Jiří Kolář

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o básníku a výtvarníku. O dalších osobách tohoto jména pojednává článek Jiří Kolář (rozcestník).
Jiří Kolář 1979
foto Hana Hamplová
Jiří Kolář 2002
foto Hana Hamplová
Skupina 42 (194248)
Básníci
Malíři
Sochař
Fotograf
Teoretici
Skupina Křižovatka
(zal. 1963)
Podpis Jiřího Koláře

Jiří Kolář (24. září 1914 Protivín11. srpna 2002 Praha) byl básník, autor experimentální a vizuální poezie, dramatik, překladatel, sběratel umění a mecenáš samizdatové literatury a mladých umělců. Je jedním z nejvýznamnějších českých výtvarníků a autorem mnoha originálních výtvarných technik.

Život[editovat | editovat zdroj]

Jiří Kolář se narodil v chudé rodině švadleny a pekaře a mládí prožil na Kladně. Již od sedmi let, kdy začal pomáhat v pekárně, byl zvyklý pracovat manuálně. Chtěl se stát sazečem v tiskárně, v době hospodářské krize však nepřijímali nové učně a proto se nakonec vyučil truhlářem u souseda, který bydlel naproti. Jako učeň četl poezii, v šestnácti letech objevil moderní básníky (Jaroslav Seifert, F. T. Marinetti) a začal psát vlastní texty. Ve 30. letech vystřídal řadu zaměstnání (truhlář, přidavač na stavbě, hlídač, číšník, pomocník v řeznictví a holírně, ošetřovatel, kolportér, ad.) a často žil pouze z podpory v nezaměstnanosti. Roku 1937 vystavil své koláže v divadle E. F. Buriana.

První básně poslal Františku Halasovi, který redigoval v nakladatelství V. Petra knihovničku debutů. Sbírka veršů vyšla pod názvem Křestný list roku 1941. Halas seznámil Koláře s Jindřichem Chalupeckým a pokusil se ho uvést mezi mladé literáty.

Za války Jiří Kolář pracoval jako truhlář, pak na nucené práci jako traťový dělník, na konci války v kladenské hospodě. Spolu s Jindřichem Chalupeckým založil roku 1940 Skupinu 42 a jeho texty se staly manifestem skupinové estetiky.

Koncem války se seznámil s Bělou Helclovou a roku 1949 s ní uzavřel sňatek.

Na jaře 1945 vstoupil do KSČ, ale po bližším obeznámení s poměry ve straně z ní ještě téhož roku v srpnu zase vystoupil.

Byl členem Umělecké besedy a roku 1947 vedl její literární odbor. Prosadil zde publikaci jediné sbírky vydané za života Jana Hanče - Události. Do roku 1949 byl redaktorem v družstvu Dílo. Skupina 42 se rozpadla poté, co Ivan Blatný emigroval a někteří členové vstoupili do KSČ.

Po únoru 1948 byl Kolář označen za reakcionáře a v roce 1950 jej kolegové ze Svazu spisovatelů častovali přívlastky přisluhovač imperialismu, kosmopolitická hyena, literární zrůda, apod.[1] Za další dva roky jej zatkla Stb, když u literárního historika profesora Václava Černého při domovní prohlídce nalezla Kolářův rukopis básnické sbírky Prométheova játra. Kolář byl vyslýchán a strávil devět měsíců ve vazbě, než byl propuštěn díky prezidentské amnestii.

Kolář již od konce 40. let podporoval některé výtvarníky (Alén Diviš, Bohuslav Reynek, Josef Váchal) nebo své přátele z okruhu literátů. Roku 1956 vydal strojopisný almanach Život je všude, kde debutovali Josef Škvorecký, Jan Zábrana, Václav Havel nebo Bohumil Hrabal a téhož roku věnoval svůj honorář na vydání Hrabalovy prvotiny Hovory lidí ve Spolku českých bibliofilů.[2]

Kolář podporoval zejména výtvarníky s nimiž se přátelsky stýkal (Mikuláš Medek, Ladislav Novák, Václav Boštík, Vladimír Fuka) a také kolegy ze Skupiny 42 a Skupiny Křižovatka. Kupoval ale i díla mladých debutujících umělců z neoficiálních výstav, jako byla výstava na Střeleckém ostrově (Jan Koblasa, Bedřich Dlouhý, 1957) nebo obě výstavy Konfrontace roku 1960 (Antonín Tomalík, Jiří Valenta, Čestmír Janošek, Antonín Málek, Josef Hampl, Zdeněk Beran). Pro Vladimíra Boudníka, který se seznámil s Jiřím Kolářem roku 1959 prostřednictvím Jana Kotíka, byl Kolář klíčovou osobou, protože od něj postupně koupil kolem 90 grafik a zařídil jeho první zahraniční výstavy.[3]

