Koláž

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Koláž odvozuje svůj původ z francouzského „collage“ znamenající lepení. Zahrnuje celou řadu výtvarných technik ve dvou- i třírozměrném prostoru. Jako materiál nejčastěji slouží tisky, reprodukce, fotografie, textil nebo nalezené předměty (Objet Trouvé). Pojem „koláž“ se přenesl do dalších oborů, v nichž se užívá sestřihu a spojení různých částí do nového celku, mluví se o koláži v hudbě, literatuře, fotografii (Fotomontáž), filmu, ve videoartu, reklamě, knižní grafice a dalších formách užité tvorby. V sochařství se užívá pojem Asambláž.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Dekupáž (decoupage)[editovat | editovat zdroj]

Za předchůdce techniky koláže je možné považovat dekupáž, dekorování menších objektů lepením barevných výstřižků papíru a jejich kombinací s malbou, plátkovým zlatem apod. Jako trojrozměrná dekupáž je označováno lepení identických výstřižků ve vrstvách. Technika má počátek ve východosibiřském dekorování hrobů, odkud přišla ve 12. století do Číny. V 17. a 18. století byla rozšířena v Benátkách a Florencii.

Po roce 1770 vytvořila touto technikou kolem 1 700 detailních a botanicky věrných obrázků rostlin britská umělkyně Mary Delany. Nazývala své práce Papírové mozaiky. Jednou z nejznámnějších dekupáží 20. století je Matissův Modrý akt (1952).

Papier collé[editovat | editovat zdroj]

Koláž byla patrně prvně použita v období syntetického kubismu. Georges Braque roku 1916 vlepil kousky tapety imitující dubové dřevo do uhlové kresby Mísa s ovocem a sklenice a nahradil tak techniku trompe-l'oeil, kterou používal k navození plasticity. Pablo Picasso vkomponoval do svého obrazu Nature-morte à la chaise cannée (1912) kus voskovaného plátna imitujícího proutěný výplet. Podobnou metodu užíval i malíř Juan Gris.

Koláž[editovat | editovat zdroj]

Koláž je úzce spjata s érou modernismu a je jedním z nejpozoruhodnějších a také nejtypičtějších technických a výrazových prostředků, které se objevily na umělecké scéně 20. století. Umožňuje rychleji, bezprostředněji a také přesněji najít souvislosti mezi některými výtvarnými, literárními i filozofickými prvky, pro jejichž vyjádření by se těžko hledal vhodnější způsob.[1]

Podle názoru Wernera Spiese [2] je sotva nějaký pojem, který by univerzálněji definoval podmínky a možnosti umění našeho století, než je koláž.

Po roce 1919 vytvořil první koláže Max Ernst. Inspirací mu byly surrealistické malby Giorgia de Chirica, objednávkové katalogy obchodů a nejrůznější návody. Ernst založil v Kolíně nad Rýnem dadaistickou skupinu, která vydávala obrázkové magazíny. V roce 1921 se seznámil s Paulem Éluardem, který použil šest Ernstových koláží jako ilustrace své básnické sbírky Répétitions.

Koláž si jako výtvarnou techniku rychle osvojili dadaisté, jako Kurt Schwitters, Hannah Höch, Raoul Hausmann a surrealisté. Metoda koláže má širší dosah a v malířství ovlivnila způsob komponování, řešení obrazové plochy nebo pojetí tvaru.

Poetika obrazových básní (dle Karla Teiga), kde se uplatnila kolážová technika, byla charakteristická pro pojetí Devětsilu dvacátých let a zakládala se na vzájemném propojení uměleckých disciplin. Kolážemi se zabýval Adolf Hoffmeister, fotograf Jaroslav Rössler a zejména surrealisté. V ilustracích Jindřicha Štyrského pro Nezvalovu Sexuální nokturnu v roce 1931 je poznatelný vliv Ernstových románů-koláží.

Nejvýraznějším českým tvůrcem používajícím techniku koláže byl básník a výtvarník Jiří Kolář, který dal koláži jako umělecké disciplíně zcela nový rozměr a stal se patrně nejznámějším českým moderním výtvarníkem v zahraničí. Kromě nových postupů, jako konfrontáž, stratifie, muchláž, roláž, chiasmáž, proláž ad., Jiří Kolář obohatil samotnou techniku koláže o řadu modifikací.

