Okoř

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Okoř
Okoř, letecký pohled od západu

Okoř, letecký pohled od západu

znak obce Okořvlajka obce Okořznakvlajka

status: obec
NUTS 5 (obec): CZ020A 571334
kraj (NUTS 3): Středočeský (CZ020)
okres (NUTS 4): Praha-západ (CZ020A)
obec s rozšířenou působností: Černošice
pověřená obec: Roztoky
historická země: Čechy
katastrální výměra: 2,13 km²
počet obyvatel: 105 (1. 1. 2014)
nadmořská výška: 275 m
PSČ: 252 64
zákl. sídelní jednotky: 1
části obce: 1
katastrální území: 1
adresa obecního úřadu: Okoř 13
25264 Velké Přílepy
starosta / starostka: Petr Procházka
Oficiální web: http://www.obecokor.cz
E-mail: info@obecokor.cz
Okoř na mapě
Okoř
Red pog.png
Okoř
Zdroje k infoboxu a částem obce

Obec Okoř se nachází v severozápadní části okresu Praha-západ, kraj Středočeský. Leží v údolí Zákolanského potoka necelých 15 km severozápadně od centra hlavního města Prahy. Ve vzdálenosti 9 km severovýchodně od Okoře se nachází město Kralupy nad Vltavou, 11 km západně město Kladno. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 76 obyvatel, k 1. 1. 2009 pak jen 68.

Historie[editovat | editovat zdroj]

  • R. 731Václav Hájek z Libočan uvádí, že kníže Přemysl Oráč daroval toto území jednomu ze svých družiníků, který se jmenoval Okrs. Ten zde vystavěl hrad, který pak byl dle něho jmenován(dnes Okoř).
    V době Dívčí války byla v družině Vlasty dívka jménem (Divoká) Šárka, která měla být dcerou pána z Okoře (Mnohoslava Okořského). Ta se mj. zúčastnila i přepadení Ctirada a jeho družiny (mělo se stát na místě, kde dnes stojí kostelík sv. Matěje v Praze). Po tomto činu zřejmě v důsledku vyčítek svědomí nakonec spáchala sebevraždu skokem ze skály, která je známa jako Dívčí skok. Území, kde se tato skála nachází, se nazývá Divoká Šárka.
  • R. 973Boleslav II. daroval ves Okoř pražskému klášteru benediktinek sv. Jiří v Praze.
  • R. 1282 – pražský měšťan Jan z Okoře.
  • R. 1361–1380 – pražský konšel, vladyka, rytíř Fráňa (tj. František) Rokycanský († r. 1380).
  • R. 1380–1399 – jeho starší syn Jan.
  • R. 1399–1414 – majitelé neznámí.
  • R. 1414–1416 – Mikuláš z Prahy a Egenberku († r. 1416).
  • R. 1416–1420 – Jindřich Lefl z Lažan a Bechyně se synem Janem.
  • R. 1420–1421 – Ludvík Apatykář z Prahy, původním jménem Ludovicus de Florentia († r. 1427). Jeho strýcem byl Angelus de Florentia, měšťan pražský, který založil za vlády Karla IV. První botanickou zahradu v Praze, která se tehdy nazývala Hortus Angelicus neboli Andělova či Andělská zahrada. Nacházela se v místech, kde je dnes Hlavní pošta v Jindřišské ulici.
  • R. 1421 – když se na jaře tohoto roku vojsko pražské a táborské vracelo z výpravy do kraje Žateckého, hrad dobyli a poté darovali Václavu Cardovi z Petrovic.
  • R. 1421–1428 – Václav Carda z Petrovic.
  • R. 1428–1433 – Jan, syn Ludvíka Apatykáře († r. 1433).
  • R. 1433–1455 – jeho žena Dorota.
  • R. 1455–1472 – její druhý muž, kterým byl Bořivoj mladší z Lochovic.
  • R. 1472–1500 – jejich vnuk Bořivoj z Donína.
  • R. 1500–1518 – jeho syn Jan z Donína, který hrad prodal Hynkovi Bořitovi z Martinic. Jan byl velice nábožný a kdo klel, musel za trest sníst lžíci kolomazi. On sám to musel jednou udělat, aby neporušil svůj rozkaz.
  • R. 1518–1523 – Hynek Bořita z Martinic a pán na Smečně († r. 1523). Ten před svou smrtí stanovil, že jen mužští potomci mohou statky dědit a že tyto jsou neprodejné.
  • R. 1523–1536 – Volf a Jan, synové Jiříka z Martinic.
    V kostelní lodi kostela sv. Vavřince na Černovičkách je hrobka, v níž byla pochována r. 1532 Kateřina, šlechtična z Martinic a na Okoři, dcera Jana mladšího Bořity z Martinic a Anny, rozené z Wartemberka.
  • R. 1536–1551 – Volf († r. 1577), neboť se s Janem o celé panství rozdělili.
  • R. 1560–1590 – Jan († r. 1590).
  • R. 1590–1595 – jeho manželka Anna z Wartemberka († r. 1595).
  • R. 1595–1597 – Jiřík Bořita z Martinic († r. 1597).
  • R. 1597–1649 – Jaroslav Bořita z Martinic a pán na Smečně († r. 1649).
    Závětí odkázal hrad a celé panství Semináři jesuitů u sv. Klimenta v Praze s tím, aby mu každý rok vychovali tři mladíky na kněze, které pak na svém panství usadí.
  • R.1649–1773jesuité.
    Na hradě byla kaple zasvěcena sv. Václavovi a ta byla dlouhý čas opuštěna a poté r. 1675 od Tovaryšstva opravena. 29.července téhož roku byla od děkana metropolitní kapituly Tomáše Pešiny benedikována.
    V této kapli bývala sloužena mše svatá kněžími z rezidence Tuchoměřické, a to 28. září ve svátek sv. Václava, 4. března v den přenesení sv. Václava, ve středu o dnech prosebních, kdy bylo vedeno i procesí do polí okořských.
    V době podzimních prázdnin, kdy studujícím novicům Tovaryšstva byl dopřán deset dní oddech na hradě, byla sloužena mše svatá každý den knězem, jenž měl nad nimi dozor. O nedělích nebo svátcích, spadajících do té doby měl vždy některý z noviců kázání cvičební.
    Po zrušení Tovaryšstva se v kapli již žádná mše nekonala. Kaple byla r. 1787 zrušena, předměty z ní byly v dražbě prodány a získané peníze byly odvedeny náboženské matici. Téhož roku byla kaple zcela uzavřena z důvodu možného padání (sesutí) zdiva.
    V kapli byly dva oltáře. Hlavní oltář sv. Václava z černého mořeného dřeva s dřevěnými pozlacenými ozdobami, obrazem sv. Václava a v nástavku obrazem sv. Víta, oba pořízeny r. 1704. Druhý oltář, boční na straně evangelijní, byl rovněž dřevěný, plastickým dílem na něm bylo znázorněno „Zvěstování Panny Marie“ a pod tím výjevy „Kristus kříž nesoucí“ a „Kristus trním korunován“.
  • R. 1773 – v tomto roce byl jezuitský řád Josefem II. zrušen a všechny jeho statky připadly nově utvořenému Studijnímu fondu Království českého. Jím stanovený správce hradu pak poručil všechny střechy strhat, štukoví a tesané kameny vytrhat a vše, co bylo k užitku odvezl a zpeněžil. Zkázu pak dokončili lidé ze vsi a okolí, kteří vyloupili nebo zničili vše, co tam ještě zbylo.
  • Později vznikla na věži podélná trhlina, která se v průběhu dalších let stále rozšiřovala, až se kolem r. 1800 celá polovina věže zřítila.

