František Kaván

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o českém malíři. O hudebníkovi stejného jména pojednává článek František Kaván (hudebník).
František Kaván
pamětní deska ve Svobodných Hamrech věnovaná Františku Kavánovi
pamětní deska ve Svobodných Hamrech věnovaná Františku Kavánovi
Narození 10. září 1866
Rakouské císařství Víchovská Lhota, České království, Rakouské císařství
Úmrtí 16. prosince 1941
Protektorát Čechy a Morava Libuň, Protektorát Čechy a Morava
Národnost česká
Povolání krajinář, básník
Vzdělání Akademie výtvarných umění v Praze
(Julius Mařák)
Hnutí realismus, symbolismus
Významná díla Podmrak (1894)
Chrudimka pod sněhem
Vřesoviště
Ovlivněný Camille Corot, Charles Daubigny Antonín Chittussi
Ocenění Zlatá medaile z Exposition Universelle (1900)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

František Kaván (10. září 1866 Víchovská Lhota u Jilemnice16. prosince 1941 Libuň) byl významný český malíř-krajinář, dále básník a překladatel z ruštiny. Studoval na pražské Akademii v krajinářském ateliéru u Julia Mařáka. V roce 1900 získal diplom a zlatou medaili na Světové výstavě v Paříži za obraz Podmrak, který vytvořil roku 1894 ve své rodné vsi.

Po důsledně realistických začátcích se v letech 1895–1899 přiklání k symbolismu a udržuje kontakt s osobnostmi kolem Moderní revue. Po roce 1900 se vrací k čisté krajinomalbě, kterou zachycuje pomocí impresivně laděného realismu, známé jsou především jeho zimní motivy. Jeho dílo je spjaté s rodným krajem, maloval především Krkonoše, také Českomoravskou vrchovinu a Železné hory. Spolu s Otakarem Lebedou a Antonínem Slavíčkem patří Kaván k nejdůležitějším českým krajinářům. Jeho dílo je dosti běžné a bylo často paděláno.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mladí[editovat | editovat zdroj]

František Kaván se narodil 10. září 1866 ve Víchovské Lhotě (Lhotě Víchovské), dnes součást Víchové nad Jizerou, do chudé rodiny chalupníka Davida Kavána a dcery chalupníka Anny rozené Kubátové. František měl dva mladší sourozence, Marii a Jana. Rodina byla hluboce věřící, předpokládá se, že patřili k jednotě bratrské, protože to bylo v regionu dosti běžné.[1]

Školu navštěvoval v Křížlicích a teprve až od svých čtrnácti gymnázium v Hradci Králové, kde ho učil i klasický filolog Jan Červenka. V Hradci se poprvé seznámil s díly Antonína Chittussiho a Julia Mařáka, sám začal tvořit první malby (například civilní Telegrafní tyče nebo zelené variace Les u Víchovské Lhoty a Na Skalce Křížlické). Kvůli své první lásce Ludmile začal psát také první básně. Rodiče sice chtěli mít nejprve z Františka kněze, ale ten se po maturitě v roce 1889 rozhodl pro studium malířství, k čemuž nakonec rodiče svolili, když ho v tom podporoval i Mařák poté, co viděl jeho obrazy.[2]

Studia v Praze – 1. polovina 90. let[editovat | editovat zdroj]

Doba, kdy se Kaván dostal do Prahy na Akademii výtvarných umění, byla v akademii pod Mařákovým vedením poznamenána velkými změnami, kdy se Mařák snažil přiblížit úrovni světových akademii. Byl také posílen profesorský sbor, objevili se zde malíři Maxmilián Pirner, Václav Brožík a Vojtěch Hynais. V celém českém umění se výrazně prosadil realismus, který je spojen například s silným fenoménem sporu o rukopisy, nebo výzdoba rekonstruovaného Národního divadla. V krajinářství se prosadil výše zmíněný Antonín Chittussi, o kterém pochvalně píší kritik Karel Boromejský Mádl nebo začínající Karel Matěj Čapek. Do tohoto prostředí nastoupil Kaván v akademickém roce 1889/1890 až v pololetí materiálně žalostně zajištěn. Mezi jeho spolužáky patřili starší Ferdinand Engelmüller, dále Antonín Slavíček, Václav Březina, Jan Minařík, Bohuslav Dvořák, Josef Holub, Jaroslav Panuška[3], mladičký Otakar Lebeda, nebo básník a malíř František Pečinka[3]. Začínali v ateliéru budovy dnešní Uměleckoprůmyslové školy se špatnými světelnými podmínkami. Ve vzpomínkách spolužáků byl Kaván velmi skromný a dobrosrdečný, zároveň hned od počátku „malíř školený přírodou“.[4]

