Emil Filla

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
3d model Mary Hejinové dle originálu od Emila Filly

Emil František Josef Filla (3. dubna 1882 Chropyně[1]6. října 1953 Praha ) byl český kubistický malíř, grafik a sochař.

Život (a dílo)[editovat | editovat zdroj]

Vila Emila Filly v Praze-Střešovicích

Narodil se do rodiny železničního úředníka Františka Filly a Žofie, roz. Kotoučkové v Chropyni č. p. 146, dětství prožil v Brně, kde také absolvoval obchodní školu a pracoval jako úředník pojišťovny. Práce úředníka jej však naprosto nenaplňovala a proto po několika měsících odešel do Prahy.

Od roku 1903 studoval v Praze Akademii výtvarných umění. Školu však opustil po třech letech kvůli konvenčním metodám a náplni výuky a spolu s několika svými spolužáky se rozhodl sám hledat novou cestu. V prvním období tvorby jej výrazně ovlivnilo především dílo malíře Edvarda Muncha, který měl v roce 1905 v Praze výstavu. Filla se stal členem skupiny Osma, s níž vystavoval v letech 1907 a 1908. Z této doby pochází jeho expresionistické dílo (Čtenář Dostojevského, 1907; Hráči šachů, 1908; Červené eso, 1908). V roce 1909 vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes, v němž byl nepřetržitě členem – s přestávkou působení ve Skupině výtvarných umělců (1911–1914) – až do své smrti.

V roce 1910 se v jeho tvorbě poprvé začaly objevovat prvky kubismu, nejprve jako kuboexpresionismus (Podzim, 1910; Salome, 1911; Utěšitel, 1911; Dvě ženy, 1912; Koupání 1912), který byl mj. ovlivněn dílem raně barokního malíře El Greca, postupně však vytvářel i díla vysloveně kubistická, silně ovlivněná kubistickými obrazy Pabla Picassa a Georgesa Braqua. V té době maloval především zátiší (Zátiší s koflíkem a lahví, 1913; Zátiší s podnosem, 1914; Zátiší se sklenicí, 1914). Zabýval se však také sochařskou tvorbou (Hlava, 1913), figurální malbou (Kuřák, 1913; Čtenář, 1913; Žena, 1914). V zátiší se objevují i prvky koláže (Zátiší s tabákem, 1914), protože do nich vlepuje části novinového textu, etikety atp.

V roce 27. března 1912 se v Praze na Královských Vinohradech oženil s dcerou profesora filozofie na pražské univerzitě Františka Krejčího Hanou (Johanou) Krejčí, která mu byla celoživotní ideální partnerkou. Těsně před první světovou válkou odešel do Paříže, ale po jejím vypuknutí musel dramaticky prchnout do Holandska. Vedle intenzívní malířské tvorby (Zátiší se slanečkem, 1915; Čtenářka, 1915; Muž v klobouku, 1916; Zlaté rybičky u okna, 1916; Holandské zátiší, 1917) se v tomto holandském období soustředil také na práci v českém odboji, v tzv. české Maffii.

Po válce působil jako velvyslanecký rada v Holandsku, brzy se však vrátil do Československa a pracoval na ministerstvu zahraničí. Podobně jako před téměř dvaceti lety této úřednické práce po několika měsících zanechal a opět se intenzivně pustil do malování. Středem jeho malířského zájmu bylo opět především zátiší (Zátiší na stole, 1920; Zátiší, 1922; Zátiší s notami, 1923; Zátiší s rakem, 1927; Zátiší s lahví, sklenicí a lulkou, 1929; Zátiší s loutnou, džbánem a ovocem, 1929; Zátiší s kytarou, 1929), ovšem na rozdíl od holandského období v nich nyní dominovala barva. Ve třicátých letech se v jeho tvorbě objevilo téma ženy (Dívka s mandolínou, 1929; Stojící ženská postava, 1930; Hlava dívky, 1930; Žena s býčí hlavou, 1930; Hlava, 1934; Žena se psem, 1936; Tři ženy, 1937). Vzrůstající nebezpečí nacismu ve druhé polovině 30. let ho vedlo k aktivní účasti na akcích, jež před nacismem varovaly. Pochopitelně na toto nebezpečí reagoval i umělecky. Vytvořil proto cykly zápasů Héraklových, českých a slovenských lidových písní (Bude vojna, bude, Člověk a smrt, Válka, 1939), a především cyklus Boje a zápasy, v nichž spolu zápasí zvířata (Tropická noc, Kůň napadený lvem, Bílá noc, 1938). V této době opět vznikala i drobná sochařská díla.

