásy žádné jiné funkce umění, tedy sociální, morální, politické ani jiné.

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MRAVCOVÁ, Marie. Slovník českých spisovatelů. Příprava vydání Věra Menclová, Václav Vaněk. 2., přepracované a doplněné vyd. Praha : Libri, 2005. 822 s. ISBN 80-7277-179-5. Kapitola GEISSLOVÁ Irma, s. 184–185.  
  2. JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Česká literatura od počátků k dnešku. Příprava vydání Jan LehárAlexandr StichJaroslava JanáčkováJiří Holý. 2., doplněné vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 1078 s. ISBN 80-7106-308-8. Kapitola Julius Zeyer, s. 333–334.  
  3. JANÁČKOVÁ, Jaroslava. Česká literatura od počátků k dnešku. Příprava vydání Jan LehárAlexandr StichJaroslava JanáčkováJiří Holý. 2., doplněné vyd. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2006. 1078 s. ISBN 80-7106-308-8. Kapitola Moderní revue, s. 391.