Z tohoto období pochází malby V měsíční záři – oknem rodné chalupy (1890), Podzim u nás v Krkonoších (1891), toporné studie stromů a dnes neznámý Na vrcholu Kotle v Krkonoších, který se objevil na Jubilejní výstavě v roce 1891. V roce 1892 se zaměřuje na barvu a odklání se od náladovosti k realitě. Nejvýznamnější obraz tohoto roku je Ponikelská Dola (tematicky navazuje na Chittussiho Údolí Doubravky). Tyto díla byla k vidění i k zakoupení na školní výstavě akademie a Kaván je na ní jakožto začínající umělec výjimečně dobře ceněn K. M. Čapkem.[5]

V témže roce došlo k otřesu tehdejšího pojetí umění poté, co vyšla programová stať F. X. Šaldy nazvaná Syntetism v novém umění, která velmi tvrdě napadla realismu Karla Václava Raise a jiných literátů, ovšem Raisovo pojetí bylo Kavánovi (podobně jako Slavíčkovi) velmi blízké, mimo jiné i tím, že se Rais zabýval regionem Kavánova původu. Také se konala retrospektiva A. Chittussiho.[6]

Mezi lety 1892–1893 tvoří především obrazy výškového formátu (zde lze vidět předzvěst secese), je u nich kladen důraz na perspektivu (Potok u lesa) a na vzduch (Lávka k Betlému). Je znám jediný obraz ze školních exkurzí Skála u Berounky pod Srbskem, kde je patrné mísení romantických a realistických vlivů. Je vůbec zajímavé, že se Kaván poměrně málo účastnil studijních exkurzí (ty byli především do Zákolan a na Okoř). Z počátku roku 1893 jsou známé zimní krajina Krajina na sněhu a krajina s táním Jilm 28. března. Nedatovaný obraz Zima na Ďáblickém vrchu, později kvůli své skicovitosti a úderným barvám nazvaný Imprese, z okolí Prahy je také možná z tohoto období. V létě tvořil na Labské boudě, což mu umožnilo stipendium udělené Josefem Hlávkou. Zde nabízí otázka, proč si nevybral, jako většina ostatních obdarovaných, k studijnímu pobytu spíše Francii, centrum evropské kultury a hlavně zemi Kavánova oblíbence Camilla Corota či Charlese Daubignyho. V okolí Labské boudy (kam mimochodem chodil pěšky z Víchovské Lhoty) studoval tůně na Labi, kleče a rašeliniště, kompozičně je patrný vliv Chittussiho. V druhé části prázdnin potom jel poznávat dílo Chittussiho do jižních Čech, zde si oblíbil rybník Kaňov. Na konci prázdnin se ještě přesunul do Šárovcovy Lhoty, kde vytvořil obraz Po řepách u Lhoty Šárovcovy, který předznamenal cosi ze zásadního umělcova období 1894–1895.[7]

O prázdninách 1894 namaloval u své chalupy jeden z nejvýznamnějších a do té doby největší obraz, Podmrak. Obraz zachycuje jednoduchý motiv zelené louku s cestou, celý laděný kvůli podmračené obloze, která tvoří velkou část obrazu, do šeda. V dáli na okraji cesty sedí žena s odloženými hráběmi, což dodává obrazu sociální rozměr. Obraz byl zakoupen mecenášem Hlávkou a dostal se na Exposition Universelle v roce 1900 v Paříži, kde byl oceněn zlatou medailí. Ze stejného prostředí, doby a stejné velikosti pochází i Frantova náladička, což je čistá krajina s obilným polem a dalekým průhledem, Kaván k ní v časopisu Niva publikoval báseň „Náladička“. O důležitosti tohoto obrazu svědčí i to, že Kaván vytvořil několik variací na stejné téma. Na podzim maluje v jižních Čechách vypuštěné rybníky – Vypuštěný malý Tisý a Na prázdném rybníce –, tématem se poněkud sice odklonil od Chittussiho, ale kompozičně u něho zůstává.[8]

V roce 1895 přinesli nový pohled na krajinomalbu do Čech skotští krajináři, jejichž vůdce byl Robert Macaulay Stevenson, svoji výstavou v Krasoumné jednotě (jejich vliv je zmiňován především u Slavíčka a Hudečka). V létě Kaván znovu hledal Chittussiho krajinu a jel do Železných hor, kde navštívil i malířovo rodiště Ronov nad Doubravou. Odtud pochází především dva rozměrnější obrazy Na Zlatém potoce pod Železnými horami a Železné hory – na potoce Třemošnickém, což jsou oba obrazy s důležitým prvkem potoka a propracovanou kompozicí. Na ně ještě téhož léta navázal Chalupami v Roudnici v Podkrkonoší.[9]