Hned v první den 2. světové války (napadení Polska) byl spolu s řadou dalších významných osobností (mj. s Josefem Čapkem) nacisty zatčen a uvězněn v koncentračním táboře v Dachau a později v Buchenwaldu. V koncentračním táboře nemaloval, ale napsal tam řadu teoretických textů a dokonce několik básní. Na rozdíl od mnoha dalších vězení přežil a hned v roce 1945 mu byla uspořádána v Mánesu výstava, na níž byla uvedena dosud nevystavovaná díla z let 1938–1939, vesměs z okruhu Bojů a zápasů.

V roce 1945 byl jmenován profesorem nově založené Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze. Protože však v Buchenwaldu prodělal šest infarktů a jeho zdraví bylo těžce podlomené, trvalo ještě rok, než se pustil do jakékoli práce.[2] V malbách i grafikách navázal na předválečné cykly a intenzivně se věnoval zátiší. Třikrát se vrátil k tématu Buchenwaldu (Osvobození Buchenwaldu, 1947). Od roku 1947 až do smrti vytvářel krajinomalby Českého středohoří (Slavětín u Peruce, 1949, Hazmburk u Stradonic, 1950; Od Brníkova, 1951; Hazmburk, 1951; Lounské kopce, 1951; Stradonice, 1952; Kamýk u Litoměřic, 1952; Chožov, 1952). Tyto obrazy vznikly na zámku v Peruci, jehož jedno křídlo dostal v roce 1946 k užívání. V krajinách Českého středohoří Filla mj. reagoval na dílo holandského krajináře Jana van Goyena, o němž v téže době také napsal knihu. Zároveň mu tyto krajiny zřejmě byly i jistou formou terapie z válečných hrůz. Od roku 1947 pracoval také na svém nejvýznamnějším poválečném díle, cyklu monumentálních maleb na papíře (a hedvábí) na téma slovenských zbojnických písní (Ovce moje ovce, 1951; Hej nebudem rolníkom, 1951; Zaleť sokol biely vták, 1950), v němž Filla umělecky vycházel nejen z kubismu, ale také z lidového umění a dokonce i z tradiční čínské tušové malby. Zároveň tímto dílem navázal na předválečný cyklus na téma Erbenovy Kytice a cyklus lidových písní (Žloval sa pták ptákovi; Bude vojna bude). Tyto práce měly být v roce 1951 vystaveny, k výstavě však nedošlo s poukazem na to, že obrazy jsou „ohavné“ a neodpovídají tehdy striktně prosazovanému socialistickému realismu. Fillovi pak bylo zakázáno vystavovat cokoli kromě krajin Českého středohoří. V té době byl také zbaven možnosti pedagogicky působit na VŠUP.

Emil Filla byl všestranný umělec, především malíř a grafik, působil však i jako sochař, sběratel, teoretik, redaktor, organizátor, diplomat. Jeho výrazná osobnost formovala směřování našeho kulturního dění už krátce před první světovou válkou a hlavně v období meziválečném.

Často cestoval, především před první světovou válkou – po Francii, Itálii a Německu. Smyslem těchto cest bylo hlavně poznání starého i současného výtvarného umění.

Jeho teoretické texty vznikaly především pro časopis Volné směry, jichž byl redaktorem. Odrážely se v nich problémy, které Filla v té době řešil v malbě, a jsou tak dobrým klíčem k pochopení jeho malířského díla. Zvláštní kapitolou jsou texty z Buchenwaldu, velmi emotivní, dnes sloužící spíše jako doklad doby než jako seriózní pojednání o umění, filosofii, historii atp. Filla jeden z nich charakterizuje takto: „Toto není kniha. Není to také deník. Psal jsem to v Buchenwaldě, abych nezahynul“. Značná emotivnost, nesystematičnost a v podstatě přístup zapáleného diletanta jsou znaky všech Fillových textů,[zdroj?] a je proto nutné k nim takto přistupovat.

Hrob v Praze 6 – Střešovicích

Zemřel 6. 10. 1953 v Praze na svůj sedmý infarkt.[2] Byl pohřben na hřbitově v Praze-Střešovicích (Cukrovarnická 15/131), kde sdílí hrob se svou ženou, akademickou malířkou Hanou Fillovou (25.9.1890–10.3.1958), rozenou Krejčovou, a švagrem, hudebním skladatelem Išou Krejčím (10.7.1904–6.3.1968).