Kolář se koncem 50. let postupně rozešel s literaturou („Není třeba mluvit abychom řekli své“), a přestal být existenčně závislý na ideologickém dozoru ve státních nakladatelstvích. Zprvu vedl fotografický deník, experimentoval s tzv. konkrétní (předmětnou nebo evidentní) poezií, slova nahrazoval objekty nebo obrázky a postupně přešel ke kolážím. Od roku 1963 vystavoval v zahraničí a byl zastoupen na řadě prestižních výstav - Between Poetry and Painting, London Inst. Contemporary Art, 1965, Documenta, Kassel, 1968, X. bienále Sao Paulo, 1969, Expo Ósaka, 1970, Guggenheimovo muzeum v New Yorku, 1975, 1979, 1985.

Od poloviny 60. let byl zcela nezávislý díky zájmu zahraničních galerií a sběratelů o jeho díla a mohl si dovolit podporovat zdejší literáty (Vladimír Burda) a výtvarníky (Otakar Slavík, Radoslav Kratina, František Dvořák, Václav Hejna). Roku 1968 založil Cenu Jiřího Koláře, kterou sám uděloval (Eva Kmentová, 1976). Zprostředkoval také nákupy děl některých výtvarníků do zahraničních galerií.

V době tzv. normalizace, po sovětské okupaci 1968, sponzoroval vydávání samizdatové Edice Petlice a Ceny Edice Petlice. Patřil k prvním signatářům Charty 77.

V roce 1979 získal roční stipendium v Západním Berlíně a roku 1980 na pozvání Centre Georges Pompidou přesídlil do Paříže s oficiálním povolením k prodloužení pobytu. Žádost o další roční prodloužení pobytu byla zamítnuta a Kolář se rozhodl zústat v Paříži. Ředitel velké galerie Maeght-Lelong Kolářovi zařídil byt a ateliér a nabídl pravidelný příjem.[4] Zde Kolář v březnu 1981 založil svůj další mecenášský projekt - francouzský čtvrtletník Revue K, věnovaný českému a slovenskému umění v exilu. Kolář zaměstnal jako asistenta malíře Romana Kameše a po sedmi letech, kdy se k časopisu přiřadila knižní edice, nakladatelství Kamešovi přenechal.

Roku 1982 byl Kolář v Československu odsouzen v nepřítomnosti k ročnímu vězení a ztrátě majetku. Za asistence Běly Kolářové, která se v té době marně pokoušela vycestovat za manželem, pomohl ředitel Jiří Kotalík převést část sbírky do Národní galerie a umožnil Kolářovi některá díla odkoupit, zbytek byl rozprodán. V roce 1984 dostal Kolář francouzské občanství. Běla Kolářová mohla odjet do Paříže až roku 1985. Po roce 1989 Kolář velkoryse konfiskaci legalizoval darovací smlouvou a proměnil ji v mecenášský dar.

V roce 1990 byla z iniciativy Jiřího Koláře, Václava Havla a Theodora Pištěka založena Cena Jindřicha Chalupeckého na paměť významného teoretika, který v červnu 1990 zemřel.

Jiří Kolář prodělal dvakrát v životě mozkovou mrtvici. Po prvním ataku roku 1970, kdy ochrnul na polovinu těla, se uzdravil bez větších následků, ale druhý záchvat, který ho postihl roku 1998 ve věku 84 let byl mnohem vážnější a Kolář se už nikdy zcela nezotavil.[5] Na radu lékařů se manželé Kolářovi přestěhovali zpět do Prahy, ale zde Kolář utrpěl úraz, po kterém byl upoután na lůžko a invalidní vozík. Znovu se učil chodit a pořizoval si alespoň stručné rukopisné poznámky formou deníku. Je z nich patrná celková deziluze ze situace české kultury, sdělovacích prostředků a politiky.

Jiří Kolář zemřel v Praze 11. srpna 2002 ve věku 88 let.