Územněsprávní začlenění[editovat | editovat zdroj]

Dějiny územněsprávního začleňování zahrnují období od roku 1850 do současnosti.

V chronologickém přehledu je uvedena územně administrativní příslušnost obce (osady, části obce) v roce, kdy ke změně došlo:

  • 1850 země česká, kraj Praha, politický i soudní okres Smíchov[1]
  • 1855 země česká, kraj Praha, soudní okres Smíchov
  • 1868 země česká, politický i soudní okres Smíchov
  • 1927 země česká, politický okres Praha-venkov, soudní okres Praha-západ[2]
  • 1939 země česká, Oberlandrat Praha, politický okres Praha-venkov, soudní okres Praha-západ[3]
  • 1942 země česká, Oberlandrat Praha, politický okres Praha-venkov-sever, soudní okres Praha-západ[4]
  • 1945 země česká, správní okres Praha-venkov-sever, soudní okres Praha-západ[5]
  • 1949 Pražský kraj, okres Praha-západ[6]
  • 1960 Středočeský kraj, okres Praha-západ
  • 2003 Středočeský kraj, obec s rozšířenou působností Černošice

Pamětihodnosti[editovat | editovat zdroj]

Doprava[editovat | editovat zdroj]

Dopravní síť

  • Pozemní komunikace
Do obce vedou silnice III. třídy.
  • Železnice
Železniční trať ani stanice na území obce nejsou.

Veřejná doprava 2011

  • Autobusová doprava
V obci měly zastávky autobusové linky 350 Praha,Dejvická - Okoř (denně mnoho spojů), Třebusice - Číčovice - Praha (v pracovních dnech 13 spojů, o víkendu 4 spoje) a Kladno-Stehelčeves-Okoř (v pracovních dnech 1 spoj) (dopravce ČSAD MHD Kladno, a. s..

Další fotografie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Okoř ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.cisleithanien.eu/ Správní uspořádání Předlitavska 1850-1918]
  2. Vládní nařízení č. 205/1926 Sb., Vládní nařízení č. 222/1926 Sb.
  3. Amtliches Deutsches Ortsbuch für das Protektorat Böhmen und Mähren
  4. Nařízení ministra vnitra č. 185/1942 Sb.
  5. Dekret presidenta republiky č. 121/1945 Sb.
  6. Vládní nařízení č. 3/1949 Sb.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • HÁJEK Z LIBOČAN, Václav, Kronika česká
  • MERHOUT, Cyril, Hrad Okoř
  • prof.SEDLÁČEK, August, Hrady, zámky a tvrze Království českého, 8.díl
  • PODLAHA, Antonín. Posvátná místa království českého : Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvát. soch, klášterů i jiných pomníků katol. víry a nábožnosti v království Českém : díl 5.. Praha : Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1911. Dostupné online. Kapitola Okoř, s. 134.  
  • HALADA, Jan. Lexikon české šlechty : erby, fakta, osobnosti, sídla a zajímavosti. Praha : Akropolis, 1999. 685 s. ISBN 80-85770-79-2.  
  • HANSL, František. Smíchovsko a Zbraslavsko : společnou prací učitelstva. Smíchov : vl.n., 1899. Dostupné online. Kapitola Okoř, s. 312 - 314.