Roku 1998 mu byl in memoriam propůjčen Řád T. G. Masaryka III. třídy.

Citát[editovat | editovat zdroj]

Filla, malíř rodem i vzděláním, duch hloubavý, písmácký, promýšlel styky a metody dalšího vývoje...Filla byl neproklamovanou hlavou malířů měnících názor, formy i obsah, kterým přirozeně byly blízké i výsledky grafiků, posléze i architektů, zápasících o nový sloh, jenž by odpovídal všude patrné proměně doby. Filla pracoval, přemýšlel i sledoval vývoj s bystrostí a hlavně s citem pro kvalitu, ať se projevila v kterémkoliv oboru. Jeho zájem o umění byl až učenecký a převažoval smysl pro přírodu, pokud se nestala formou.
— V. V. Štech [3]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Publikace[editovat | editovat zdroj]

  • Otázky a úlohy – (SVU Mánes Praha, 1930)
  • Problém renesance a Drobná plastika – (Praha 1938)
  • Rembrant – (Praha 1939)
  • O svobodě – (Praha 1947)
  • Psí písně v Buchenwaldě – (Praha 1947)
  • O výtvarném umění (výbor obsahující: Byzanc a naše tradice (1942–1943), Česká tradice v 19. století (1938), Purkyně a česká tradice umělecká (1924), Příklad Oty Gutfreunda (1928), Naše generace impresionistů (1946), Vyznání (1946), Edvard Munch a naše generace (1938), Honoré Daumier (1909), Nová generace (1947), Stepní zvířecí styl (1932, 1935), Úvod k románské plastice (1935), Renesanční bronzy (1937), Domenico Theotocopuli el Greco (1911–1912), Carravaggiovo poslání (1925), Holandské zátiší (1916), Rembrandt (1939), Z holandského zápisníku (1916), Krajina v číském umění (1947), Práce oka (1934), O ctnosti novoprimitivismu (1911), Život a dílo (1912), Cesta tvořivosti (1916–17)) – (Praha 1948)
  • Jan Van Goyen, úvahy o krajinářství – (Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1959)
  • Práce oka (výbor obsahující: Honoré Daumier (1909), Domenico Theotocopuli el Greco (1911–1912), Život a dílo (1912), Holandské zátiší (1916), Purkyně a česká tradice umělecká (1924), Carravaggiovo poslání (1925), Stepní zvířecí styl (1932, 1935), Práce oka (1934), O českém fašismu a jeho poměru k živé tradici národní kultury (1937), O umění lidovém a umění oficielním (1924), O lidské úzkosti, o řeči vůbec a o české řeči zvláště (1942), Byzanc a naše tradice (1942–1943), Krajina v číském umění (1947), O výchově dětí k umění výtvarnému (1947)) – (Praha 1982)

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Záznam o křtu v matrice farnosti Chropyně
  2. a b http://instinkt.tyden.cz/rubriky/ostatni/osud/emil-filla-utrzky-ze-zivota_25180.html
  3. V. V. Štech: V zamlženém zrcadle, Československý spisovatel, Praha, 1969, str. 155

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Seznam děl v databázi Národní knihovny ČR, jejichž autorem nebo tématem je Emil Filla
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A-J. Praha ; Litomyšl : Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7.  
  • Urzidil, J.: Zeitgenössische Maler der Tschechen: Čapek, Filla, Justitz, Špála, Zrzavý. Bratislava 1936.
  • Matějček, A.: Emil Filla, Praha 1938.
  • Berka, Č.: Grafické Dílo Emila Filly, Praha 1968.
  • Zemina, J.: Emil Filla, Praha 1970.
  • Berka, Č.: Emil Filla, Praha 1989.
  • Hlušička, J.: Emil Filla, Brno 2003.
  • Lahoda, A.: Emil Filla, Praha : Academia, 2007. -- 747 s. : il. (převážně barev.), portréty, faksim. ; 31 cm - dosud největší česká fillovská monografie; jedna z prvních monumentálních uměleckých monografií české provenience věnovaných jedné osobě vůbec
  • V. V. Štech: V zamlženém zrcadle, Československý spisovatel, Praha, 1969, str. 82, 153–6, 160, 171, 181, 203, 230, 234, 240