Hrob Jiřího Koláře na Vinohradském hřbitově v Praze

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Členství ve spolcích[editovat | editovat zdroj]

Signatář Charty 77

Literární tvorba[editovat | editovat zdroj]

Básně ve sbírce Křestný list jsou sestaveny jako literární koláž, kde autor vedle sebe klade nesouvisející útržky běžných hovorů a básnické obrazy a vytváří tak překvapivé básnické asociace. Následující tři sbírky jsou psány volným veršem a komponovány podle principů hudební skladby, která se složitostí podobá kantátě.

Nejzávažnější Kolářovo dílo je sbírka Prométheova játra. V textech klade velký důraz na morálku a odpor ke všem formám totalitní vlády a proto byl za toto dílo vyslýchán Stb a vězněn. Kniha je složena z několika na sobě víceméně nezávislých částí, z nichž za nejlepší bývá považována první - Rod Genorův. V ní jsou původní texty Ladislava Klímy a Zofie Nałkowské, přepsány, rytmizovány do veršových řádků a poté vzájemně propojeny. Dějově se jedná o příběh z války, kdy umírá žena postřelená na útěku z transportu.

Do vydávání dalších Kolářových děl zasáhla po roce 1948 komunistická cenzura. Básně ve sbírce Dny v roce vydal Borový (1948), ale jejich protějšek - deníkové záznamy Roky ve dnech, které vydal o rok později, byly zabaveny.[6] Kniha Očitý svědek střídá deníkové záznamy s verši a je chmurným záznamem beznaděje, který vrcholí popisy strašidelných snů.[7]

Z básnické trilogie napsané v letech 1956-1957 vyšel pouze Mistr Sun o básnickém umění a ostatní části až s velkým časovým odstupem. Tématem textů je estetika poezie, vznešenost údělu básníka a jeho povinnost se mu obětovat.[8]

Krátký návrat k literatuře koncem šedesátých let představuje knížka Návod k upotřebení. Obsahuje návody k malým poetickým akcím, spíše myšleným než prováděným. Kolář je nazýval "destatickou poezií".[9]

Souborné Dílo Jiřího Koláře vyšlo v 11 svazcích v letech 1992-2002 (ed. V. Karfík sv. 1-9, M. Topinka sv. 11) v nakladatelstvích Odeon, Český spisovatel, Mladá fronta, Paseka.

Poezie a próza (řazeno podle data vzniku)[editovat | editovat zdroj]

  • 1941 Křestný list, edice První knížky, nakl. Václava Petra Praha, 1941
  • 1941-44 Ódy a variace, družstvo Dílo Praha, 1946
  • 1944-45 Limb a jiné básně, B. Stýblo Praha, 1945
  • 1945 Sedm kantát, družstvo Dílo Praha, 1945
  • 1946 Dny v roce, Fr. Borový Praha, 1948
  • 1946 Roky ve dnech (dvakrát vysazeno a zabaveno, Fr. Borový, 1949, 1970), samizdatové vydání edice Petlice, 1975, Dílo Jiřího Koláře, Odeon Praha, 1992, BB Art Praha, 2003, ISBN 80-7257-973-8
  • 1949 Očitý svědek, (deník z roku 1949), Severočeské nakl. Liberec, 1969, zabaveno, samizdatové vydání edice Petlice, 1975, K. Jadrný, München, 1983
  • 1950 Prométheova játra, Čs. spisovatel Praha, 1970 - zabaveno, samizdatové vydání edice Expedice, 1979, Sixty eight Publishers, Toronto, 1985, Čs. spisovatel Praha, 1990
  • 1954-57 Marsyas, Z pozůstalosti pana A, Vršovický Ezop, Česká suita (výbor vyšel jako Vršovický Ezop, nakl. Mladá fronta Praha, 1966), celý soubor Odeon Praha, 1993, ISBN 8020704787
  • 1955 Přestupný rok (deníkové záznamy), nakl. Mladá fronta Praha, 1996, Dílo Jiřího Koláře sv. 6, Odeon Praha, ISBN 8020405771
  • 1956-57 trilogie:
Mistr Sun o básnickém umění, Čs. spisovatel Praha, 1957
Černá lyra (výbor vyšel jako součást sbírky Vršovický Ezop, 1966), BB Art, 1997
Nový Epiktet, nakl. Mladá fronta Praha, 1968
  • 1959-61 Básně ticha, jen soukromé tisky, bibliofilie 1965, 1970 náklad zabaven, Díla Jiřího Koláře, Čs spisovatel Praha, 1994, ISBN 80-202-0513-6
  • 1962-63 Snad nic, snad něco, neverbální básně, rozhovory, Trigon Praha, 2001, ISBN 8086159302
  • 1964 Náhodný svědek, nakl. Mladá fronta Praha, 1964
  • 1965 Nedokončená, vyšlo jako Návod k upotřebení (1969)[10]
  • 1969 Návod k upotřebení, nakl. Dialog Most, 1969
  • 1975 Odpovědi (Imaginární interview), památce Jiřího Padrty, samizdatová edice Petlice, 1975, nakl. Index Kolín n. R., 1984
  • 1983-85 Psáno na pohlednice I., přepis korespondence s Bělou Kolářovou, Mladá fronta, 1999, ISBN 80-204-0739-1
  • 1985-87 Psáno na pohlednice II., korespondence formou deníku, nakl. Paseka, 2000, ISBN 80-7185-299-6
  • 1998-2002 Záznamy, Nakladatelství Paseka Praha, 2002, ISBN 80-7185-535-9
  • 2010 Zápisníky, rukopis, obsahuje deníkové záznamy z let 1968-2010 [11]

Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

  • 1958-61 Chléb náš vezdejší (podtitul: Jáma - Komedie prázdná omylů)
  • 1958-61 Mor v Athénách

Literatura pro děti[editovat | editovat zdroj]

  • Jeden den prázdnin (1949), Kocourkov (1959), O podivuhodném životě mudrce Ezopa (1960), Nápady pana Apríla (1961), V sedmém nebi (1964), Baron Prášil (1965), Enšpígl (1968), (spoluautorem většinou Josef Hiršal).

Překlady[editovat | editovat zdroj]

V letech 1943 - 1967 přeložil básně a dramata z angličtiny, němčiny a francouzštiny (Edward Albee, Samuel Beckett, Walt Whitman, Thomas Stearns Eliot, Edgar Lee Masters, Nathaniel Richard Nash, Carl Sandburg, Günter Eich, Saint-John Perse). Překlady vyšly knižně nebo v časopise Světová literatura.

Vizuální poezie[editovat | editovat zdroj]

Kolář v rozhovoru s Vladimírem Burdou v roce 1968 prohlásil "Dostal jsem se k tomu, oč jsem usiloval od dávných let - osvobodil se od jazyka".[12] Jeho abstraktní básně, které nazýval evidentní poezie, tvoří přechod k výtvarným dílům a jsou tedy pokračováním jeho básnické tvorby jinou formou.

Prvními experimenty na pomezí poezie a výtvarného díla byly fotografické konfrontáže a raportáže, které Kolář tvořil od 40. do počátku 50. let. Konfrontáže řadily vedle sebe kontrastní témata z různých časových období a byly ozvěnou surrealistických postupů (Pustá země, 1952, Spáči, 1952). V raportážích byly obrázky sestaveny tak, aby vytvořily nový příběh (Otevření výstavy, 1942).

Abstraktní básně (básně ticha, bezobsažné básně) jsou vytvořeny v psacím stroji a složené z písmen, číslic nebo znaků seřazených do geometrické kompozice (Nahoru a dolů, hloubková báseň, 1963). Některé byly připsány památce Kazimira Maleviče, další parafrázují díla Brancusiho, Dubuffeta nebo Kupky. Jiné varianty jsou složeny jako lineární koláž prvků členěná do řádků a formálně podobná básni (Báseň ticha, 1963, Rimbaudův slavík, 1962).

Následovaly abstraktní kresby označené jako analfabetogramy a cvokogramy (1962) - podle Koláře texty bez jakéhokoli významového sdělení, psané primitivem který ještě neumí psát nebo bláznem, který psát zapomněl.

Poslední variantou byly koláže typografických prvků označované jako destruované básně a punktuální básně (Ponorná báseň, 1962).

V letech 1962-1963 Kolář vytvořil řadu asambláží z drobných předmětů řazených lineárně, např jako uzly na provázku s přivázanými klíči, žiletkami apod., které simulují šifrovaný text a nejsou primárně výtvarným dílem. Nazýval je uzlové básně, žiletkové básně, předmětové básně, apod.

