Krajinomalba

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Julius Mařák - Návrat z pastvy

Krajinomalba je druh malířství, v němž je na obraze zachycena primárně krajina. Tvorbou takových obrazů se zabývá malíř specialista, tzv. krajinář.

Vznik, vývoj a představitelé krajinomalby[editovat | editovat zdroj]

Zobrazení krajiny v pravěku a starověku[editovat | editovat zdroj]

Malba krajiny nebyla dlouhou dobu předmětem jakéhokoli zájmu tvůrců. V pravěkém umění a také dodnes v dílech domorodých výtvarníků nehraje zobrazení krajiny žádný smysl.[zdroj?] Veškerá pozornost se soustředila na zobrazení člověka, případně zvířete. Až později, ve starověkém umění, je na malbách a reliéfech zobrazována také krajina, do níž je výjev zasazen. Zpočátku bylo zobrazováno pouze nejnutnější okolí (terén, strom, budova). Proto hovoříme o tzv. krajinném rámci. Později však docházelo k tomu, že byl na pozadí určitého výjevu zobrazen veliký úsek krajiny nebo tato krajina celému vyobrazení dokonce dominuje. To můžeme pozorovat například v některých malbách z egyptských pohřebišť nebo v dochovaných nástěnných malbách v Herculaneu a v Pompejích.

Zobrazení krajiny ve středověku a renesanci[editovat | editovat zdroj]

Ve středověkém malířství nebyla krajina na obrazech opět zachycována zpravidla vůbec nebo byl zobrazen pouze nejnutnější krajinný rámec. V pozdní gotice ovšem začalo docházet k velmi intenzivnímu zájmu o zobrazení krajiny. To se dělo zvláště silně v holandském malířství. Tak je to například už na dílech tzv. bratří z Limburka (Přebohaté hodinky vévody z Berry), později v díle Rogiera van der Weyden, Jana van Eyck, Hieronyma Bosche či Albrechta Altdorfera. O vyslovené krajinomalbě lze ovšem hovořit spíše až v renesančním umění. Dobrými příklady jsou například díla Pietera Brueghela staršího či Hendricka Avercampa. U těchto malířů jde ovšem stále ještě o zobrazení morality, přísloví či žánru na pozadí krajiny. Jejich krajiny také nejsou obrazem skutečné krajiny, ale jde o krajiny idealizované.

Jan van Goyen - Krajina s dunami - 1628

Barokní krajinomalba[editovat | editovat zdroj]

Krajinomalba jako žánr se objevuje až počátkem sedmnáctého století, tedy v období barokního umění. Jedním se zakladatelů krajinomalby je počítán Esaias van de Velde, dalšími známými holandskými krajináři jsou Jan van Goyen, Salomon van Ruysdael, Hercules Seghers, Jacob van Ruisdael a Meindert Hobbema. Tito malíři usilovali o velkou realističnost krajiny. Chtěli ji malovat takovou, jaká skutečně byla. Slávu holandských krajinářů sedmnáctého století však později zastínili francouzští barokní klasicisté, malíři Nicolas Poussin a Claude Lorrain. Ti se také vrátili zpět k idealizované antikizující krajině.

Malbou městské krajiny (Benátek) se v osmnáctém století zabýval a proslavil Giovanni Antonio Canal zvaný Canaletto. Významným krajinářem pozdního baroka byl i český malíř Norbert Grund. K návratu k realistickému zobrazení krajiny výrazným způsobem přispěl John Constable, známé jsou například jeho studie mraků a vln.

Krajinomalba v devatenáctém a dvacátém století[editovat | editovat zdroj]

V devatenáctém století překvapuje svými atmosférickými krajinami taktéž ve Velké Británii působící William Turner, v Německu (a Čechách) působil významný romantický malíř Caspar David Friedrich. Zmínit můžeme také v Itálii působícího Čecha Karla Postla a Francouze Camille Corota. Připomenout bychom měli i Čechy Antonína Chittussiho, Julia Mařáka, jeho žáky Antonína Slavíčka a Františka Kavána. Ze světových impresionistů připomeňme například Clauda Moneta. V krajinářství devatenáctého století můžeme opakovaně sledovat zájem o bezprostřední postižení krajiny, který je vyjádřen také tím, že malíři začínají malovat bezprostředně v krajině neboli v plenéru.

V umění dvacátého století zájem o krajinomalbu poněkud upadl. Přesto i zde jsou vyslovení krajináří, například v Čechách Václav Špála nebo Jaroslav Černý. Krajině se intenzivně věnoval na sklonku života také Emil Filla.

V mimoevropském umění se krajinářství pěstovalo především v čínském umění, které má hlubokou a nesmírně významnou tradici malby krajiny.

Antonín Chittussi - Dráha orleánská

Důvody vzniku a pěstování krajinomalby[editovat | editovat zdroj]

Krajina je sama o sobě spíše určitým rámcem než věcí samotnou. Její vnímání a postižení vyžaduje vedle pozorovacího talentu ještě určitou míru abstraktního myšlení. Krajinomalba je určitým „uměleckým luxusem“ – nadstavbou, neboť umění vždy postihuje hlavně samotný děj, tedy většinou lidské jednající postavy. Tak je tomu v primitivním umění i ve středověku. Zajímavé je to, že se krajinomalba zrodila právě v Holandsku, zatímco v Itálii, která především v renesanci a baroku výrazně určovala celoevropské výtvarné trendy o krajinomalbu velký zájem nikdy nebyl.

Důvodů je více: Jedním z nich je nedramatičnost a v podstatě nezajímavost skutečné Holandské krajiny. Proto se zde uplatňovala silná potřeba zprostředkovat krásnou, ideální krajinu pomocí obrazů. Naproti tomu nezanedbatelná část Itálie má velmi dramatickou krajinu, často tvořenou skalnatými útesy, pohořími či vyvýšeninami sopečného původu, takže nebyla potřeba zprostředkované krásné a ideální krajiny tak silná. Dalším důvodem je také silný vliv kalvínské reformace v Holandsku. Kalvinismus totiž striktně zapověděl tvořit náboženské obrazy, což však vždy bylo hlavním úkolem výtvarného umění. Z obdobných důvodů v Holandsku prakticky v téže době ostatně vznikl také další obor malířské činnosti, totiž malba zátiší.

Nárůst zájmu o krajinomalbu v osmnáctém a devatenáctém století ostatně také souvisí s ústupem od témat náboženské malby, tentokrát však nikoli proto, že by náboženská malba byla zakazována, ale v souvislosti s procesem tzv. odkouzlování světa, s narůstající racionalizací pohledů a výkladů světa, které přineslo osvícenství.

Naopak ústup od krajinomalby ve dvacátém století souvisí s rozvojem fotografie. Ve svých fotografiích se mnozí fotografové věnovali a věnují právě tématu krajiny a vlastně přímo navazují na své malířské předchůdce.

Související články[editovat | editovat zdroj]