Na vzduchu domova, obraz z léta 1895

Téhož roku vyšel Manifest české moderny, který vyzývá k zachycování vnitřní pravdy a ne fotografické pravdy vnější. Kaván v této době prožívá vnitřní rozpolcenost, kdy se v jeho realistické malbě objevují snahy o zachycení subjektivního pohledu. Ještě se vrátil do Krkonoš, kde vytvořil několik větších pláten. Poté ještě s Otakarem Lebedou maloval rybníky v jižních Čechách, ale tyto obrazy nebyly přijaty Mařákem a nakonec ani spolužáky kladně. Z těchto důvodů se Kaván rozhodl v pololetí 1896 opustit akademii a živit se jako svobodný umělec.[10]

2. polovina 90. let[editovat | editovat zdroj]

Odklon od realismu a následný odchod z akademie byl ovlivněn skupinou kolem Moderní revue (vznikla 1894), nejprve Jiří Karásek ze Lvovic a později Karel Hlaváček, která mu byla svým symbolisticko-dekadentním programem blízká, na druhé straně mu nebylo blízké aristokratické pojetí života, které bylo hlásáno symbolistou Mallarmém. Sám o svém díle v této době mluví jako o romantickém symbolismu.[11]

Umrlčí cesta, drobnější dílo asi z let 1895–1896, kdy Kaván opouštěl akademii, ilustrující dekadentní období

V srpnu 1896 se poprvé oženil, s Helenou Váňovou, dcerou řemeslníka z Vysokého Mýta. Přijal pozvání bývalého spolužáka Otakara Hrušky a odjel do Dobrušky, kde pracoval nějakou dobu, nicméně toto období je poznamenané častým stěhováním. Publikoval básně v Nivě a také v Rozhledech, přičemž se seznámil s vydavatelem Josefem Pelclem. O Vánocích 1896 poprvé vystavoval mimo školní výstavu v Umělecké besedě, zde se objevila díla z Železných hor, konkrétně z Bojanova. Čapek po výstavě označil Kavána za „nejsilnějšího a nejmarkantnějšího talenta našeho krajinářství“.[12] Náměty z Bojanova zachycoval až do roku 1897. Krajiny pojímá nekrajinářsky. Namaloval například Odtékání (Čapek označuje obraz jako impresionistický, ale v této době nedošlo k ustálení toho termínu tak, jak ho chápeme dnes[13]), Chátrání, Klekání a Milosrdenství přetrvá. Po zániku Nivy v roce 1898 přispíval do Nového života vydavatele Karla Dostála-Luinova (čímž se sblížil s katolickou modernou, kde byla činná i jeho sestra Marie). Vystavoval na prvních dvou výstavách SVU Mánes a byl přijat spíše rezervovaně.[14]

Na druhé výstavě Mánesu předvedl obrazy z okolí Týniště nad Orlicí, kam se v roce 1898 přestěhoval (Polní koutek, dále nám dnes neznámé Ej žitko, žitko). Velmi záhy se opět přestěhoval, do Blešna, odkud jezdil malovat do okolí Hradce a Pardubic. Důležitý námět tvoří vrby. maluje také na Kozákově a Malé Skále. Vrby použil na černobílé expresivně laděné ilustraci k básni Jana Opolského. Ilustroval také báseň „Mdlý večer“ Karla Hlaváčka vydanou při příležitosti jeho předčasné smrti. Pro jeho malbu z okolí Malé Skály je typické romantické ladění a jistý návrat k realismus. Sám se vyjádřil, že mínil požádat o návrat do Mařákovy školy, ale tento plán vzal za své kvůli profesorově smrti. Nedlouho před Mařákovou smrtí o něm ještě publikoval studii (už třetí, před tím publikoval o Slavíčkovi a Panuškovi). Jedna z prvních je z tohoto období schématická barevná kresba Příprašek. Tvorba je ovlivněna jeho návštěvou ve Vídni, kde mohl lépe studovat Corota, dost možná i Sisleye a Pissarra. Obrazy zachycují prakticky výhradně přírodní krajinu ve velkých plochách.[15]

Návrat k realismu, zimní krajiny[editovat | editovat zdroj]