Výtvarné dílo[editovat | editovat zdroj]

Zdroj Kolářova výtvarného díla lze nalézt již v jeho básních, kde použil postupy podobné koláži nebo roláži. Silně ho ovlivnily texty J. Joyce a T.S. Eliota svou nelineární, víceprostorovou tvorbou, v níž je zrušena časová následnost, souvislost fabulace, rozbita jednopohledovost na skutečnost, která je podána v dynamickém zhuštění a prolíná minulost s přítomností i budoucností.[13] Když se Kolář zbavil zátěže jazyka a jeho symboliky, bavil se vynalézáním nových forem na pomezí poezie a výtvarného umění.

Podle Vachtové, koláž znamenala pro Koláře možnost setkání civilizace a kultury bez generačních zábran a bez formálního omezení. Jako básník pracoval s obrazy a výsledkem byl obraz. Byl mimořádně plodný, ale neopakoval se. Je autorem více než 120 metodicky různých druhů plošných a prostorových koláží.[14] Na mezinárodní umělecké scéně je Kolářovo dílo jedním z nejosobitějších a patrně nejoriginálnějším projevem československého umění v druhé polovině 20. století.[15] Počet jeho autorských výstav ve světě se blíží 300 a kromě toho se zúčastnil stovek společných výstav. Podrobněji viz abART:[16]

Kolář sám i autoři biografických článků uvádějí odkazy na prvotní inspirace k jeho výtvarnému dílu - tajemství spatřené v dětství přes červený střep skla, jabloň zasazená ke dni narození (jablko jako objekt), plakát přejetý náklaďákem (muchláž), reprodukce v časopisu Uppercase z roku 1959 (roláž). Dalšími podkladem byla sbírka obrázků, které si od válečných let jako „městský obrazový folklór“ vystřihoval ze starých časopisů Světozor, Zlatá Praha nebo Gartenlauben. Sloužila jako pramen lyrismu, absurdity, grotesky, černého humoru i lidské krutosti. Dobové fotomontáže nazýval „nalezenými kolážemi“ [17]. Nepochybně pro něj byly podnětné i diskuse s výtvarníky u pověstného Kolářova stolu kavárně Slávia, kompoziční postupy nové hudby, absurdní drama nebo Morgensternovy básně.

Rané koláže vystavené roku 1937 v divadle E.F. Buriana byly podníceny surrealismem, ale Kolářova poetika byla odlišná. Zachovala se z nich pouze jediná, kterou věnoval Jindřichu Chalupeckému.

Konfrontáže jsou datovány od roku 1951-52 a zřejmě se na nich spolupodíleli i Kolářovi přátelé Vladimír Fuka a Zdeněk Urbánek[18] Měly být původně jakýsi soukromý „orbis pictus“, konfrontace neutěšeného stavu světa a válečných útrap s naivním romantismem starých časů. (Spáči, Pustá země, 1952)

Své evidentní básně, cvokogramy, uzlové básně, roláže, chiasmáže nebo stratifie vystavil Kolář roku 1962 pod názvem Depatesie v Klubu umělců Mánes. Všechny jeho základní výtvarné postupy - různé techniky koláže a nově rozvinuté nebo vynalezené techniky muchláže, roláže, chiasmáže nebo proláže vznikly během krátké doby na počátku 60. let. V té době svá výtvarná díla označoval za destatickou (nepevnou, efemérní, neurčenou k uchování) poezii a rozdával je přátelům i návštěvám nebo rozesílal poštou. [19]

Některé Kolářovy postupy z počátku 60. let mají blízko k tehdejším výtvarným tendencím v malířství, zejména reliéfnímu informelu (stratifie), abstraktní nebo tašistické malbě (koláže složené z útržků barevného papíru), lyrické abstrakci (chiasmáž), lettrismu (typogramy), neokonstruktivismu (koláže z geometrických prvků) nebo minimal artu (třásňová koláž Černá žaluzie, 1963, chiasmáž Čtverec, 1969). Řazením a rozvíjením nápadů v cyklech předjímá pozdější konceptuální projevy.[20] Kolář přijímal nové podněty po celý život a např. v 80. letech vytvořil umělecká díla založená na vadách tisku francouzského vydání vlastní monografie jako „defektní koláže“.

V kolážích se jako téma často opakuje reinterpretace historie evropské výtvarné kultury formou přímé konfrontace renesanční a moderní malby.