Abstraktní koláže[editovat | editovat zdroj]

Jako materiál jsou užity malé útržky barevných papírů v nepravidelném uspořádání, které simulují tašistickou malbu. Seuratické koláže jsou sestaveny z malých barevných konfet a podobají se pointilistické malbě. [3] Barevné papíry s otvory po vyražení konfet byly užity pro abstraktní geometrické koláže (Seuratická báseň, 1961) [4]

Dekoláž[editovat | editovat zdroj]

Tato metoda je v Kolářově díle obdobou hloubkových básní a blízká teoretickým východiskům explozionalismu Vladimíra Boudníka. Podobně jako obrazce vzniklé mimoděk při odtrhávání vrstev z plakátovacích ploch, jsou dekoláže vytvářeny odtrháváním vrchních vrstev a postupným odhalováním obrazů skrytých hlouběji.

Původně tento pojem, spojovaný s Nouveau réalisme a výtvarníkem Raymondem Hainsem znamenal užití skutečných částečně stržených částí plakátovacích ploch a vystavených jako svébytné výtvarné dílo (1949). Po roce 1963 začal tento pojem užívat německý konceptuální výtvarník Wolf Vostell, pro hapenningy, při nichž výtvarná díla rekonstruoval podle obrazů „sejmutých“ z televizní obrazovky [5]

Podobná je technika označovaná ve francouzštině Déchirage (déchirer: ‘trhat), užívaná k vytvoření trojrozměrných koláží (např. americký výtvarník Romare Bearden).

Drásané koláže[editovat | editovat zdroj]

Postup, při kterém je vrchní obraz tváře nebo figury částečně stržen drhnutím smirkovým papírem tak, aby se objevila spodní vrstva, kterou je nejčastěji chiasmáž. Drásané koláže, kde je zaznamenána poměrně brutální akce - aktivní destrukce obrazu podobná akčnímu umění, přesto sám Kolář interpretuje jen jako persifláž.[6]

Hmatové koláže[editovat | editovat zdroj]

Podobně jako Slepecké básně (chiasmáž) jsou určeny pro vnímání hmatem a jsou sestaveny ze skelného a smirkového papíru různé zrnitosti. Kolář se odvolává k experimentům Vojtěcha Preissiga.[7]

Antikoláž[editovat | editovat zdroj]

Podle názvu je opakem koláže. Nejde o konfrontaci výtvarných děl v ploše, ale o odstranění klíčového motivu známého obrazu pomocí americké retuše[8] (Celník Rousseau). Významově podobné jsou Cenzurované koláže. [9]

Mec-art, přisvojené koláže[editovat | editovat zdroj]

Koláže zvětšené fotografickým procesem a vytisknuté na fotoplátno [10]

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Werner Spies, Max Ernst, Collagen: Inventar und Widerspruch, Cologne 1974 ISBN 3-7701-0652-0
  • Manning, Hiram (1980). Manning on Decoupage. Dover Publications. ISBN 0-486-24028-2. Rice, Durwin (2008). New Decoupage. Potter Craft. ISBN 0-307-39611-8.
  • Laird, Mark and Weisberg-Roberts, Alicia (Ed.). Mrs. Delany & Her Circle (New Haven: Yale University Press, 2009). ISBN 978-0-300-14279-2
  • Jiří Kolář, Slovník metod / Okřídlený osel, (text Gilbert Lascaut, Vladimír Karfík), Gallery Praha 1999, ISBN 80-86010-17-1
  • Jiří Kolář, Příběhy Jiřího Koláře, (text Josef Hlaváček, Vladimír Karfík, Jan Rous, Jiří Machalický), Gallery Praha 1999, ISBN 80-86010-25-6
  • Jiří Kolář ze Sbírky Jana a Medy Mládkových, (text Jiří Machalický, Meda Mládková), vydalo Museum Kampa - Nadace Jana a Medy Mládkových Praha 2014, ISBN 978-80-87344-22-4
  • Klimešová M, Bergmanová M, Tanec v ruinách. Nálezy Jiřího Koláře, Arbor vitae Řevnice 2014, ISBN 978-80-7467-070-1

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. MoMA: Collage
  2. Max Ernst, Collagen: Inventar und Widerspruch, Cologne 1974
  3. Jiří Kolář, Slovník metod / Okřídlený osel, Gallery Praha 1999, s.184
  4. Klimešová M, Bergmanová M, Tanec v ruinách. Nálezy Jiřího Koláře, Arbor vitae Řevnice 2014, s. 96
  5. [1]
  6. Jiří Kolář, Slovník metod / Okřídlený osel, 1999, s. 200
  7. Jiří Kolář, Slovník metod / Okřídlený osel, 1999, s. 192
  8. Art news.cz: Americká retuš
  9. Jiří Kolář, Slovník metod / Okřídlený osel, Gallery Praha 1999, s.26
  10. Jiří Kolář, Slovník metod / Okřídlený osel, Gallery Praha 1999, s. 110

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]