Tání – Příprašek z roku 1899 naznačující příklon k realismu

Výrazný přechod v Kavánově životě znamenalo přesídlení do Železnice, kde pobýval mezi lety 1900 a 1904. Byla to doba šťastná, znamenající zlepšení existenčních podmínek (hlavně díky obchodním zásahům jeho ženy Heleny). I v uměleckém stylu dochází ke zklidnění a návratu k realismu, zcela zásadní roli potom hrají zimní krajiny (Můstek, Po ránu, Přeháňky od Tábora). V obecné kultuře se prosadil pozitivní přístup S. K. Neumanna. Zlepšení existenčních podmínek mu umožnilo přestěhovat se v roce 1904 do Vítanova, kde si pořídil vlastní domek. Ten o dva roky později prodal a odstěhoval se do Nové Vsi nad Popelkou. Do Vítanova se ale v roce 1909 vrátil a zůstal tam až do roku 1922. Z tohoto období kvalita obrazů kolísá. maluje často Chrudimku (Chrudimka pod sněhem). Mezi zásadnější malby patří Kupky u Hlinska z roku 1919.[16]

Odchod na venkov je někdy spojován s filozofií Lva Nikolajeviče Tolstého. Kavánovi v roce 1902 vyšla sbírka Tolstého povídek přeložených do krkonošského nářečí s názvem Poudačky: Nářečím z nad Jilemnice přeložil Kavánů František a mimoto je známa jeho obliba ruských autorů jako byl Gogol či Dostojevský. V roce 1909 se v soukromé korespondenci pochvalně vyjádřil o dílech mladých umělců Kubína, Špálu a Fillu a zároveň vyjadřuje obavu o svoji uměleckou budoucnost v kontextu moderního umění, což mohl být další důvod k životu v ústraní.[17]

V roce 1922 se přestěhoval do Libuně, ale tamější prostředí nebylo vhodné pro jeho nemocnou ženu Helenu. V roce 1923 měl výstavu v Hlinsku pod patronací kronikáře Karla Václava Adámka. V roce 1925 se přestěhoval do Svobodných Hamrů, kde po necelém roce zemřela jeho žena. K hlavním obrazům konce 20. let patří Cesta k zapadlému malíři (dnes neznámá) a Přesýpání nálad.[18]

Závěr života (30. léta)[editovat | editovat zdroj]

Kaván se na sklonku svého života těšil stále narůstající oblibě, ale zároveň toto období bylo poznamenáno úbytkem fyzických sil, což mělo za následek vytváření menších, jednodušších a lehce napodobitelných obrazů.

Na přelomu desetiletí proběhla výstava Julia Mařáka a jeho školy, Kaván se oženil s Pavlou Šírovou, vdovou po Janu Šírovi. Poměrně důležitý byl také Kavánův vstup do Jednoty umělců výtvarných, to bylo dáno tím, že v Mánesu se začalo prosazovat moderní umění s kterým by Kaván neměl šanci. Zatímco Jednota zastávala tradiční hodnoty.[19] Dne 19. května 1931 se stal řádným členem České akademie věd a umění.[20] Podruhé se přestěhoval do Libuně, kde měl konstantní přísun objednávek, většinou obstarávaných jeho druhou ženou. Právě třicátá léta jsou ale typická velkým počtem padělků, které nese Kaván velmi těžce.

Jeden z jeho posledních obrazů jsou Malé Krkonoše, který namaloval po zabrání Sudet a vytvoření protektorátu.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Karlíková, s. 5–6
  2. Karlíková, s. 6–8
  3. a b Karlíková, s. 16
  4. Karlíková, s. 8–10
  5. Karlíková, s. 10–13
  6. Karlíková, s. 13
  7. Karlíková, s. 13–16
  8. Karlíková, s. 16–18
  9. Karlíková, s. 18–20
  10. Karlíková, s. 20–21
  11. Karlíková, s. 23–26
  12. Karlíková, s. 29
  13. Karlíková, s. 32
  14. Karlíková, s. 26–34
  15. Karlíková, s. 34–38
  16. Karlíková, s. 41–49
  17. Karlíková, s. 47
  18. Karlíková, s. 49–52
  19. Karlíková, s. 52
  20. ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890-1952. Praha : Academia, 2004. ISBN 80-200-1066-1.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • KOVÁRNA, František. František Kaván. Praha : [s.n.], 1941.  
  • VANCL, Karel. František Kaván (výběr z básní, vzpomínky přátel, např. B. Dvořák. J. Holub, J. Karásek). Liberec : Krajské nakladatelství, 1959.  
  • KARLÍKOVÁ, Ludmila. František Kaván. Praha : Odeon, 1992. ISBN 80-207-0342-X.  
  • ZACHAŘ, Michael. František Kaván. Praha : REFOT, 2009. ISBN 978-80-900723-0-5.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]