Od roku 1963 užíval jako trojrozměrný podklad koláže nejrůznější objekty - zprvu jablka, sloupy nebo domácí náčiní (Valcha odvážné pradleny, 1965), později také vertikální reliéfy nebo soubory objektů uspořádané v tématická zátiší (Kalendář) nebo jako environment (Environment Ezop, 1971-72). Roku 1964 začal vytvářet hravé textilní koláže z kuchyňských vyšívaných závěsů a jiného domácího vybavení, částečně jako ironickou odpověď na požadavek establishmentu po angažovaném umění (Transparenty, 1964) a ke kombinaci textilu s papírovou koláží se vrátil roku 1989 (rozepínací koláže).

Fenomén plynoucího času je v Kolářově díle trvale přítomný formou obrazových nebo psaných deníkových záznamů (Týdeník 1968, Záznamy, 2002), nebo jako osobní touha odkrývat minulé vrstvy života. Od prvotního impulzu - protržené stránky v knize typoskriptů „Hold Malevičovi“, která ukázala následující spodní vrstvu, se objevuje v nejrůznějších formách jako stratifie, dekoláže, vydrolené, vymyté, smirkované nebo defektní koláže.

Podrobnosti k jednotlivým originálním technikám jsou uvedeny jako Související články spolu s citacemi textů z Kolářova Slovníku metod.[21]

Velký soubor Kolářova díla z jeho desetiletého pobytu v Paříži vystavila k jeho pětasedmdesátinám Městská galerie ve Vitry-sur-Seine a retrospektivu jeho díla představila Národní galerie v Praze roku 1993[22] a znovu 1999/2000 při příležitosti akce Praha - evropské město kultury.

V roce 2014, kdy uplynulo 100 let od jeho narození, byly otevřeny výstavy v Praze, Lounech a Regensburgu.

Zastoupení ve sbírkách[editovat | editovat zdroj]

Autorské publikace[editovat | editovat zdroj]

  • Jiří Kolář, Ornitologie moderního umění, (text Eva Petrová), vyd. Camina a nakl. Protis, Praha 1997, ISBN 80-85940-08-6
  • Jiří Kolář, Slovník metod / Okřídlený osel, (text Gilbert Lascaut, Vladimír Karfík), Gallery Praha 1999, ISBN 80-86010-17-1
  • Jiří Kolář, Příběhy Jiřího Koláře, (text Josef Hlaváček, Vladimír Karfík, Jan Rous, Jiří Machalický), Gallery Praha 1999, ISBN 80-86010-25-6

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Publikace[editovat | editovat zdroj]

  • Lamač M, Mahlow D, Jiří Kolář, (něm.) DuMont, Kolín nad Rýnem, 1968
  • Lamač M, Jiří Kolář, Obelisk, Praha 1970 (zkonfiskováno)
  • Moulin R-J, Jiří Kolář, (pref. L. Aragon), fr., Bibliopus, Editions G. Fall, Paris 1973
  • Ripellino A.M, Jiří Kolář: Collages, Editions Einaudi Torino, 1976
  • Butor M, Chalupecký J, Padrta J, Jiří Kolář, (něm.) Verlag für Moderne Kunst, Zirndorf 1979
  • Burda J, Burda V, Jiří Kolář, (it.) Gruppo editoriale Fabbri, Milan 1981
  • Chalupecký J, Jiří Kolář, Revue K (fr.), Paris 1987, ISBN 2-9502047-0-8
  • Chalupecký J, Na hranicích umění, Prostor Praha 1990, ISBN 80-85190-06-0
  • Jiří Kolář (Jindřich Chalupecký: Příběh Jiřího Koláře, Jiří Padrta: Básník nového vědomí, Miroslav Lamač: Kolářovy nové metamorfózy, Raul-Jean Moulin: Otázka koláže), ed. Motlová M, Odeon, Praha 1993, ISBN 80-207-0427-2
  • Astrid Winter, Metamorphosen des Wortes. Der Medienwechsel im Shaffen Jiří Kolář, Goettingen 2006, ISBN 978-3-89244-972-0
  • Il nuovo Epitteto, Kolar Jiri, (it.), Poldi Libri 2008, ISBN 978-88-902274-4-8
  • Jiří Kolář ze Sbírky Jana a Medy Mládkových, (text Jiří Machalický, Meda Mládková), vydalo Museum Kampa - Nadace Jana a Medy Mládkových Praha 2014, ISBN 978-80-87344-22-4
  • Klimešová M, Bergmanová M, Tanec v ruinách. Nálezy Jiřího Koláře, Arbor vitae Řevnice 2014, ISBN 978-80-7467-070-1

Články[editovat | editovat zdroj]

  • Jaromír Pelc, Skupina 42. In: Kmen, č. 42, Praha 1989, 19. října, s. 1-5

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Šlajchrt V, Revolver revue 96, 2014, s. 108
  2. Šlajchrt V, Revolver revue 96, 2014, s. 108
  3. Šlajchrt V, Revolver revue 96, 2014, s. 111
  4. Šlajchrt V, Revolver revue 96, 2014, s. 114
  5. Formánek J, Revolver revue 96, 2014, s. 136
  6. Český jazyk.cz: Dny v roce a Roky v dnech
  7. Jiří Kolář, Odeon, Praha 1993, str. 24
  8. Jiří Kolář, Odeon, Praha 1993, str. 25
  9. Jiří Kolář, Odeon, Praha 1993, str. 37
  10. Vladimír Prokop, Přehled české literatury 20. století, OK Soft, 1999, ISBN 80-238-7272-9
  11. Šlajchrt V, Revolver revue 96, 2014, s. 120
  12. Jiří Kolář, Odeon, Praha 1993, str. 27
  13. Padrta 1975, in: Jiří Kolář, Odeon, Praha 1993, s. 66
  14. Vachtová L, Revolver revue 96, 2014, s. 87-88
  15. R-J. Moulin, in: Jiří Kolář, Odeon, Praha 1993, s. 187
  16. Kolář Jiří, výtvarník/osoba na výstavách
  17. Padrta 1975, in: Jiří Kolář, Odeon, Praha 1993, s. 81
  18. Klimešová M, Tanec v ruinách. Nálezy Jiřího Koláře, Arbor vitae, 2014, s. 21
  19. Klimešová M, Tanec v ruinách. Nálezy Jiřího Koláře, Arbor vitae, 2014, s. 16
  20. Machalický J, Jiří Kolář ze Sbírky Jana a Medy Mládkových, 2014, s. 117
  21. Jiří Kolář, Slovník metod / Okřídlený osel, 1999
  22. Jiří Kolář: koláže, objekty, 1993, Borova S, Neumannova E, aut. kat., Národní galerie v Praze

Ukázky z díla[editovat | editovat zdroj]

Křestný list (1942)

Zpropadeně Meluzíno
Ty ještě nemáš večeři a já mám schůzku s kukuřičným polem
Dalo mi klíček od komůrky
Uvař rychle nějakou hvězdu
Poklidím lípám

Prométheova játra (1950)

Nemám už opravdu žádnou naději
Nevím kde bych ji vzal
A také mi ji nemá kdo dát
A přeci bych chtěl pracovat
Ještě víc než to činím
Psát
A dokonce
Odvážím-li se něco z toho co mi dala noc
Přečíst těm pěti nebo šesti přátelům
Neboť dnes večer nebo zítra
Nevím
Může přijít pán s odznakem nebo v kožáku
A učiní všemu konec

Termiti

Jsou malí a trpěliví,
pracují do úpadu,
zručně a přesně.
Zakopnutí je pro ně neštěstí,
zmýlená pohromou.
Nejčastěji nekouří a nepijí.
dokáží nemožné,
vědí jen, co mají provést,
jejich srdce má pípy,
mozek kontovačky;
dnes jsme vytočili litr lásky,
přijato deset kilo citu,
vydáno sedmnáct.
Nikdy nezapomínají na stará kolena
a pro své děti dovedou učinit vše.
Jejich obzor jsou ohnutá záda,
jejich dálky telefonní přístroj,
příroda dodávky,
štěstí peníze,
cíl moc,
vědí, jak plakat, jak se smát,
žení se pro výhodu;
množí se,
mají spořádané rodinné štěstí,
co doma uvaří, doma snědí,
spí na rozkaz,
myslí na povel.
Trychtýři s kusadly.
Ohlodají až na kost
živého jako zdechlinu,
pro cokoliv a kohokoliv,
jsou nejspokojenější,
když mají vše
orazítkované,
černé na bílém.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Základní výtvarné techniky Jiřího Koláře[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]